Andresius | Disputace o Svatém Grálu + Dopis 138

Tentokrát se konala v domě holandského knihkupce Johanna van der Linde, poněvadž Christoph Besold se stále cítil spoluvinen chováním Johanna Valentina Andreae a nechtěl být nadále osnovatelem skutků, jichž se štítil. Van den LInde se bezprostředně chopil příležitosti ukonejšit Besolda. jenž se dal k účasti pohnout jen silným naléháním Davida Magira. Ujistil jej, že Andeae nenavštěvoval jeho dům a nevyužíval jeho bibliotéku o nic méně nežli Besoldovu, a pokud v něm byl něčím živen duch vzpoury a rozvratu, nepřipisuje to určitě moudrosti, již přijal Andreae od Besolda, ale spíše jeho vlastnímu líčení hrůzovlády vévody z Alby v Nizozemí, ježho vyhnala ze země. V případě takové uzavřené povahy, jakou byl Andreae, se sotva mohl domyslit, co, jaký vnitřní kvas takovým vyprávěním spustí v nitru mladého muže. Taková hnutí jsou nezvladatelná, ale přesto se jimi člověk nemá dát odradit od práce s mládeží.

Van der Lindemu v tom přisvědčoval Daniel Mögling, jenž uvedl do kruhu jiného mladíka, Heinricha Nolla. Také oba rakušané Abraham Höltzel a Tobias Lansius s sebou přivedli jako hosta svého krajana jménem Adam Haselmayr. Poněkud tajemně přislíbili, že jim nabídne určité překvapení, což Besold s Magirem přijali se smíšenými pocity. Tobiáš Hess, jenž se opět ujal vedení jednání, poté zdůraznil, že má každý mluvit volně a bez zábran, a vyjádřil své potěšení nad tím, že počet účastníků opět dosáhl magického čísla devíti.

Magirus poté ihned přešel k událostem, jež se přihodily od poslední schůzky. Nejeden, jenž  během dosavadních hovorů a v dopisech, jež si mezi sebou vyměňovali, nabyl dojmu, že pořád jenom mluví a nejednají, náhle vidí, že skutečně bylo něco vykonáno a sand až příliš. Ovšem rozhodnutí k takovému činu nepadlo v tomto kruhu a nikdo neobdržel žádné pověření k činům, jejichž následky se nedají předvídat. Ale jeden z nich ztratil trpělivost, k níž se všichni vzájemně zavázali. I pokud posoudíme Andreaeho Tübingenské orgie jako záchvat pomatenosti, něco jakosnad náboženský blud, nebo snad i jako pokus o osvobozující čin, který se ovšem týkal jen jeho, jako jeden z Donauwörthských spiklenců ovšem zasáhl do osudu celého města a vyvolal tím další závažné události s důsledky pro celou Říši. Že něco takového bylo možné, může překvapit , nebo dokonce ohromit. Naprosto zřetelně to však ukazuje, že žádný kroužek se nemá mít za tak bezvýznamný a žádný jednotlivec za tak beznmocného, aby nemohli způsobit veliké věci.

Donauwörthskou aféru je třeba posoudit se vší střízlivostí. Osudu měšťanů je nutno litovat - ztratili svobodu a nikdo nemůže říci, kdy a zda vůbec ji opět obdrží. Bavorský vévoda sice není žádný Alba, ale jeho ruka přesto spočívá těžce na každém protestantu. To si Andreae jistě nepřál. Na druhé straně zavdal pád DOnauwörthu polední rozhodující podnět k založení protestantské Unie. Tento spolek, o nějž jsme tak dlouho usilovali, ospravedlňuje snad  oběť, již musejí v současnost přinášet Donauwörthští měšťané. Kdyby to byl tento kruh, co Andreaeho podnítilo k onomu činu, mohl by být hrdý na vzešlý výsledek. Avšak i když je nechtě vyprovokoval, musí přesto ručit za následky.

