Zpráva o obsazení Donauwörthu + Dopis 121

Od 17.prosince  neplatí již ve Svaté říši Římské žádná zaručená svoboda. Toho dne musilo totiž Svobodné říšské město Donauwörth kapitulovat před Bavorským vojskem, proti jehož přesile se měšťané nedokázali ubránit. Marně doufali v pomoc svých protestantských souvěrců. Také marně doufali, že je před započetím říšského sněmu počátkem ledna nestihne žádný trest. Ale pohromu, jež na nešťastné město přitrhla pár dní před Vánočním hodem už žádný říšský sněm neodvrátí. Vévoda Maxmilián deklaroval převzetí města do zástavy a císaři vystaví pravdivý účet, který však on nebude moci nikdy zaplatit. Tak musí Donauworthští zůstat Bavory a tudíž otroky.

 Je očividné, že to vše se neudálo zničehonic, ale bylo to dlouho chystáno. Donauwörth, bašta protestantismu ještě z doby před Šmalkaldskou válkou, byl odjakživa bavorským vévodům trnem v oku. Malá katolická menšina, shluknuvší se okolo kláštera Zum Heiligenkreuz, žila tam skoro sto let však nerušeně. Až když byl před dvěma lety dosazen nový opat, počaly se sváry. Tento nový opat totiž trval na tom, že na Boží tělo povede procesí ulicemi města, což muselo měšťany na nejvyšší míru rozlítit. Městská rad procesí s odvoláním  na ustanovení Augšpurského náboženského smíru léta páně 1555 zakázala. Opat však podal stížnost u Dvorské říšské rady pro náboženské otázky, kterou však protestanté neuznávají, neboť v ní mají většinu katolíci. Říšská dvorská rada rozhodla, že mají ochranu katolickým měšťanům ve městě poskytnout dva bavorští komisaři. Nebylo ovšem co poskytovat - alespoň potud, pokud se katolíci zdrželi provokací. Ale právě to nehodlali.

Městská rada povolila bezelsktně oběma bavorským komisařům vstup; ti  však nevěděli nic lepšího, než se okamžitě posatvit do čela průvodu s vlajícími prapory. Když pak horké hlavy sáhly po kopích a klaccích, aby katolíky i s jejich komisaři rozehnali, přičemž tekla krev a byli i mrtví, dá se s tím sotva souhlasit. Ale katolíci jsou si tím sami vinni.A nakonec je si třeba přiznat, že jim takový násilný čin přišel náramně vhod.

Vždyť s jakou rychlostí se postaral bavorský vévoda, aby císař, který má beztoho dost jiných starostí, vynesl nad městem acht? A s jakou rychlostí , bylo najednou k dispozici silné vojsko, jakmile císař k tomu udělil plnou moc, jež město oblehlo! A jak dokázal tuto plnou moc využít ve svůj prospěch!

Nejprve požadoval obrist Haslang, jenž jménem vévodovým převzal moc, po městské radě částku 17 tisíc zlatých, takže to jedno procesí vyšlo zatraceně draze.

Nemluvě o plenění a násilnostech, kterými se provinila bavorská soldateska hned po vpádu do města. Že to bylo asi opravdu ošklivé, ukazuje i případ hejtmana Mosera, který byl postaven před vojenský soud a popraven, aby se vůbec nějak udržela morálka mužstva. Horší to nemůže být ani ve válce.

