Lidská podoba Friedricha Schillera (Günter Braun)

Když Schiller 9, května 1805 zemřel v nedožitém věku 46 let, do země bylo vloženo tělo zcela strávené chorobami. Podle pitevního nálezu měl již být dávno mrtev. Jak lékařům tak svým přátelům byl jeho život záhadou, neboť posledních jeho čtrnáct let vyznačovaly nemoci a bolesti. Ale právě v této době prostoupené utrpením vytvářel pilně a houževnatě svá mistrovská díla. Daly mu snad jeho pozemské strasti zahlédnout pravé lidství? Jeho tématem bylo přeci vždy prohlédnutí veškerých klamů a iluzí, životních lží.

Jen duše uteč od lidského klamu

a víru si uchovej v nebesa

co oči nezří a sluchem nevnímáno

to přeci pravda je a okrasa.

Nikdy však vnější - tam snad jen bláznu je

tobě však v nitru tvém se ukryje.

(Bludné řeči)

To tedy znamená, že ducha musí člověk probudit ve vlastním nitru. A cesta k tomu pro Schillera vede skrze krásu, neboť v kráse se zjevně projevuje jednota smyslovosti a mravnosti. Krása má působit na lidskou duši, aby se duch v ní mohl stát skutečností.

To je ovšem dlouhá a obtížná cesta, jež ho posléze společně s Goethem vede k hlubokému poznání lidské podstaty. Oba poznali její zákony a podmínky, poněvadž po ní oba šli.

”...Vpřed musíš jít bez meškání,

únavou se zastavit

nesmíš, když chceš cíl svůj zřít.

Do šíře se musíš rozvít,

máš-li světa skladbu spatřit,

a do nížin sstoupit dolů

k podstatě všech světů bolu.

Vytrvalost třeba mít:

tvůj zrak zjasní patřit na vše

z hloubi správnost pravdy tuše”

(Výroku Konfuciovy)

Na cestě za pravdou jdou spolu ruku v ruce šíře i hloubka. Do hloubi se však člověk nedostane pomocí mikroskopu, ale srdcem, skrze lidskou lásku.

Schiller hovořil o této cestě ze zkušenosti, neboť zkušenost byla jeho velkým životním učitelem: Přísná výchova vojáckého otce. A jako ustrašený a bázlivý čtrnáctiletý mladíček se dostává do ”vojenského semináře" vévody z Württembergu, kde je veškerý život podřízen přísným pravidlům pod dohledem vojanských pánů. Theologie se tam nevyučovala, tak se jako mladík rozhodl bez velké radosti pro práva. Roku 1777 přesedlal na medicínu. Studoval ji se zřetelem k psychologii a filosofii. Ale básnictví je to, co ho zajímá v první řadě. Jeho citlivé duše se dotkl především Klopstock.¹ čte Homéra, Vergilia, Plútarcha, seznamuje se se Shakespearem a z Lessingovými díly, i mladým Goethem. Tak si získává tento mladý nadšenec pro vše živý obraz člověka a světa. Profesor Abel svědčí o svém žáku, že se stále nedokáže nabažit poznání lidí.

Na závěr svých studií píše disertaci o "Psychologické filosofii". Vévoda odmítá dát práci tisknout ze stylistických důvodů. V létě 1780 podává tedy novou - Zkoumání souvislosti zvířecí přirozenosti člověka s jeho přirozeností duchovou. Zde je tento dvojitý pohled dokonce již v názvu! Jeho první básně jsou filosofické, hymnické. Jsou to básně Slunci (Ani die Sonne), Hymna nekonečna (Hymne an den Unendlichen), Sláva stvoření (Die Herrlichkeit der Schöpfung). Ve zralém věku svého života prožíval Schiller svět spíše z jeho temné stránky. Jevil se mu spíše jako pouto, z něhož by se člověk rád vyvázal. Takto prožívaná realita byla charakteristickým rysem jeho lidství a určila jeho směřování.

Tu lepší člověk kráčí v svět

s důvěrou a radostí

a v co se rozvil duše květ

do něho chce uvésti

a horlivostí roznícen

jen pravdě chce být zasvěcen.

