Anno Domini 1629 - Dopisy 366-368,Restituční edikt

25. červenec 2018 | 14.56 |

blog ›

Anno Domini 1629

366. dopis
Amalia ze Solmsu-Oranien, Amsterdam
Karlovi Anglickému v Londýně

10.ledna

Veličenstvo!

Můj panovníku a ochránce našeho rodu! Píši Vám tyto řádky v slzách a třesoucí se rukou. Vaši královskou sestru a jejího chotě, vašeho švagra krále, postihlo příšerné neštěstí! Všechny nás to zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Celé Nizozemí oslavovalo totiž v prvních lednových dnech návrat vítězné flotily admirála Pieta Heina, která u kubánských břehů zajala španělské karavely plné zlata. Celé město AMsterodam bylo radostí bez sebe, když doryzily lo%de pod vlajkoslávou a oslavy nebraly konce. Malý dvůr českého krále se rozhodl zúčastnit se těch oslav, především kvůli mladému princi Jindřovi, který ejště takovou parádu nikdy nezažil a horoucně si přál spatřit, jak lidé až do noci tancují po ulicích. Král Fridrich, který si oblíbil spíše život v ústraní, to nemohl svému nejstaršímu synu odepřít. Lze si totiž stěží představit niternější vztah, nežli ten který tyto dva k soubě poutal. A z patnáctiletého prince Jindřicha byli nadšeni i všichni ostatní, kdo se s ním setkají. Říkalo se o něm , že zdědil krásu vaší vznešené pramáti, Marie Stuartovny, chytrost Jana Kazimíra a odvahu Godefroi de Bouillon. Ach proč jen to všechno musím psát v minulém čase?! Král bycl na svého syna velice pyšný a jednal s ním spíše jako s bratrem. Princ mluvil plynně anglicky, francouzsky, německy iholandsky; vynikal v tanci ,v šermu i v jízdě a na svůj věk vykazoval pro vše nesmírnou chápavost. Vždyť také od počátku sdílel vrtkavý osud své rodiny a bdělým rozumem ho pozoroval. Když uslyšel o tom, že mu císař hodlá milostivě vrátit rodové dědictví, Rýnskou Falc, pokud se odebere do Vídně a přestoupí ke katolické víře, prohlásil ten čilý mladík okamžitě, že jakmile k tomu doroste, odpoví císaři svým kordem. Prmiňte, nemohu dále psát , neboť mě zmáhá bolest; onen mládenec mi byl blízký jako vlastní dítě, vždyť jsem ho znala odmalička a spolu s jeho rodiči jsem se radovale z jeho vývoje.

Musím se opanovat: Tedy naše malá společnost nastoupila v Haarlemu do šalupy na projížďku po kanálu. Král si nedopřál žádná vydání, jež by odpovídala jeho stavu. Bylo mlhavé odpoledne a brzy se mělo stmívat. Těšili jsme se v podpalubí ze hry, když tu otřásl lodí mocný poryv a převrátil ji. Nato ještě šalupu přejela jakási větší bárka a všichni popadali do ledové vody. Hned tam zamířily rybářské čluny a zachránili z vodních proudů krále a královnu, i některé dvorní dámy a námořníky, včetně kormidelního šalupy. Ale v mlze a temnotě, které celé to neštěstí zavinily a ve všeobecném zmatku nenalezli prince. Klál ho sice slyšel volat "Pomoc, otče!", a chtěl se za ním vrhnout do vln, aby ho zachránil, ale násilím ho zadrželi, neboť by to byla jistě jeho smrt. Jedno zachráněné páže vypovědělo, že se princ chytil zlomeného stěžně a táhl za sebou i jiné - ale pak snad byla již tíže příliš veliká... Nedokážete si představit zoufalství, jež se zmocnilo královských manželů - král běhal po březích kanálu nahoru a dolů a stále volal jméno svého syna.. Ale nalezliho až za kalného rána - vyplaveného na břeh, mrtvého, ještě s třemi dalšími drží, jak se všichni chytili stěžně. Král od té chvíle blouzní v horečce. Královne mě prosila, abych Vám o tom napsala, sama neměla sílu. Jsem všichni naprosto otřeseni.

