Dopis 361-362; vypovídání evangelíků

361. dopis
Matyáš Bernegger, Štrasburk
Johannu Keplerovi v Praze

16.aprilis

Můj drahý příteli, uvážil jste dobře tento svůj krok? Vaše zpráva o tom, že jste byl přijat císařem přívětivě mě potěšilo, ale stejnou měrou mi dělá starosti, že chcete vstoupit do služeb muže, jehož se celý svět obává a jenž je proslulý svou nevlídnou a nezkrotnou odvahou. Do detailů jste vypočítal dráhy planet a matematicky určil postavení 1005 hvězd. Troufáte si předvídat i běh Valdštejnovy hvězdy? Císaři jistě přijde vhod svalit na čerstvého vévodu Meklenburského břímě oněch 12 000 zlatých, jež Vám dluží, a bohatý Valdštejn Vám je vyplatí spíše nežli chudý Ferdinand. A jistě budete ve Frýdlantském vévodství také v bezpečí před úklady stran Vaší víry, poněvadž vévoda není v tomto bodě tak akurátní. A Zaháň je koneckonců příjemné místo. Ale co po Vás bude Váš nový pán chtít? že mu budete pilně číst ve hvězdách, poté co jste mu už dvakrát sestavil horoskop, který, jak jste mi sám sdělil, ukazuje na velkou kolísavost štěstěny? Tenhle Valdštejn se přece vůbec nechce ptát hvězd, co má dělat. Chce se ode hvězd dozvědět odpověď, jež je podle jeho vůle. A poněvadž nevěří astrologickým šarlatánům, které přitahuje a kteří mu patolízalsky předpovědí cokoli, co se mu líbí, chce se pojistit všeobecně uznávaným mistrem hvězdopravectví. V kombinaci s Vaší čistou duší a pevným charakterem, jemuž se oškliví veškeré nadsazování skutečnosti, to může snad vést ke konfliktům. Ale možná Vašemu novému pánu ponechá válčení na Vás jen málo času a on si Vás bude chovat na svém dvoře jen jako ozdobu, aby se mohl vydávat za příznivce věd. A člověk, jenž stál po boku třem císařům , po této stránce vévodovi Frýdlantskému a Meklenburskému vyhovuje. To by byl asi ten nejpříznivější aspekt vašeho angažmá. Ale není mi příliš dobře při tomto pomyšlení.—

362. dopis
Daniel Mögling, Magdeburg
Abrahamu von Franckenberg v Ludwigsdorfu

v květnu

Drahý pane - a snad to mohu říci - příteli!
Ještě dlouho budu čerpat posilu z útěšných dnů na Vašem panství. Dohromady nás svedl Paracelsus a Jakob Böhme ještě úžeji spojil. Žijeme v období plném děsu, předstihujícím vše, co si dokázala představit vybuzená fantazie o pekle. Po pravdě lidé už dávno obrátili tuto zemi v peklo; církev a kněží to dokázali. Moc kněží - a o nic jiného, než o moc jim nejde - se zakládá na lidské nevědomosti. Už ona zbožná báje o ráji postuluje, že je pro člověka lépe nic nevědět. Ale tu jeden švec odloží svůj perlík a táže se dál a dál a nenechá si své tázání nikým vymluvit ; ani mocí ani pronásledováním. Během mé dlouhé rovinaté cesty z Ebersdorfu do Vratislavi mě doprovázel jeden pes bez pána. Mnohému mě naučil. Zvířata se netáží. Jsou v plném souladu se svou existencí.