Ale hůře nežli fyzické násilí vojáků, které se nakonec podařilo zkrotit, řádilo duchovní násilí Jezuitů, kteří do pokojného města vtrhli jako skuteční ďáblové. Všichni protestantští duchovní a kazatelé byli vyhnáni, pokud se v předtuše nedali na útěk už při vpádu bavorského vojska. Z městských kazatelen od té doby hřmí Jezuité kázající pokání a na kázání je zděšená obec naháněna halapartnami. Ve všech školách zavládla pro školáky přísná katolická kázeň. to není pacifikace města, ale stonásobná odplata a odveta. Bezohledně se tu vrací zpět chod dějin, jako by se jen čekalo na tuto vhodnou příležitost. Vévoda Maxmilián zastínil vše, co učinil arcivévoda Ferdinand ve Štýrsku a jak naložil Matyáš s Dolními Rakousy. Ale nezůstane při tom. Kéž by byl smutný úděl Donauwörthu varováním:  Kde zvítězí katolíci, je konec svobody!—

121. dopis

Milý příteli, obávám se, že leták, jenž jsem dal tisknout o obsazení Donauwörthu, byl ode mne poslední zprávou. Ne že by mne sklátila únava věkem nebo že bych podlehl pokušení složit nyní ruce do klína, byť i s dobrým svědomím, že již dost bylo vykonáno. I přes svůj věk sedmdesáti osmi let v sobě sále pociťuji zvědavost na vše, co se děje a touhu to pochopit, jakož i puzení sdělit to dalším. Spíše mne ochromuje malomyslnost, že toho můžeme vykonat tak málo. Kolik těch zpráv, které považuji za hodné pozornosti, vůbec vydávám? Zpravidla 150 až 200 kusů, někdy i 500. Vím, že se ty zprávy čtou v rodinách a kruzích přátel a půjčují se dále.Ale kolik to tak nakonec může být čtenářů? Tisíc nebo dva? Sice mě takový počet může naplňovat pýchou, ale co naplat, když se týkají tak minimálně sta tisíc lidí?

Životní zkušenost z nyní již až příliš dlouhého života, mě naučila rozpoznat v naší době tři smrtelné choroby lidstva, jimiž jsou zakořeněné pověry, náboženský fanatismus a celková nevědomost. Již před dlouhou dobou jsem se vzdal naděje moci podniknout cokoli proti prvním dvěma. Bylo by zpupné jen na to pomýšlet. Ovšem jak pověrčivost, tak fanatismus mají své kořeny ve výživné půdě nevědomosti. A mně nebyla žádná námaha příliš velká, abych tuto půdu překopal a zryl, aby z ní mohly růst nové užitečné byliny. A skutečně vidím tu a tam rašit útlé klíčky, pohnut na tím, že nikdy nespatřím jejich květy.

Jistěže, nechávám se unášet a přitom k tomu mám pramálo důvodů. Nemalomyslním, když vidím, že se tu a tam spálím. A nevzdávám se ani proto, že svými novinami nic hmotného nevyzískám. S velkorysou podporou Fuggerů nebo Welserů se už vůbec nedá počítat. Ale bohužel nemůžu už ani důvěřovat svému tiskaři. Augsburgem obchází děs od té doby, co tak hrozně dopadlo svobodné říšské město Donauwörth. Mám důvody obávat se o svůj život, na němž k mému vlastnímu podivení, stále lpím. Nezbývá mi, než se dát na útěk. A je-li mi už zatěžko vůbec opustit svůj milý domov, jistě nebudu utíkat za noci v mlze s malým ranečkem. Je třeba prodat za slušnou cenu dům, a pobalit pozemský majetek, abych mohl znovu začít někde jinde. A jen knihy a písemnosti, u nichž je třeba dbát, aby se nedostaly do nepovolaných rukou, zaplní několik vozů. Také je potřeba postihnout vhodnou chvíli.

Ale kam? Jestliže jsem psal o poslední zprávě, myslel jsem tím poslední zprávu z Augšpurku. Ale nevím, kde naleznu nové pole působnosti a naleznu-li je vůbec. Obírám se také myšlenkou změnit poněkud svůj styl. Možná to budete mít za vrtoch a pochybovat, že to člověk po tolika letech, a to letech, jež vydají dvojnásob, ještě dokáže. Zdá se mi však, že mé dosavadní úsilí, popsat všechny události co nejvěcněji a nejnestranněji, aby  si každý mohl utvořit svůj vlastní úsudek, není již na místě. Ovšem už ve volbě slovníku se projevují určité vlivy, ale jen zřídka jsem si dovolil štiplavou poznámku a veškerou svou akribii jsem vyčerpával tím, co nejlépe událost postihnout. Jinak řečeno: od okamžiku, kdy jsem se rozhodl k výkladu a interpretaci věci, jsem silně krotil své vášně.