Však vše tak malé, bídné jest

v toho světa hemžení

že jen to zbadá na svou pěst

rač před světem se střeží

A v srdci pyšný, chladný klid

se lásce volí uzavřít.

( Jas a žár)

A právě tento prožitek úzkostného pouta tvoří předznamenává náladu jeho prvního velkého dramatického díla Loupežníci. Postavy v tomto "portrétu veliké pomýlené duše" vyvolal v život ze tohoto svého vlastního vnitřního naladění a ovšem také díky vědeckým poznatkům nabytým studiem medicíny, psychologie, filosofie a básnictví. Hodlá v něm ”zachytit duši v jejím nejtajnějším působení” (Prvá předmluva - k Loupežníkům).

Tlak okolí jakož i vnitřní dispozice učiní ze dvou osob zločince proti lidskému řádu. Karl Moor, jehož příroda obdařila mnohými přednostmi, se stává lupičem, ničitelem a teroristou ze zlosti nad nespravedlností světa. Franz, k němuž byla příroda skoupá, loupí ze závisti a nenávisti vůči šťastnějším lidem. Jeho činy řídí chladná rozumová vypočítavost. ”Kdo došel tak daleko, aby zjemňoval svůj rozum na úkor srdce, tomu není nic svaté -na toho neplatí Bůh ani člověk - vše je v jeho očích ničím” (předmluva k 1.vydání) Ušlechtilejší duše Karlova na závěr nahlédne nesmyslnost jeho jednání. Aby zaplatil za svou vinu, vydává se dobrovolně soudu. Franz se však nedokáže dobrat prozření. Zoufalé šílenství ho dohání k sebevraždě.

Hra byla pro Schillera spíše dramatickým příběhem, nežli divadelním kusem ve vlastním smyslu, vhodném k provozování. To, co chce říci se jen ztuha stěsnává do rámce divadelního kusu. Je to bezčasé, nehistorické. A Schillerův jazyk se zde podobá prýštící horské bystřině: není příliš vytříbený, ale divoký a nespoutaný.

Ke svému druhému dramatu Fiescovo Janovské spiknutí již přistupuje uměřeněji. Roku 1782 je i toto víceméně hotovo. Hrdinou je opět člověk výjimečný. Básníkovi byly známy historické okolnosti spiknutí, ale nechtěl vytvořit historické drama, jde mu opět o to všelidské. ”S dějinami se vypořádám rychle, neboť pro publikum nejsem dějepiscem a poryv, jaký se vzedme díky této básnické fikci v prsou divákových, mi stojí za všechnu historickou přesnost. Onen Janovský Fiesco neposkytl mému Fiescovi nic než jméno a masku - ostatní si může nechat.” (tak vzpomínal na reakci publika při uvedení Fiesca)

A i zde spřádá Schiller praobraz: velkého moudrého jednotlivce stojícího proti lidské společnosti. Básník, který si ”se srdcem rozumí lépe nežli s ministerskou radou”, chtěl ”...vyvodit chladný, státnický čin z lidského srdce a tím ho s ním znovu spoutat” (předmluva k Fiescovi).

Historický Fiesco padl nešťastnou náhodou, když byl již u samého cíle svého snažení. To bylo třeba změnit, neboť ”povaha dramatu nesnese zásah bezstarostné prozřetelnosti” (předmluva). Proto v dramatu sahá zaslepen slávou a mocichtivostí sám po vévodském rouchu a padá rukou republikána, starce Verriny.

Ohromný úspěch, jaký vzbudili Loupežníci při své mannheimské premiéře básníka povzbudil, aby se více zabýval divadlem. Na divadelní jeviště pohlíží jako na výchovnou instituci, jež má za cíl působit vzdělání. Prostřednictvím divadla a dramatického umění chce ”chránit člověka před propadnutím zlu a jeho srdce před slabostmi”. Divadlo má být ”neomylným klíčem k nejtajnějším pochodům v lidské duši”. Má člověku nastavovat zrcadlo, které mu ukáže jeho pravou tvář a v srdcích diváků se má tak objevit pravý obraz člověka. Tím se divadlo bude moci stát ”školou praktické moudrosti”.

