Andresius | Dopis 355-358; Valdštejn a císař na vrcholu moci

355. dopis
Johannes Kepler, Frankfurt nad Mohanem
Matyáši Berneggerovi ve Štrasburku

24.septembris

Můj milý příteli
jak se to jen v lidském životě střídají vzlety a pády, a nejen to: jakmile se někdo vyšplhá na výšinu, hned se pod ním otevře o to hroznější propast. Pobývám tu na knižním veletrhu, abych na něm představil Tabulae Rudolphinae. Je to okamžik mého života, v němž jsem pln hrdosti. Dokončit dílo v Ulmu bylo obtížnější, nežli jsem myslel. Tiskař, jehož mi doporučili, byl pyšný a nespoutaný člověk, s nimž jsem měl nekonečné potíže. Nakonec se mně dokonce pokusil obrat. Musel jsem mu pohrozit žalobou, abych mu unikl. Pak byla zase mrzutost s dědici Tychona Braheho kvůli věnování. Třikrát jsme museli vyměnit titulní list, abychom přestáli onen tanec na trhu marnivosti. Rodinu jsem musel před zimu zanechat v Řezně kvůli ledu, jenž pokryl Dunaj. Jsem tak již skoro rok beze svých blízkých, což na mě těžce doléhá. Ale teď přede mnou leží honosné, šestisetstránkové dílo, a všechny hořkosti by měly být zapomenuty, i když léta, ba desetiletí usilovné práce se neshledají s náležitou odměnou. Poněvadž jsem tisk musel sám zaplatit a ještě předtím jsem musil nakoupit pro něj papír, nemám již vůbec žádné prostředky. I přes svůj nesporný význam najde dílo asi jen málo kupců, jak je to u matematických knih obvyklé a navíc za současných zmatků! Jisté naděje vkládám v to, že by se dali oslovit zájemci ze Štrasburku a snad i ve Francii. Nejraději bych se vůbec odstěhoval do Štrasburku, kdybych tam mohl obdržet profesorské místo. Jsem sice císařským dvorským úředníkem, ale spíše jen podle jména. Z Lince jsem se dozvěděl, že vyšlo nové císařské nařízení propustit všechny nekatolíky, kteří jsou zaměstnáváni zemskými stavy a je bez lítosti praktikováno. Zpět se tam tedy vrátit nemohu a nevím, kde si seženu nějaký další příjem. Vaše přímluva by mi prospěla. Myslete, prosím, na to, že to píši se srdcem plným starostí a strachem z budoucnosti. V takové situaci jen jediné správné slovo a vyjádření přízně může uklidnit a povzbudit k naději. Ucházel jsem se opět o místo ve svém Württemberském domově a znovu mi bylo příkře odepřeno. V současnosti se obracím s prosíkem na Hessenského lantkraběte Filipa, člověka s hvězdami obeznalého, jemuž jsem jeden díl tabulek dedikoval. Tak musí člověk ještě rozdávat dárky, jakkoli by si onen ty tři zlaté za dílo mohl lehce dovolit. Lantkrabě poděkoval a přimluví se za mne u svého synovce vládnoucího lankraběte Jiřího. Je zahanbující, když člověk odkryje lidstvu nebeské zákony a na zemi se nedokáže vyznat. Snáze bych snad překonal tuto propast, kdyby byla na obzoru nějaká další výšina. Ale dílo mě natolik vyčerpalo, jako by byl můj mozek zcela vyždímán. Ochromuje mě vědomí, že nic podobného již nevytvořím. Často myslím na Galileiho, o němž není nic slyšet. Umlčeli ho. Ale což dokáže přestat myslet a bádat? Nemůžu si stěžovat, když hledím na své Tabulky. On je na tom ještě mnohem hůře.—

356. dopis
Zikmund, markrabě Braniborský, Kölln an der Spree
Vévodovi Frýdlantskému v polním ležení u Rendburgu

