Andresius | Dopis 141 - 145

Můj milý, drahý příteli!

Asi Vás překvapí, že po tak dlouhé době ode mne dostáváte známku mé pokračující existence. Je sice pravda, že se staré stromy nemají přesazovat, ale starý Dilbaum přesto zapustil kořeny a obrazil. Augšpurk a Štrasburk - to je takřka na stejné rovnoběžce, po níž jsem se plahočil se svým živobytím a s mnoha vozy plnými foliantů. A vůbec se zde nehodlám věnovat stařeckému nicnedělání, ale chci se pustit do vydávání nového časopisu. V Lazaru Zetznerovi jsem našel spolehlivého tiskaře a v náboženských otázkách vládne v Štrasburku po dlouhých rozmíškách smír. Arcivévoda Leopold se objevuje ve svém biskupském sídle jen zřídkakdy a na pokoj ve městě dohlíží bdělé oko krále Jindřicha. Tak je opět možno volně vydechnout a - věnovat se psaní! Ve Wolfenbüttelu se nyní objevil list, který má vycházet každý týden. Tohle "Avízo" překypuje  nespoutanými slovy, což si sotva mohu dovolit. Já dávám přednost klidné a trpělivé analýze. Ale nic nevadí, když se pozdvihnou i takovéto kritické hlasy. A my za nimi nezůstaneme pozadu, ježto se budeme hlásit ke slovu také každý týden. Doba je vážná a poskytuje nám k tomu mnoho látky. Doufám tedy, že budeme moci pokračovat v již osvědčené spolupráci.—

142. dopis

Jasnosti, budete žasnout, že ode mne dostáváte list z tohoto panského sídla. Náhlá, i když nikoli neočekávaná smrt mého strýce, vévody Johanna Wilhelma 25. března mě donutila ihned jednat. Pro své zatemnění ducha neučinil vévoda žádné pořízení stran následnictví v Jülišsku, Klevsku a Bergu. Mužská linie rodu vévodou vymřela. Žije však moje matka, druhá nejstarší vévodova sestra a ona musí obdržet jako řádný dědic celé dědictví. Zatímco můj otec váhal, zda v tom něco podniknout a je nakloněn k tomu vyčkat v této otázce na císařovo rozhodnutí, slyšel jsem, že braniborský kurfiřt již podniká opatření k tomu, aby země obsadil. Johann Sigismund zakládá svůj nárok na své manželce Anně, dceři nejstarší sestry vévody Johanna Wilhelma, která však zemřela již před léty. Považuji nárok Falcko-Neuburského rodu za lépe podložený a budu ho se vší rozhodností hájit. Počítám při tom s pomocí Unie, ke vstupu do níž se Braniborsko nedokázalo rozhoupat. Od císaře v této otázce neočekávám vůbec nic. Má se za to, že by zmíněné země rád přiřkl jako odúmrť kurfiřtu Kristiánovi, který se k císaři tak zjevně lísá. Jiní spřádají předtuchy, že se císař chopí příležitosti k rekatolizaci tohoto území a přihraje je tedy některému z habsburských arcivévodů. Jak to nakonec dopadne, nemůže nikdo předvídat, ale vidíte sám, že situace nesnesla odkladu.

Vytáhl jsem s menší ozbrojenou mocí směrem k Rýnu. Na základě plné moci udělené mi matkou mi město Düsseldorf otevřelo brány. Od té doby sídlím na zámku Benrath. Vyslal jsem také hned posly, aby na všech veřejných budovách ve všech vsích a městech mnou nárokovaného území vyvěsili mandáty o převzetí země. Leč v Kleve a v Marku mě předešel Braniborský, jenž si získal mocného straníka v osobě pána Štěpána z Lentfeldu. Ani silně opevněná pevnost Jülich se mi neotevřela; zůstala však zavřená i před mým protivníkem. To jde na vrub jejímu veliteli katolíkovi Hansi von Rauschenberg, jenž se odvolává na císaře a bez jeho rozkazu nechce místo vydat. Jülišská pevnost by ovšem nedokázala dlouho vzdorovat obléhání unijním vojskem. Obrátil jsem se o pomoc také na Mořice Nassavského. Oranžský princ je však vázán silným španělským vojskem Spinolovým. To by mělo však být jen o to pádnějším důvodem pro krále Jindřicha, aby do sporu zasáhl. Zde spoléhám na Vaši diplomatickou dovednost a na rozhovory, jež již vedete s francouzským dvorem. Habsburkové se nesmí usadit na Rýnu! Vidíte, že je tu ve hře více, nežli jen mé dědictví po matce, kvůli němuž se nelekám žádného střetu.—

