Plán vyhodit do povětří parlament+Dopis 100

PŘEDSTAVIVOST LIDSKÁ STĚŽĺ si dokáže vybavit hrůzný obraz, jaký by se byl poskytl, kdyby bylo zapáleno oněch 50 sudů černého prachu umístěných pod horní sněmovní síní  Westminsterského paláce. Vidina sopečného výbuchu uprostřed Londýna mohla doposud děsit jeho obyvatele leda tak ve velmi těžkém snu. Avšak nyní se osud Sodomy a Gomorry v Londýně málem naplnil.  Přípravy děsivého plánu zabraly půldruha roku a jeden den před jeho provedením byly odhaleny a viníci byli usvědčeni.

Rozrušení, které proto zachvátilo celou Anglii, se opakuje všude kde lidé s nevěřícím údivem, strachem a snad i též s ostnem ve vlastním svědomí slyší zprávu o zamýšleném zločinu.  Pohlížejí totiž  do propasti lidského nitra, již snad nic lépe nedokáže znázornit, nežli výbuch dosud nevídaného rozměru. A kde nyní není silných vášní, které by se mohly vystupňovat až k takovým Hérostratovským činům?

Tím nezbytnější se nám jeví popsat pozadí, průběh a sotva odhadnutelné rozsáhlé následky této události s veškerou možnou přesností a střízlivostí a s vyloučením jakéhokoli stranictví, aby si každý mohl vyvodit své vlastní závěry a všem nám to sloužilo k poučení.

Král Jakub I. usiloval od prvního dne své vlády uhlazovat náboženské konflikty ve své zemi. Netrpěl již neustálé hádky mezi anglikány, puritány a katolíky jako svého času královna Alžběta, která jimi pohrdala a zasahovala jen, když přesáhly stanovené meze. Král Jakub  se naproti tomu pokusil o dohodu, jež by po všechny časy do budoucna zajistila náboženský mír. Zakládal si přitom hodně na svém vzdělání a sečtělosti, považuje se za učence na trůnu.

Tak svolal před rokem nejvyšší anglikánské i puritánské hodnostáře do Hampton Court, a doufal, že se tyto strany , které se vzájemně potírají stejně zuřivě jako kalvinisté a luteráni (kterým také odpovídají) na kontinentě, shodnou  na jednotném náboženství. Při disputacích udivoval duchovní  svou výřečností i theologickými znalostmi. Anglikánský biskup Londýna se dokonce dal strhnout k tvrzení, že někoho jako krále Jakuba "od časů Kristových nevídáno”. Nicméně nevzešlo z této konference více, nežli rozhodnutí vypracovat nový překlad Bible.  Snad si král Jakub od něho sliboval, že se stane všeobecně závazným společným základem pro další vyjednávání a bezpochyby též doufal, že se mu do sféry jeho "entente cordiale", o niž stále usiloval, podaří zahrnout i katolíky.

Královy dobré úmysly jsou mimo jakoukoli pochybnost, ale scházel mu smysl pro realitu, takže neodhadl správně, nakolik jsou  náboženští horlivci ve svém zápalu nesmiřitelní a rovněž přecenil svou vemlouvavost. Také jednal bez vytrvalosti, netrpělivě a nedůsledně. Tak byl stále častěji tlačen k rozhodnutím, jež učenec v něm rozhodně neschvaloval. A dopláceli na ně hlavně katolíci.

Právě angličtí katolíci vkládali do krále Jakuba velké naděje. I když s nimi nesdílí jejich víru, je přeci jen synem Marie Stuartovny, katolické mučednice. A Jakub dopřával katolíkům širokou podporu. Dovolil přístup do země kněžím, kteří mohli v soukromí i sloužit mši a zvažoval, zda nezrušit stávající zákony namířené proti katolíkům. Ale již brzy byl nucen tyto zákony, za dob královny Alžběty  povšechně ignorované, opět použít. Rychle rostoucí počet katolíků hněval stejnou měrou anglikány i puritány a tak král Jakub, jenž hodlal  křesťany sjednotit, způsobil nakonec přiostření vzájemných protikladů.