Nato přečetl Magirus list Šimona Studiona. V něm Studion nejprve děkoval za poskytnutou morální podporu a deklaroval svoji sounáležitost s idejemi a úsilím našeho kroužku přátel, dále však naléhavě doporučoval se též spojit s knížetem z Anhaltu. Unie je sice založena, není však ještě dosti mocná. A také Sasko se drží stranou. Unie může nabýt politické moci, jenom když se spojí s mocí duchovní, a k tomu je třeba více, nežli aby se jenom kalvinisté vzájemně schodli z účelových důvodů. S potěšením pročetl jako symbolickou poetickou skladbu mýtus o CHristianu Rosenkreuzovi. Přesto však pochybuje, že by tato postava dokázala sjednotit protestantský tábor. Nádhernámyšlenka o jeho císařském  původu je spíše na překážku; protestanti si teď již od císaře mnoho neslibují, a nebude to asi ani v blízké budoucnosti jiné. Souhlasí se založením bratrstva, jež bude předstírat, že již dávno tajně existuje, a nyní pouze vystupuje na veřejnost. Každý přeci ví, že odjakživa tu byla tajná bratrstva, a proč by mezi nimi nemohlo být také jedno spojené s tímo christianem Rosenkreuze - mimochodem je to velice pěkné jméno. Nežli ale bratrstvo vystoupí na veřejno, musé si svůj postup zharmonizovat s Unií, aby byla naprostá jistota postupu ve shodě s jejím smyslem a účelem. On, Studion, ztroskotal se svým spolkem "Crucesignati", protože jej založil, nežli došklo mezi protestanty k politickému sjednocení. Opakovaně se mu ale dostalo vidění, že pravou reformaci možno očekávat jen ve znamení kříže; snad opravdu poukazoval na onen růžový kříž.

Mögling na to navázal informací o svých rozhovorech s radou na falckém dvoře, Ludwigem Camerariem. Ten byl od samého počátku vůči snahám kruhu vstřícný. Okouzlila ho myšlenka předvést postavu, z níž by se mohli stejnou měrooíuodvodit Kalvín, Zwingli, Luther, Erasmus, ba i Paracelsus. Nebylo mu však dostatečně zřejmé, nakolik je předložený text o CHristianu Rosenkreuzovi závazný. Vznesl otázku, zda je účelné volit takovou fiktivní osobnost, kterou je sice možno vybavit všemi žádoucími vlastnostmi a také pečlivě vykonstruovaným životopisem - jak se ostatně stalo, nebo zda je lépe sáhnout po historické osobě, jež je ve všeobecné úctě, a jíž je podobně možno přičíst jakýsi dvojí život, který teprve nyní vychází najevo. Jako příklad uvedla Pica della Mirandola. Tyto rozhovory se konaly před založením Unie. Je jistě slibné v nich nyní pokračovat. K tomu je třeba ale předložit jasný koncept a nevystačíme si s bajkou o Christianu Rosenkreuzovi. Také klade otázku, zdali by neměli drze tvrdit, že podnítili Andreaeho k jeho Donauwörthskému činu, ab ykonečně vyburcovali protestantský tábor z letargie. To by jistě zapůsobilo a jejich kruhu by byla okamžitě přičítána moc a výkonnost, kterou nemají. Jestliže tedy mají ručit za Andreaeho čin, je možno za něj převzít plnou odpovědnost.

Besold se zděšeně vyjádřil proti takovému kroku. Nikdy by se nespolčil s kumpány vyvolávajícími pouliční bitky. Což se neshromáždili původně proto, aby zjednali mír mezi vyznáními? A nyní by se měli chvástat podněcováním násilí? Tím by ztratili veškerou věrohodnost Trvá tedy na tom, že je se třeba držeto toho lepšího Andreaeho, jak se projevil v Christianu Rosenkreuzovi.

Na to začali mluvit všichni jeden přes druhého, a když Magirus požádal o klid, přihlásil se ke slovu Hölzel. Jeho sdělení, že se setkal s Andreaem a on i jeho přítel Adam Haselmayr s ním drželi dloouhý rozhovor, vzbudilo všeobecnou pozornost. K setkání došlo v Heiligenkreuzu poblíž Tyrolského Hallu. Hölzel poznaemnal, že místo setkání by jistě vyvolalo Studionův souhlas, ale došlo k němu však zcela náhodně; přesto mělo pro zúčastněné význam a může ho mít i nyní. Hodnověrné osoby mu umožnli setkat se s Andreaem, jenž byl na útěku směrem do Itálie. Zastuhl ho ve veliké beznaději. Sám nedošel k závěru, že by jeho nepředložené jednání mělo nějaké pozitivní účinky. Jeho rozhodnutí odebrat se do Říma se jim zdálo být spojeném s myšlenkou vydat tam sám sebe inkvizici. Toužil po trestu, což odpovídá jeho povaze tíhnoucí k extrémům. Hodlal jí rovněž jako přitěžující okolnost předložit svůj spis o Christianu Rosenkreuzovi, čemuž se Hölzel snažil za každou cenu zabránit. Proto přizval k rozhovoru svého přítele Haselmayra, archiváře arcivévody Maxmiliána Tyrolského, jemuž také zaslal protokoly z jejich porad. Haselmayr, jehož důvěryhodnost a mlčenlivost jsou mimo jakékoli pochyby, je velkým znalcem starých a tajných dokumentů a ovládá více starých jazyků. Má přístup n převzácným spisům v knihovnách habsburků, o nichž jejich vlastníci nemají ani tušení. Jeho ve vší tichosti porováděný výzkum ho doveldl k poznání, že je možno v základech otřást mocnou stavbu katolické církve. Nedospěl ještě k rozhodnutí, co si má se svými výsledky počít. A tu mu zasvitl Andreaeho spis jako pokyn a ukazatel cesty.