143. dopis

Příteli,

mnoho jsem přemýšlel o mýtech a tajemstvích, kolem nichž v myšlenkách kroužíme. Co si s nimi počneme? Chceme pomocí nich vyzvat na souboj církev, jež je na mýty a tajemství mnohem mnohem bohatší a vysoce nás v tom předčí?

Neměli bychom se tím nechat odstrašit, ale musíme si toho být vědomi. Jistě: Katolická církev je vystavěna na lži a klamu, na podvodech a pokrytectví a nestyděla se upevňovat a šířit svou moc i násilím a zradou, zotročováním a hromadnými vraždami. Ale což tak činí jen a jedině církev? Je lidským dílem - přirozeně - ne božským a lidem též po právu jedná. Dříve nežli soudy s kacíři tu byl fanatismus čerstvě obrácených národů. Zpočátku nepotřebovali kněží žádných hranic, věřícím k poučení a nevěřícím pro strach. Otevřeně disputovali s všemi možnými sektami, a ve stoletích raného křesťanstva jich svobodně existovalo víc jak sto; a i později i přes veškeré slídičství se tajně udržely. Především ta nejsprostší chátra touží vidět hořet ty, kdo pochybují o obecně sdílené víře, aby jejich žalostný konec, poskytl novou potravu  pro jejich ochabující víru, víru v ubohý život, jak si to konečně církev přeje. V tom tkví ta největší zkaženost křesťanského ducha: v onom spojení nejnižších pudů a lidských slabostí s bezohledně prosazovaným nárokem na moc nad světem. Tomu bychom se museli postavit stejnými zbraněmi a po těch nikdo z nás nesáhne. Andreae to zkusil a musel toho trpce litovat.

Se znepokojením proto hledím na to, že se chceme spojit se světskou mocí Unie. Na druhé straně žádná světská moc nemůže existovat bez duchovní síly, ať již se opírá o mravní principy nebo o klamnou iluzi. My jsme již přemnoho diskutovali o neslučitelnosti duchovních a světských sfér, o nebeském a pozemském světě, o Bohu a ďáblu, dobru a zlu, o vázanosti i svobodě i o mnohém jiném a nedocházíme v tom konce. A je nám při tom lhostejno, zdali se naše malé bratrstvo rozroste v nějaké větší,jež se zařadí po bok jiným, nebo zda z něj bude další církev vedle oněch jiných,  starých i nových, nebo zda vznikne úplně nová víra, jež do sebe pojme všechny alternativy dosavadních náboženství, což se asi může podařit jenom teoreticky. Rád bych Ti to vysvětlil na malém příkladě.

Matematici vymysleli souřadnice, které umožňují místo každého bodu na ploše přesně určit pomocí čísel. A navíc tento vynález rozšířili na tři rozměry, takže libovolný mořeplavec si může v nekonečnosti oceánu spočítat polohu své lodi. Tak byl jednomu každému bodu udělen jednotný řád.

Zaujmi nyní, můj příteli, místo takového bodu. Díky protínajícím se koordinátám je tento bod na věčnost neoblomně určen. Jeho jedinečnost dokazují zákony čísel. Ale odejmi ty nakreslené souřadnice, tu se ihned onen bod propadne v nezměrnou bezbřehost, stane se nejasným a nezachytitelným a nebudeš ho již schopen vůbec najít. Ztratí se a tak dojde své zkázy.

A nahraď nyní pro lidi onen kříž tvořený souřadnicemi křesťanským křížem. Ten podřizuje všechny, ať se již nalézají kdekoli, také svým pravidlům. Člověku, ať již se k němu staví kladně nebo záporně, skýtá řád,bezpečí, jistotu, útočiště, čili bezprostřední nebo jinými souřadnicemi zprostředkované vědomí vlastní polohy.

Jestliže nyní odstraníme křesťanský kříž, propadnou se lidé, kteří se doposud podle něj orientují do bezvztažnosti a ztratí se, vydáni napospas stálé nejistotě a nebezpečí, ve veškerenstvu a budou se zoufale hnát za nějakým jiným řádem a systémem.