I přes nejistoty spojené s útěkem z Württemberska a opuštěním místa plukovního medika pracuje stále neúnavně. Hrdinkou nové hry Úklady a láska je Luisa Millerová, dcerka hudebníka pocházející z prostých měšťanských poměrů. Osudnou se jí stane láska k důstojníku ze šlechtických kruhů. Narážejí tu nasebe dvě společenské vrstvy. Ale i zde Schiller předvádí, že osudovou katastrofu nevyvolává tento rozdíl, ale nelidskost. Moc zloby a závisti (Wurm), ctižádosti, domýšlivosti a společenské povýšenosti (prezident von Walter), hloupé omezenosti (otec Miller), tlachavosti (paní Millerová), žárlivosti a pýchy (Ferdinand) je nakonec větší a vítězí nad dětskou nevinností milující Luisy. Tuto "měšťanskou tragédii" tak nakonec uzavírá vražda a sebevražda. Dílem se vine touha po novém člověku, jenž překoná měšťáckou omezenost i dvorskou namyšlenost. Ze všech Schillerových prací je tak právě toto drama nejčasovější.. Myšlenkou na ně se Schiller počal zaobírat, už ve Stuttgartu, když pobýval v šatlavě pro neoprávněné opuštění místa, kterého se dopustil, aby mohl být přítomen druhému provedení Loupežníků v Mannheimu.

A ze stejné doby máme již v dopisech doloženo jiné téma: Don Carlos, infant španělský. Schillera zajímá povaha tohoto ”ohnivého, velikáškého i citlivého mladíka". Maria Stuartovna, s níž rovněž koketoval, ještě počká. Příteli knihovníku Reinwaldovi, jenž mu opatřuje prameny ke studiu této látky, píše v dubnu 1783: ”Nosím ho [Dona Carlose] v prsou, chodí se mnou všude pokraji - do jisté míry jako milované děvče.”

Mladý básník se stává při zpracovávání svých témat svědomitější. Přiklání se k Wielandově ideálu "dokonalého dramatu". Proto volí pro ”vznešenou tragédii, do jejíhož hájemství” se nyní vydává i pro vypjatý formalismus Filipova katolického Španělska s jeho nelidskou inkvizicí formu verše, vázané řeči. Vyobrazením bezcitné neoblomnosti se chce básním ”pomstít zhovadilému lidstvu.” Hodlá ”bodnout do duše ten typ lidí, které osten tragédie doposud jen škrábl.”

Při dokončení díla roku 1787 v Tharandtu u Drážďan je mu již téměř 28 let. Z původně zamýšlené rodinné tragédie se stalo všelidské drama. Ústy markýze Posy v něm promlouvá svědomí lidstva, jeho vyšší povinnost, čistý idealismus. Ale právě tento idealismu, jenž nepočítá s realitou vede ke katastrofě. Osamělý král Filip, hledající člověka, jemuž by mohl věřit, má jistě pravdu, nazve-li Posu neobyčejným blouznivcem.

Proto musí Posův život skončit tragicky. To publikum na jedné straně rozhořčí, ale také to u něj vzbudí sympatie. Jaké bohatství nejrůznějších podob lidských vztahů má v sobě toto dílo: Vášnivá Carlosova láska k nevlastní matce; bolestný úděl osamělého krále, jenž přeci chce být i milujícím manželem a otcem a nemůže jím být, neboť tomu okolnosti nepřejí; přátelství obou mládenců - toho z královského rodu i toho, jenž je šlechticem svým smýšlením, jehož život provází nešťastná hvězda a který nalézá jeho naplnění až ve smrti.

Nedokázal nakonec básník toto všechno ztvárnit také proto, že v těchto letech sám zažil přátelství, po němž tolik toužil? ”Má duše žízní po lepším lidství a chce být nasycena - přátelstvím, náklonností a láskou...” (dopis Gottfiriedu Körnerovi z 22.2.1785.) V kruhu okolo Körnera a v Körnerovi samém nalézá básník, po čem touží, takže může zajásat:

Komu šťastně kostky padnou

a přítele získá si

a kdo získá ženu řádnou

radost svou ať prohlásí.

Kdo by si jen jednu duši

v světě získal pro sebe

koho však zlý osud kruší

potichu se odkrade...!

(z Ódy na radost)

Dospěl tedy Schillerův život k svému vrcholu? Takové nadšení a jásot jsou něčím novým.