Tak došlo k tomu, že někteří katolíci, zklamáni ve svých nadějích, nakonec pomyslili na vraždu. Váhavý a licoměrný král měl být odstraněn. Ale nedosti na tom. Do záhuby měli s ním být jednou ranou strženi i celý královský dvůr, Parlament se svou Sněmovnou Lordů a vláda na čele s Lordem Cecilem. Jen devítiletou dcerku královu, Alžbětu, hodlali ušetřit. Hodlali ji unést z Court Abbey, kde byla vychovávána, prohlásit královnou a v nastalém zmatku ustanovit regentskou vládu, jež by vládla jejím jménem.

K tomu vytvořil Robert Catesby šílený plán podkopat Westminsterký palác a celý ho vyhodit do povětří, když se v něm na zasedání shromáždí celý dvůr i parlament. Podařilo se mu získat ke spolupráci  Thomase Wintera, Thomase Percyho, Johna Wrighta a Guye Fawkese. Odpřísáhli naprostou mlčenlivost a svou přísahu zpečetili večeří páně, kterou přijali z ruky do věci zasvěceného jezuity Johna Gerarda.  Pronajali si tedy dům sousedící s palácem a z jeho sklepa začali kopat podzemní tunel.  I když pracovali denně šestnáct hodin, potřebovali mnoho měsíců, nežli dospěli na místo, jež s určitostí leželo přímo pod hlavní sněmovní síní. Na něm tunel rozšířili a postupně do něj dopravili 30 sudů prachu. Nyní již stačilo počkat na příhodnou chvíli.

Parlament byl několikrát odložen a tak byla trpělivost spiklenců vystavena tvrdé zkoušce. Někteří z nich si uvědomili, že při strašlivé explozi, jaká se dala čekat, určitě přijde o život i mnoho nevinných a cítili proto výčitky svědomí. Prostřednictvím otce Gerarda se tedy obrátili na provinciála jezuitů v Anglii, Henryho Garnetta, s otázkou, zda je ve válce dovoleno podílet se na akcích, které způsobí smrt nevinných. Garnett je ujistil, že duchovní veškerých vyznání odpoví na tuto otázku rozhodným  "ano".  Varoval je ale před atentáty, které by mohly ztížit situaci katolíků v Anglii. Catesby z toho vyvodil závěr, že musí zahájit všeobecné povstání katolíků v celé Anglii a při zpovědi se s tím svěřil otci Oswaldu Greenwayovi. Ten o tom neprodleně informoval provinciála, provinciál jezuitského generála v Římě a ten opět sdělil papeži. Pavel V. přikázal anglickým jezuitům, aby spiklence odradili od jakéhokoli atentátu. Přesto jim však nařídil pomlčet o jejich plánech.

Tak by neštěstí nic nestálo v cestě, kdyby jeden ze spiklenců nebyl důtklivě varoval jednoho člena parlamentu, který byl jeho přítelem, aby při zasedání parlamentu svolaném konečně na 5.listopadu, nevstupoval do Westminsterského paláce. Tento Lord Monteagle byl takovým varováním udiven a zpravil o něm Lorda Cecila, který okamžitě pojal podezření a dal prohledat palác i sousedící budovy. Tehdy objevili tunel a dokonce překvapili u sudů Guye Fawkese, který činil poslední přípravy na následující den.

Pak již bylo rychle odhaleno celé spiknutí. Catesby, Percy a Wright byli zabiti při zatýkání. Fawkes, Winter a někteří další, kteří o spiknutí věděli, čekají v Toweru na popravu, spolu s provinciálem jezuitů Garnettem, zatímco Gerardovi a Greenwayovi se podařilo uprchnout na pevninu. Král , rozhněvaný na nejvyšší míru, nařídil parlamentu protikatolické zákony ještě zpřísnit, což může zhoršit situaci katolíků v Anglii na mnoho let.  Na to, co z toho král Jakub vyvodí pro své vztahy k ostatním katolickým zemím, především ke Španělsku, si musíme ještě počkat.

Král Jakub byl takto náhle vytržen ze svých snů o sbratření křesťanů. Ti, kdo ho osobně znají, tvrdí, že vnímá tento atentát, jemuž o vlas unikl, jako osobní urážku a nikdy na ni nezapomene. Možná padne v budoucnu jeho vztah k náboženství  stín nedůvěry a nemusí se omezit jen na katolíky. Lidé ještě nedorostli ke křesťanské lásce, poznamenal král lordu Cecilovi; a král má svému lidu ukazovat svou moc, nikoliv moudrost, již nechápe.

