Dopis 139 - 140 + Zpráva o vyhnání Maurů ze Španěl

139. dopis

na přelomu roku

Milý příteli,

zemřel John Dee. Vetešník ho našel mrtvého v knihovně, kde ho musela stihnout mrtvice již před několik dny. Dee žil osamocen ve svém stále více chátrajícím domě v Mortlake. Jeho proslavená knihovna byla již prázdná - v nouzi prodal i poslední knihu. Možná, že právě pohled na vyprázdněnou knihovnu, mu zlomil srdce. Činím si výčitky, že jsem se o něj tak dlouho nezajímal. Ukonejšil mě jeho plán, odejet do Německa, kde hodlal navštívit své přítele a vstoupit s nimi do nějakého tajného spolku. Schválil jsem mu ten nápad, když jsem za ním naposledy byl asi před půl rokem. Zdál se mi poměrně křepký i na takový úkol. Teď se ale odebral na cestu jinam. Zavede ho do oblasti, jež mu je jistě již odedávna známá, a umožní mu spojit se s bytostmi, s nimiž uzavřel tajný svazek již na zemi. Rozpomínám se na závěrečná slova z jeho Monas Hieroglyphica: Intellectus judicat veritatem.  Učinil na ně narážku při našem posledním setkání. Pokusím se ji přeložit. Bylo to asi v tom smyslu, že člověk si zjednává věčnou pravdu, aby se mu na zemi snáze žilo. Ovšem jinak lidský intelekt věčnou pravdu odvrhuje a odpravuje, poněvadž ji nedokáže snést nebo protože mu překáží v jeho úsilí ovládnout svět. Nevím, je-li to nyní jasné, ale jasně z toho vyplývá, že se lidský intelekt řídí jinými zákony, nežli věčná pravda, a že pokud se pasuje do úlohy nejvyššího soudce, musí zavládnout temnota a zoufalství.

Pokud jde o ten tajný spolek, do nějž už Dee nestačil vstoupit, o něco podobného nyní usiluje jiný angličan, Francis Bacon, o jehož pozoruhodné veselce jsem vám psal. Dal vytisknout knihu, v níž stojí: "Podobně jako příroda vytváří bratrské svazky v rodině a umění mechanicky spojuje a vytváří kontakty a Bůh činí bratry ze svých pomazaných, králů a biskupů, musí i mezi znalými a osvícenými existovat bratrství a také existuje, neboť Bůh je otcem poznání a světla.

Sám můžete posoudit, zda co zmůže bratrstvo učených, i pokud se nějaké vytvoří, proti bratrstvu králů a biskupů. Ale Bacon má přesto pravdu v tom, že se lidský intelekt dopustil značné nedbalosti při zdokonalování vědění, když přijal za svou, nebo si dal vnutit jakousi božskou pravdu, na což je nutno pohlížet jako na zrození duševního omezení a odmítání pravdy. Bacon chce své bratrstvo otevřeně šířit po celé Evropě. Ale brzy sezná, že bratrstvo, jež se zabývá vědou a poznáním nezávisle na náboženství, může existovat pouze tajně.

Protože na zemi se vědění a pravda stále podřizují právu mečů a mušket.—

140. dopis

Vysoce urozený a důstojný Pane tajný rado! Zkoumání, jež jste mi dal vykonat ve vévodském domě, byla přijata s porozuměním. Jistý letitý archivář mi byl velmi nápomocen skutkem i radou a umožnil mi nahlédnout do dokumentů nesmírné ceny. Ale současně jsem se nemohl zbavit pocitu, že mi přes veškerou vstřícnost neodhalili veškerá tajemství, ale že spíše byla snaha mou zvídavost plně zaměřit určitým směrem, aby se neobrátila jinam, ovšem nevěděl jsem kam. V každém případě však je pravda, že rod vévodů de Bouillon, jehož krev skrze její kurfiřtskou výsost, naši požehnanou kněžnu matku koluje i v žilách prince Fridricha, se táhne bez přerušení až ke slavnému dobyvateli Jeruzaléma, Godefroiovi de Bouillon. Přesněji je potřeba považovat za praotce rodu mladšího bratra Godefroiova, jenž zemřel roku 1100 ve věku pouhých třicíti devíti let, Balduina, který po osmnáct let kraloval v Jeruzalémě. Vévoda de Bouillon se tedy může pyšnit královskou krví jednoho z nejstarobylejších a nejúctyhodnějších královských rodů v křesťanstvu a to platí i pro našeho prince. V tom tkví i důvod vévodova odporu vůči Jindřichu Navarrskému. Vévodu k němu nepohnuly pouze, jak se všeobecně soudí, důvody náboženské, ale i otázka starobylosti rodu. Vévoda může vznést starší nárok na francouzský trůn. A nejen on sám, neboť rod je velmi rozvětven. Vévoda de Guise byl by si snad i právem dobyl francouzského trůnu, kdyby nebyl roku 1588 zavražděn.  Kromě rodu de Bouillon a Guisů se může na tento důstojný původ odvolávat i rod Lotrinský a dokonce skotští Stuartovci. Čí práva je třeba šetřit nejvíce, se dá těžko stanovit. Vévoda de Bouillon může ovšem odkázat na jméno, jehož lesk pět set let převyšuje ostatní. Když se ale pokusíme dále sledovat linii Godefroiovu a Balduinovu, už není patrné, které linie jsou hlavní a které vedlejší.

