Dopis 53-54

Velectěný mistře! Od vysoce učeného Anhaltského rady Julia Sperbera, s nímž si dopisuji, jsem získal vaše jméno a adresu. Prominete mi, doufám, moji vtíravost. Sperber se mi zmínil, že udržujete vztahy s tajným "collegiem magiae", možná snad  dokonce stojíte v jeho čele. A také mi naznačil, že toto kolegium existuje již po staletí. Ale to nevzbudilo ve mně zvědavost, leč jen rozeznělo po léta pociťovanou potřebu vstoupit do nějakého takového kruhu. Když si člověk uvědomí, že chová myšlenky, jež jej, čím více se jimi zabývá, neustále vzdalují oficiálnímu učení, začne, aby si dodal odvahy, nebo pro mučivé pochybnosti, hledat podobně smýšlející. Najít někoho takového je ovšem téměř beznadějné. Přesto jsem však přesvědčen, že je jich více, nežli předpokládáme. Jistěže chápu, že vůči cizinci, natož ještě člověku z církevních kruhů, musíte zachovávat zdrženlivost nebo snad i mu nedůvěřovat. Žádné tajemství se neodhaluje lehce. Proto se budu s veškerým úsilím snažit, abych si získal vaši důvěru. A využiji k tomu podivuhodný příběh, jenž vám povyprávím: V mé obci je mladík, teprve dvacetiletý, který nikdy nescházel na žádném kázání. Jmenuje se Jakob Böhme, ale na jméně nezáleží. Přistěhoval se teprve vloni a získal u nás městské právo, byl přijat do ševcovského cechu a pořídil si krám na dolním trhu. Nato se oženil s přičinlivou dcerou řezníka a zakoupil výstavný dům na Hrnčířském vrchu před Nisskou bránou. Začátkem letošního roku se mu narodil zdravý synáček. A tak pokojnému blahobytu této ctihodné řemeslnické rodiny nestálo nic v cestě.

Ovšem tento pokojný obrázek pokazilo rozpoložení onoho mladého muže, které nazývá melancholií. Jistě i mně byla brzy nápadná jeho nezvyklá vážnost - nikdy ho nebylo vidět dělat rozpustilé šprýmy anebo jen zajít do hostince  halasně před večeří popít a usmíval se jen velmi zřídka. A až nyní se mi zcela otevřel, poněvadž ho hrozily zahlušit jeho vlastní zážitky, nad nimiž neustávám žasnout, nejsa si jistý, zda vůbec má slova mohou správně zachytit jeho vlastní líčení. Musím předeslat, že Böhme mimo své ševcovské řemeslo neobdržel žádné vzdělání. Číst i psát ovšem umí a zvláště druhého si velmi pilně hledí. Jak mi vyprávěl, pokusil se se svědomitostí jemu vlastní přijít na kloub oné své melancholii. Práce jeho rukou, jež uspokojovala jeho i jeho zákazníky, mu ve zvoleném povolání nepřinesla odpověď na jeho vnitřní nepokoj. Jeho žena mu sice nerozumi, věrně však při něm stojí a pečuje o něj. Synáček se k radosti obou dobře vyvíjí a žádná nemoc Böhma nesouží, i když jeho celkovou konstituci nelze označit za příliš silnou. Shrnuto,  neshledal žádný osobní důvod k takové kormutlivosti, ale vyvozuje ji spíše z obecně lidského pocitu nejistoty, jenž se cítí na této zemi ztracen uprostřed krutého života.

A tento pocit v něm sílil a nedal se utišit ani pravidelnou nedělní návštěvou bohoslužeb ani církevním učením o spáse. Zcela naopak se mu začala jevit trhlina mezi křesťanským zaslíbením a pozemskou skutečností, a ta se stále rozšiřovala a prohlubovala, až se zdála vpravdě nepřekonatelná. Tak nakonec propadl určité touze po smrti, kterou  zmírnilo, nebo aspoň na čas potlačilo narození dítěte. Velice se jej totiž dotklo, jak jeho vlastní život skrze Kateřinu získal pokračování radostně vrněl v plenkách. Ale také plakal a křičel. A hned si také uvědomil, že nevědomost jeho synáčka, jenž na rozdíl od něho je ještě chován na rukou své matky a opatrován jejím dobrotivým pohledem (na jak dlouho ovšem?) je ještě mnohem větší nežli jeho vlastní. Tento mladičký výhonek života nedokázel zaplašit stín smrti, jen jej na čas prosvětlil, ale brzy obklopila Böhma melancholie silněji než předtím.