367. dopis
Daniel Mögling, Butzbach
Davidu Magirovi v Tübingen

posledního únorového dne

Milý příteli,

obstaral jsem si před několika týdny službu u hessenského lantkraběte, který je zžejmě dosti zběhlý v alchymickém umění a má velikou zálibu v disputacích, které by jinak nebylo lze vésti tak svobodně. Ale brzy zase potáhnu dál. Dostal se mi ale tady do rukou lidst papíru, který nehodlám před tebou zatajit. Ukazuje totiž ve vší nahotě, jaká proklatá a zavrženíhodná insituce je křesťanská církev.Ono totiž jako by lidi dosti nesoužil mor, a jako by od nich válka nevymáhala sdostatek obětí; mimo to vše ještě nepozorovaně po léta probíhá stíhání, mučení a upalování čarodějnic, určité oblasti se v něm dokonce předstihují! MNoho hranic dal zřídit ve své zemi, Wrzburském arcbiskupství, biskup Filip Adolf z Ehrenberka, který je hanbou jak svému jménu, tak i duchovnímu stavu. Jeden katovský pacholek, který zbohatl - tose nakonec, ve velkém či v malém, přihodí asi všem katům- si tajně vedl záznamy o popravách pouze v posledním roce a tato kniha hovoří svou krutou věcností sama za sebe. Přepisuji Váím zde bez komentáře, jan ty vykřičníky jsou ode mně:

První hranice, čtaři osoby: Lieblerka; stará vdova po Ankerovi; Guutbrodtová a tlustá Höckerová.

Druhá hranice, čtaři osoby: Stará Beutlerová, dvě cizí ženy, stará Schenková.

Třetí hranice, pět osob: Tungersleber, jeden pištec, Kulerová, Stierová, jedna řena prokurátora, Bürstenbinderová a zlatnice.

Čtvrtá hranice, pět osob: manželka purkmistra Zikmunda Glasera, Birkmannová, kulhavá babice -Pozn. od té všechna ta pohroma pošla(!), stalá Rumová a jeden stařec (!)

Pátá hranice, osm osob: vznešený kupec Lutz, Rutscher, ještě jeden kupec, správcová pana dómského probošta, stará provaznice ze dvora, správcová Johanna Steinbecka, Baunachová, jedna žena radního,povětrnice Znickelová, jedna stařena.

Šestá hranice, šest osob: Starý městský fojt, zvaný Gering; stará kancléřová; tlustá Schneiderová; kucharka pana Mengersdörfera; jeden cizinec a jedna cizinka.

Sedmá hranice, sedm osob: cizí dvanáctiletá služka (!), jeden cizinec, jedna cizinka,jeden rychtář odjinud,, tři jiné cizinky (!)

Osmá hranice, sedm osob: radní Baunach, nejtlustší člověk z Würzburku; správce domského probošta; jeden cizinec; Schleipner; Visierová; dvě ženy odjinud.

Devátá hranice, pět osob: Kolář Wunth; jeden cizinec; Bentzova dcera; Bentzová; Eyeringová.

Desátá hranice, tři osoby: Steinacher, velice bohatý člověk; jedna cizinka a jeden cizinec.

Jedenáctá hranice, čtyři osoby: dómský vikář Schwerdt; Rensackerova správcová; Stiecherová; pištec Silberhans.

Dvanáctá hranice, dvě osoby: Dvě cizí ženy.

Třináctá hranice, čtyři osoby: Starý Hofschmied;, jedna stařena; , mladá dívka asi devíti- nebo desetiletá (§);, její mladší sestřička (!!!

Čtrnáctá hranice, dvě osoby: Matky výše uvedených dívek.

Patnáctá hranice, dvě osoby: Dvanáctiletý chlapec, školní primán (!!), jedna řeznice.

Šestnáctá hranice, šest osob: Šlechtický synek, panoše z Ratzensteinu, byl popraven ráno v šest hodin na dvoře kancléřství a ponechán celý den na márách a upálen druhého dne s následujícími: desetiletým chlapcem (!);dvěma decerami a služkou váše uvedeného městského fojta; a s tlustou Seilerkou.

Sedmnáctá hranice, čtyři osoby: Hostinský z Baumgartenu; dvanáctiletý chlapec (!); lékárnice z Hirschu a její dcera. Pozn. Jedna harfenice se oběsila sama.