Z Drážďan ho osud vedl do Výmaru do tehdejšího duchovního střediska veškerého Německa - za Herderem, Wielandem a Goethem. Schiller jim nebyl neznám, byl však ze všech nejmladší. I v duchovním světě pátrá po nových oblastech, po novém poznání a nových poznatcích. ”S velikým potěšením”, tak píše Körnerovi, ”se nyní věnuji studiu historie, tedy něčemu "solidnímu", poněvadž doposud na mně lpěla ona příhana, jíž veřejné mínění stíhá tento duchovní kapric, jemuž říká básnictví...” (19.12..1787)

Dějiny a historická metoda se stanou jeho údělem na léta. ”...obzor jenž se otevírá v dějinách je ohromný a bohatý; nalezne se v něm veškerý morální svět. Dějiny člověka provázejí ve všech jeho stavech, které zažívá, ve všech podobách mínění a myšlení, v jeho pošetilosti i v jeho moudrosti, v jeho úpadku i v jeho ušlechtilosti a on musí před nimi vydat počet ze všeho, co má dáti i dal. Není mezi vámi člověka, jemuž by dějiny neměly, co říci; všechny vaše budoucí cesty a osudy jsou již do nich nějak vpleteny. Leč jedno všichni společně sdílíte stejným způsobem: ono tajemné určení, jež Vás uvedlo do světa - totiž vzdělat se co do svého lidství. A právě k lidem se tak dějiny obracejí...” (inaugurační přednáška na Jenské univerzitě z 26.5.1789)

Tak vznikly mimořádné historické práce o pádu Nizozemí a třicetileté válce, z nichž i moderní historická věda načerpala nové impulsy. Stojí rovněž za pozornost, že právě v této době Goethe cítí popud opět se pustit do práce na Faustovi a na tématice univerzitního badatelství a učenectví.

Vrcholem Schillerových středních let života bylo setkání s Goethem. Nedlouho před ním potkal i Charlottu von Lengefeld. Již dlouho toužil po spočinutí ve společném domově s někým, kdo by mu byl blíže než kdokoli jiný, s někým, s nímž by chtěl žít. Hledal vzájemnost. Sám se cítil vždy nešťastný. Když mu nyní Charlotta von Lengefeld stvrdila svou lásku, je šťasten: ” Dnešní den je prvním v mém životě, kdy se cítím opravdu šťasten. Ne! Nikdy předtím jsem nepoznal, co to štěstí vůbec znamená.” (Dopis Lottě a Karolíně von Legenfeld, večer 3,8,1789)

Nalezené štěstí v náručí milující a milované ženy ho podněcuje k novým úkolům. Ale společně s ženou, která s ním nyní půjde životem dostává ve svém třiatřicátém roce života za dalšího nemilosrdného společníka též nemoc. Občas mu stojí zá zády i smrt. Zpočátku však ještě zvítězí životní síly - i přes zvěst o jeho úmrtí, která se už v roce 1791 rozšířila. Se smrtí se tento muž bude potýkat dalších neuvěřitelných čtrnáct let. V pauzách, kdy ho nemoc a smrt nechávají vydechnout pak povstávají jeho nejlepší díla.

Ke studiu historie přistupuje studium Kantovy filosofie a začíná též intenzivně hloubat nad řeckou tragédií. Odpovědi, jež vzešly z jeho tázání po obecném lidském vzdělávání , máme dochovány v jeho Listech o estetické výchově člověka, jež mohou sloužit jako jeho umělecké krédo. Také reagují na tehdejší převratnou událost, jíž byla francouzská revoluce. Schiller cítí, že se v ní blýská na časy, že probleskují veliké a pravdivé ideje, ovšem člověk ještě nedozrál k opravdu novému. Tak předvídá francouzské republice blízký pád, což se i stalo. Schiller už ví, že veliké myšlenky se nedají uskutečnit, aniž by byl pro ně člověk zralý.

Proto také pracuje v těchto letech na sobě a rozvíjí své rozumové a myšlenkové schopnosti. Má to štěstí, že se této práci může plně věnovat, neboť "kosmopolitně" smýšlející lidé z Dánska ho obdařili peněžní podporou, když se doslechli o jeho těžké nemoci a finančních těžkostech.