28.septembris

Vaše milosti.
Švédský král není na smrt zraněn, jak zněla předčasná zpráva. Koule z muškety mu vnikla do ramene, odkud se ji naštěstí podařilo odstranit. Brzy znovu vsedne na koně. Všichni mu však naléhavě radí, aby se do budoucna držel poněkud zpět. Gustav Adolf má nešťastný sklon stavět se do čela útočícího regimentu, přičemž je pro svůj slabý zrak v potyčkách snadno zranitelný. V boji zblízka, do něhož by se vůbec neměl pouštět, má značnou nevýhodu pro své těžké tělo. Co se však událo, urychlí jistě mírová jednání mezi Švédskem a Polskem. Bylo by dobré, kdyby vaše milost dokázala zdolat Dánského krále, než se proti Vám obrátí Gustav Adolf. Není se co obávat, že by Kristián IV. zatopil vlastní zemi vodou nebo vydal ohni, aby ji nemusel vydat Vám. to by svým poddaným neučinil. Ale přesto byste se měl, jakmile získáte pobaltské přístavy, postarat o loďstvo, abyste mohl v případě potřeby pronásledovat dánského krále až na jeho ostrovy. I Švédům můžete loďstvem velmi uškodit, pokud se proti Vám obrátí.

357. dopis
Martin Opitz, Torgau
Danielu Hensiovi v Leidenu

16.novembris

Milý příteli, budete se na mě hněvat, že jsem tak dlouho nedal o sobě vědět. Možná jste mě již považoval za mrtvého, což by v těchto časech nebylo nic divného. Nejeden lidský osud dnes kličkuje mezi mečem a morem a za neustálémho ohrožení hledá svou cestu vzhůru, zvlášť když putuje takovými oklikami jako ten můj. Z Heidelberku do Jutska, odtud do Sedmihrad a zase zpátky do Slezska. Ještě zvláštnější Vám musí připadat, že takový zapřisáhlý protestant jako já vstoupil do služeb císařského purkrabího ve Vratislavi. A nejen to. Císař mě poctil titulem "Poeta laureatus", i když jsem nikdy neopěvoval válku. A to ještě není všechno Z císařské přízně jsem dokonce získal šlechtický titul, takže se nyní nazývat "z Boberfeldu". Zradil jsem snad svoji vlast - tu, kde je doma mé tělo i tu, kde sídlí můj duch? Přiznám se Vám k tomu, že tady v Německu, kde lidé mění smýšlení jako klobouk, kde tý voják bojuje jednou za kavinisty, podruhé za katolíky, pozítří už za Luterány a proč nakonec ne i za Turky, kde kde knížata s vypočítavostí a lakotou sledují jenom vlastní prospěch a z ničeho si nedělají vrásky, že v takové zemi může mi být vlastí jediné, a to německá řeč. Němci, ať vznešení či prostí, vůbec nevědí, že je v ní skryto veliké bohatství, poklad, který musí být nejprve vyzdvižen, a který já považuji za stále nevyčerpatelnější, čím více se jím zabývám. Tady v Torgau jsem si mohl dopřát tu rozkoš uvést na jevišti v německé řeči italskou operu - Dafné od Rinucciniho. Jistý Heinrich Schütz mi k ní napsal milou hudbu. Představení se konalo u příležitosti svatby saského kurfiřta a po jistých rozpacích bylo přijato potleskem. Můj úřad Vratislavského kancléře mi popřává sdostatek času, abych překládal do němčiny Senekovu tragédii Troades a Barclayův román Argenis, abych tak dol podnět k rozvoji těchto literárních útvarů. Ale kdo má v této době myšlenky na literaturu?
Přemýšlet o tom mě donutila jistá zvláštní kniha, kterou získal a svěřil mi můj zaměstnavatel, purkrabí z Donína. Za autora se vydává nějaký Selenus, pod tímto pseudonymem se však prý skrývá vévoda August z Brunšviku-Lüneburku. Kniha se jmenuje Cryptomentices et cryptographiae a obsahuje spoustu tajných písem, z nichž se některé odvozují až od Trithemia, ale dosud se užívají, a mnohem častěji, než bychom si mysleli. Vždy stále někde zachycujeme dopisy, o nichž se domníváme, že obsahují důležitá sdělení, jež mohou někomu prospět a jinému uškodit. A kdo musí svěřit jakou významnou zprávu tak nejistým poslům, neobejde se bez toho, aby si neposloužil nějakým tajným písmem nebo krycím jazykem, jak to odjakživa dělají alchymisté. POnořil jsem se do těchto šifer a symbolů a zjistil, jak rozličným způsobem se dá vyjádřit jedna a tatáž věc. A což tomu není stejně u řečí, když jednu a tutéž věc nebo tentýž pojem vyjadřují tak rozdílnými slovy? Jestliže nakreslím strom, pozná ho každý, ať mluví jakýmkoli jazykem, ale každý jej označí jiným slovem. A co je pravdivější? Strom nebo slovo, jež ho označuje? POněvadž jsou slova záměnná a mění se podle jazyka, kterým hovořím, mohou být jenom přiblížením ke skutečnosti. A pokud bude existovat univerzální jazyk, který jednou existovat bude, musí existovat, je volba jazyka nedůležitá Obrázková řeč nepostačí na veškerou viditelnou i neviditelnou skutečnost. Tak se učenci shodli na latině a kultivovaní vzdělanci zase na francouzštině. Nač je tedy celé toto mé úsilí o němčinu, kterou stejně každý sedlák na vsi láme jinak. Je ale mou vášnivou touhou, aby německá řeč předčila všechny ostatní v uchopení neuchopitelné skutečnosti! Toho se ovšem asi nedožiji...
Postscriptum: Pokud si myslíte, že můj soud nad mými německými krajany je příliš příkrý, poslechněte si některé popěvky, které si zpívají vojáci a které já pilně sbírám:

My se nic nestaráme
o říši německou
jen ať nám nezasmrádne
ať chcípne třeba hned

Hlas lidu sice není hlasem božím, ale přesto snad hlasem pravdy:

Svědomí sem, svědomí tam
o prachy a čest se starej spíš
Sloužíš snad pro víru? - Jen pro ten krám!
a onen svět nech být, však víš.

S takovými veršíčky táhnou na smrt, Válečný křik "Bůh s námi!" ,nebo "Maria královna" jsou jen pustá fráze.—

Říšské noviny
Říše Valdštejnova moc
neboli co brání císaři v míru

Kdy zůstali císařovi nepřátelé? Mansfeld i Halberstadt jsou mrtvi, jejich vojska potřena nebo zahnána. Český král vězí bezmocně a bez prostředků v Nizozemí a ani Dánský král už není v bezpečí na svých ostrovech a švédský král nemůže vybřednout z Polska, které mu podněcováno k odporu finančními injekcemi ze Španěl klůade stále vydatný odpor. Velký pletichář, kardinál Richelieu, který dal dohromady onu velkou protestantskou koalici, se nyní musí sám ve své zemi bránit protestantům, kterým spěchá na pomoc jako spojenec Anglie. a kdy by se ještě bál Gábora Bethlena? Ne, císař už nemá žádných skutečných nepřátel. Ale německý lid jim má přemíru.
Kurfiřti si na sjezdu v Mühlhausenu stěžovali na to, jak je země pustošena vojsky, které skrze ni táhnou - a kudy dnes vlastně ještě netáhlo vojsko? A vojska požadují výpalné a kontribuce, lhostejno zda jsou právě v zemi spojenecké, nepřátelské nebo neutrální. A soldáti všech barev se chovají ke všem lidem stejně - jejich majetek je jim pouze kořistí. Stavové přicházejí o své příjmy, neboť jim drancují poddané. Veškerá kázeň a pořádek je ta tam, protože za bližního považuje každý jen sám sebe. Mládež kazí verbíři, kteří pronikli už i do té nejzapadlejší vísky, slibujíce mladým falešně modré z nebe.Bude to konec Říše, jestliže neskončí válka, která trvá již desátý rok. A proč by vlastně neměla skončit, když už nikdo neklade odpor?
Ale kurfiřti káží hluchým. Císař si užívá své pražské korunovace a obyvatelstvo Prahy, kde veškerá ta patálie začala, mu ve svých hradbách skládá hold. Položíme-li si otázku, co se vlastně staví do cesty míru, odpověď musí v první řadě znít: Valdštejnova moc. Tento vojevůdce, který svou první armádu takřka úplně promarnil při Mansfeldově pronásledování , disponuje nyní opět asi sto tisíci zbrojenci, kteří slouží pod jeho praporem. To znamená vojenskou sílu, jaké do té doby na říšské půdě nikdy nebylo. a také ještě nikdy neudělil žádný císař nějakému vojevůdci tak rozsáhlé pravomoci , jaké udělil císař Frýdlantskému vévodovi. A poté co se Valdštejn jakožto "generál a nejvyšší vojevůdce" zmocnil Šlesviku, Holštýnska a Jutska, ovládá zcela sám převážnou část Říše. Není divu , že to naplňuje starostmi a nedůvěrou nejen bavorského kurfiřta Maxmiliána, ale i ostatní německá knížata.
Nová pocta, jíž se Valdštejnovi dostalo, ukazuje, že se nespokojí jenom s panstvím na zemi. Jakožto "generál oceánu a baltského loďstva" zřejmě míří ještě dále. Poslal si do Španělského nizozemí pro zkušené loďaře a hodlá na jaře vystrojit silné loďstvo. To tenhle člověk, který se ovšemže jeví k válečným podnikům schopnější než kdokoli jiný, nechce mír. A nikdo neví, kam ho až dožene.jeho ctižádost
Ale byla by chyba považovat Valdštejna za jedinou překážku míru. Císař sice rád slyší od svého dosti mluvou i mravy obhroublého paladina ujištění o tom, že dokáže na své vlastní náklady toto vojsko vydržovat v poli třeba i po šest let, aniž by to císaře stálo jedinou zlatku. (Tenhle účet pochopitelně zaplatí sužovaní poddaní.) Ale ani Ferdinand nemůže svoji moc navždy opírat pouze o zbraně, které se nakonec jednou mohou obrátit proti němu, ale potřebuje pro své účely lid sjednocený ve víře. A když se mu nyní poddalo samo srdce kacířstva, Praha a obrátila se na katolickou víru, proč by se mu to nemělo podařit v celé Říši?
Když zaměříme pozornost na jednání , která se víceméně v tajnosti vedou se "Zimním králem", již dávno by byl mohl být zpátky ve svém Heidelberském sídle, kdyby se byl navrátil ke katolictví, anebo aspoň dal na něj obrátit své dědice. Na těchto otázkách císař - zřejmě pod vlivem svého zpovědníka Lamormaina - lpí s malicherností, jež je Valdštejnovi zcela cizí.
Onen zbožný a dobrotivý císař má ovšem malý smysl pro lidské utrpení, neboť mu mnohem více zálží na jejich věčné spáse než na jejich lidském blahu. Proto také povede na zemi válku tak dlouho , než bude uzavřen mír v nebi.