Chtěl bych na tomto místě připomenout, že takovýto pocit životní úzkosti, nechuti k životu a strachu z něj, nebo alespoň lhostejnosti vůči životu, se v naší době šíří více nežli černý mor. Když se tolik usuzuje na  nastávající konec světa a píše  se o tom, opravdu můžeme předpokládat, že si ho lidé budou přát.Vinu na tom připisuji nenávistnému sváru mezi církvemi, jež neustále disputují o pravdě, již lidé přece tolik potřebují!

Ale Böhme mě ujistil, že tuto jedinou pravdu neslyšel, ani nečetl, ale viděl. Samozřejmě to šlo velmi těžce popsat, takže Vám spíše budu schopen popsat okolnosti, nežli její konkrétní obsah. Vše začalo tak, že byl zase jednou ve své ševcovské jizbě přepadem temnými zážitky, až odložil své kladívko. Tu  u najednou padl zrak na cínový džbán, dárek od kmotříčka jeho syna. Odpolední slunce vrhalo na nádobu svůj narudlý odlesk, jenž však před Böhmovými zraky vzkypěl v zlatistou zář. Ale jeho zrak pronikl onou zlatou záplavou a vtáhl jej do světelného víru a ihned strhl k oslnivému poznání. Neví, jak dlouho bloudil světem, řekl, nežli se mu před očima opět  zhmotnil onen cínový džbán se svou matně stříbřitou září a dvěma květinkami.

Böhme nevydržel sedět na  verpánku, ale musel ven. Pospíšil si tedy přes most a prchal bez cíle po příměstských polích a loukách a zápolil při tom o slova pro své vidění, ne proto, že by je chtěl sdělit, ale aby mu byla oporou paměti. A slova mu nestačila: Byla jen jako označení ústí vchodu do jeskyně, do níž však musí každý sestoupit sám, vyjádřil se později. Böhme pociťoval při svém bloudění mocný pocit blaha, ale současně ho neočekávaná milost tížila až k zemi. Uvěřil, že bude svůj život v budoucnu muset zasvětit určitému úkolu, úkolu, jenž není nepodoben pokusu zachytit vodopád do malé sklínky. Tak vyhledal mou pomoc.

Doléhal jsem na něj otázkami a zlomkovitě vám vypíši jeho odpovědi: Ošklivost způsobuje krásu -  bláto z ulice, nalepené na sešmajdaných botách nasměrovalo jeho phled na cínový džbán. A džbán sám není bezprostředně krásný - má sloužit k tomu, aby se do něj nalilo víno, nebo vložily květiny. Víno si uchovává dobrou chuť a květiny své zářivé barvy. Ale když člověk pociťuje potěšení z chuti vína a pohledu na květiny, jeho zesílením propůjčuje vedle účelu džbánu i krásu. Účel je poukazem k pozemskému, avšak krása k nadzemskému. A tak to je všude v přírodě a ve všech věcech. Jen člověk může, a to ze svých vlastních sil, způsobit uskutečnění krásy.

A stejně tak je tomu s dobrem a zlem. I zlo je ve světě proto, aby vyvolalo dobro. Oproti dobru je zlo ve svých možnostech omezené a chudé. Vždyť co jného umí zlo, než člověka zavádět, trýznit a předčasně zahubit? Nejsou oproti tomu možnosti dobra nevyčerpatelné? A což by člověk mohl být stále zlý a nikdy dobrý? Není spíše člověk dobrý a zlý současně? A proto - a tímto závěrem mě vyděsil - nemůže být na jedné straně pán všeho dobra Bůh a na druhé  pán všeho zlého ďábel. Buď není Boha, nebo není ďábla. Anebo je Bůh totéž co ďábel, protože dopouští ve světě zlo, aby se dobro neustále rozvíjelo a zdokonalovalo. Vždyť jak jinak máme chápat Boha, když z chaosu vytvořil ráj neskonalé dokonalosti. Ale to se nestalo před věky, ale děje se to stále až na věčnost. Vyvzdorovat si dobro na zlu, krůček po krůčku, nad nesmírnou propastí, to znamená dle Jakoba Böhma Jákobův žebřík do nebe. Po něm může do nebe vystoupat každý a zříci se přitom i podpory církve.