Osmnáctá hranice, šest osob: Batsch; jeden barvíř; jeden dvanáctiletý chlapec; ještě jeden dvanáctiletý chlapec (!!); mladá dcera D., patnáctiletá dívka (!); jedna žena odjinud.

Devatenáctá hranice, šest osob: Šlechtický synek, panoše z Rotenhanu, byl popraven ráno v šest hodin na dvoře kancléřství a upálen druhého dne; žena tajemníka Schellhara;, ještě jedna žena; dvanáctiletý chlapec (!), ještě jeden dvanáctiletý chlapec (!); Brüglerová; Becková byla upálůena zaživa.

Dvacátá hranice, šest osob: Povětrnice Göbelová, nejkrásnější panna ve Würzburku (!); jeden student kvinty, znal mnoho řečí a byl výborný musicus vocaliter et instrumentaliter (!); dva dvanáctiletí chlapci z Neumünsteru; dcera povětrnice Stepperové mýtná na mostě.

Jedenadvatátá hranice, šest osob: Špitálník z Dietrichova špitálu, velice učený muž (!); hlupák Holzmann; jeden čtrnáctiletý chlapec; synáček Stoltzenberkého radního; dva alumni ze semináře (!!).

Dvaadvacátá hranice, šest osob: Bohatý bečvář Stürmer; jeden chlapec odjinud, dospělá dcera Stoltzenberského radního, Stoltzenbergova žena; pradlena z nového arestu; jedna cizinka.

Třiadvacátá hranice, devět osob: Dvanáctiletý chlapec Davida Crotena v sekundě; dva synové knížecího kuchaře, jeden čtrnáctiletý, druhý desetiletý, primán; Melchior Hammelmann, vikář v Hachu; Nikodemus Hirsch, kanovník z Neumünsteru; Kryštof Barger, vikář v Neumünsteru;; jeden seminarista Pozn.: Správce v Brembašském dvoře a jeden seminarista byli upáleni za živa (!).

Čtyřiadvacátá hranice, sedm osob: Dva chlapci ze špitálu; jednen bohatý bečvář; Lorenz Stüber, vikář v Neumünsteru; Betz, vikář v Neumünsteru; Marie Rosslerovy.

Pětadvacátá hranice, šest osob: Friedrich Baser, vikář v katedrále; Stab, vikář v Hachu; Lambrecht, kanovník v Neumünsteru; žena Galla Hausena; jeden chlapec odjinud; daremná kupcová.

Šestadvacátá hranice, sedm osob: David Hans, kanovník v Neumünsteru; radní Weydenbusch; hospodská z Baumgartenu; jedna stařena; Valckenbergerova dcera, byla tajně popravena (!) a spálena v rakvi; malý snyek městského fojta (!); pan Wagner, vikář v katedrále byl upálen za živa.

Sedmadvacátá hranice, sedm osob: Jeden řezník jménem kilián Hans; mýtný na mostě; jeden chlapec odjinud; jedna cizinka; syn harfenice, vikář v Hachu; Michel Wagner, vikář v Hachu; Knor, vikář v Hachu.

čOsmadvacátá hranice, šest osob: Řeznice Knertzová; Povětrnice pana Schütze; Schwert, kanovník v Hachu; jedna slepá dívka (! - začínám se stydět za ty vykřišníky; jako by byl jeden osud strašlivější než jiný, ale na tu stupňující se podlost musí člověk nějak upozornit); vikář ehling; POzn. Bernhard Mark, dómský vikář byl upálen zaživa.

Devětadvaátá hranice, sedm osob: Viertel Beck; hospodská U Klíčů; správce z Mergelsheimu; pekařka od Volské brány; tlustá šlechtična. POzn. Jeden doktor theologie, jménem Meyer, z Hachu a jeden kanovník, byli popraveni ráno v pět a spáleni na márách; jeden dobrý šlechtic zvaný Junker Fischbaum, kanovník v Hachu byl tajně popraven společně s oním doktorem a spálen na márách; Paulus Vaecker od Širáku

19. februarii 1629; od té doby bylo upáleno na hranici ještě mnoho osob.