Ale už děti se neustále ptají. - Jako by je nějaký nepokoj pudil zjistit, proč tu jsou. A rodiče jsou často bezmocní před jejich pronikavým "proč". A je tak dobře, že máme instituce, které se ujmou povinnosti odpovídat. Dospělí, kteří se už netáží, propadají lenosti, únavě a rezignaci. Často , přečasto již zjistili, že odpovědi, jichž se jim dostává, nesedí. Poztráceli dětskou naději a jsou nelítostnější než zvěř. Nám může být útěchou, že tento čas pro nás není jen časem děsu, ale také časem zjevení. A dlouho ještě potrvá, než se všechna tato zjevení vyčerpají a zvítězí nad lidskou nevědomostí. Nepochopili jsme Giordana Bruna v jeho nezměrnosti a nedokázali jsme vysledovat Böhmovu hloubku. O možnostech Galileova univerza máme sotva potuchy a Francise Bacona musíme domyslit do konce. Ale zažíváme, jak duch všude raší ze svěrací kazajky víry. Rosikruciáni vycítili tento poryv času a mocný vír strhující nás k nové éře lidských dějin jako první. Ale buďto přehlédli, po jak malých krůčcích v lidech roste poznání, nebo ani sami neunesli svobodu, ku které všechny zvali. Andreae se vrátil pět do lůna luterské církve, Besold konvertoval ke katolické církvi; aspoň Adami ještě doufá v Campanellův Sluneční stát. Ale všude povstávají noví rosikruciáni a táží se dále. Málokterý má dost síly na to, aby se tázal tak a šel věcem na kloub tak, jak dokázal Böhme a jak se o to nyní pokoušíte Vy. Ale nevědomosti je již vyhlášen boj. Bude trvat déle než tato válka. A snad dojde ještě k dalším válkám, než bude vítězně vybojován boj s nevědomostí. Nedožijeme se toho. Ale možná ani lidstvo. Jedno babylónské proroctví, starší než Bible, říká: Všichni se zničí navzájem. To je nelidské. Ale dokud bude slepá nenávist silnější než pokojná moudrost...?

Druhé noviny
Když chce císař porušit přísahu stačí se zeptat Jezuitů

Protestanti jsou vzbouřenci. To sdostatek dokázali hornorakouští sedláci. Jakákoli jiná víra než římsko-katolická je ve Svaté říši Římské Německého národa velezradou. To dokazuje císař každým dnem. A teď zase v Dolních Rakousích. Odtud se evangelíci nedají vypovědět ani nutit ke konverzi jako předtím v Čechách a na Moravě, kde vypověděli císaři poslušnost, nebo v Horních Rakousích, kde se donucovací metody daly šikovně přičíst na vrub bavorskému kurfiřtovi. V Dolních Rakousích se mohou opřít o Majestát, jímž jim císař Ferdinand přislíbil svobodu vyznání. Ale i zde si císař, který se vynáší, že nikdy neporušil slovo, ví rady. Svolá přeci komisi pod vedením svého zpovědníka Lamormaina a ta dospěje k moudrému řešení. Páni šlechtici mohou zůstat evangelíky. Jejich věrnost císaři je pojištěna tolikerými osobními výhodami, že si jí může být císař zcela jist. Ale kazatelé a učitelé musí ihned ze země pryč. A tak bude ve Svaté římské říši brzy více vyhnanců na útěku, nežli mašírujících vojáků. A to i když uvážíme, že na 40 000 ozbrojenců připadá 100 000 děvek, sirotků, sloužících, handlířů a ostatního trénu, jenž se přiživuje na vlastní armádě. Ale když páni v Dolních Rakousích přijdou o své kazatele, pastory a učitele, bude jim v delším časovém horizontu obtížné praktikovat svoji víru. Ale náruč spasitelné matky církve je jim otevřena! A tak je vše na po právu svém místě.
Ale i v Horních Rakousích okusí císařovy mírnosti. Nikoli ovšem vůdci selského povstání, ze kterých je čas os času nějaký vyzrazen a popraven. Ale sedláci v zemi nad Enží se konečně zbavili nenáviděných Bavorů. Císař se jich ovšem nezbavil pro jejich krutost a hrabivost.. To spíše bavorskému vévodovi na zbídačené zemi nezáleželo, a vzal za mnoho miliónů zlatých, které mu císař pořád ještě stejně jako předtím dluží - jakkoli se Bavoři bohatě hojili nejen na Horních Rakousích, ale v celé Říši - místo nich v zástavu Horní Falc. Tam nechtěli sedláci roku 1620 poskytnout pomoc svému zákonitému pánu, falckému kurfiřtovi, když je volal do zbraně. Teď pocítí ruku jiného kurfiřta, který je bude honit pod své prapory.
Je to ovšemže tak, jak to vyjádřil kdysi jiný císař, Julián, kterého ovšem nyní nazývají "odpadlíkem", poněvadž se nevydal do tábora Církve: "Poznal jsem, že ani šelmy nechovají vůči lidem takové nepřátelství, jaké vůči sobě vzájemně chovají křesťané."

předchozí část:         andresius.pise.cz/515-anno-1628-dopis-359-360-penize-a-valka.html

následující část:        andresius.pise.cz/521-dopis-363-zprava-o-dobyvani-straslundu-disputace.html