Místo setkání s Bohem (Kázání Gn na 28 Jákobův

Jákob vyšel z Beer-šeby a šel do Cháranu. Dorazil na jedno místo a přenocoval tam, neboť slunce již zapadlo. Vzal jeden z kamenů, které na tom místě byly, postavil jej v hlavách a na tom místě ulehl. Měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Nad ním stojí Hospodin a praví: "Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a v tvém potomstvu dojdou požehnání všechny čeledi země. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil." Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: "Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!" Bál se a řekl: "Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská." Za časného jitra vzal Jákob kámen, který měl v hlavách, a postavil jej jako posvátný sloup; svrchu jej polil olejem. Tomu místu dal jméno Bét-el (to je Dům Boží). Původně se to město jmenovalo Lúz.

Genesis 28:10 - 19 (CEP)

Začnu otázkou. Kdo z vás někdy mluvil s Bohem? Pokud jsme přemýšlivější, překonáme asi prvotní popud vyhrknout: "No,to já ne!" a začneme uvažovat, kdy a za jakých okolností jsme zažili něco, co bychom mohli považovat za projev boží v našem životě a jistě dojdeme k závěrům velmi různým. Ale já jsem tu otázku myslel skutečně velmi jednoduše, prvoplánově: Ke komu z vás mluvil Bůh tak bezprostředně jako nyní já k vám, jako dítě na ulici, jako prodavač v krámě.

Když pochopíme otázku takhle, potom musíme asi říci, že něco takového jsme nezažili. Někteří z nás - ti skeptičtější - si možná k tomu přimyslí, zdali je to vůbec možné. Biblický úsek, který jsme přečetli mluví právě o takovém bezprostředním a jasném setkání, jež se událo na místě zvaném (nejspíše až později) Bét-El, někdy... aha, kdy to vlastně bylo? No, to právě nevíme. Někdy v dávnověku, v mýty opředené prehistorii izraelských kmenů, ale určitě před 10.stol př.n.l., tedy před více než třemi tisíci lety. Jsme tedy od této události nejméně tři tisíce let vzdáleni.

A protože člověk se za těch tři tisíce let ne nevýrazně změnil, budeme mít jisté těžkosti, pokud chceme oné dávné, mýtické události v Bét-Elu rozumět. Máme dvojí možnost, jak se pokusit o porozumění. Buď se budeme snažit co nejusilovněji se vžít do situace a myšlení lidí tehdejší doby -a nebude to pro nás lehké, právě protože se člověk za tu dobu velmi změnil - nebo se naopak budeme snažit odhalil v tomto příběhu něco, co snad neplatilo jen tehdy, ale může platit - nějak jinak - i dnes. Nejraději bych se pustil hned cestou druhou, ale obávám se, že by nám potom přece jenom leccos důležitého uniklo, takže vás poprosím o trpělivost, abychom si mohli přiblížit něco z atmosféry oné dávné doby.

Mýlili bychom se, kdybychom předpokládali, že v oné dávné době byly zážitky, jaký měl praotec izraelského národa, Jákob, běžné. To by nám o něm svatá kniha izraelského národa tak podrobně nevyprávěla. Naopak, pro Jákoba, to byl jeden z rozhodujících zážitků jeho života, takže si o něm vyprávělo ještě mnoho dalších pokolení, až se nakonec dostal do souboru - kánonu posvátného židovského učení - Tóry. Izraelská komunita tomu místu rozuměla jistě především tak, že je to zaslíbení, že Bůh Jákoba -Izraele nikdy neopustí (v.15b - Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.) (I my tomu můžeme tak rozumět, jsme také lidem Božím, jeho vyvoleným, Izraelem nové smlouvy, ale to je jen jeden z možných rozměrů textu).Zkusme ae ale více zamyslet nad okolnostmi a příběhem, do něhož je toto zaslíbení zasazeno.

