Andresius | Kolos na hliněných nohou

Toto bude krátký příspěvek. Oč kratší, o to rozhořčenější. Týká se chování církví, především té největší, katolické, za současné paranoidní dystopické hysterie. To, co totiž tato církev (a zčásti i jiné) udělala, není nic než že se na lidi (na "své" i cizí bez rozdílu) – vykašlala. Bez sebemenší známky odporu srazila podpatky a dala si státem vnutit totální interdikt. Dobrá – nebývalo nikdy v tradici katolické církve odporovat státu – bývala konformní se státem rakouským, našla modus vivendi s novou republikou a nakonec i se státem komunistickým. Nicméně kdyby kterýkoli i z těch nejtotalitnějších režimů zavřel její kostely a zabránil věřícím přicházet, určitě by to z úst církevního vedení vyvolalo ostrá slova (možná i následovaná činy) o pronásledování církve. Nakolik vím, nebyly kostely zavřeny ani za heydrichiády (což ostatně dosvědčuje osud parašutistů, kteří se ukryli právě v kostele). Opravdu nebylo možné se státu opřít a vyjednat pro církevní obřady výjimky? Bylo nutné zrušit i nedělní bohoslužby? Jak je možné, že církve se vzdaly i slavení velikonoc? Jak je možné, že biskup nesvětil o Zeleném čtvrtku křížmo ve své katedrále? Jak je možné, že se nerozhořely velikonoční ohně, symbol Kristova vítězství, ohně, pomocí nichž například svatý Patrik přemohl pohanské druidy? A když už si toto vše církev nechala líbit, co tedy nabídla lidem jako náhradu? Bohoslužby v rádiu (zkrácené!) a po internetu (ze studia). A když už si to někdo vydržkuje, tedy zpověď a příjmání někde v koutku.

Za poslední morové epidemie na začátku 18.století, kněží, především Jezuité, opustili své bezpečné fary a koleje a vydali se k nemocným, i když třeba nebyli ošetřovatelé. Vymřela tehdy skoro celá česká jezuitská provincie; udělali to i velicí duchové jako Bohuslav Balbín a Bedřich Bridel. Přinesli více obětí, než jich má nyní "pandémie" v celé české republice. (A to malé č není překlep.) Nyní se kněží skrývají ve svých nedobytných farách a s lidmi nekomunikují. Přitom právě teď , kdy je spousta lidí sevřena úzkostí (jakkoli většinou iracionální a získanou tlakem okolí a médií) by přece živé slovo a společenství církve bylo tolika lidem potřebné! Jestliže tedy již bylo nutno podvolit se státnímu násilí, proč tedy kněží a představení církve neudělali to, co je nasnadě – a zcela v duchu koncilu: Proč nevybídli lidi ke scházení v rámci domácí církve, proč nenabídli svoji účast na takovýchto bohoslužbách (pro 2 či 3 rodiny), proč už nemají všichni kalendář plný takovýchto schůzek?

Kolikrát jsme jen slýchali z úst představitelů katolické církve, od těch nejvyšších hierarchů až po obyčejné faráře, jak jsou důležité pro život křesťanů svátosti – a mnozí katolíci jsou  na nich (lépe řečeno na jejich tradiční podobě) až nezdravě závislí. A hle, nyní je jakoby mávnutím proutku vše pryč; katolická nomenklatura bohorovně zapomněla na to, co říkala včera, a doporučuje "duchovní svaté přijímání". Promiňte, tohle je ale obrovská habaďůra: je-li něco zásadně důležité pro lidský život – na úrovni tělesné nebo duchovní – je to důležité VŽDY a ne jen tehdy, kdy se to hodí. Byla jednou jedna veliká socha: hlavu měla ze zlata, hruď ze stříbra, a tak dále – však to znáte ( a kdo by si nevzpomněl, ať si to přečte v knize Danielově). Ale nohy měla hliněné. Pak přiletěl kámen, ani to nemusel být velký šutr – vždyť celá ta "pandémie" je jen trochu ostřejší chřipka a devět desetin toho na ní je mediální (a bohužel nyní už také politická) kampaň – a bác, socha je na maděru.

Nechci sahat do svědomí menším církvím, ale ty z evangelického křídla jsou na tom lépe alespoň o to, že nikdy netvrdily, že jsou svátosti a fyzická přítomnost na bohoslužbách tím pro křesťanství nejzásadnějším (jakkoli si myslím, že v tomto nemají úplně pravdu); a i kázání se dá po internetu poměrně dobře zprostředkovat, nebo třeba i napsat.

Slyšel jsem, že je v nemocnici Ladislav Heryán, velký svědek Kristův a odpůrce nabobské blazeovanosti církve. Bůh ví, co je pro něj nejlepší. Pokud se uzdraví, nezpůsobí nám, co ho milujeme, zármutek. Pokud zemře, snad tím aspoň pomůže církvi, jíž je členem a horlivým služebníkem, zachovat si tvář.

Kutná Hora, úterý, 14. dubna 2020

Václav Ondráček