Tažení Maxmiliána Bavorského + Dopis 284 - 286

Avízo
Vévoda Maxmilián v Linci
aneb
pomoc na bavorský způsob

Wittelsbachové tam vždy chtěli. Tu úrodnou zemičku na Enží drželi už v 13.století zástavou a mysleli, že tomu tak zůstane na věky, než se byl z ní dolnobavorský vévoda Jindřich XIII. nucen stáhnout, protože na něho byli Habsburkové příliš silní. Teď jsou ovšem oslabeni, a poněvadž paměť vládnoucích rodů se in puncto jejich nároků trvá velice dlouho, myslí si nyní vévoda Maxmilián, že se mu povede lépe.
Menší rozhled nebo prozíravost prokázali hornorakouští stavové. Byli vpádem bavorského vojska zcela překvapeni a ještě v okamžiku, kdy byl hlášen přepad hranic, věřili že pomocí suplik a zaklínáním se o letitém přátelském sousedství postup vojska zastaví. Na odpor vůči mohutnému vojsku čítajícímu 24500 pěších a 5500 jízdy pod velením generála Tillyho se nedalo ani pomyslet Jenom místy se stavěly přesile na odpor zoufalé hloučky sedláků. V Aisterheimu se taková hrstka držela po osm dní, než byla poražena a rozprášena, ale to byly jen výjimky. V Eferdingu zaplatil projíždějící vévoda Ernst Ludwig ze Sachsen-Lauenburku a jeho průvod životem za chválu na bavorskou adresu, neboť Sasy se cítí obyvatelstvo zrazeno zrovna tak jako vlastními pány. Saský vévoda se totiž hotoví vpadnout do Lužice, aby tak pomohl císaři, a stavové v Linci si pospíšili s holdem novému pánu. Jejich mluvčí, pan z Tschernemblu, uprchl do Prahy.
Kdyby bylo po císařově, udělali by s pány stavy, kteří pro císaře nejsou ničím než jen povstalci a zrádci, krátký proces. Císař Ferdinand k tomu vévodu Maxmiliána nejen zplnomocnil, ale výslovně jej k tomu nutil. Avšak jestliže vévoda Maxmilián nepostavil na náměstí v Linci žádné šibenice, i když k tomu skýtá náměstí sdostatek místa, není to třeba vykládat jako jeho velkorysost nebo dokonce tolerantnost vůči protestantům, jichž se štítí stejně jako císař. Ale Maxmilián pochopil, že stavové hrají v Horních Rakousích významnější roli, nežli třeba v Bavorsku. Potřebuje je, aby mohl zavést daně a kontribuce, na nichž mu záleží více, než na hlavách pár vzbouřenců. A jestliže se posléze obrátí se svým vojskem proti Čechám, což se dá čekat, potřebuje mít v týle pacifikovanou zemi a ne sužovanou povstáním. Ale dá se pochybovat o tom, že se budoucímu pánu Horních Rakous, jako místodržiteli do Lince dosazenému Adamu von Herbertsdorffovi podaří udržet jakž takž pokojné poměry - o míru se nedá vůbec mluvit. Je to renegát: Pochází ze štýrské protestantské šlechty a na nátlak tehdejšího vévody Ferdinanda musel ze země uprchnout, v Bavorsku však konvertoval ke katolicismu. Když takoví pánové ponecháni sami sobě teprve ukáží svou náboženskou horlivost, pochopí Hornorakušané rychle, co jsou tihle císařští spiklenci zač.