-----------------

A ty se ptáš, kde tedy vládne peklo? A pochybuješ ještě o tom, kdo je lidem na této zemi připravuje? a to je jen seznam mrtvých z jednoho města a za jeden rok. Neobsahuej ani celé Würzburské biskupství, neřkuli stovky dalších měst a tisíce vesnic. Dokud budou trvat křesťanské církve, budou planout k nebi tyto hranice a ponese z nich křik nevinných obětí. Bůh tio vidí a nic nečiní. a lidé se nestrojí k obraně...

Říšské noviny
"Finis Germaniae" - Restituční edikt
neboli Mocichtivost, jež zničí sama sebe

Nebývá časté, aby za sebou s odstupem půl roku následovaly dvě události, které mohou mít na osudy našeho světa trvalejší dopad nežli veškeré bitvy, včetně těch , které ještě nebyly vybojovoány. V obou případech šlo o edikt a v obou případech učinil katolický mocnář dalekosáhlé rozhodnutí. Když kardinál RIchelieu po kapitulaci Hugenotů potvrdil Nantský edikt, sjednotil francouzský národ. Když císař Ferdinand II. vydal 6.března restituční edikt, na nedohlednou dobu znemožmonil jakékoli sjednocení německého národa. Na dvou jednoduchým příkladech ukáže význam obou.Ve Francii se rádo mluví o la douce France, o zemi věčného laissez faire, laissez aller, kde se dobře žije a také nechává žít, o krásné, kvetoucí a plodné zemi - zahradě. Němcům ovšem jsitě není možno vyčítat, že by také neradi jedli a pili. Ale o jeich zemi se vede jiná písnička. Protestanté přísahají, že radši změní Německo v pustinu, než by se skolonili před restitučním ediktem. A římský císař zdůrazňuje, že bude raději vládnout liduprázdné pustině, nežli zemi plné kacířů.

Toto obludné císařovo odhodlání v něm dlouho zrálo. Dá se vysvětlit pouze jeho náboženskou blouznivostí, kterou mu v mládí vštípili, jež se v něm později propojila s mocichtivostí, a kterou v něm od jisté doby stále silněji rozdmýchává jeho jezuitský zpovědník. A vskutku byla sotvakdy moc římského císaře větší nežli moc Ferdinandova v tomto nešťastném roce. dvojnásob zaslepený císař však nechápe podstatnou okolnost; že totiž se jeho moc neopírá o jeho korunu, o vžitá a stvrzená práva ani o jeho osobu a osobnost, ale o Valdštejnově žoldnéřské vojsko. Stokrát se může Ferdinand dovolávat boží pomoci, ale zde na zemi mu pomůže jen meč, a ten místo něho drží ve svých rukou někdo jiný.

Kdo je moudrý, využije svou mocenskou převahu k tomu, aby se smířil s protivníky a zajistil zemi mír. Fanatikovi postačí moc samo; pomoci ní může nahánět hrůzu i přátelům, nepřátele zničit a vytvořit si nepřátelo nové. Rozumný člověk se enrozhoduje jenpro přítomný okamžik, ale s výhledem na blahodárné účinky v budoucnu. Blázen se snaží pohnout kolem času zpět, neboť lpí na minulosti,a tudíž se mu nedaří , než zničit přítomné.

A co nám říká tento edikt? V elegantních výrazech, a klauzulích dlouhých jak Lovosice se císařští rádci sanží zdůvodnit právní stanovisko, jež se má údajně opírat o Augšpurský náboženský smír (který však nikdy Německu skutečný mír nepřinesl). Avšak než by tento křehký a pochybná právní stav modifikoval tak, aby z něj mohl vyrůst skutečný mír, hodlá se vrátit do statu quo ante, tedy ještě před tento mír; tím může ovšem pouze rozdmýchat další zoufalou válku.

Obsah rozvláčného dokumentu se dá shrnout do tří bodů, a jeden zní fantastičtěji než druhý:

1. Kalvinistům, kteří nebyli zahrnuti do Augšpurského náboženského smíru, je s konečnou platností odepřeno právo na existenci

2. Protestantům se zásadně zakazuje nabývat církevní půdy. Vztahuje se to i na platně uzavřené kupní slmouvy, minulé i budoucí.

3. Veškerá území jež byla kdysi, to jest před rokem 1552, v majetku církve, a od té doby jakýmkoli způsobem přešla v držení protestantů, je nutno církvi navrátit.

