Friedrich Schiller a náboženství (Maja Rehbein)

Jak se vztahoval veliký básník Schiller k náboženství? O tom se vyskytují nejrůznější názory, neboť jeho postoj k náboženství se během života měnil.

Osvícenství znamenalo krizi křesťanské víry, neboť se zdálo, že jí odporují nové poznatky přírodovědecké i filosofické. Člověk si zvykal na život bez Boha a o křesťanství se mluvilo tak nanejvýš jako o náboženství lásky k bližnímu. A vše špatné bylo způsobeno jen nerozumem.

Proti takovému pojetí skutečnosti se staví pietismus (spojený se svým zakladatelem Phillippem Josephem Spenerem, 1635-1705), jemuž je vlastní hluboká víra v dobrého Boha, otce všech. O něj se opíral i Johann Albrecht Bengel, který se v protestantském Württembersku zasazoval o čistotu luterské nauky, bojoval proti nemravnosti a skepsi onoho "věku rozumu", který nazýval věkem bezbožníků a ďábla. A tak smýšlel pod vlivem svého učitele Pastora Mosera, kdysi dokonce Bengelova žáka, i Schiller.

Friedrich Schiller vyrostl v evangelickém prostředí. Od matky - kterou líčí jako mírnou, dobrotivou a niternou osobu - přejal zalíbení v Gellertovi a Paulu Gerhardtovi.¹ V pěti letech se chtěl - pod dojmem z řízných kázání faráře Mosera - stát duchovním. Vylezl si v černé zástěře na židli v kuchyni a kázal svým sestrám a kamarádům. Velmi bedlivě sledoval domácí pobožnosti svého otce a často si společně čítali v Bibli a brastberské postile.

V osmi letech odešel do latinské školy v Ludwigsburgu s úmyslem, pokračovat dále ve studiu na theologii. Katechismus se tam vyučoval za pomoci rákosky, ale také drobných odměn. Na velikonoce se jednou vydala matka se svými dětmi k prarodičům a tam tak zaníceně mluvila o Ježíšovi, že všichni nato poklekli k modlitbě. Friedrich Schiller sepsal také tragédii "Křesťané", která se ztratila stejně jako horoucí modlitba, kterou sepsal v den své konfirmace (1772)."Což jsi zešílel, Frici?”, zeptal se ho tehdy otec?

Záhy nato musel na naléhání vévody Karla Evžena vstoupit do jeho "vojenského semináře", i když se tam nemohl věnovat theologii. Na Karlově akademii vládl přísný vojenský režim. Když musel v patnácti letech sepsat vlastní charakteristiku, tvrdil v ní , že je nespokojen, že musí místo theologii studovat právo. Odmítal rovněž posuzovat náboženské smýšlení spolužáků, protože to přísluší toliko Bohu.

Přesto se mu dostalo v mnoha ohledech příkladného vzdělání. Jeho katecheta Hartmann znal například Oetingera (1702-1782)², osobnost spojující v sobě Böhmovu přírodní mystiku s Bengelovou eschatologií. Theolog Jahn ho zase seznámil s Vergiliovou Aeneidou a dějinami, mýty a uměním starověku. Filosofii a logice ho učil J.F. Abel, jehož filosofické a metafyzické přednášky ho probudily k vědomí sebe sama a zároveň naučily vyrovnávat se s materialismem na jedné straně a náboženstvím na druhé. Nyní byl již jeho vztah ke křesťanství odtažitější. Četl Humův spis "The Natural History of Religion" (1757), podle něhož je víra důsledkem strachu, tužeb a naděje. To mu bylo v roce 1784 patrně podnětem, aby napsal báseň "Resignation", namířenou proti křesťanské metafyzice.

Také poznal divadlo a improvizovaně pro přátele upravil některé scény z Klopstockova Mesiáše.³ Mělo to sloužit "posílení víry a povzbuzení k řádnému životu”. V pozdějších dobách již tak nesmýšlel: dokonalá umělecká hodnota se mu stala přednější, neboť pokud umění slouží něčemu jinému, ztrácí svou svobodu.

Když potom přesedlal na medicínu, opět byly pro něj nejzajímavější její přesahy k filosofii, etice a náboženství. Když referoval o svém depresivním spolužáku Gramontovi, spatřoval příčinu jeho nemoci v jeho pietistickém blouznění. to vypovídá o Schillerově odstupu od Pietismu. Přesto však si nezakrýval tu hlavní příčinu: Nesnesitelnost života na akademii.