284. dopis
Jiří Erasmus Tschernembl, Praha
Karlovi ze Žerotína v Brně

28.srpna

Vaše milosti, Horní Rakousy jsou ztraceny a Dolní Rakousy budou další na řadě; stavové již prý holdovali císaři, aby se nemuseli poddat Bavorům.Vojsko, se kterým bavorský vévoda Maxmilián vtáhl do Lince, je ta nejlépe vyzbrojená a nejspořádanější armáda tohoto času, snad s výjimkou Spinolových Španělů. Nemohou se mu rovnat ani oddíly Boucquoiovy ani ligistické, které už mezitím dospěly do Freistadtu a v nejbližších dnes se s Boucqoiem spoj, jen si to představte. České ozbrojené síly ustupují od Vídně oslabeny asi napolovic, více nemocemi než díky nepřátelům. Gábor Bethlen se sice nechal provolat uherským králem, neodvažuje se však císaře napadnout. Snad potřebuje peníze stejně jako Mansfeld. Nechal jsem ženu a děti ve Schwertbergu a vůbec nevím, co se tam děje. Není to však tísnivá situace vyhnance, ale odpovědná starost o stav věcí, jež mě nutí obrátit se o pomoc na Vás, který jste po dlouhá léta vykazoval takovou rozvahu a zapřísahat Vás, abyste se snažil zapůsobit na krále. Myslím, že si neuvědomuje ohromné nebezpečí,k němuž se potácí. Mluví se o nádherných slavnostech v Brně, které byly uspořádány na počest královských manželů, ale s penězi by bylo lépe naložit jinak a naverbovat za ně vojáky. Zdá se mi , že špatně hodnotí situaci i kníže z Anhaltu, který má vrchní velení. Pokoušel se mě ukonejšit, přijal mě velice srdečně, mluvil o vydatné podpoře z Haagu a Londýna, ale když člověk vidí ty ubohé hrstky a praporce vojáků tábořících okolo Prahy, dělá se mi úzko. Propásli jsme příležitost udeřit nejprve na Boucquoie, dokud byl oslaben po Dampierrově odchodu, a pak na ligisty a nakonec se se spojenou mocí se postavit Bavorům. Teď jsme připustil, aby se všichni spojili a nadiktovali nám místo k rozhodné bitvě. Opětovně slyším, že král má odpor vůči válečným akcím a spoléhá se proto cele na Anhalta a další vojevůdce. Tato zdrženlivost se ale stane nebezpečnou, kdy se s ní spojí bezstarostnost, kterou vojáci falešně vydávají za sebevědomí.Král by se měl sám postavit v čelo silného vojska a nabrat do něj každého zbrojence, který se dá sehnat. Nemůžete tančit v Brně polku, když se po Linci rozléhají ocelové kroky Bavorů.

Noviny z Čech, Moravy, Rakous a dalších zemí
O vychloubačnosti bavorského vévody Maxmiliána vůči stavům Království Českého a jejich pádné odpovědi

Jen co vpadl bavorský vévoda do bezbranné země na Enží a roztroubil na všechny strany, jaký že to vykonal hrdinský skutek, když před hlavněmi kanónů odhodilo pár sedláků své cepy, myslí si, že může napomínat Čechy, a dokonce jim vyhrožovat. Sladkými slovy nabádá stavy, aby hanebně odpadli od svého svobodně zvoleného krále Fridricha a kajícně se navrátili k císaři Ferdinandovi, což neznamená nic jiného, nežli že by křesťanský beránek byl vydán krvelačnému vlku. Kdyby se však vzpírali takové mírnosti, vyhlašuje jim vévoda nepřátelství a hrozí přísným trestem.
Jakou úctu je možno mít vůči císaři, jenž se už ani necítí bezpečně ve svém sídelním městě Vídni a raději se uchýlil do Štýrského Hradce, ale do Čech vyslal nezkrotné lupičské bandy, jež pod záminkou šíření pravé víry jen plení a vraždí, až soužení odíraných volá k nebesům? A poněvadž se udatní Čechové hotoví s tímto řáděním skoncovat, poštívá proti nim tenhle císař říšského knížete, který se sporem vůbec nemá nic společného. Nejen že podplatil bavorského vévodu vydáním Horních Rakous, totéž učinil i se Saským kurfiřtem, který, jestliže vytáhne proti Čechům, má být odměněn Lužicí, jež císaři ani nepatří. Jaké podlé a záludné čachry s mocí a jměním, a to vše ve jménu božím, který se tak musí stát ručitelem za veškeré hanebnosti!
Čeští stavové dali důstojnými slovy bavorskému vévodovi na vědomí, že si nedokáží představit, jaký důvod shledává tak vznešený a moudrý kurfiřt pro to, aby zavlekl válku do sousední země, jež se k němu vždy stavěla v míru a jejíž záležitosti se ho vůbec netýkají. Pokud však by se protiprávně dopustil nějakého nepřátelského skutku proti Čechám a její korunním zemím, budou mu vší mocí odporovat.
Zdá se, že taková rozhodná slova se neminula účinkem, neboť bavorské oddíly pokračují ve svém pochodu na Dolní Rakousy pod záminkou, že musí císaři nejprve podrobit tuto zemi. Prý se tam uchýlí i Boucquoiovy hordy, aby tam společně s Bavory sečkaly na útok uherského krále Gábora Bethlena, jednoho z nejmocnějších českých spojenců, který by sám dokázal obě tyto vojska rozcupovat. Už jednou císař sotva unikl ve Vídni svému osudu. Podruhé mu už neunikne!