Pošetilá zásada cuius regio, eius religio, která od doby, kdy byla v milulém století vytýčena, způsobila už tolik bezpráví a vydala všechny německé poddané a jejich svědomí zvůli nejen císařově, ale i všemožných větších či menších potentátů střídajících se u moci, je tím vyostřena do všech důsledků. Od Němců se tak vyžaduje stupeň nesvéprávnosti, jaký by asio sotva jiný národ volky nevolky snesl.

Edilkt ovšem také odhaluje skutečnost, že vedle náboženské horlivosti a mocichtivosti za ním stojí ještě také další, nemenší hnací síla, totiž chtivost po majetku. Každý, počínaje od císaře, který chce svému druhorozenému synu podstrčit dobře zaopatřené magdeburské - kdysi katolické - biskupství a bavorského vévodu, který je nejhorlivějším zastánce vypuzení kalvinistů z říše, aby mu zůstala za nehty jeho falcká kořist, přes nesčetná katolická knížata a knížátka, které by si také z ohromné spousty země ukousla nějaké to tučné sousto, až po císařské rádce, kteří se těší na odměnu za své služby, si dělá zálusk na podíl na nastávající ohromné loupeži. - Císař byl přece doposud vždy velmi velkorysý, pokud šlo o cizí peníze a cizí majetek!

A jak se to vlastně má s onou mocí, pomocí níž se má tato loupež ve velkém stylu (jako by toho nebylo v této válce už naloupeno dost) konečně prosadit? Valdštejn už slíbil hanzovním městům, že se jim nic díky ediktu nestane , a že edikt podle jeho neskrývaného mínění nepřetrvá dlouho. A i kdyby císař neměl při svých důležitých zaměstnáních - loveckých vyjížďkách a svatých mších - sluchu pro křik z celeého dosavad rozdělého tábora protestantů ,jak se to má s oním ohromným Valdštejnovým vojskem? Z něho byla část vyslána do POlska, aby tam králi Zikmundovi, kterého císař uznává za právoplatného vládce Polska, pomohla proti Gustavu Adolfovi a decimuje ho tam mnohem víc hlad a mor nežli nepřítel. A také musely nějaké oddíly vytáhnout do Slezska, prtože Gábor Bethlen zase jednou hrozí vpádem. a tu volá zase o pomoc arcivévodkyně Isabela, poněvadž po Spinolově odchodu si to nění schopná vyřídit s Holanďany, anvíc začínají reptat i špatně placení španělští vojáci. A nakonec musí i velké Valdštejnovy oddíly vytáhnout k Mantově, aby tam vedly válku ve prospěch Španělů, která však císařei může znepřátelit Francii. Valdštejno zbývá už jen tak tak vojáků, aby si zajistil své Meklenburské vévodství před případným švédským útokem a své Frýdlantsky vyčistil od vzbouřených sedláků. A do Polsky už přibyli emisři kardinála Richelieua, aby krále Zikmunda naklonili vůči příměří nebo dokonce míru se švédským králem. Proč asi? Aby ponovu mohla vstoupit do hry mocná Francouzsko-švédksá aliance. a jak na to reaguje vévoda Maxmilián? Samolibě požaduje svoplání říského sněmu, který by restituční edikt potvrdil, což nebude znamenat nic jiného, nežli že se ho protestantská knížata opět nezúčastní a spokojí se s rozhořčenými písemnými protesty. Ale na onom sněmu půjde císaři především o to, aby jeho nejstarší syn Ferdinand byl zvolen za císařova nástupce, což Maxmilián dobře ví. A katolicčtí ligističtí vůdcové na čele s bavorským vévodou to udělají jenom za cenu toho, že císař donutí Valdštejna zredukovat svou ozbrojenou moc. Jestliže však císař zbaví Valdštejna moci, zbaví moci sám sebe. A co bude pak s ediktem, jímž chtěl císař zpečetit a zhodnotit svá dosavadní vítězství? Jeho plody mu shnijí v ruce a skrývají v sobě jed jako otrávené jablko. A toto jablko sváru pohltí říšské jablko. Důsledkem bune donekonečna se vlekoucí válka.

368. dopis
Joachim Morsius, Calw
Joachimu Jungiovi v Hamburku

v dubnu

Vážaný pane a milý příteli!