A jaké podivuhodné řízení osudu! Skutečností se stává přátelský vztah k o deset let staršímu Goethovi. Teď už mu jeho starší druh nestál v cestě a nepřipomínal mu, jak těžce jej osud postihl. Nyní se už s Goethem, jenž šel jinou cestou, vyrovnal. Došlo k tomu 20.července 1794. Nyní již půjdou dál společně, budou se vzájemně obohacovat a doplňovat.

U Schillera se takto rozšířený obzor projeví poprvé v jeho valdštejnských dramatech. Práce mu však nejde od ruky. Na počátku by snad ani nevěřil, že mu to potrvá roky. Chce nyní zobrazit lidský život včetně souvislostí, kterým nemůže uniknout. jimi jsou především prostředí, do něhož se člověk rodí a také vnitřní svět, který si při svém zrodu přináší s sebou. Ty oba spolupůsobí a určují, jak bude jednat. V prologu k Valdštejnovi to jasně formuluje. Valdštejna v něm nazývá "neohroženým duchem", "dobrodružným synem štěstěny" a "obdařeným přízní doby". Umění nám ho pak má učinit bližším.

V první části trilogie, ve Valdštýnově táboře, se noříme do Valdštejnova prostředí. Jednajícími osobami jsou zde vojáci a lid. Spoluvytvářejí atmosféru třicetileté války. Nalézáme tu ubohého sedláčka, který nese veškerou tíži války a jen se snaží drobnými podvůdky získat zpět část toho, co ztratil. Skrze různé postavy k nám promlouvají ony sehnané zástupy žoldáků a specifika jejich vůdců. Ti všichni přispívají ke koloritu doby nejen tím, co říkají, ale i tím jak to říkají. Řeč tohoto působivého díla je čím dál objektivněji ztvárněná

Schiller takto pracuje zcela vědomě. ”Veškerá tato látka je jako předmět natolik mimo mne, že si k ní sotva dokáži vytvořit nějakou náklonnost; jako by mě nechávala chladným a lhostejným. A veškeré zpracování – především u hlavní postavy probíhá jen s čistou láskou k umění.” (Körnerovi 28.11.1796)

”Jen s čistou láskou k umění” – to je ovšem Goethovský přístup k látce. Ne náhodou se Schiller právě v době své práce na Valdštejnovi zajímal též o Goethova Egmonta, jehož upravil pro divadlo a snad mu byl i vzorem při ztvárňování určitých postav. Dramatickém umění byl přeci jen zběhlejší a obeznámenější nežli epik Goethe. Schiller se stále ohlíží na to, jak docílí nejlepšího výsledku, jak to či ono přijmou lidé v hledišti.

Ve Valdštýnově táboře se mu to zdařilo mistrovsky: vše, co přijde je v něm dopředu již připraveno, tak, že člověk na oné dokonale zvládnuté látce ani nepozoruje, jaké úsilí bylo potřeba, aby přijala svou konečnou formu. ”Většinou teď každou druhou noc nespím a stojí mě hodně síly udržet si nezbytnou duševní jasnost a náladu. Kdybych nebyl schopen dokázat v této situaci více než jiní obvykle v podobných případech dokáží, musel bych nyní nadobro vysadit.” (Goethovi 1.12.1798)

Když v druhé části trilogie v Piccolominiích, se Valdštejn objevuje jako pozorovatel, jako ten jenž jen obhlíží své nejbližší okolí, jako badatel hvězd a ne jako jednající, straší přitom ve vojevůdcově duši, jež touží po velikosti a kariéře, ty nejsmělejší myšlenky. Jeho poddaní se v nich stávají loutkami, pomocí nichž hraje svou hru. Netuší však, že jeho hru prohlédl jeden z těch, které má za nejvěrnější: Octavio Piccolomini. Valdštejnova důvěra k tomuto člověku nakonec připraví jeho pád. Další osudový vliv má astrolog Seni, podivuhodná postava ve Valdštejnově životě.