285. dopis
Johannes Kepler, Güglingen
Kryštofu Besoldovi v Tübingen

koncem září

Nevím, příteli, co je na člověku obludnější: zda jeho hloupost nebo jeho hanebnost. Jestliže se tyto dvě vlastnosti spojí, což bývá často, máme před sebou skutečně stvůru, pro niž jediným přiměřeným místem musí být doopravdy peklo se všemi jeho myslitelnými hrůzami. Pospíšil jsem si sem z Lince, abych vysvobodil matku ze spárů bandy zločinců, kteří mají své komplice - ať to zazní naplno! - i na vévodském dvoře. Pokud Vy tam nějak nezapůsobíte, nevím, jak vše dopadne. Toto město se pro mne stalo nepřátelskou půdou, jakou je mi ostatně už dlouho celá má švábská domovina. Rodinu jsem zanechal v Řezně, kde se musí chudě protloukat v naprosté nejistotě o tom, kdy se k nim vrátím. ale veškeré nářky stran vlastního osudu mě přešly, když jsem uviděl matku. Strčili tu stařenu do vězení, kde je nucena přežívat ve velice nedůstojných podmínkách. Můj "statečný" bratr Kryštof, který si nestěžuje na nic jiného, nežli, jak to jemu a jeho rodině škodí na cti, se postaral pouze o to, že ji převezli z Leonbergu do Güglingen, kde je nyní vsazena v řetězech do jedné komůrky ve věži. dva opilí pobudové jsou zjednaní k tomu, aby stařenu přísně střežili, a to ne jají vlastní náklady! Okamžitě jsem proti tomu podal protest a naléhal na okamžité projednání. Povedeným fojtům z Leonbergu a Güglingen, kteří patří oba do stejného pytle, se nehodilo do krámu, že jsem přijel matku obhajovat. Městský písař se dokonce ani neostýchal dát do protokolu, že zatčená byla předvedena "bohužel za přispění jejího syna atd." Na podporu obvinění dokonce přivedli extra ze Stuttgartu knížecího advokáta Hieronyma Gabelkofer a tenhle podlý advokátský padouch přednesl v rámci obvinění tak absurdní tvrzení, že by ho za to měli mučit tak dlouho, až by se sám prokázal jako výlupek ďábla. Tak tedy prý moje matka před čtyřiceti lety přijímala ve Weilu der Stadt u papeženců! I kdyby tomu tak nakrásně bylo, není pro to jediný důkaz.A také přišlo tomuto báječnému zástupci právní vědy podezřelé, že matka při lživých, neslýchaných a nesmyslných výrocích svědků, od nich odvracela zrak, aby se těch stvůr ani pohledem nedotkla. Podezření proti ní také opírá o to, že při četbě obvinění neprolila ani slzu. Odvolává se přitom na slavnou čarodějnickou autoritu, Francouze Bodina, který na toto téma sepsal snad ty nejšílenější knihy, jako by už beztak zde nebylo dost knih plných pověr, zmatených bláznivostí a zvráceností. Má srdnatá matka na to odpověděla pouze, že se nad lidskou sprostotou už naprolévala tolik slz, že už jí žádné nezbývají. Na to náš zdatný překrucovač paragrafů na chvíli oněměl a jen vykouzlil záludný výraz. Pak se opět zabořil hlavou do spisů a oznámil, že asi před pětadvaceti lety někde pošlo za podivných okolností prase, a že je to třeba přičíst matčiným čárám a zcela je to prokazuje. Příteli, kdyby se mi nebyla v tak úchvatné dokonalosti zjevila harmonie všehomíra, musel bych si nad světem zoufat. Země je ovšem jen maličkou součástí světa, zrnko prachu v mohutném pohoří, a lidstvo, jež na zemi přebývá, je až do morku zkažené. Začínám věřit, že ani boží milostivá dobrota ho nestačí uchránit před zaslouženou záhubou.—

286. dopis
Ambrosio Spinola, Oppenheim
Bonaventurovi Boucquoiovi v Křemži

20.septembris

Milý hrabě,
před čtrnácti dny jsem dobyl Oppenheim, aniž bych byl narazil na větší odpor. Unijní vojsko se skrylo za šancemi ve Wormsu. Šlápl jsem tedy na packu falckému lvu a on ani nevraživě nehnul ocasem. Ještě se na mě nejspíše oboří jistý jízdní obrist, kterému říkají "Německý Michl", jestliže vyšlu vpřed menší výzvědné oddíly. Nezdá se mi vhodné usilovat o bitvu, jakkoli s Mohučskou pevností v zádech si mohu být jist před jakýmkoli překvapením ze strany Generálních států. Je třeba vyčkat. Francie zachovává neutralitu, anglický král se zdá být rozhodnut ponechat svého zeťe v Čechách v jeho kaši, zatímco on sám se se Španěly pře o Ormuzdskou úžinu. Sasové se zmocnili Budyšína, ve Valtellině dostali výprask švýcarští kacíři. Byl by to tedy vhodný okamžik pro Vás, abyste společně s vévodou Bavorským postupovali přímo na Prahu. Před příchodem zimy, jež bude v Čechách jistě krutější, než na Rýnu, by mohlo být vše rozhodnuto.— 

předchozí část:                        andresius.pise.cz/476-dopis-280-283.html

nácledující část:                      andresius.pise.cz/478-dopis-287-288-boje-u-prespurku-bitva-na-bile-hore.html