100. dopis

Jasnosti, zpráva o strašlivém zločinu v Londýně měla na Pražském dvoře účinek přesně takový, jako by objevili 30 sudů s prachem ve sklepeních Pražského hradu!  Jeho veličenstvo, císař Rudolf, má anglického krále Jakuba ve velké úctě a sledoval jeho snahy o sjednocení jeho poddaných v jedné víře s účastí  s radostným očekáváním. Tím mocněji ho muselo zasáhnout, když tyto záměry ztroskotaly a navíc satanský způsob atentátu, který zmařila na poslední chvíli šťastná náhoda, ne-li sama ruka boží, císaře hluboce rozrušil. Jeho černé předtuchy se opět potvrdily. "Vztáhli ruku na pomazanou hlavu" vykřikoval znovu a znovu ve své komnatě a obcházel kolem s taseným mečem jako zběsilý. Obávali jsem se již takové krize jako před pěti lety. "Jestliže Bohem pomazaný panovník není vážen jako Bůh, nebude již více vládců z boží milosti!' , dal se slyšet a pak dodal zvýšeným hlasem: "Papež se opovažuje protivit se boží ruce udělující pomazání!”, čímž narážel na dlouhou nerozhodnost Pavla V. vůči Jindřichu IV. francouzskému a na jeho požadavek , aby se mu anglický král Jakub podřídil. "To ale', zahřměl císař na závěr, "bude znamenat konec božské moci na zemi. Svět se propadne do chaosu!”

Pochopitelně směřoval císařův hněv především proti Jezuitům, které má beztoho za schopné nejhroznějších ohavností.  Vydal dokonce pokyn, aby byli uprchlíci Gerard a Greenway jati a vydáni králi Jakubovi, ale ti budou už nejspíš v bezpečí ve Španělsku nebo v Římě. Vůbec se v současnosti císařův hněv obrací proti veškerým "Vlachům". Má to svůj důvod v neštěstí, jež se přihodilo před několika dny a vše ještě zhoršilo: 29.listopadu byl popraven hrabě Rusworm, hodinu předtím, než dorazila císařova milost. Císař se tak připravil o jednoho ze svých nejschopnějších generálů a výkonného služebníka, na jehož věrnost a oddanost se mohl vždy v těžkých časech spolehnout.

Jak se to mohlo stát?  Člověk si klepe na čelo, když si uvědomí, jak podlá intrika stačila k tomu, aby se císař vzdal své nejdůležitější opory. Nebyl to právě Rusworm, jenž při hostině moravských stavů, hodil cínový pohár na hlavu vůdce moravských protestantů, Karla ze Žerotína, když se zdráhal připít z něho na zdraví císařovo? A což se polnímu maršálkovi Ruswormovi  nepřipisovaly úspěchy ve válce s Turky, pročež ho císař nazval "druhým Cézarem". A nebyl to právě Rusworm, jenž císaře varoval před jeho bratrem Matyášem a jeho arcivévodskými synovci a radil mu vypořádat se se spikleneckým příbuzenstvem "po Turecku" a dokonce nabídl přitom "za kata".

Toho se císař ovšem zalekl. Asi toho bude jednou litovat. Ovšem lítost ho trápí už teď, když Rusworma obětoval.  Ten ovšem nesl byl svým osudem zčásti sám vinen. Jako bylo jeho smýšlení upřímné, tak byl ovšem nezkrotná jeho prchlivost. Před nikým nevážil slova a mnohé tak urazil. S císařem se dostal do rozepře stran vojska, jež mělo být nasazeno proti Turkům.  "K čemu bude takové vojsko, sehnané ze spousty národů, které nespojuje ani jazyk, ani mravy a už vůbec ne víra?” Rusworm jenž myslel po německu, požadoval bránit Říši před Turky pouze pomocí německých oddílů a být nezávislý na jakékoli cizí pomoci. Císař si oproti tomu myslil  že není možno vzdát se podpory Španělska a papeže. Taková rozdílnost názorů ale nezkalila  vztah mezi císařem a jeho schopným vojevůdcem. Ale "Vlaši", kterým velmi záleželo na tom, aby je císař musel prosit o pomoc, aby potom o to snáze mohli klást požadavky v otázce protireformace, pronásledovali Rusworma svou nenávistí. Ta pak přešla v dychtění po pomstě, když Rusworm svým nevymáchaným způsobem (a ovšem právem) pohaněl způsob, jakým italští generálové Basta a Belgioioso  vedou válku.