Schillerův dopis jeho tehdejšímu příteli Scharffensteinovi (1778) je důležitým dokladem jeho luterského pravověří. Z této doby také pocházejí básně jako "Hymnus na nekonečno", nebo "Sláva stvoření".

Avšak ještě na Karlově akademii napsal Loupežníky (1781). Vystoupil na straně náboženství proti neřesti, kterou "chtěl lidstvu představit v její obludnosti”. A také ukázal, kam dospěje svět s materialistickým bezbožectvím, postaviv tím navždy pomník pastoru Moserovi a jím zastávanému křesťanskému světovému řádu.

Když bylo jeho dílo uvedeno v Mannheimu, potají se tam ze Stuttgartu vydal. Když mu vévoda dále psát zakázal, utekl také tam a na pozvání paní von Wolzogen žil posléze v Bauerbachu, kde pracoval na Úkladech a lásce. (1784). Knihovník z Meiningen ho zásoboval knihami o Jezuitech, inkvizici a církevních dějinách. V listě adresovaném mu 14.dubna 1783 rozvíjí Schiller své představy o Bohu, jež si počal budovat na základě své literární postavy Dona Carlose.

V letech 1785-1787 pobýval jako host u C.G.Körnera v Drážďanech a stal se i kmotrem jemu synovi. Roku 1785 sepsal ve viničním domku v Loschwitz svou "Ódu na radost" a zároveň vystavil v Donu Carlosovi nemilosrdné kritice osvícenský katolicismus. Roku 1786 napsal Spiritistu a Juliovu theosofii. Vesmír je podle nich myšlenkou boží a příroda Bohem v nekonečné mnohosti. To poukazuje na to, že člověk je zrozen k vyššímu cíli. Jakmile se tedy začal zabývat filosofií dějin, objevilo se v pozadí i náboženství.

Körner se čítal ke svobodným zednářům. Bode vyzval Schillera v roce 1787, aby se též stal zednářem. Z nich pak vzniklo bratrstvo Iluminátů již s politickými cíli - vybudovat "říši rozumu". Do tohoto kruhu patřili Karl August Výmarský, Friedrich Christian šlesvicko-holštýnský, Goethe, Herder a Abel. Těžké spory o "iluminátství" v předvečer francouzské revoluce sledoval Schiller zpovzdálí. Jeho skepsi prozrazuje následující poznámka: "Nejsem ani I ani M” (I znamená Iluminát a M Zednář - Maurer, pozn. aut.) četl právě Wielandův spis "Das Geheimnis des Kosmopolitenordens (Tajemství světoobčanství)”, kde je tématem svobodné spojení všech, kdo se takto cítí.

Svým dramatem Maltézi se opět přiblížil duchu středověkého křesťanství. Rudolf Steiner uvádí, že se v tomto případě, stejně jako později u jeho Demetria, jeho protivníci obávali prozrazení skrytých okultních tajemství. Obě díla však zůstala nedokončena pro bědný stav Schillerovy tělesné stránky, jež brzdila jeho duševně-duchovní tvůrčí síly.

Mezitím se Schillerovy poměry uspořádaly tak, že se 22.února 1790 mohl ve wenigejenském kostele oženit s Charlottou von Lengefeld. Ale už o rok později onemocněl tak, že se dopisem se svou ženou loučí. Přes lítost a starost o ni, byl veselého ducha - jeho sestra Karolína mu předčítala z Kantovy "Kritiky čistého rozumu" místa pojednávající o nesmrtelnosti.

Přesto se však vyléčil a dokonce si polepšil: Vévoda šlesvicko-holštýnský mu přislíbil po tři roky podporu. Jako výraz vděčnosti mu Schiller věnoval své Estetické listy: Když člověk dokáže za pomoci umění naplnit své duchovní poslání, to pak nezávisí na náboženství. Náboženství je pak jen pomůckou pro slabé a vyspělý člověk je již nepotřebuje. Intenzívně se tehdy zabýval Kantovým pojetím náboženství. V "Čemsi o prvobytné společnosti lidské dle nitek mojžíšské tradice” (1790) popisu "prvotní hřích" jako něco pro svobodu a sebeurčení člověka nezbytného. Seznámil se také s Herderem, jenž viděl základ budoucího lidské společenství v nadšení. Oba byli zajedno v tom, že pravé křesťanství a pravé náboženství spočívá v člověku samém.