Haselmayr vyslovil nad Andreaeho dílem mohutnou chválu a zapřisahal jej, aby ho nevydával inkvizici, ale peřnechal ho přátelům, jak ti s ním naloží. Andreae totiž ve své veliké sečtělosti instinktivně zvolil a vzájemně skloubil motivy, jež nejenom činí poetický a příjemný dojem, v jichž však také tkví leckterý zárodek pravdy. Nadzdvihl závoj pouze tušeného tajemství. Jestliže své vyprávění označil za mýtus, nadsadil tím, ne ve svém záměru, leč podle svých chopností. Kdyby se považoval za básníka, bylo by na něm vytvářet mýty, k tomu mu však stále schází zralost. Navíc mu není samotnému jasné, co vlastně chce. rozhodně se mu však podařilo vytvořit základ mýtu, jehož se není dobré lehkovážně vzdát. Mýtus nevzniká z geniálního nápadu, ale je nutno, aby na něm pracovaly čas, kruh stejně smýšlejících i tužby veškerých lidí. A k tomu se nyní naskýtá vhodná příležitost. Zde učinil Heselmayr několik náznaků, jimž Andreae zamyšleně přitakal. Oznámil své rozodnutí se v Římě nejprve obrátit na Boccaliniho, což mu schválili. Rozloučili se s vědomím, že Andreae není zcela ztracen pro naši věc a s nadějí, že ho po čase uvidí očištěného.

A poněvadž Haselmayr k Andreaeho věci nepronesl ani tu sebemenší poznámku, ale bylo na něm znát, že se intenzivně zabývá vlastními plány, vybídl jej Hölzel, aby v našem kruhu podrobněji rozvedl to, co Andreaemu jenom naznačil. Především však Hölzel zdůraznil, že co zaslechl od Haselmayra o mýtu, jej okouzlilo. Haselmayr poté připustil, že vždy existovaly pravdy, jež si lidé sdělovali pouze skrze mýty. A nato prosil Hölzel, abchom Haselmayra vyslechli.

Adam Haselmayr: Tajemství Svatého Grálu

Byl kdysi básník, jenž sepsal Ilias a Odysseu. Byl také básník, jenž zapsal Aeneadu.. Jiní básníci vytvořili knihy Starého zákona. A jiní básníci sepasli novozákonní evangelia. I Korán měl svého básníka. I protinožci mají své svaté knihy, v nichž , jak věří, nacházejí boží slovo, zapsané inspirovanými básníky. Co nám všechny tyto básně říkají? Učí nás ponejprv umění řeči, jež musí být lidskému rodu tím nejvyšším dobrem. Za druhé se z knih básníků dozvídáme o velké šíři událostí. Pře zrakem čtenáře takové básně, nebo sluchu posluchačovu se předestírá život se vší svou proměnlivostí, se všemy svými zkouškami a osudy, jimiž jsou podrobeni všichni. Básník však není pouze kronikářem nebo dějepiscem, jenž  věcně a často beze spopy ingenia zaznamenává, co se událo, leč  kromě dějů samých nám také zprostředkovává jejich význam. A ještě více: to, co se neustále na zemi odehrává. ony bezvýznamné a rychhle pomíjející děje pozdvihá v podstatně zkrácené formě na úroven, kde nabývají nadčasovosti. Habent sua fata libelli - takové knihy jistě mají své osudy právě tak jako lidé. Komolí se, padělávají,  nesprávně interpretují, nebo dokonce pálí. Avšak také spoluurčují lidské osudy. neboť k nám z nich zaznívá hlas jiného světa. A tento hlas vždy zvěstuje nějakou pravdu, jež není přístupná každému a některým jen velice těžce.