358. dopis
Jiří Pontanus z Breitenberka, Praha
Ludwigu Camerariovi ve Stockholmu

29.decembris

Milý příteli,
tak jste byl službou svému pánu zahnán až na daleký sever. Nevím, mám-li Vám přát zdar, neboť ho bude lze dosíci jen skrze bídu a smrt. A co je vůbec úspěch v tomto pomíjivém životě? Kdybyste byl nyní v Praze, nevycházel byste z údivu, nad liskou proměnlivostí. Možná ještě chováte v paměti ony krásné dny, kdy kurfiřský pár z daleké Falce slavně vjel do Prahy a byl slavnostně korunován; jak se po celém městě rozléhaly zvony a slavnostní vyhrávání, jak z veřejných kašek tryskalo červené i bílé víno, jak se mládež rvala o mince a cukroví, jež byly každý den rozhazovány mezi lid. A jak tehdy, tak nyní. Jenom se vladařská dvojice nenazývá Fridrich a Alžběta - což byl podle mne velmi pěkný páreček - ale Ferdinand a Eleonora. Nejde však o císaře Ferdinanda, ale jeho syna z prvního manželství, jenž nese otcovo jméno, a jenž si slavnostně pojistil pro sebe Svatováclavskou korunu. Ovšem Eleonora, jež byla také korunována, je císařovou druhou chotí a tedy Ferdinandovou macechou. Korunovací svého syna tedy císař definitivně proměnil Čechy v dědičné habsburské království a Češi rezignovali na své právo volby. To však nikterak nenarušilo jásot. Pražanům je však snad nutno přát tu trošku radosti, v minulých letech zakusili strastí až dost. Radost má ale hořkou příchuť, když pomyslíme na oněch sto tisíc lidí, kteří byli vyhnáni ze země jako prašiví psi.
A v Praze se nejen oslavovalo, ale také vedla státnická jednání. O těch se rojí pověsti, z nichž jde člověku hlava kolem, hlavně od okamžiku kdy do Prahy přibyl s pozoruhodnou nádherou onen temný Frýdlantský vévoda. Valdštejn, jenž je zřejmě géniem, pokud jde o to uchvátit nějaký majetek, si dal v Praze vybudovat palác, za jaký by se nemusel stydět král. A jako s králem s ním také císař nakládá. Prý mu již také byla nabídnuta dánská královská koruna. Valdštejnův hrabivý zrak se ale spíše stáčí k Meklenburskému vévodství. Ferdinand byl ovšem vždy velice velkorysý při rozdávání zemí, jež mu nepatří. Bylo by s podivem, kdyby Valdštejn neměl na vídeňském dvoře skryté protivníky a závistivce, neboť tam se osnují pikle proti každému, kdo se těší císařově přízni. Vlivným radům však Valdštejn zacpal ústa vysokými úplatky. Také umí dobře rozšiřovat zprávy, které jsou mu příznivé. Tak od Vídně až po Prahu se všichni smějí Braniborskému kurfiřtovi, jenž se marně snažil přísnou neutralitou uchránit své země před Valdštejnovými vojáky. Když ti jeho hranice nerespektovali, nasadil kurfiřt vojsko v síle 60 mužů, kteří měli obsadit Berlín. Odtud je však luteránští obyvatelé vyhnali kamením, protože se domnívali, že z nich jejich zeměpán chce udělat kalvinisty. To už jim byl milejší Valdštejnův generál Achim, který ani v císařském kabátě nezapře přísného luterána. Prý se tomu smál sám císař, i když poněkud nuceně. Sotva si lze představit dvě neslučitelnější povahy nežli císaře a Valdštejna, kteří tu však předváděli ve vroucí shodě společenský styk, jehož umělost byla zcela očividná. Ó Praho, co tě čeká v budoucnu, až skončí tyto radostné dny?

