Dopis 379 + různé zprávy

Nové poštovské noviny

Vratislav: Ve Slezsku vládne takový hlad, že se letos očekává mezi prostým lidem veliká úmrtnost. Ve městech lidé pojídají to, co se jinak dává dobytku, úplně jako  by byla v obležení. Císařští a Valdštejnští komisaři se přesto snaží vybírat kontribuce.

Brusel: Infantka Isabela  opět požádala generalissima Valdštejna o pomoc proti vzbouřeným Holanďanům, ale nedošla u něj sluchu. o totéž se pokoušel i císař, ale marně. Generalissimus odjel do Karlových Varů, aby si tam léčil pakostnici.

Wismar: Za neopodstatněné se považují pověsti, podle nichž má švédský král Gustav Adolf v plánu vylodit se na Pomořanském pobřeží. Švédům se totiž nedostává pomoci, kterou jim přislíbily Francie a Anglie. Zato poštval švédský král rusy, aby vyrazili na Poláky, aby je ani nenapadlo porušit příměří.

Antverpy: Španělští námořníci hlásí, že don Frederici de Toledo uštědřil Holanďanům porážku u západoindických ostrovů, ale ztratil při tom hodně lodí, takže  se i sami Španělé musí nyní obávat o stav svého zámořského obchodu, který si cení nade vše.

Reggíolo: Francouzi obsadili Turín a zajali Savojského vévodu který marně čekal na pomoc Markýze Spinoly. Jedna ze španělských armád  postoupila až k Asti a císařští prý děsivě řádili v Mantově. Brzký mír v Itálii se považuje za nemožný.

Vídeň: Císař svolá do Řezna sněm kurfiřtů, aby uspořádal německé záležitosti. Na dvoře se soudí, že válku nezačali Němci. Neměli být tedy stavu ji ukončit?

379.

       dopis
Uriel Acosta, Amíásterdam
Simonu de Eveque v Paříži

18.dubna

Můj vážený prastrýče

 sedm let jsem snášel pronásledování a zavilé nepřátelství, vydědění a chudobu. Pak jsem prohlásil, že učiním pokání a podrobím se farizejům, abych mohl být opět přijat do židovské obce. Nyní však žádám Vás i všechny, kdo jsou ctní, moudří a lidští: pohleďte na to a bedlivě neustále zvažuj, jaký rozsudek na mě uvalili, aniž bych se byl jakkoli prohřešil. Vstoupil jsem do synagogy plné mužů i žen. - Všichni se totiž k takovému divadlu seběhli -  a jakmile nastal čas vystoupil jsem na dřevěné pódium, které slouží ke kázání a k jiným náboženským účelům a hlasitě jsem přečetl jeden z předložených spisů obsahující doznání, že si zasloužím tisícerou smrt pro zločiny jichž jsem se dopustil, předně za znesvěcení sabatu, za nevíru, a také že jsem hotov pokáním za tyto činy podřídit se jejich přikázáním a plnit vše, co mi uloží, a nadto slibuji, že již nikdy nepropadnu podobným prohřešením a zločinům. Poté co jsem toto přečetl a sestoupil jsem z pódia, zašeptal mi přesvatý představený, že mám jít stranou do jednoho rohů synagogy. Šel jsem tedy do kouta a tam mi šames poručil, abych se svlékl. Obnažil jsem se až po pás, zahalil si hlavu do šátku, odložil obuv natáhl ruce a uchopil jimi jeden ze sloupů; pak přistoupil onen šames a provazy mi pevně přivázal ruce ke sloupu. A nato ke mně přistoupil předříkávač a koženými důtkami mi uštědřil na bok 39 ran,  přesně podle tradice, neboť v Zákoně je předpis, že se nesmí překročit počet 40 ran. Tito lidé jsou totiž velice pobožní a přísně dbají na dodržování předpisů, takže se chrání před každým jeho možným přestoupením. Během bičování se zpíval žalm. Když to bylo vyřízeno, posadil jsem se na zem a nějaký kazatel nebo mudrc (jak směšné jsou všechny lidské obyčeje!) ke mně přistoupil, aby mě zbavil exkomunikace a otevřel mi tak bránu nebes, která byla předtím přede mnou na mnoho zámků uzavřena.Pak jsem si oblékl šaty, odebral se k prahu synagogy, tam jsem se natáhl na zem a šames z modlitebny mi podržel hlavu. A všichni, kdo odcházeli mě překračovali - to jest zvedli nohu a šlápli na mé stehno; a to všichni, jak tam byli, včetně dětí a starců.(Neexistují opice, které by mohli lidem před očima předvádět nechutnější posunky.) A poté co bylo vykonáno i toto a bylo to již vše, vstal jsem se země a sluha, který mi byl po boku mě očistil od prachu (přeci aby nikdo neřekl, že mě po tom potrestání nepolitovali a nepohladili po hlavě!) a já odešel domů.

Ó vy hanebníci, co jste propadli takovému šílenství, že vlastní syny přinášíte v oběť bůžkům, jež pošetile ctíte, odvracejíce se od přirozených pravidel a poskvrňujete přirozené zděděné instinkty! Oč lepší by bylo, kdyby se smrtelníci drželi svých přirozených mezí a nikdy by nebyli pomyslili na všechny takovéhle ohyzdné nálezky, jež přineslo náboženství!  Jak jen vylíčím děs a hrůzu, kterou děsí jedna část lidstva druhou, a od které by byli všichni osvobozeni, kdyby poslouchali hlas přírody, která nic takového nezná?