Asi před pěti sty léty začal sepisovat trubadůr CHrétien na dvoře v Troyes veršovaný epos. Sáhl přitom po pověsti, která se do té doby ve Franské říši tradovala jen ústně. Pověst se točí okolo tajemného hradu, v němž se uýchovává Svatý Grál. Na tom hradě vládne neduživý král, jenž očekává vykoupení ze svých nesmírných bolestí. Přitom však vládne, spolu s rytíři, kteří hrad ochraňují, zvláštní velikou mocí. Chrétien svou báseň nedokončil. Hartmann von Aue, Wolfram von Eschenbach a Gottfried ze Štrasburku ji převzali, rozšířili a přeznačili, až vyčerpali celý poklad  pověstí o grálu a králi Artušovi. Od té doby se písmem tradují jména Amfotas a Titurel, Parzival a Tristan, Lohengrin a Gawein, i mnohá jiná, jako by jejich nositelé ve skutečnosti opravdu žili.

Jejich příběhy však dnes řadíme spíše do říše fantazie, neýli do skutečného světa. Ale jestliže předpokládáme, že všechny tato podivuhodné a hádankovité události jsou prostě vymyšlené, přespříliš věříme fantazii Chrétienově  a Wolframově, jakož i vzpomínkám, jež stále v lidech žijí. I když mohou být  vzpomínky útržkovité a plné chyb a i když básník, jenž je sebral a zachytil, je mohl zpracovat velmi volně, přest v nich zůstává jádro pravdy.

Kde se v tisících a tisících veršů skrývá a současně zjevuje pravda o Svatém Grálu? Vďyť básníci povždy opisovali to, co chtěli popisovat, protože pravda, již nahlédli a poznali byla  byla příliš nepochopitelná, příliš křehká nebo nebezpečná.

Montsalvatsch - Montsaubage - Montségur.  Kdo by při tom nepomyslel na vyhubení Katarů, kteří tvrdili, že jsou přívrženci pravého učení Kristova, jež Řím zfalšoval? Od té doby hrozí každému, kdo se odváží vzepřít papeži osud katrů, čili kacířů.

Saint Graal, či  Sang royal, či  Sangue reale? Svatá nádoba, nebo královská krev? Což nebylo zapsáno, že Grál byla nádoba, do níž vstoupila  krev Ježíše Krista.

BESOLD: Rouháte se Božímu slovu!

MAGIRUS: Jak chcete sjednotit křesťanstvo, když jeho Bibli pokládáte za báchorku a jeho Boha prohlašujete za člověka?

HESS: A vůbec - co to má všecnno společného  s naším Christianem Rosenkreuzem?

HASELMAYR:  Začnu poslední otázkou. Okouzlilo mě, jak onen moudrý opat v dávném českém klášteře obdařil mladého muže zdánlivě králvoského původu přídomkem filius christianus. Možnná to měl Andreae za běžnou formuli znamenající "křesťanské poachole", ale něco takového je u klášterního žáčka samozřejmé a opat tomuto pojmenování jistě přičítal hlubší význam. Andreae asi četl takové označení v jiné souvislosti, ale nepochopil, oč ve skutečnosti jde, se při jeho použití zde řídil instinktivně básnickou intuicí. Šlo mu přeci o to, poukázat na podivuhodný původ Christiana Rosenkreuze. Označením filius christianus se tomu přiblížil více, než si myslel. Tomu bylo nutno dát přednost i před císařskými předky, i když není vyloučeno, že i v lucemburském rodě se předávala dál ona svatá krev.

BESOLD: Pro mne je to absurdní a nebezpečná věc.

VAN DER LINDE: Nebezpečná určitě. Ale absurdní? Na prvním místě je pro mne zvláštní, že náš přítel Haselmayr jen tak spojuje básnické dílo, za něž my všichni Andreaeho rosikruciánský mýtos považujeme, s něčím, co považuje za pravdivé. Což nelze vynechat tu pro mnohé dosud obtížnou otázku pravdy a - případně proti svému lepšímu svědomí - to vnímat a šířit  jako další báseň?