Tato slova zazněla Jákobovi, když byl na cestě a to za nelehkých okolností. V podstatě utíkal z otcovského domu před nelibostí a hněvem svého staršího bratra. Docela živě si můžeme představit, jak se tomu mladíčkovi Jákobovi právě zhroutil svět: Žil dosud v pokoji a blahobytu, celkem usedle v domě svého otce v zemi, kterou už jeho rodina považovala za svou (aniž by se moc ptala jejích současných obyvatel). Už poměrně dávno byly doby životní nejistoty za jeho děda (nebo možná ještě vzdálenějšíjho předka) Abraháma, jenž musel kočovat zemí štván nepříznivými okolnostmi a hledáním něčeho neznámého, z místa na místo. V rodině se povídalo, že to byl asi jeho bůh - jeho osud, co rodinu nakonec přimělo usídlit se v zemi Kanaan. Když ten divný bůh určil osud Abrahámovi, určil tím i osud jeho rodu a tak byl vlastně i jejich bohem, bohem, jenž jim určil jejich úděl, jejich život. Boha otce, boha jenž dává život je třeba ctít, neboť tak se udržuje život, ale poslouchat je třeba především samotného otce, stařešinu rodu. On jediný ví, co je pro rod dobré, jemu to našeptává jeho bůh. Ostatním členům rodiny do toho nic není a bylo by opovážlivé pomýšlet na to, že by božstvo mohlo promluvit i jinak než k stařešinovi rodu. Tím měl být podle věkovitého práva po smrti otce jeho bratr Ezau, protože byl starší. Jákob bratra ctí - ještě po letech v cizině se mu při návratu zjeví tvář bratrova jako tvář boží. Ale zároveň by také chtěl okusit onoho zvláštního požehnání, jež se dostává od boha otce. To vede k jeho známému prohřešku a kvůli němu je teď na útěku, sám, bez svých blízkých, bez svého dědictví, jen s mlhavou perspektivou, co bude dál. Ztratil domov, ztratil lásku svého bratra, neboť vztáhl ruku po jeho právu; ztratil rodiče, matku, otce... Tak vlastně ztratil i boha.

A pak se to stane, pak přijde to zvláštní noční zjevení, v němž Jákob nejprve vidí zvláštní vidění - žebřík, a po něm vystupují a sestupují zvláštní, vznešené bytosti, a Jákob slyší: ‚Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abraháma a Bůh Izákův'. Je to několik šokujících zážitků najednou. Za prvé, že Bůh otců, Bůh otce a Otec - bůh mluví přímo k Jákobovi, ke kterému nemá žádný přímý "instituční" vztah. Za druhé se ukazuje, že tento Bůh Abrahámův a Strach Izákův má zřejmě podstatně větší moc, než se očekávalo: Jsou mu podřízeny mnohé bytosti. Suverénně dává Jákobovi zemi, na níž leží. Země, na níž Jákob ulehl, je pozdější země izraelská, země kterou dobyly izraelské kmeny, je tedy poprávu tento Bůh bohem Izraele a jeho země. Avšak Jákob si zvolil ke spánku místo zcela náhodně. Byla to tedy jen "šťastná náhoda", intuice nebo něco takového, že ulehl právě na místě, v prostoru, kde se může zjevit a skutečně zjevuje moc tohoto boha? A nebo se ten bůh Jákobovi zjevil, protože to byl právě Jákob. Anebo, ještě jinak, se mu zjevil právě proto, že se mu chtěl zjevit. To by znamenalo, že tento bůh není ve své působnosti omezen ani osobou ani místem, je Bohem celé země.

Teď mi namítnete: ‚No dobře, ale nač takové pitvání, takových starých, dávno překonaných představ. My přece víme, že je jeden Bůh a je Pánem země i nebe, a věděli o tom už staří Izraelité; v Písmu už o tom stojí.' Ano, to víme. Ale uvědomujeme si vždy ten zvláštní vztah mezi trojí podobou skutečnosti, jejíž první tvář se projevuje tím, že se s něčím setkáváme, že se dostáváme do zcela určitých situací za určitých okolností na zcela určitém místě; druhá tím, že jsme to právě my, kdo nyní zde jsme, prožíváme svůj osud a jednáme; a opět jiná tvář skutečnosti k nám hovoří o tom, že to, co nyní zde zakoušíme, není jen ojedinělou, náhodnou zkušeností, ale má dalekosáhlou platnost, že se skrze naši konkrétní zkušenost projevuje cosi mnohem většího, ba univerzálního. (Můžeme si to představit třeba jako onen "motýlí efekt", o němž rád hovořívá náš pan prezident: Mávnutí motýlích křídel na jednom konci Pacifiku,rozpoutá ničivou bouři na jeho konci druhém.) - A nyní mi, bratři a sestry, řekněte, která z těchto zkušeností není setkáním s Bohem.

Nepromlouvá k nám snad Bůh ve všedních událostech každého dne, necítíme jeho prst z každého záhybu každodennosti? Vždyť nacházíme zde všechno pro sebe připravené - svět, obživu, svou životní cestu - svou rodinu, kulturní prostředí, do nějž jsme se zrodili a jež využíváme. V tom všem poznáváme Boha, jenž nás předchází, jenž je vpravdě Bohem - otcem, Bohem řádu v němž se orientujeme, cesty, kterou musíme urazit, abychom dostáli svému životnímu určení.

Ale můžeme snad říci, že nenacházíme Boha také ve svém nitru, ve svém nejhlubším "já jsem", v rytmu svého srdce a dechu? Tam, v našem nejhlubším nitru, přebývá Kristus, Bůh s námi a pro nás, náš vlastní, Immanú-el. Kdo by to chtěl popřít, pro toho Kristus nadarmo zemřel.