Vždyť kdyby se lidé řídili prostým rozumem a usilovali o to, žít  podle přirozenosti, všichni by se navzájem milovali a jeden by cítil s bolestí druhého. Každý by se snažil druhému v jeho tísni co nejvíce ulevit, nebo by si přinejmenším vzájemně neubližovali. A cokoli se ve světě děje jinak, je proti lidské přirozenosti. A mnohé takové věci se dějí právě proto, že si lidé vynalezli různé zákony, které nás před přirozeností varují a které podněcují lidi vzájemně proti sobě páchat bezpráví. MNoho takových podvodníků, kteří svádějí nevinné, obchází a vtírá se pod pláštíkem zneužitého náboženství, aby co nejvíce lidí nalákali. Vskutku se dají přirovnat k lupičům v noci, kteří zákeřně přepadají spící a nic netušící lidi A všichni mají plná ústa náboženství: Já jsem Žid, já jsem křesťan, věř mi, neošidím tě! Ó vy bestie! Kdo  nic takového neřekne a prohlásí se jednoduše za člověka.  je tisíckrát lepší než vy! POněvadž když mu nechcete věřit jako člověku, můžete se před ním mít na pozoru. Kdo se ale ochrání před vámi, kteří obcházíte v šatu zdánlivé svatosti a plížíte se jako zloděj v noci k bezbranným spícím a strašlivě je rdousíte? Jednomu se divím, a je čemu: Jak je možné, že v nyní svobodném státě požívají farizejové mezi lidmi takové svobody, že mohou vynášet takové rozsudky? Po pravdě mohu říci, že kdyby dnes v Amsterodamu kázal Ježíš z Nazareta, kterého křesťané tak uctívají, a farizejům by se tak zlíbilo, mohli by ho podle libosti dát zmrskat, jen proto že se staví proti jejich tradicím a odhaluje jejich pokrytectví. A křesťané? Chovali by se snad jinak? Asi ne: vždyť přejali od Židů vše špatné, aniž by si ovšem přisvojili to dobré...

Berlínské noviny,
Blíží se německým protestantům zachránce nebo si švédská "kanálie" nezaslouží než pohrdání?

Zatímco byl na císařský příkaz purkrabí z Donína vyslán do Gdańska, aby vyjednával o míru se Stralsundem a marně tam dosud čeká na dánské a švédské vyjednavače, švédské síly se usadily na ostrově Rujaně.Pomořanský vévoda Bogislav se proto obrátil na generalissima Valdštejna s žádostí o pomoc, brzy toho ale trpce litoval. Císařští vojáci obrista Götze zemi jen zpustošili. Hospodařili přitom hůře než Turci a Tataři, ale Švédy z jejich šancí se jim vyhnat nepodařilo.. Teď by vévoda byl raději, kdyby císařští zase odtáhli, ať si Švédové zaberou třeba i celý ostrov. A nikdo si už také vážně nemyslí, že by Stralsundským záleželo na jednání v Gdańsku. Příliš dobře vědí, co mohou od císařských očekávat, kdyby jim město vydali. I Švédům jde jen o to - a to i když se kancléř Oxenstierna skutečně do Gdańska vydá - získat čas. Je třeba počkat na výsledek italské války, která k sobě poutá čím dál více císařských sil. Ale Švédové umí času využít. V Hanzovních městech vyjednávají švédští emisaři o ochranném paktu namířeném proti restitučnímu ediktu. K těmto rozhovorům byl přizván i vypuzený Magdeburský administrátor, vévoda Kristián Vilém. Ke smlouvě se chtějí připojit i oba vévodové meklenburští. Švédové rozšiřují letáky, na nichž císaři vytýkají, že se dopustil vůči nim nepřátelského aktu, tím, že opakovaně posílá oddíly na pomoc polskému králi. Kromě toho mělo prý také obsazení Baltských přístavů poškodit švédský obchod a pokusy o vybudování loďstva ukazovaly dokonce na to, že chtěl císař švédskému králi vyrvat z rukou panství nad Baltským mořem, kterého si švédští králové dobyli v bojích trvajících celá desetiletí a je si nyní nedají vzít. Proto nabízí král Gustav Adolf svou pomoc k tomu, aby zajistil svobodu Německa a ve svazku s protestantskými knížaty uhájil v Říši i náboženskou svobodu. Ovšem ani Braniborský ani Saský kurfiřt zatím neprojevili ochotu do takového svazku se Švédskem vstoupit. Neuvolí se k tomu ani vévoda Pomořanský, jakkoli jeho země trpí díky císařským více, nežli by trpěla od Švédů. Ale smýšlení v zemi je jiné, Poněvadž po celé zemi lidé snášejí veliké útrapy, hlad, vyjídání a a mor, které jim nepřivodil nepřítel, ale císařské vojsko vyslané k jejich ochraně, sílí touha, aby zachránce ze severu učinil tomu všemu přítrž. Zuřivost měšťanů a sedláků vůči vojákům dosáhla míry, jež boží veškeré meze lidského civilizovaného chování. Švédům se hodí líčit svého krále jakožto bohabojného muže, jenž se svými vojáky bojuje za víru. A jestliže se na ně někde v Říši, především na císařském dvoře pohlíží jako na "kanálii", s níž jsou všichni hned hotovi a jež není žádným pravým nebezpečím, přesto se s jejich zásahem spojují čím dál silnější naděje. Obsazení Rujány možná nebude než malou epizodou. Ale zpráva o něm se rozšířila severním Německem jako blesk. Snadno by z něho mohl povstat veliký požár.

předchozí část:                                                                        andresius.pise.cz/527-anno-1630-dopis-377-378.html

následující část:                                                                       andresius.pise.cz/530-dopis-380-382.html