HASELMAYR:  I Ježíš, jehož vznešené misijní úsilí obrácené vůči veškerému lidstvu vůbec nehodlám snižovat, ba naopak, často mluvil v podobenstvích. Jestliže vzájemně promísíme báje a pravdu, neučiníme nic jiného, než církevní otcové. Nevidím v tom žádný rozpor. A pravdu, již jsem právě vyřkl, bych ani nemohl otevřeně zvěstovat tak, jak to po pět set let činili básníci grálských legend. Některé pravdy je třeba znovu a znovu zahalovat hávem básně, až dozraje čas k sejmutí závoje, který stejně více prozrazuje nežli skrývá.

NOLL:  Ó jen ať padnou všechny závoje, strhněte pokrytcům roušku z tváře! Netvořte žádné nové bajky, jež se poznovu obrátí v lež. Nechci mít za Boha žádného rabína, ani žádného Ježíšova následovníka za císaře; nechci Bibli, ani to celé křesťanské pandémonium nebeské i pekelné! Chci Boha bezejmenného, nepřestavitelného a všudypřítomného, Boha, který jen jedinkrát přivrátí svou pozornost Zemi, a to aby sežehl ohněm všechny, kdo nyní posílají na hranici jiné, aby bez milosti stíhal  ty, kteří dnes pronásledování působí!

MAGIRUS: Tak proč en hned potopu?

NOLL: Klidně, země by na to byla zralá.

BESOLD: Jsi si jistý, milý Danieli,  že se nám v tomto tvém mladém příteli nezrodil nový Andreae, který hned v prvním městě rozdmýchá další hádky?

MÖGLING: Mohu mu v tom sotva zabránit. Mládí se nedá poučit o tom, že se násilím v posledku nic nezmění. Musí se poučit sami. To je bída každé nové generace.

HÖLZEL: Měli bychom si být vědomi, že se ocitáme uprostřed brutálního souboje o moc. Na jedné straně je zkorumpovaná a reformací otřesenám moc katolické církve, která se nyní však sbírá k protiútoku a nedá se od ně žádnou mocí odradit, aby si zpět dobyla svou původní vládu. Na druhé straně jsou Protestanté, vzájemně mezi sebou znepřátelení, nevědomí si vlastní síly a ustupující před násilím. A mezi těmito dvěma tábory stojí císař, který si stále víc a více musí zoufat nad nejednotností Svaté Říše Ř9mské Německého národa a jehož vlastní moc a nesporná autorita jsou nyní ohroženy. Není tu třeba čekat na mládež, až ona vyjde do ulic. Situace spěje k výbuchu jako klokotající sopka.

LANSIUS: Správně. A k mocenské krizi přistupuje krize náboženská. Katolíci se už sami reformují, ale reformovaní nejsou v tom důslední. Obojíjiž dlouho podkopávají víru tím, jak se vykřikováním dogmat snaží přehloušit své pochyby. Tak podobně se i tonoucí  drží svého stébla. Chceme-li generální reformaci, a jistě v něčem takovém  nejsme sami, musíme se celkově vypořádat se všemi křesťanskými církvemi. To neznamená tyto církve zničit - to bychom ani nemohli, i kdybychom to chtěli - ale otevřít nový prostor, v němž by vedle sebe mohly v míru působit tyto církve a teba ještě jiné, bez dozoru a poručnictví jedné z nich. K tomu není třeba nějakého nového náboženství, ale nového přístupu k náboženství, přístupu, který nevychází z moci a vlády. Proto bychom měli zvážit, jak k takovému účelu mohou přispět a zda je možno k tomu účelu sjednotit Andreaeho vize a Haselmayrovy these.

VAN DER LINDE: Musí nám jít o víc, než jen o nový přístup k náboženství a víře a o otevření prostoru pro svobodné náboženství. V Giordanově duchu přeci bylo také vytvoření náboženství, které do sebe pojímá vědění; vědění, jež stále více rozhlodává věroučné obsahy a jednoho dne víru zcela nahradí. Je tedy otázkou, zda není věda vhodná nejen k tomu, aby zprostředkovávala nové poznatky, ale také ke stanovení mravních norem.