Ergo: Můžeme nahradit křesťanský kříž křížem s růžemi. Dokonce to musíme učinit, jestliže bude ten první znesvěcen a nebude již považován za nic. Křesťanský kříž se dá dobře nahradit Andreaeho křížem, lotrinským křížem, řeckým křížem; každým jemuž je připisována zázračná síla. Takový se stane vždy  centrem přitažlivosti a tak vytvoří podle sebe své pole a svá pravidla podobně jako matematické souřadnice. Není možné však křesťanský kříž ničím nenahradit! - To jedině kdyby lidé, jako jednotlivci i jako pospolitost, dokázali žít s jasným vědomím bezevztažnosti a ztracenosti a neztratit přitom lidskou důstojnost.

Chci tím říci, příteli, že je mi vcelku jedno, zdali byl Ježíš bezdětný, když umíral na kříži, nebo zda jeho krev koluje ještě v něčích žilách. Nechci být ve vleku nějakého člověka, jenž se prohlásí za Boha a nechci potkat nikoho ani být poddán nikomu, komu se přičítá božský původ, který si beztak v jisté míře osobují papežové, králové a císařové. Rád si připnu kříž v oné podobě s růžemi, ježto mám růži za symbol mlčenlivosti. A bude-li nutno, pokusím se ustát i onen chaos, jemuž budeme vydáni bez kříže.—

144. dopis

Můj milostivý Pane,

jakkoli se musíme počítat za šťastné, že konečně došlo k vytvoření Unie, musíme ovšem nyní při našem rokování tím spíše litovat, že k tomu nedošlo již před léty. Ale nebylo to možné. Až příliš jsou státy  ovládány krátkozrakou hrabivostí, než aby se dalo očekávat, že se velké ideje prosadí lehce samy od sebe. Vytrvalost je však silou těch, kteří neochvějně sledují vznešený cíl. Avšak promiňte, že Vás obtěžuji otřepanými pravdami, které dávno znáte. Musím však s hořkým zadostiučiněním sledovat, kdo všechno si najednou od Unie žádá pomoci. Na prvním místě mezi těmito žadateli je samozřejmě Donauwörth. Nyní už všem v protestantských zemích došlo, že to není žádný trest, ale bohapustý zábor města. A všechny říšské stavy se strachují, aby je pro nějakou malichernou záminku nestihl podobný úděl. Prostý lid zatíná pěsti a vyjadřuje hlasitě po ulicích své rozhořčení. Kdyby unijní vojsko dokázalo město vyrvat Bavorskému vévodovi, byli by nás oslavovali jako hrdiny. Ale takové vojsko neexistuje. A teď Jülich! Tady se vzdorovitě uprostřed protestantských zemí usadil katolík opírající se  o císařovu pomoc. Dědičný kníže Wolfgang Vilém z dobrých důvodů naléhá na rychlý pád pevnosti, aby se z ní nestal druhý a rozsáhlejší Donauwörth. Kdyby se zde spojila síla Unie s rozhodností knížete, povstal by v Říši skutečný zastánce protestantské věci, před nímž by se musil sklonit i císař, nemluvě o nějakém saském nebo braniborském kurfiřtu. Ale takovou silou Unie nedisponuje. Tedy, jak doufám, zatím nedisponuje.

Ale nabízejí se ještě větší možnosti. Zatímco ještě včera se o pomoc Unie ucházel sám císař, aby se ubránil svému vzbouřenému bratru,  dnes stojí před námi jako prosebníci Čeští stavové. Tschernemblova  a Žerotínova nedůvěra k Matyášovi, že jim nedopřeje slíbených svobod, nyní schvátila i Rožmberka