Jsem trýzněn nepokojem. Jako bych musil hledat jinde, co nenalézám v sobě! Již brzy bude za mýma nohama celá Evrpa. Ale tam hledají všichni a nenalézají. Ale naš si měme ještě in rebus philosophicis stěžovat? Kdo se nevydá na potulku o své vůli, toho stejně něco vyžene. A to je mu pak více potřeba střechy nad hlavou, než nějakých idejí na záchranu lidstva. A kdo ještě v něco doufá? Kladu si často otázku, zda náhodou všeubecnému úprku nepředchází duchovní útěk. Jednou se mi stalo, že jsem jel na klidném, dobromyslném koni a dostal jsem na míste , kde právě probíhala nějaká bitka Nic jsem o ní nevěděl, až do chvíle, kdy můj do té doby poklidně klusající starý kůň zničehonic skočil a pustil se do trysku, k němuž jsem ho vůbec nepobídnul. S námahou jsem se pokusil koně ovládnout, což se mi dařilo tím méně, že jsem nyní už i já zaslechl tlumené rány střílejících kanónů. Nemohlo tomu být jinak, než že kůň pocítil chvění vzduchu, dříve nežli já nebo ono zvíře jsme mohli slyšet příslušný zvuk. Nedokázal jsem si to vysvětlit. ale podobně by tomu mohlo být se zmíněným jevem. Jsem zde právě na návštěvě u učeného a ctihodného superintendenta Johanna Valentina Andreae a prodiskutovali jsme spolu již nejeden večer. Je mého věku, ale připadám si před ním jaho mladík vůči starci. Nic v něm nezůstalo z ohně mládí, kdy chtěl reformovat celý svět. I pouhou vzpomínku na tyto záměry rozhořčeně odmítá a jako by se styděl za svobodu ducha, kterou kdysi pezpodmínečně zastával, prosazuje nyní v církvi tu nejpřísnější kázeň. A tak musí jeho obec pykat za to, že si kdysi on zahrával s idejemi, jakých se nikdo neodvážil. Setkání s tak znalým a všeobecně vzdělaným člověkem, který tak zapírá sám sebe, bylo pro mne smutné. Nechce se už znát ani ke svému zamilovanému dítěti, Societas Christiana. A když jsem na něj naléhal, prohlásil, že už onu pochodeň předal dál. A když jsem se ho na to tvrdošíjně vyptával, jmenoval biskupa Českých bratří, Jana KOmenského jako toho, v nějž skládá své naděje. Ale toho vyhnali i s celou jeho obcí z Moravy a nikdo neví, kam ho až jeho útěk přivede. Teprve když jsem před Andreaem zmínil vaše jméno, zadoutnala v popeli jakási jiskřička. Vaši Societas ereneutica by totiž rád viděl jako nástupkyni Societas christiana. Nešetřil jsem ho, a poukázal jsem na podstatné rozdíly mezi oběma. Cílem jeho bratrstva je přivést do církve zpět svobodné duchy a zkout je podle obrazu Kristova, což nakonec povede k reformě církve. Oproti tomu vaše bratrstvo se chce, pokud jsem správně pochopil jeho záměry, od církve osvobodit a být nadkonfesijním společenstvím svobodných duchů a dokonce ani nenahlíží na Krista jeko na jediný možný zdroj moudrosti, neboť bylo takových v dějinách lidstva více. Nic takového ovšem nehodlal připustit - jako by sám kdysi nebyl požadoval! Naložil mi na cestu asi tucet spisů, které mám rozdat. A všechny jsou dokladem přesného opaku toho, co hlásala Fama fraternitatis. Ale přesto! Kdyby nebylo tohoto poselství, ktzeré sice svět nezměnilo, ale přeci jím pohnulo,, nebyly by ani tyto vůbec napsány, a tak odkazují zpět jakýmsi způsobem k Famě a Confessio a znalec si to jistě uvědomí. Nebudu Andreaemu spílat. Pochopil jsem, že učinil vše aby se smířil sám se sebou a to je třeba respektovat. Ale doba se s ním nesmířila. Jestliže bude navrácení bývalého katolického zboží prosazeno i ve Württembersku, hrozí i jemu exil. A jě se zase budu cítit volněji, když se vydám směrem na Štrasburk, kde si chci promluvit s Matyášem Berneggerem. Všichni bratři v duchu sama sebe nezapřeli...