Kdyby tu nebylo mladistvé lásky, kdyby nebylo Tekly a Maxe Piccolomini, kteří jediní jsou také takoví, jak se jeví, mohli bychom Piccolominie nazvat dramatem zjevující se iluze. Valdštejn vodí za nos generály, Octavio klame Valdštejna, ten se mu na oplátku jeví ve falešném světle; Valdštejna klamou i hvězdy, on pak zase oklame Buttlera atd. Pravdu má milující Tekla, kdy svému milovanému šeptá:

”Nevěř jim nic, zle s tebou mní...

Jen mně zde věř, hned věděla jsem,

že mají svůj cíl...

Nedávej přespříliš důvěru lidem...”

Pravda, otevřenost a důvěra je zde vyhrazena milujícím. ”Tluk jejich srdcí osudu mluvou je” Tekla cítí, že v tomto světě klamavého zdání a lsti se i láska ”musí odít brněním” a ”opásat k zápasu na smrt”. Zní to jako temné Schillerovo věky překračující proroctví , že záhuba hrozí vždy, když srdce a ústa různými jazyky mluví.

Poslední setkání reprezentantů obou světů, Maxe Piccolominiho a Valdštejna vyznívá takto:

Kdo žitím bez přání jde, ten svede

si všechno to, co v ohni salamandřím,

odepřít, z čistého žít elementu.

Příroda mě však z hrubší látky uhnětla

a k zemi táhne žádost duši moji.

Zloduchu země patří, dobrému

nikoli, a co shůry bohů dárek,

vše jenom obyčejným zbožím bývá –

leskem svým potěší, však nikomu

bohatství z jejich přízně nevzejde...”

( z Valdštejnovy smrti)

Tak chápe Valdštejn sám sebe a celý pozemský život. Uzavřel pakt se zlými mocnostmi světa a nemůže zpět. Ještě věří svému štěstí, ale to svého někdejšího vyvolence již opustilo. Proto musí jeho pozemská cesta skončit, tak jak skončí.

”...Bez zájmu

po štěstí věrných šlapeš a ten Bůh,

co sloužíš mu, ten není Bohem lásky

Nešťastní, kdo ti věří, když gestem

svedeni milým k domu svému zveš je

i stánek jejich štěstí postavit...”

Maxovi nezůstává v tomto pokryteckém světě nic než Teklina láska. A od ní také přijímá poslední radu: zůstat věrný sobě a splnit svou povinnost, jak to kdysi slíbil císaři. Proto ho cesta vede do čela vojska a na smrt. Jiné řešení pro něj život nemá nežli v této oběti a jí si uchovává pro sebe lidství neposkvrněné pozemskostí.

Ovšem i Valdštejn tušil, koho v Piccolominim ztrácí:

”Vedle mne stál co moje mládí,

skutečnost pro mne měnil jako v sen,

a to čím, běžně věci jsou svým řádem

nádechem ranní rosy zkrášlil zlatým...”

Převážily však jiné síly a s tímto mládím smetly i jeho.

Po dokončení trilogii plodí nepokojný duch Schillerův dílo za dílem až do své časné smrti. Prostor i čas si podmaňuje svou fantazií, neboť nemoc mu sotva kdy dovolí, aby opustil své jenské nebo výmarské čtyři stěny. Jeho duch se však prohání po celé Evropě, prochází různými dobami. Tak prožívá i tragédii Marie Stuartovny v alžbětinské Anglii. Ukazuje se nám nevyhnutelnost její smrti, poslední stádium jejího života jako Alžbětiny zajatkyně. Při tom se Schillerovi podaří vykreslit dostatečně jasně celý její život, který takto nahlížen k tomuto konci vést musel.

Schillerovi nesmíme vyčítat, že nezobrazil historii přesně, poněvadž nechtěl psát ”historická” dramata. Valdštejna nazývá nikoli bezdůvodně ”dramatickou básní” a Pannu Orleánskou ”romantickou tragédií”.Jde mu o zobrazení všeho nadosobního, naddějinného, nadsmyslového, o zobrazení onoho vyššího zákona, kterému člověk neunikne. Chce předvést, jak člověk jedná z obou popudů – onoho pocházejícího shůry (popud formální, Formtrieb) i onoho pocházejícího zezdola (popud materiální, Stofftrieb). Tak je Schiller vskutku dramatikem lidské svobody.