145. dopis

Milý příteli, prožili jsme svou hvězdnou hodinu - v pravém smyslu toho slova. Do našeho kruhu zavítal Johannes Kepler a před našima očima nám odkryl harmonii kosmu. Přibyl k nám z frankfurtského veletrhu, kde sháněl kupce pro své epochální dílo Astronomia nova - zcela nepochopitelně bez výsledku. Odborníci na knihy, kteří se tam shromáždili, mi přijdou jako lidé, kteří nerozeznají na nebi hvězdy. Z Frankfurtu se odebral Kepler do Heidelberku, aby tam dokončil tisk svého díla. A nezbylo mu nic jiného, nežli  prodat celý náklad tiskaři Vögelimu. Vlastně nesměl ani to, ale  měl všechny exempláře předat císaři. Protože mu ten však  dluží tolik peněz, pomohl si Kepler tímto způsobem sám. Je to bída, jak musí  takový veliký duch pracovat a jak si vydobývat  ubohé živobytí. A Brahův zeť Tegnagel dělá Keplerovi na každém kroku potíže při stanovení hodnoty Brahových výpočtů, jímž císař Keplera výslovně pověřil. Císař si k tomuto účelu pro sebe zabral celou Brahovu pozůstalost, ale jako obvykle ji dodnes nezaplatil. Aby člověk v takovém galimatyáši věřil na harmonii sfér a dokonce se ji pokusil matematicky prokázat, to vyžaduje skutečně vytrvalost a silný charakter, přesvědčenost a správnosti své vize.

To, co jsem naznačil o Keplerových potížích - Tegnagel ho pronásleduje také proto, že je přívržencem Koperníkovým, jehož Brahe odmítal - ukazuje v malém na zdánlivě neřešitelné smyčky, v nichž jsme uvízli všichni. A tu nám připadnou Keplerovy poznatky jako spásné poselství: Neexistuje žádná svévole! My pozemští lidé nejsme vydáni na milost a nemilost nevyzpytatelnému úradku a nejsme bezmocnými objekty neustálého boje mezi anděly a ďábly, dobrými a zlými duchy. Jsme spíše součástí ohromného  řádu, jenž se uskutečňuje ve velkém i v malém, na zemi i ve světovém prostoru se vznešenou důsledností. A tento zákonitý řád spočívá v harmonii! Ta působí jako nějaký magnet, k němuž  jsou magickou silou přitahovány železné piliny. Tento magnet, abychom zůstali v rámci přirovnání, se však nepřibližuje k nám, jakmile však vstoupíme do jeho silového pole, nemůžeme překonat moc tohoto pořádajícího principu.

Kepler přiřadil planetám tóny a tak učinil tuto nebeskou harmonii slyšitelnou. Takového okřídleného ducha je ovšem těžké následovat. Také jsme trochu nechápavě stáli před jeho řadami čísel, jež měly dokazovat, že se planety pohybují okolo Slunce po eliptických drahách a že jejich rychlost přitom není neměnná ale podle vzdálenosti od Slunce se zmenšuje nebo zrychluje, a že vzdálenost planet od Slunce a celková doba jejich oběžné dráhy jsou v jistém stálém, konstantním vztahu. Nejen že tím Kepler skvěle potvrzuje Koperníka, ale také nám poskytuje důvěru, že v nekonečnosti světového prostoru, jak ji před námi odhalil Bruno,  okolo Slunce kroužící země i Slunce se všemi ostatními planetami sledují předem určené dráhy, které vyplývají z přirozenosti, jež nás obklopuje. Občas nám bralo dech, když se Kepler rozohnil, že jeho nová astronomie si vynutí i novou víru! A na tuto novou cestu, kterou před námi chtějí theologové zavřít, filosofové nám ji naopak chtějí otevřít a pansofisté ukázat nás nyní vykopl matematik! Kepler umírá touhou sdělit své výsledky Galileimu, jemuž vyčítá, že ví více nežli dává najevo. Na druhé straně ho považuje za jediného člověka, s jehož souhlasem počítá, aniž by ho musel předem přesvědčovat.

Teď se však Kepler bojí císařovy nemilosti a úkladů Tegnagelových, protože má v Praze jen málo přátel. Nejraději by byl uveden v nějaký úřad zde Tübingenu nebo ve Stuttgartu, ale nikdo mu žádný nenabízí. Určitou naději upírá také k Heidelberku, kde musel mladému princi Fridrichovi vyhotovit horoskop. Ten mu připadl významný, ale dělal s ním velké tajnosti. Vyprovázeli jsme Keplera se smíšenými pocity - jako největšího člověka naší doby, který mnohem snáze objevil harmonii na nebesích, nežli aby ji zakusil na zemi.—

předchozí část:             andresius.pise.cz/...

následující část:           andresius.pise.cz/...