Tu jsem mu poručil mlčet, především před ostatními. Když pomyslíte, že křesťanské církve se bez rozdílu - reformace na tom nic nezměnila - vidí stát ve stálém boji na život a na smrt se Satanem a tím ospravedlňují každý den, že lidi zavádějí, trýzní a předčasně zabíjejí, jako ďábel, pravzor všecho zla, je podle Böhma nutno usoudit, že jsou spíše povahy ďábelské nežli božské, neboť ve skutečnosti spíše dobré utlumují nežli zdokonalují. Nebo pěstují skutečné dobro ve skrytu, kde se mu lépe daří nežli ve stínu katedrál. A toto právě mě má k hledání společností, v nichž takovým nebo podobným způsobem září cínové džbány.—

54. dopis

Vysoce ctěný pane, s dychtivou účastí a potěšením jsem si přečetl zprávu o epifánii, jež se udála vašemu farníkovi. Samo o sobě na tom není nic podivuhodného: to častěji se stává lidem, které tíží a sužuje více nejistý osud lidstva, nežli vlastní bída. Proto by bylo velmi prospěšné, kdybyste dále bedlivě sledoval vývoj svého chráněnce, abyste byl s jeho zjeveními seznámen již v zárodku a on k vám pojal důvěru. Velmi, ba vše totiž záleží na tom, jaké trvalé účinky takové zážitky vyvolají. Mnozí se jich uleknou, dokonce se za ně stydí, a to, co uzřeli skryjí hluboko ve své hrudi a často na to i zapomenou. Jiní je vykřičí do celého světa, vystaví se pronásledování nebo propadnou šílenství. Je tedy nutno mít obezřetnost. A vy máte co do činění s člověkem, který právě překročil práh dospělosti, takže se bude dát vést jen zcela nepozorovaně. 

Ačkoli popisujete, co Böhme říká jen v náznaku, s všemožnými výhradami, musím se přesto jako nenapravitelný pedant chytit jednoho, co považuji za podstatné: Podle Böhma - alespoň jak to vy představujete - by si člověk musel přímo přát zlo, aby se stalo dobro. Avšak není možné, aby Bůh zlo nejen byl a chtěl, ale také požadoval. Bůh je jen chce a trpí. Jinými slovy: Nemůže existovat takové množství zla, jemuž by odpovídalo příslušné množství dobra, nebo jež by bylo podmínkou jeho kvality. Zlo je jako koření, které podtrhuje chuť dobra. Dobro musí být možné i bez sebemenšího náznaku zla. Tak to zakoušíme u dětí a zvířecích tvorů a někdy i u dospělých lidí. To, co církev dle mého velice nešťastně označuje jako dědičný hřích, chápu jako schopnost rozeznávat zlo. Máme pro ně v ruce míru, ovšem takovou, která měří různě. Lecos, co my máme za zlé, má pohan za dobré. A teď si porovnejte křesťany mezi sebou!

Böhmův zážitek takto bezprostředně podaný se mi jeví jako jasný doklad pro tvrzení, které Vám bude ve své explicitní formě připadat jistě lehkovážné, počež před tím, než ho napíši, apeluji na vaši zdrženlivost: Bůh je jen tehdy, když ho člověk chce mít, nebo když si bez něj nevystačí. Jen tehdy, možná, se dává poznat.

O Ježíši Kristu bychom bez jeho učedníků nic nevěděli. To oni jej vyzdvihli z nesčetného množství těch, kdo skončili na kříži a rozmnožovali řady jeho následovníků. Křesťanské církve by nebylo, kdyby si většina lidí nepřála bezpečí a všeobjímající ochranu jediného pro všechny závazného učení o podstatě světa, jež by je zbavilo jejich otázek a vlastního hledání. Stádo si vytvoří pastýře, poněvadž by se jinak rozprchlo bez cíle a symslu. Věřící se do jednoho rozhodli pro určitou volbu, a poněvadž se jim tato volba neustále potvrzuje jako jediná správná, pronásledují nenávistí, jež vyplývá z jejich hluboce zakořeněného strachu a nepotlačitelných pochybností, všechny ty, kdo jsou dle jejich mínění nevěřící. Tak by křesťanské církve nemohly pronásledovat čarodějnice, kdyby jejich ovečky nesvíral strach z čar a kouzel, díky kterému trestají tyto nešťastnice pro svůj vlastní potlačený pocit viny. A čím více hříchů na církvi ulpívá a čím jsou pojmy víry křehčí, tím umanutěji a nelítostněji se konají čarodějnické hony. A také by církev nemohla upalovat kacíře, kdyby věřící  nechápali a neschvalovali , ba dokonce nepožadovali toto upalování jako určitý druch ochrany. Ti, kdo pronásledují kacíře, jsou v hloubi své duši ve víře nejistí a hodlají se zachránit tím, že jako ďábly očerní jiné.