A to již nedokážu. Cítím se puzen se vší vehemencí nedvojznačně zaujmout stanovisko. To neznamená, že budu přijaté zprávy překrucovat, jak činí zhusta jiní, neboť ty letáky, co se sypou na svět jsou v mnohém spíš popletáky. To ne, ale otevřeně se přiznám k tomu, co považuji za chvályhodné a co za zavrženíhodné. Aniž bych si osoboval soudnou stolici, stan se ze mne výmluvný advokát všeho dobrého a žalobce a protivník všeho zlého.

Co mě k tomu pohnulo? Mnohem více nežli o svůj život, jeho dny jsou stejně sečteny, se obávám o mír v Říši. Víte jistě, že v tisku mohu zveřejnit jen zlomek zpráv, jež se ke mně dostávají. Násilným ovládnutím Donauwörthu - jinak se nedá potměšilý skutek bavorského vévody označit - skončil de facto Augšpurský náboženský mír z roku 1555. A už dlouho se touto smlouvou jako čím dál děravějším plášťěm nouzově zakrývaly narůstající spory, stále znova propukající požáry. A nyní byl brutálně stržen. Příměří s Turky, jakkoli má daleko k pravému a trvalému míru, má fatální důsledky. Dokud nutil křesťany ke svornosti, jakkoli ne příliš dobrovolné, mocný společný nepřítel, uchovávaly se v rámci Říše do jisté míry klid a bezpečí. Když však nyní tento tlak povolí a uvolní se dosud svázané síly, křesťané se pobijí mezi sebou navzájem. Jaký význam má oněch dvě stě tisíc dukátů, jež nyní společně poslali sultánovi, aby si vykoupili mír pro Říši?! Čím jsou ve srovnání s oněmi 255 403 dukáty, které bavorský vévoda předložil jako účet císaři za  výkon říšsjkého achtu, ne snad aby urovnal oboustranně vyprovokovaný spor ve svobodném městě, ale aby jeho obyvatelstvo rekatolizoval, což nemá za cíl nic jiného, nežli k duchovní a materiální podrobení.

Nemyslím, že bychom rychle pocítili nějaké následky míru v míru uzavřeného  v Turecké Žitvě, ale prozrazují, že Turek působil jako zátka ohromného sudu, v němž to kvasí. Dejte nebesa, aby v něm nevzkypěla nová potopa! Nebo si ji snad máme přát?

Johann Theodor de Bry, s nímž jsem po dlouhá léta v přátelských vztazích, mě pozval do Oppenheimu. Toto porýnské městečko se díky jeho nakladatelské činnosti stalo vskutku duchovním centrem, jaké nyní nutně potřebujeme. Lákalo by mě to. Ale falcký kurfiřt je na smrt nemocen, jeho syn není zletilý. Nikdo nedokáže říci, jaký duch zavládne ve Falci po změně na trůnu. Frankfurt by byl bezpečnější. Ale ani ve městě pravidelné císařské volby se nedá příliš svobodně obcovat s tiskařskými oficínami. U Norimberka hrozí stejné nebezpečí jako v Augšpurku: Maximilian ante portas! Tak veliká je Německá říše a tak chudé jsou skrýše pro starce, jenž nechce dát pokoj.

Neberte tento dopis, prosím, tak, jako bych si stěžoval. Jsem člověk slova, ne meče. Vidím přicházet čas, kdy meč hrozí každému vyříznou jazyk z úst. Ale ani takové hrozby mě nepřimějí mlčet.—

předchozí část:                                      andresius.pise.cz/361-dopis-119-120.html

následující část:                                    andresius.pise.cz/363-dopis-122-124.html