Dopis 380 - 382

380.      dopis
Jan Ámos Komenský, Lešno
Abrahamu Mentzelovi ve Zhořelci

28.maii

Drahý bratře ve víře,

píši Ti teprve nyní proto, je to tím, že nás štěstí nepudí k výřečnosti, zato nouze však je velice výmluvná. A tento rok mi přinesl mnohé štěstí, jakkoliv se to vše počalo dosti děsuplně. Bylo to naší prorokyní Christinou Poniatowskou, jež mi způsobila určité starosti. Snad jsme jí nevěnovali patřičnou pozornost, nebo já sám jsem s ní trávil málo času, ale za jedné mrazivé zimní noci utekla z domu, jen v košili a bosá. Jen velice obtížně jsme nešli na sněhu její stopy a pak i ji samu, a to byla již takřka ztuhlá mrazem. S vynaložením velikého úsilí jsme ji přivedli k životu. Má žena Dorotka, jež je v osmém měsíci a potřebuje klid, naléhala na to, abychom ji poslali k našemu pánu knížeti Leszczynskému do jeho residence, neboť opakovaně projevoval zájem o její prorokování. Tam byla v dobrých rukou, ale silné křeče, které otřásaly jejím vyzáblým tělem, stejně dvorního lékaře dost zaměstnávaly. A poněvadž jsme se o ni nestarali asi tak, jak by si to byla přála, znenadání si předpověděla na následující den svoji smrt. Všichni jsme se zděsili, a to o to více, že následující den skutečně vypustila ducha. Uložili jsme ji do rakve a vyčerpaní jsme se odebrali na,lože. Tam mě žena uchopila za ruku a řekla mi: "Něco jsou sny a něco jiného skutečnost. Ty jsi zeď tu se mnou, a to je skutečnost. Díky Bohu." Ještě když jsem přemítal o těch podivuhodných slovech, zabušila na dveře komory služebná a zavolala: "Prorokyně se v rakvi pozdvihla! Žije!" Málem bychom se byli oba na smrt vylekali. Ale když jsem spěchal ke dveřím, slyšel jsem, jak žena silně vzlykla. Přiznávám, že mě naplnil hněv. Kristinu, jež nyní seděla v rakvi a pročesávala si rukou své rozpuštěné vlasy, jsem vykázal z domu. Nato se bláznivě rozesmála a zase si lehla a já - Bůh mi to odpusť - jsem dostal hříšnou chuť na ni to víko od rakve opět přibouchnout. Přesunuli jsme ji opět do komory, kde ji služebná měla za úkol hlídat. Následujícího dne přijala tiskaře, který přislíbil všechna její proroctví vydat tiskem a s tím se spokojila.

Tím se vrátil do našeho domu mír, žena povila dcerušku a při pohledu na ni mě zasáhlo hluboké poznání: Budoucnost lidstva leží v kolébce.

A hned jsem se pustil do knížky, kterou jsem nazval "Mateřinskou školu". Nikdo totiž nedokáže do dítěte v jeho prvních létech, než je dáno k vychování, zasít sémě budoucího dobrého člověka tak jako matka. A byť si toho matky jsou nejspíše vědomy, schází jim návod, jak toho správně dosíci. A jak často způsobí ten nejlepší úmysl více škody, než kdyby na nic nedbaly. Není snadné nalézti správnou míru mezi dobrotou a přísností, mezi sebeláskou a láskou k dítěti. Na jedné straně je třeba u dítěte bedlivě sledovat každý jeho krok, na druhé straně je třeba dítěti ponechat jeho svobodu, nebo aspoň navodit takový pocit. A musím říci, že tato kniha vznikla přinejmenším z poloviny díky dobrotě a pochopení mé ženy spíše nežli pouze z mé moudrosti. Tento průvodce se docela zdařil a nyní v tištěné podobě jde z ruky do ruky, a já jsme se poučil, že důležitější nežli zpytovat proroctví o budoucnosti, je položit základ, který vydrží její příval. A abych na tomto základě dále stavěl, jako další kniha následovala učebnice, která zcela novým způsobem pojala vyučování latinskému jazyku. Tato má Janua linguarm reserata již sklidila mnohou chválu a lidé ode mne nyní požadují další učebnice, které nemohu tak rychle sestavit. Otevírá se tu nicméně veliké pole, jak dorůstající mládeži předávat nauku způsobem, který je bude těšit a probudí v nich vlastní zvídavost. To totiž všem učebnicím ve všech krajích schází. Nutíme-li totiž lidi k učení nátlakem, zardousí to v nich radost z učení, a co jim takto nalijeme do hlavy, si ve skutečnosti neosvojí. Považuji za veliké a nekonečné štěstí, že mi zde bylo dáno vydat se na nové cesty.