BESOLD: To je pro mne příliš. Jako naléhavé pro tuto chvíli se mi jeví připravit takovou duchovní koncepci, jež dokáže sjednotit kalvinisty s lzterány. Proto považuji za správnou cestu Studionův návrh pokusit se o spojení s Unií. Taková koncepce však nemůže spočívat ani na ANdreaeho básni ani na Haselmayrově rouhání. Nevím, dá-li se s nimi vůbec něco smyslupného počít. Snad by o to měl každý z nás popřemýšlet a vypracovat  svůj závěr.

MÖGLING: To můžeme udělat Já bych také však rád znovu navázal dialog s Camerariem a usiloval o to,aby si delegace našeho kruhu  vymohla audienci u knížete z Anhaltu. K tomu však potřebujeme programový spis a musíme také reprezentovat něco více, nežli jen kroužek diskutujících učenců a studentů.

S tím vyjádřili souhlas všichni přítomní a po debatách o případných statutech a dalším postupu se dohodli založit sdružení, jež se bude nazývat Fraternitas rosae crucis.

138. dopis

Můj milostivý pane, má naděje nelhala! Překvapivá shoda uvnitř Habsburského domu, jež byla tolik na újmu naším plánům, nebude mít dlouhého trvání! Rozhovory, jež jsem zde vedl ve vší tajnosti s pány z Rožmberka a von Tschernembl mi poskytly velmi zajímavé objasnění. Císař prý zuřil, jen co Matyáš se svým vojskem odtáhl, že ho připravil a uherskou a rakouskou korunu a chce je získat zpět. POmýšlí na to zverbovat vojsko a vést je na Vídeň. Rožmberk pokládá dokonce za možné, že se bude ucházet o podporu Unie! Tschernembl zase vyslovil domněnku, že Matyáš nyní, když dosáhl svého cíle, nedodrží své sliby dané protestantům. Prý je tak třeba vykládat Khleslova slova, které  u donesli. Na výsost rozčilený Tschernembl se proto odřekne Matyáše a přejde opět na stranu císařovu. A Rožmberk si je zcela jist, že císař Čechům poskytne náboženskou svobodu, již Matyáš rakušanům a Moravanům teprve přislíbil. Avšak když se Rakousy postaví po bok Čechům, jistě se tímto příkladem bude řídit i Žerotín a i Moravu opět přivede císařského tábora. Spojenými silami potom pohnou císaře, aby v otázce nástupnictví opět odebral svému bratru, arcivévodovi Maytášovi právo, jež si vyvzdoroval, a přenesl je na svého synovce, arcivévodu Maxmiliána Tyrolského, jenž je uznáván za tolerantního vladaře. Tomuto plánu jsem přislíbil podporu ze strany Unie. Tschernembl ovšem zašel ve svém rozrušení tak daleko, že se vyslovil proti jakémukoíli Habsburku jako následníkovi.  Arcivévodové jsou přece šmahem a bez výjimky katolíky a tudíž se nikdo z nich nakonec nebude stydět porušit slovo dané kacířům. Kdokoli z nich by dnes připustil jakoukoli svobodu, bude okamžitě vystaven tvrdému tlaku ze strany papeže, španělského krále a Jezuitů, jemuž nebude moci dlouho odolávat. Jenom císař je nyní zárukou proti mocenským nárokům kléru, neboť jedná s protestanty ve své říši nikoli jako s kacíři, ale jako s lidmi a naučil se jich vážit jako věrných poddaných. Ale nikdo neví, jak dlouho ještě císařova vláda potrvá, když mu ji upírají jeho nejbližší příbuzní. Měli bychom se tedy poohlédnout po následníkovi z jiného rodu. Protestanté by měli mít právo ustanovit císaře říše německého národa. Český příklad bude mít trvalé následky.

Držel jsem se při této debatě zpátky, což u mých druhů jen posilovalo jejich zápal. A pak Rožmberk bez obalu prohlásil, na co už vícekrát v rozhovoru se mnou narážel; že by se totiž čeští stavové mohli odhodlat nabídnout českou korunu ne někomu z habsburských arcivévodů, ale falckému kurfiřtovi, jakožto hlavnímu představiteli protestantů v Říši. Necítil jsem se oprávněn expressis verbis přislíbit dopředu jménem vaší kurfiřstké milosti souhlas s takovými plány, dal jsem však pánům na srozuměnou, že falcký kurfiřt jakožto hlava protestantské Unie neodepře svou pomoc bratřím ve víře. Tím se jeví odčiněna libeňská porážka a situace se jeví příhodněji nežli dříve.—

předchozí část:

následující část: