Šestý kruh
Vyhnanci

Anno Domini 1621

Říšské noviny
Klatba na klatbu a říšský mír

29. ledna letošního roku nechal císař Ferdinand II. shromáždit v rytířském sále Vídeňského hradu své rádce a dal jim sekretářem přečíst dlouhý spis, v němž byly vypočteny všechny zločiny a provinění jistého "Fridricha, který se nazývá Rýnským falckrabím". Na základě tohoto nezměrně nenávistného dokumentu podal říšský vicekancléř svobodný pán z Ulmu slavnostní návrh uvalit na onoho Fridricha jakožto na rušitele míru a vzbouřence proto majestátu dědičnou klatbu. Mají mu být upřeny veškeré jeho tituly a odňaty veškeré hodnosti a navždy má být on i jeho dědicové zbaven všech svých zemí. Svobodný pán z Ulmu podal listinu s tímto zničujícím rozsudkem císaři, ten ji roztrhal na kusy a cáry zadupal do země. Herold pak sebral útržky ze země a vyhodil je z okna. To ovšem neznamenalo, že by tím byl rozsudek zrušen a císař dal průchod milosti před právem, které ovšem nikdy právem nebylo, ale pouze to, že má být rozsudek neúprostě vykonán.

Jakkoli teatrálně tato scéna působí, pro budoucnost nevěští nic dobrého. Pro Fridricha, jemuž se nyní vysmívají coby "zimnímu králi", nebude asi znamenat tolik. Možná ve své nouzi nalezne lepší přátele, než ty z časů jeho štěstí. Asi i pro další proskribované, jimiž jsou kníže Kristián z Anhaltu, markrabě Krnovský, markrabě Braniborský, hrabě z Hohenlohe a hrabě z Mansfeldu - na jeho hlavu byla navíc vypsána odměna tři krát sto tisíc tolarů! - nebude onen verdikt znamenat více, než cár papíru ve větru. Mnohem závažnější důsledky z toho mohou povstat pro Říši, když její císař směřuje ke svému zhoubnému cíli, a tak bez váhání porušuje svatou přísahu, jíž se zavázal, a nedokáže udržet na uzdě svou vladařskou zpupnost.

Koruna činí z císaře ochránce Říše, ne jejího tyrana. Trůnní přísaha mu zakazuje dát do klatby říškého knížete aniž o něčem takovém rozhodne říšský sněm a bez vyslechnutí obviněného. A nejde jen o toto porušení práva, proti němuž se některá říšská knížata již ozvala. Je veřejným tajemstvím, že císař hodlá falckým lénem obvěnit za jeho věrné služby bavorského vévodu Maxmiliána, ale ani k tomu není na žádný způsob oprávněn. Že dále císař Ferdinand rozlámal pečeť na Majestátu vydaném Čechům a škrtem pera zrušil v Čechách královskou volbu a proměnil je v dědičné habsburské království, ukazuje, že nadále již nebudou platit žádné paragrafy, ale jen právo meče.

Potyčka na Bílé Hoře - bitvou se sotva dá nazvat - za dvě hodiny rozhodla o osudu Čech.

Čechové, z nichž jich se k bitvě před branami Prahy dostavilo jen pomálu, nyní zakusí pomstu vládce, který jim nikdy neodpustí pohanu, že ho jako krále vyhnali, a také nezapomene na hrůzu, jakou mu nahnali v jeho vídeňském paláci, kdy se musel chvět o svůj vlastní život. Protože však nikdo není schopen anebo ochoten přijít Čechům, kteří tento konflikt rozpoutali, na pomoc, mělo by to přivodit konec války, jež hrozila do svého víru pohltit celou Evropu. Pokud se Španělé stáhnou z Falce, kde nemají co pohledávat, a bude rozpuštěna Mannsfeldská soldateska, je volná cesta k míru. Ale svoji klatbou dal císař jednoznačně najevo, že si mír nepřeje. A také se ukazuje, že ve skutečnosti vůbec nešlo o Čechy.

Už asi sto let doutná v Říši žár války. Naplno se rozhořel v selské válce, ale ta byla zadušena přisluhovači kněží. Probleskoval dále na hranicích čarodejnic a kacířů. Propukal občas na hranicích Říše - v Friaulsku a v Sedmihradsku, ve Valtellině a v Alsasku, v Nizozemí a v Kleve a Bergu. Augšpurský mír, který ostatně nebere ohled na kalvinisty, si ani to jméno nezasloužil. Fatální zásada Cuius regio, eius religio zbavila vládce jejich skrupulí a poddané jejich víry a svědomí. Horké hlavy v Čechách vysypaly popel na velice nebezpečnou půdu a plameny nyní zachvátí celou Říši.

Císaři se nedá ovšem vyčítat žádné pokrytectví. Od prvních dnů své vlády ve Štýrsku dával najevo, co je pro něj ideálem bojovníka za víru. Ani Čechům nemůžeme vyčítat, že nedůvěřovali jeho královské přísaze, poté co porušil svou přísahu císařskou. Ferdinandovi jde jen o císařskou moc a bedpodmínečné vítězství náboženství. Netrápí ho výčitky, které nakonec dohnaly Karla V do poustevny v San Yuste. Netrpí vidinami, před nimiž se Rudolf II. ukrýval za zdi Pražského hradu. Tento císař, jemuž schází moudrost i fantazie, je pouze nástrojem zfanatizované církve, a ta zase podněcuje jeho hrabivost a ponechává zodpovědnost za jeho činy na Bohu. Nakonec pochopí všichni, že bylo do dědičné klatby uvrženo veškeré křesťanstvo.—

293. dopis
Heinrich Noll, kdesi
Danielu Möglingovi v Heidelberku

3.února

Příteli, buď zdráv, pokud tě zatím neskolil nějaký španělský meč a nevyhnala papeženecká klatba!

Pryč jsou časy, kdy jsme diskutovali, vedli podvratné řeči, zakládali nový stát, hledali nové náboženství a dávali tisknout letáky - a nebyly to bohužel žádné hanopisy- Slovo již nic nezmůže. Chtěli jsme proměnit svět mocí ducha! Dětské blázniviny. Jak je takový estét povznesen nad veškerou zkázu. Jak hezky a lidumilně takový idealismus působí! Jak je pohodlné pohrdat realitou. Teď se do díla pustili realisté. Zjednodušili si to - nemyslí jim to totiž tak komplikovaně. A už jsou i mezi námi! Andreae nás denuncuje Luteránům - u nich má prodejnost již svou tradici. Besold se chce stát katolíkem. Moudrý člověk přece myslí na zadní kolečka. A ty? Ještě stále hledáš svůj Grál, jnž vysílá své paprsky všude a nikde? Ach ta krásná báje o Růžovém kříži! Jak byla umně spředena, jak znalecky podepřena doklady, jak skvěle formulována a jak působila učeně! Což jsme s ní neměli pravdu? Vždyť dneska si založí nové náboženství každý šarlatán a je mu jedno pod jakým křížem a podle jaké knihy. Lidé už dávno vědí, že stará náboženství už nic neplatí, ale čekají na zázrak, který jim to potvrdí. Ale zázraky nejsou. A také nikdy nebyly. Ale válka je! Bažím po ní a nořím se do ní. Musí vše rozdrtit na padrť - města, vsi, lidi, pány a sluhy, a především církve. Během této války musí v Evropě zajít náboženství, a to všechna. Válka musí naruby převrátit celou tuto prokletou zemi. Musíme tomu být nápomocni a rozpoutat chaos, aby byli lidé donuceni ukázat svou pravou tvář. Nečekat, až na nás válka přikvačí, ale sami ji vyhlásit! V Čechách pobili sedláci na čtyři sta mansfeldských vojáků. Také přepadali trén a vybili přitom bez pardonu vojanské žínky a jejich děti. Znovu nám sedláci předvádějí, co máme dělat. Ale nesmíme si brát na mušku jenom vojenské nádeníky, kteří se beztak navzájem s chutí pobíjejí a nakonec jich více sklátí mor a cholera, než kule a píky. Je třeba namířit i na ty, kteří lid do války vedou, kdo se na válce přiživují, hromadí peníze a vymáhají je z lidí, aby z potu otroků slévali kanóny, aby zotročení zůstali otroky; musím pobít ty, kteří vyzývají k zabíjení a také ty, kdo žehnají zbraním - ty především. Povolal jsem tedy svůj Fénixův řád do zbraně a nebezbečné cesty učiníme ještě nebezpečnější a špatné svědomí zmučíme ještě více. Pojí nás vjedno už jen jediná pravda víry - ta již převzal Klemens Alexandrijský od Gnostika Valentina: "Jste od počátku nesmrtelní a děti věčného života. Vezměte proto na sebe smrt, abyste ji zmařili a zrušili, aby ve vás a skrze vás smrt zemřela! Zrušíte-li kosmos, ale ne sebe, budete pány nad stvořením a vší pomíjivostí." Víc vědět ani věřit nepotřebujeme. Možná skončím na šibenici, ale copak je ta horší než kříž?

Avízo
Kolik stojí vítězství

Bavorský vévoda Maxmilián umí velice dobře počítat, a navíc i přesně. Vrátiv se z Prahy do Mnichova, nejprve poděkoval Pánubohu. A nezůstal jen u slavnostních bohoslužeb, ale zasvětil na Radničním náměstí pamětní sloup Matce Boží, jež se ho tak zřejmě a podivuhodně zastala. A na tom se nedalo šetřit. Avšak vévodovi stačilo otevřít truhly s kořistí, které si přivezl z Čech. A kdyby se cesta spojující Bavorsko s Čechy již nenazývala "Zlatá stezka", bylo by ji nutno nyní tak nazvat.

A pak vystavil vévoda účet císaři. Obnáší přesně 15 080 778 zlatých, 40 krejcarů a jeden halíř, takže nyní se bude tvrdě smlouvat aspoň o tři milióny zlatých. To budou mít komorníci ve Vídni i v Mnichově dlouho co dělat. O čem však debata nebude, je pětiprocentní úrok, který bude mít vévoda ze zmíněné částky, již císař tak či tak nebude moci splatit. Proto si vévoda až do dalšího ujednání, tedy Bůh ví jak dlouho - ponechá Horní Rakousy, a ty budou navíc muset vyživovat a snášet bavorskou posádku pod velením hraběte Herberstorffa. Ovšem tento dárek od císaře si bude musit bavorský vévoda teprve vybojovat a nakolik ho to přijde, ví jen on sám.

Vévoda Maxmilián neváhá oškubat ani samotného Svatého otce. Účet, který vystavil císaři se totiž vztahuje jen na vojsko bavorské. Ligističtí vojáci se doposud musí živit ze země a to je možné jenom potud, pokud se nalézají na nepřátelském území.

České stavy nakrmil vévoda lichotivými přísliby. Doufali, že si pozornostmi vůči němu vykoupí císařovu milost a že je vévoda ochrání před císařovým hněvem jako stavy hornorakouské. Ale vévoda věděl až příliš dobře, že se císař bude muset odškodnit právě na Čechách a proto mu ve vší tajnosti poradil, aby se nenechal uchlácholit k mírnosti, a vůbec se neřídil sliby, které on, Maxmilián, učinil.

předchozí část:                               andresius.pise.cz/479-dopis-289-292-vcetne-slavne-opitzovy-basne.html

následující část:                              andresius.pise.cz/481-dopis-294-apologie-jakoba-bhma.html