To byl poslední popud k tomu, aby Ruswormovi nastrojili past. Belgioioso tajně propašoval do Prahy svého bratra Francesca, známého rváče, jenž byl vypovězen z Milánska, spolu s jeho neméně ničemným poddaným jménem Furlani. Jedné červencové noci si počíhali na Rusworma před jeho domem, urazili ho  a napadli tasenou zbraní. Rusworm vytasil svou dýku  a Francesca Belgioiosa probodl. Poněvadž císař zakázal v Praze souboje pod trestem smrti, byl Rusworm zatčen a obviněn. Jeho ujišťování, že byl vyprovokován a bránil se napadení, mu mnoho nepomohlo. Rusworm totiž  při takových potyčkách již připravil o život šestnáct obětí a zřejmě k vyprovokování nepotřeboval mnoho.

Císař pociťoval Ruswormův čin jako osobní urážku. A "Vlaši" použili veškeré prostředky, aby ho pohnuli k nutnému potrestání. Neváhali ani podplatit císařova osobního komorníka Langa, který už takto způsobil nejedno neštěstí. Dlouho na císaře naléhali, aby podepsal  rozsudek smrti. Nakonec tak učinil, ale vzápětí svůj podpis odvolal. Ale Ruswormovi protivníci se přičinili o to, aby byl rozsudek vykonán okamžitě, než mu zabrání císařova milost. Rusworm přijal svůj osud s rovnováhou, ba s jistou veselou lhostejností. Vojáci, jímž byl Bohem, ho považovali za nezranitelného. Říká se, že Rusworm měl k dispozici "služebného ducha", jenž okamžitě odnesl do lepšího života, jakoby jeho chráněnec beztoho již příliš dlouho prodléval zde na této hříšné zemi. Ruswormovi přátelé to donesli císaři, jenž nato proklel své neuvážené rozhodnutí a teď jen očekává pomstu onoho ducha. Rusworm také před dopadem smrtícího úderu prorokoval, že císař, jenž odsuzuje nevinné aniž by je předtím vyslechl, přijde do velikého neštěstí a přijde o svou říši a své národy.  Ztrátu opevnění na Hronu , které padlo do rukou Turkům, si císař vykládá jako první znamení přicházející pohromy.

Spěchal jsem do Prahy, poněvadž nikdo nemůže odhadnout, jaký vývoj mohou události nabrat v budoucích týdnech. Vše je možné.  Na jedné straně je možné, že císař rychle odejme protireformaci svou podporu a protestantům se opět poněkud uvolní. Takovou příležitost je třeba využít. Minimálně byl vliv Jezuitů opět zatlačen do pozadí, čímž už jsme získali mnoho. Ovšem na straně druhé, je císař v tak desolátním psychickém stavu , že se v dohledné době nejspíše nesebere k žádnému rozhodnému kroku. A tak vybují dvorské intriky ještě více. Nakonec  je se co obávat, že se císař vážně zaobírá myšlenkou odstoupit. Včera si dal přinést abdikační listinu Karla V. a prostudoval si ji. To se neutajilo, ale jako blesk se ta zpráva rozšířila po celé Praze a vyvolala rozmanité reakce a málem paniku. Osobně si nemyslím, že se císař vzdá své moci, byť ji  vnímá jako nesnesitelné břímě. Váží si koruny a nebude se cítit práv se jí vzdát. A v jednom velmi důležitém bodě  se nemůže řídit podle příkladu Karla V.: ten ve své abdikační listině označil za své nástupce ve Španělsku Filipa a v Říši Ferdinanda; těm mohl s čistým svědomím předat vládu. A Rudolf nikoho takového neuznává.  Bratru Matyášovi nedůvěřuje v první řadě a nejmilejší by mu mi  asi bylo, kdyby to vůbec nebyl Habsburk. Ale kdo tedy? Je někde široko daleko někdo, kdo by dokázal císaře a Říši zachránit? —

Předchozí část:                          andresius.pise.cz/349-dopis-98-99.html

Následující část:                       andresius.pise.cz/351-dopis-101-104.html