Dokážeme-li však své oči odpoutat jak od toho, co je nám dáno, co je předem dané a pro nás připravené, tak od zážitku svého vlastního já a jeho jedinečné osobnosti, a pohlédnout dále a výše, spatříme neuvěřitelné předivo souvislostí a vztahů, obepínajících celý vesmír. Nejsme je sice s to uchopit, ale tušíme, že někam směřují, poukazují k určité, nám zatím skryté, jednotě. Tuto jednotu veškerenstva označovali lidé v různých dobách a na různých místech různě - Átman, Tóra, Sofia, či prozřetelnost mohou být některá jména, pokoušející se tuto naši intuici nějak označit. Ale myslím, že nechybíme, nazveme-li to, neuchopitelné v našich životech, co vždy poukazuje dále a do budoucnosti, co je přesahuje a činí částmi obdivuhodného celku, Duchem.

Toto všechno, tak jak jsme se to teď pokusili naznačit, si asi Jákob v plnosti neuvědomoval. Člověk archaické doby ještě neměl tak rozvinuté vědomí, aby mohl dospět k tak pokročilým závěrům. Božství bylo pro něj stále převážně božstvím otcovským, božstvím místního a situačního typu (pokud nechceme použít ošklivé a snad i trochu zavádějící slovo ‘modla'). Však si všimněme, jak Jákob na tento mocný zážitek, zážitek, který mu na jedné straně dodává povzbuzení a jistoty, na druhé straně ale musí problematizovat mnohé z jeho dosavadních představ, jak Jákob na tenhle zážitek zareaguje: "Jistě je na tomto místě, Hospodin, a já jsem to nevěděl! ...Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného, než dům Boží a brána nebeská.”

Je to naprosto lidské a dodnes tak lidé reagují, stane-li se něco mimořádného: !Kde? Honem, jdeme tam. A postavíme tam kámen. Pomník, nebo alespoň desku"  - Ale k čemu to je? Svatyni v Bét-Elu, o jejímž založení tato legenda vypráví (Bét-El je hebrejsky "dům boží") budou už za pár set let tvrdě kritizovat proroci, že svádí Izraele od kultu pravého Boha. Kde jsou ty nejrůznější prapory, ne něž jsme - z hloubi svého přesvědčení  - v mládí přísahali. Jistě, nemůžeme žít bez paměti. A naše paměť se vždy orientuje podle určitých významných záchytných bodů, ať už v životě osobním nebo společenském. Máme osobní památky a rituály, máme památky i rituály společenské. Obojí poukazují na to, že se skrze příslušné věci nebo činy projevil, projevoval, nebo možná ještě stále projevuje Bůh. Je dobře, že máme taková mementa, která nám vlévají naději tím, že nás upozorňují na přítomnost ruky Boží. Ale musíme musíme být připraveni na to, že symboly a rituály vyhasnou, jejich mluva utichne, jakoby oněmí a nebude už skrze ně cesty dále A lidé se pak ptají, ‚To Bůh oněměl, nebo jsem snad já ohluchl?' A nebo jde dokonce o "smrt Boha", že už by nebyl dále schopen k nam mluvit, jak mluvíval, skrze nám známá místa, příběhy, děje, rituály?

Kdepak. Boží hlas se ozve odjinud. - Ale abychom mu naslouchali, musíme si přestat pouštět neustále tu obehranou desku našich zvyklostí. Potom budeme připraveni na nové Setkání . A to se bude opakovat tak dlouho, dokud nepochopíme, že Bůh je skutečně všude a z jeho ruky nemůže vypadnout nikdo a nic.

Jákobovi se zjevil ve snu Bůh a slíbil mu, že se stane dědicem Země. Tak by mohlo asi znít nejstručnější, ale také nejpovrchnější shrnutí textu, o němž jsme dnes uvažovali. Že Izraelci obdrží za svou zemi Palestinu, se píše v bibli aspoň na třiceti místech. Také jí nakonec dostali a - po několika stech letech neslavně ztratili. Nicméně naše moderní doba se svým věcným myšlením si právě na takových věcných výkladech opět nesmírně zakládá. A přitom na začátku skoro všech takových výroků v Tóře stojí: "Já jsem Hospodin.”Jméno JHWH, které do češtiny takto překládáme (Hospodin), asi ještě v době praotců známo nebylo a do příběhů o praotcích se dostalo až postupem jejich pozdějšího zpracování. Koneckonců nepřímo o tom svědčí i kniha Exodus se svým příběhem o zjevení neznámého Boha toho jména ve scéně s hořícím keřem. Může tedy pro nás být spíše otázkou. Otázkou, kterou bychom si měli klást hned na začátku každého takového textu a i každé významné životní situace: ‚Pozor. Kdo to tady vlastně jedná?' Budeme-li si tuto otázku klást systematicky a hluboce, dovede nás časem i k dalším otázkám. Myslím především otázky: "A co já?" a "V čem je smysl této věci?"

Václav Ondráček