Církev se nikdy nespoléhala na sílu víry a  proto se spojila se světskou mocí. A dnes jsou křesťanské církve hračkou v ruce těchto mocností. Od té doby, co veřejně vystoupili reformátoři, musíme nahlédnout, jak bezvýznamnými se staly obsahy víry oproti nezbytnosti víry jako takové. A také docházíme k bolestnému poznání, že víra nemá vlastně nic společného s Bohem, leč předně s naší skutečností. To znamená, že víra už neslouží k tomu, abychom se vyrovnali se skutečností, ale spíše tuto skutečnost, respektive to, co ji přesahuje, to je naši představu o skutečnosti, vytváří. Avšak takovýmto vytvářením skutečnosti se prostřednictvím církve dostává do protikladu s jinými, nijak méně legitimními skutečnostmi. Je jasné, že lidská skutečnost vypadá jinak než skutečnost psí. A přesto mohou žít v pokoji vedle sebe. Lidé však povětšinou nejsou připraveni uznat a strpět odlišnou skutečnost jiných lidí. Církve chtějí vnutit v plnosti svoji skutečnost všem ostatním lidem, kteří ji nepřijímají, a tak ničí jejich skutečnost a tím i jejich charakter, jejich vůli i život.

Církve to bohužel dělat musí. Proč se katolická církev brání od nepaměti tak tvrdošíjně a neoblomně před každou změnou, před i tou sebemenší odchylkou ve výkladu jejich stanovených dogmat? Protože každá změna náboženských peřdstav znamená změnu přijaté a zavedené skutečnosti, čímž je ohrožena a zpochybněna církev jako celek. Slunce se musí otáčet okolo země, aby byla země v centru  veškerenstva a církev centrem země. Každá víra je šílenství, někdy neškodné, někdy nebezpečné. Nedá se vyléčit, jenom nanejvýš separovat. Ti, které spojuje jejich blud, se cítí výjimečně silní. Když jsou náhle svého bludu zbaveni, oslabí je to natolik, že jsou neschopni života. Církev to ví. Ví také, že kritický soud je výjimkou, nikoli pravidlem, protože předpokládá myšlenkovou námahu, kterou většina lidí nehodlá vynaložit. Navíc to není jednorázová námaha, nějaký velký výkon, z něhož lze potom dlouho žít, ale neustálé, prakticky celoživotní vypětí.

Neměli bychom však před ním couvnout. Toto přesvědčení se stále silněji prosazuje, neboť naše vlastní představa skutečnosti zároveň vytváří naše nezaměnitelné já a tato představa se nedá jednoduše zaměnit jinou, aniž by to ohrozilo naši vlastní existenci, aniž by bylo vymazáno naše já. To církev často riskuje, dokonce chtěně: Tvrdí přece: Buďte jako děti! Snad ani neví, co tím způsobuje. Občas soudím, že jsem jako dítě již vše věděl; jen jsem potřeboval celý život na to, abych si to potvrdil. A Böhme se zřejmě vydal na cestu růstu, na cestu dospělosti, ujišťování se o již známém.

Promiňte, ctihodnosti, že jsem se dal strhnout. Ale stěží ve mně naleznete člověka vašeho smýšlení, jakého hledáte. Ale budete-li nakloněn mírnému a moudrému obcování s nestejně smýšlejícími, rád od vás obdržím další zprávy. A o collegiu magiae zase příště.-

předchozí část:    andresius.pise.cz/323-dopis-52-zprava-o-prijeti-francouzskeho-poselstva.html

následující část:  andresius.pise.cz/325-dopis-55-56.html