Probuzení pozemské žádosti v prsou Panny Orleánské ji odděluje od nadzemských sil, které jí doposud slouží.Jakmile se v ní probudí ”osobní” Johanka s ženskými touhami, ustoupí od ní její neviditelní pomocníci. U Schillera pak její smrt započíná tím, že silou své víry roztříští pouta své ”spoutanosti” Poté vybojuje ”na různých místech současně” vítězství pro svou vlast a svého krále. když pak je smrtelně zraněna, rozpoznává v ní okolí ”anděla” a ”spící dítě”. Skrze umírající prozařuje věčnost a nesmrtelnost, jež i nadále ve světě působí. Tak to musel nahlížet duchovní zrak při jejím odsouzení a prokletí v Rouenu.

Stále sílí Schillerova snaha proniknout od vnějších jevů k vyšší skutečnosti. Forma ho žene k čisté poezii, k zobrazení nadosobní skutečnosti. A tak v Nevěstě Messinské vzniká čistě osudové drama.”Básník je povinen obnovovat vše původně a bezprostředně lidské”. Musí dokázat naprosto čistě ”vyjevit vnitřní povahu a původní charakter” a ”zobrazit nejvyšší formu, to jest formu lidskosti´´ (O použití chóru v tragédii)

Takovým člověkem, jenž jedná bezprostředně pozemsky ze své vnitřní přirozenosti, ale současně u vědomí ducha, je Schillerovi Vilém Tell. Dobře si uvědomoval svou pozemskost a projevuje to svým jedinečným činem, ne slovy. Tell nespřádá žádné myšlenky o prospěchu lidstva, není to Posa. Nic neplánuje do budoucnosti, jen se chápe příležitosti, ale jako člověk, kterým je v nejvyšším smyslu toho slova. A tak skrze nezištný lidský čin zasahuje do sféry lidství. A po něm je zase obyčejným Tellem, který si jde za svou každodenní prací. Prostota, skromnost, nezištnost jsou jeho velikostí.

Ovšem taková úplná usebranost dokonalého lidství není případ posledního Schillerova velkého hrdiny, jehož příběh dramaticky ztvárnil, Démétria. Dílo zůstalo nedokončené. Člověk, jenž hledá své pravé já! Okolní svět udělá z člověka, který o sobě nic neví, jenž nezná svůj vlastní původ, nakonec to, čím ve své podstatě vůbec není. Ten pak prožívá svůj život jako něco, co mu narýsovali druzí a to až do okamžiku, kdy pozná pravdu.

Tragika lidského osudu v díle samém, tragickou polohu reflektuje i to, že dílo zůstalo nedokončené. Tragismus záhadné smrti, jíž ”byl v nejplnějším rozvití svých duchovních sil světu vyrván ten, jenž toho mohl ještě nekonečně mnoho vykonat.” (W.v.Humboldt, "O Schillerovi a procesu jeho duchovního vývoje", 1830) Ale co vše dokázal! Jakoby podle povinnosti, kterou sám sobě stanovil:

Vám lidstva cennost do rukou je vložena.

Střezte ji – S vámi padne a vámi bude vznesena

Básnění svatá magie

moudrosti světa slouží uchování

a v tichu vede k odevzdání

moři harmonie.

(z Umělců)

A není zvláštní, že smrt vzala tohoto podivuhodného člověka, jenž už ve svém pozemském životě za sebou nechal "to obyčejné, co poutá”, právě když se pustil do otázky po jevu a bytí, když se vydal po stopách onoho pravého nejhlubšího já, po stopách "Krista v nás”? Tak nás Schillerův hlas stále vyzývá k "oživování mrtvých, k proniknutí do sféry krásna, k přijetí božského v nás” (z Ideálu a života).

Když Goethe, kterému nikdo o Schillerově smrti nechtěl povědět, konečně z chování své ženy vyrozuměl, co se stalo, odvrátil se, přikryl rukama oči a beze slova se rozplakal.

1.června 1805 pak píše příteli Zelterovi: "Myslel jsem, že já sám to budu, jenž se ztratí ze světa (to se vztahuje na jeho onemocnění v měsících lednu až dubnu roku 1805, GB) a teď takto ztrácím přítele a sním polovinu svého bytí.”