Lístek

Nejmilejší,
už nejsme schopni platit za mléko pro naše děti. Selka, co nám je sem nosí, si ovšem nic nevezme. Vidí, jak kupci s nesplacenými pohledávkami obléhají náš dům skoro jako Španělé Bredu. Říká, že by se musela obávat, že zhřeší, pokud budou naše děti muset hladovět. Ale přitom peníze potřebuje. Je ještě chudší, než my. Ale jen mezi chudými se najde otevřené srdce pro jiné chudé. Charles se nechová jinak než jeho otec Jakub. Už jen ony dva tisíce liber ročně, které otec slíbil svému druhému vnukovi, by nám pomohly z nouze. Ale nebylo po nich nikdy ani vidu ani slechu, a Charles se chová stejně. A co nám toho nasliboval! Chtěl mi zaopatřit rentu, když stal králem. Ale nedostali jsme ani penny. Chtěl zaplatit všechny mé dluhy - ale žádné zaplaceny nebyly. A domácnost už ani nemůžeme vést skromněji. Ptávám se občas, z čeho asi žijí naše komorné a sluhové, náš kuchař a kočí? Bankety, jaké se sluší na kurfiřtský palác mohu pořádat, jestliže s sebou hosté donesou něco do pro kuchyni a sklep, anebo - byvše diskrétně upozorněni - to dají do našeho domu dopravit předem. Nestěžuji si, poněvadž v takové nouzi pozná člověk přátele, o nichž dříve neměl tušení. ale - nemůžeme s tím opravdu nic dělat?

Lístek

Nejdražší! Můžu udělat toto: Vrhnu se k nohám císaři a budu prosit o milost. Zřeknu se české koruny a facké kurfiřstké hodnosti. A kdybych ještě k tomu přestoupil ke katolictví, dostali bychom určitě zpátky část Falce, která je teď obsazena španělskými, bavorskými a Isabelinými vojsky i armádou mohučského arcibiskupy Leopolda a Darmstadtkým markrabětem. Nevím, je-li naše Falc natolik rozlehlá, aby postačila tolika potentátům. Asi sotva z ní dostaneme tu nejlepší část, pokud už celý není tak vypálená a zničená, že bychom tam stěží nalezli ještě jeden dům pro kurfiřta. Pak bych se ovšem měl postarat nejen o svoji strádající rodinu, ale i o mé strádající poddané. Ale jak jim mám pomoci, když nedokážu pomoci ani tobě? Není tedy nakonec lepší spolehnout se na soucit našich přítel a je přenechat křesťanskému milosrdenství našich nepřátel? A přitom jsem bohatý! Francie dluží Falci 500 000 livrů za válečné služby. Král Jindřich IV. tuto pohledávku v roce osobně uznal. Domáhal jsem se jí u krále Ludvíka A Richelieu mi je výhledově slíbil. Ale budeme na ně čekat marně, poněvadž tvůj bratr pomáhá Hugenotům v La Rochelle. Tak trpíme za své souvěrce. A co se týče našich poddaných, můžeme se utěšovat aspoň tím, že se nám nevede o mnoho lépe než jim. Tak nám nezbývá nic než naděje, že jsme také my jejich nadějí. Nebo se snad mám podrobit...?

Lístek

Miláčku!
Nikdy! To nesmíš! Mám ještě pár šperků od matky. Pochopí to. K čemu jsou perly? -Pít se nedají.

předchozí část:   andresius.pise.cz/...

následující část:  andresius.pise.cz/...