V tom mi už sedanský archivář nedokázal posloužit dokumenty, ale poukázal na prastarou pověst, podle níž byla Elsa z Brabantu, kterou zachránil a posléze pojal za manželku grálský rytíř Lohengrin vévodkyně z Bouillon. Zde ovšem možnosti učence a badatele končí a dále může spřádat nit jen básník. Ale přesto by taková báseň byla pro našeho prince velice poučná.–

P.S. Jedno bych neměl pominout. Mému archiváři unikla po straně poznámka, že Godefroi de Bouillon založil v Jeruzalémě tajný spolek, jenž podnes existuje! Ovšem když jsem na něj dále naléhal, odpíral mi cokoli sdělit a dělal nevědomého a kdekoli jsem se na to vyptával, narazil jsem na mlčení.

Pořád se toho báli, ale nečekali to tak brzy, a už vůbec si to nepředstavovali tak brutálně. Ale což kdy za katolických králů vládlo nějaké milosrdenství? Chyba lávky! Devátého dubna vydal Filip III. dekret nařizující všem Maurům během tří dnů opustit zemi maximálně s majetkem, který unesou na zádech. A ve Valencijském přístavu se již houpaly lodě, na nichž měli být vypovězení přepraveni do Afriky.

Kolik ctihodných venkovských šlechticů se jen zaradovalo, když si od oněch zoufalců vymohli jejich nemovitosti za hrst mincí! A k tomu po ulicích číhalo nemálo pravověrných darebáků, aby utečencům vyrvali z rukou i jejich poslední ranec. A také křesťanští námořníci hodili nejednoho přes palubu, kdo si troufal zachránit o něco málo víc než jen holý život. A po tři dny vyzváněly zvony. Takže za hlubokého míru bylo tři sta tisíc Maurů nahnáno do moře, takže se sotva vyplatilo pátrat po ostatních, kteří se někam poschovávali.

Každého Maura, který byl poté ve Španělsku spatřen, bylo možné zabít, ovšem stejně tak i onde v Africe pobili většinu Maurů, protože je považovali za křesťany.  A mnoho jiných, kteří spoléhali na záchranu, zašlo bídně hlady.  Jak také měl Tunisský bej nasytit najednou tolik úst, když všichni vědí, jaké nejisté živobytí je námořní lupičství a zajatci se ponechávají naživu jen tehdy, když se od nich dá očekávat pořádné výkupné. Tak přes noc zmizel z povrchu hříšného světa mezi Sierrou Nevadou a horami Atlasu celý národ.

Ale vyplatilo se to. Všemocný králův oblíbenec, vévoda z Lermy, jenž se energicky zasadil o prosazení tohoto dekretu, shrábl sumu 250 tisíc dukátů ze zanechaného maurského majetku, svému synu přihrál dalších sto  tisíc, dceři pak a zeti po sto padesáti tisících. A král také nepřišel zkrátka, ani dvořané v Madridu i v provinciích. Je úžasné, jaký majetek si tito Mauři ničím jiným než svou pilnou prací nashromáždili.

Ale s tím je teď konec, neboť španělský hidalgo se cítí nad každou práci povznesen. Snad by raději byli měli Maury poslat do stříbrných dolů v Západní Indii, v nichž platí místní Indiáni za příliš liknavé a neodolné ; tam by byli aspoň něco platní. Už teď se po Španělsku šíří stesky, že pole leží neobdělána, že se neplatí pachtovné z pozemků a že vyhasíná obchod. Dokonce i inkvizice musela oželet polovinu svých příjmů, jež jí plynuly z kvetoucích procesů s Maury - když už ve Španělsku skoro nejsou Židé. Jak financovat tuto bohulibou instituci, když už ani není dost kacířů?

Ale lid  jásá nad vyhnáním cizí rasy ze srdce Španělska a slibuje si díky očištění země od těchto zatvrzelých nevěřících jakožto boží odměnu nový požehnaný věk. Raduj se, ó křesťanstvo!

předchozí část:                    andresius.pise.cz/370-disputace-o-svatem-gralu-dopis-138.html