381.      dopis
Daniel Mögling, Štětín
Davidu Magirovi v Tübingen

29.června

Milý příteli.

Asi se podivíte, že Vám píši ze Štětína, když navíc na hradbách tohoto města už po nějaký čas stojí švédská děla. Už jsem se vzdal svého plánu ubírat se ve stopách moru, stejně se mi bude neustále stavět do cesty. Nyní spíše sleduji stopy Gustava Adolfa, ať mě to již zavede kamkoli. Ve švédském vojsku si váží lékařů, kteří mají zkušenosti s ranami a zraněními, a já měl to štěstí posloužit králi, když si při vstupu na německou půdu poranil koleno. Od té doby jsem stále v jeho průvodu a připadám si o dvacet let mladší. Meč protestantismu! Což jsme o tom kdysi nesnili?  Fridrichovi Falckému meč rychle vyrazili z ruky a již nikdy se neodvážil ho znovu chopit. Vytasil ho Gustav Adolf: pro Švédsko ho tasil po celý život a teď to učiní pro Němce. Ale na snech, jež se uskutečňují, je cosi divuplného, zvlášť když jde o sny z mládí. Já jsem teď o dvacet let straší, tak svého hrdinu nenásleduji ve slepém obdivu, ale s kritickým odstupem. Není to vždy snadné. Onen muž imponuje jako král a přitahuje lidi  jako člověk. Urostlý, ramenatý, plavovlasý se zářivě modrýma očima, neuvěřitelně silný, nabitý energií, takže skoro ani není třeba pochlebování, aby  vlastním vojákům připadal jako bůh války. Jeho otevřená povaha a přívětivost mu získávají dokonce měšťany měst, která obsazuje. Jeho oddíly usilují o co největší disciplinovanost a šetří zemi, jež byla dosud císařskými ostřelována a pleněna. Vskutku tedy zachránce německé svobody, o němž se teď tolik mluví! A přece se do toho obrazu mísí pochyby.

Po spektakulárním úvodu již nastoupilo první vystřízlivění. Švédské vojsko, které doopravdy nikdo pořádně nečekal, když vystoupilo na Usedomu na pevninu z více jak tisíce lodí, působí znamenitým dojmem. Ale nečítá více než  dvacet tisíc mužů. Je to zjevně málo na to, aby dokázalo vážně ohrozit císařovu vojenskou moc, i když je tato nyní  rozeseta po rozsáhlém území od Baltu a Severního moře až po Alpy. Zatím se nenaplnila očekávání, že se protestantská knížata ihned přidají ke švédskému králi. To se ovšem může ještě změnit. Snad se ještě značné zálohy plaví na moři. Snad změní  ještě braniborský a saský kurfiřt své mínění. Tyto politické otázky mě příliš netíží, podléhají totiž zákonům, na něž nemůžeme mít vliv. Gustav Adolf se však prokázal okamžitě jako muž činu. Jako takový sice nepředvídá všechny možné následky, ale je připraven jim čelit. Oním vlastním fascinujícím úběžníkem budoucích událostí je právě jeho osoba. Je pravda, že král vyznává upřímnou víru. Přesto bych ho neoznačil přímo za bojovníka za víru. Připadá mi příliš rozumný na to, aby - jako kdysi muslimové - šířil svou víru ohněm a mečem. A je jistě pravda, že by bez jeho zásahu - pokud ovšem uspěje - německá svoboda byla vydána napospas habsburskému absolutismu. Přesto je Gustav Adolf Švéd a německá svoboda pod jeho vladařským ramenem může také utrpět, i když jinak a ne ve stejné míře. Tyto rozpory v jeho osobnosti jistě vyjdou více či méně najevo během očekávané mocenské hry. Na výsledek si raději počkáme. Ale přesto mi něco dělá starosti. Gustav  Adolf se ve svých prvních proslovech, hned po přistání, opakovaně odvolával na Góty. Zpočátku jsem to měj jenom za frázi, brzy jsme se ale poučil, že tomu tak není. Pro Gustava Adolfa znamenají Gótové více, než jen odkaz na domácí tradici. Spíše v nich spatřuje představitele předkřesťanské světové moci, moci, jež byla příchodem křesťanství zlomena a švédský král se cítí povolán ji obnovit. Zde přicházejí ke slovu iracionální prvky jeho povahy a nejsem si jistý, jak jsou ve skutečnosti silné. Možná si jich sám není vědom, nebo se stydí s nich vydat počet. Jestliže jsem mluvil o mladistvých snech, měl by dávný lidský sen procitnout v Gustavu Adolfovi? To mě na něm přitahuje. Až do dalšího vystřízlivění...—