V antickém duchu je pak komponována báseň "Řečtí bohové" zříkající se běžné podoby křesťanství. V polemice s Winckelmannem dospěl Schiller k vlastním theologickým závěrům o trvalosti duše.

Jeho zájem o klasiku mu upravil cestu ke Goethovi: 20.června 1794 založila jejich přátelství debata o prvotní formě rostliny. Roku 1796 mu Schiller píše: "Virtualiter shledávám v křesťanství základ a kořeny toho nejvyššího a nejvznešenějšího, a jen proto se mi jeho nejrůznější projevy ve skutečném životě tolik příčí a hnusí, poněvadž jsou zkreslenými podobami tohoto nejvyššího.” Posílal mu své básně, například "Zastřený obraz Sajský”. V dopise Goethovi z roku 1798 si stěžuje, že "by bylo již mnoho, kdyby se někde našla opora nebo vytvořil pevný bod, kolem něhož bychom shromáždili souhlasné analogie...” Roku 1799 s ním diskutoval o Schleiermacherových "Řečech o náboženství".

Ve stati "O půvabu a důstojnosti” (1793) vyznává svrchovanost ducha. Eticky zaměřená vůle "krásné duše" pozvedá člověka k božství. Skrze lásku, jež znamená "estetické překonání povinnosti”, pak dospívá k nadsmyslnu. Ve "Slovech víry"(1797) nabízí tři pojmy - svobodu, ctnost a Boha jako základ, skrze nějž může být lidský život naplněn. Dvojverší "Má víra" ukazuje jasně Schillerův nadkonfesijní postoj:

"K jaké víře se znám? K žádné z těch, co mi skýtáš.

A proč volím tak? To víra k tomu mě má.”

Ve Valdštejnské trilogii (1800) se vyrovnává s astrologií coby náhražkou náboženství. Po premiéře "Valdštýnova tábora" prý dával v pokročilou hodinu k lepšímu z ní kapucínovo kázání ve švábském dialektu.

V "Marii Stuartovně" se chopil tématu smrti jakožto vnitřního očištění. Schiller se snažil postihnout podstatu katolických svátostí a staví Mariinu prozářenou víru proti temnému puritánství anglikánské církve.

V  "Panně Orleánské" (1802) jsou náboženské pohnutky Johančiny samozřejmé. Schiller chtěl tímto dramatem Goethovi ukázat, jak je možné projikovat starověký humanistický obraz člověka na pozdější obraz křesťanský. V  "Nevěstě Messinské" spolu spojuje antickou, křesťanskou a islámskou tradici, kterým všem vládne jedna jediná náboženská idea. Ve "Vilému Tellovi" ukazuje, že ke křesťanství nedílně patří svoboda. Ústy Stauffacherovými promlouvá ve scéně v Rütli:

"Není-li nikde zastání bědnému

břemeno své když nemůže již snésti,

tu vztáhne odvážně své ruce k nebi,

aby tam dobyl si na věky práva....'

Během života se Schiller nemusel nikdy zcela nově orientovat: v souladu s jednotlivými údobími jeho života nastával u něj průběžný příklon a zase odklon k náboženství a jeho otázkám. Před smrtí žádal Boha, aby ho ušetřil pomalého umírání. Ráno jeho posledního dne ho slyšeli vícekráte vyslovit slovo "iudex", jež znamená soudce - toto byl v jeho životě významný motiv, který se objevuje rovněž v jeho díle (Loupežníci, Úklady a láska, Maria Stuartovna).

Po smrti uložili Schillera o půlnoci do hrobu na hřbitově u sv.Jakuba a následujícího dne se konal v kostele smuteční obřad provázený hudbou Mozartova Requiem.

Schiller hleděl na člověka jako na občana dvou světů - světa duchovního a světa hmotného. Uvést toto obojí toto občanství v sobě v harmonii vede k blaženosti. Etickou bytost však z člověka vytváří teprve náboženství. Zhroutí-li se víra, musí to vést i k zhroucení člověka, jak to dnes velmi často zažíváme, předpovídal Schiller. Schiller - básník svobody si nadevše ctil právě křesťanství, protože to staví na místo imperativu dobrovolnost a svobodný souhlas. "Je tedy”, praví Schiller, "ve své čisté podobě ztělesněním pozoruhodné mravnosti a krásy a vtělením svatosti a tímto také jediným estetickým náboženstvím.”