381.      dopis
Franz Hals, Haarlem
Balthasaru Gerbierovi v Londýně

v mírovém červenci

Milý Baltazare, připrav se na nového hosta. Vím, že tě právě opustil Peter Paul, ale za pár dní zaklepe na tvé dveře jiný malíř.  Jmenuje se Torrentius a přichází k tobě přímo z vězení. Ale žádný strach - nikoho o život nepřipravil. Je to trochu lehkomyslný a přidrzlý mládenec, alespoň se tak tváří , a tak si s ním zahráli ošklivou hru, alespoň tak se zdá nám. Musí za tím být něco, co nevyšlo v celé aféře najevo. A svou úlohu v tom sehrál i jeden podivuhodný obraz. Je dobře namalovaný, ovšem, ale určitě znamená něco jiného, než to, co na něm je. Já nemám takové věci rád. Když maluji opilou děvku, je to opilá děvka a ne Svatá Panna, když se dozvídá o svém neposkvrněném početí. U Torrentia - který se správně po holandsku jmenuje Johannes Symoonisz, chce ale znamenat něco více - se tato hádankovitost zdá být přímo posedlostí. Šušká se o tom, že jeho obrazy mluví nějakou tajnou řečí, jíž rozumějí pouze zasvěcení. Tajemství, jež by z něho nevymámili ani na mučení! Ale teď se vše stává ještě tajemnější. Z vězení ho nepropustili z milosti, nebo proto, že shledali jeho trest nepřiměřeným, a také ne proto, že jsem se za něj jako za kolegu přimluvil u prince Jindřicha, ale vyžádal si to zvláštním dopisem Anglický král! A nejen to; tuto žádost podpořili svou osobní přímluvou anglický státní sekretář vikomt Dorchester a vyslanec anglického krále Sir Dudley Carlton. Takové přízni z nejvyšších míst nedokázali vzdorovat i jinak tvrdohlaví Haarlemští radní. Sand jsem měl pro ně namalovat děvky, které by nebyly jen opilé. Ostatně jsem se doslechl právě od Pietera Lastmana, že i v Římě maluje jeden Francouz podobně tajemné obrázky. Jeden prý zobrazuje pastýře na poli před sarkofágem, na němž je napsáno "En in Arcadie ego". Prý jsou lidé, kteří vědí předně, co to znamená, a ti se nad ním rozplývají. I já mám určité představy o Arkádii, ty ale vůbec nesouzní s představou sarkofágu. Ten malíř se jmenuje Nicolas Poussin a je ve Francii velice oblíbený. Existují prý dokonce "poussinisté", kteří se do krve sváří s "rubenisty". Francouzi se v takových válkách perem přímo vyžívají. Poussin se narodil někde poblíž Gissorsu. I to prý něco znamená, nevím však, co. Přichystej se tedy, prosím, na významného umělce. A ohlídej si své dcery. Na to není nikdy příliš brzy. Náš přítel Rubens, který se také těší vydatné přízni anglického krále a dostal od něj darem prsten s diamantem (Má větší cenu, než všechny obrazy, co jsem dosud namaloval já. A také prý drahocenný meč, jímž ho pasoval na rytíře.) se nyní v novém stavu cítí tak povzneseně, že se hodlá oženit s šestnáctiletou dcerkou našeho souseda. A to je mu třiapadesát. Nikdy bych neřekl, co všechno dokáže jedna rána při pasování na rytíře. Jo pane, takový šlechtic...

předchozí část:               andresius.pise.cz/529-dopis-379-ruzne-zpravy.html

následující část:              andresius.pise.cz/531-rezensky-snem-a-valdstejnovo-sesazeni.html