Dopis 193-194

193.dopis

Ludwig Camerarius, Londýn

Danielu Möglingovi ve Frankfurtě

koncem února

Drahý můj pane, vězte zcela jistě, že přichází nová doba! Co bylo nyní na březích Temže zpečetěno, je více nežli svazek dvou mladých lidí, jež jsou skoro ještě dětmi. Je to počátek naplnění všeho, več doufáme. Srdce Německa bude od nynějška bít v Heidelberku. Zámek nad Neckarem se stane svým způsobem hradem Grálu; ale nebude sídlem churavého Amfortase, za něhož by mnohem spíše mohl platit císař Rudolf na Hradčanech, ale jasného zářivého Percivala, jenž se ujímá tisíciletého dědictví svaté krve. Podstatné již zaznělo, poslední tajemství jsou zatím uchovávána v skrytu. Chceme být obezřetní, neboť skutečný duch nepůsobí skrze proklamace a marná slova, ale v síle příkaldu. Brzy Vás očekávám. --

194.dopis
Joachim Jungius, Gießen
Wolfgangu Ratichiovi v Erfurtě

v březnu

Vážený pane kolego,

bylo mi nesmírným potěšním na přání nejjasnější vévodkyně Marie Dorothey Výmarské prosttudovat di Váš pamětní spis. I můj kolega, profesor Helvich, jehož jsem požádal o dobrozdání zcela nezávise na mém, se se mnou ve velkém rozsahu shodoval, jakkoli z toho vyvozoval jiné závěry.

Nemáme nejmenších pochyb , že německému jazyku náleží věnovat větší pozornost. Je upozaďován nejen vzhledem k latině, řečtině a hebrejštině, ale také vůči francouzštině, španělštině, italštině a angličtině. Tak si každý byť jen polovzdělaný Němc pospíší šprechtit z Francouzi, Španěly a Angličany v jejich jazycích, jako by to bylo něco samozřejmého, zatímco v těchto zemích nepovažuje nikdo za potřebné se naučit Německy. To se musíme stydět za svoji řeč? A není žalostné, že si musíme dávat jména Jungius a Ratichius, abychom platili za učence, zatímco jakožto pánové Jung a RAttke bychom jimi nebyli? Jestliže si Němec netroufá být tím, čím je, jak v budoucnu obstojí?

Náš doktor Martin Luther sice prokázal němčině nedocenitelné služby, ať už o něm soudíme jakkoli. Kolega Helvich je toho mínění, že bychom měli stavět právě na jeho základě. Já o tom mám však své pochybnosti. Už Maimonides si povzdechl: "Řeč je v rukou theologů jako hlína v hrnčířových rukou" - a to ctihodný rabbi vůbec neznal dnešní theology.

Chtěl bych tedy Vaši navýsost užitečnou klasifikaci poněkud rozšířit, podle následujícího mnou navrhovaného klasifikačního vzorce:

ad 1: Řeč, jež slouží ke sdělování a dorozumívání v našem všeobecně známém prostředí.

Zde máme bahatý poklad lidových idiomů, jež je třeba sebrat a utřídit.

ad 2: Řeč, jež se dává do služeb básnického tvaru, aby zprostředkovala zvláštní umělecký požitek. Ta je dnes ve velikém úpadku, takže bych nedokázal jmenovat jediného Němce, jenž by se mohl postavit po bok takovému Dantovi nebo Petrarcovi, Cervantovi nebo Lope de Vegovi, Shakespearovi nebo Benu Jonsonovi, takovému Rabelaisovi nebo Mantaignovi. Může to být způsobeno nedostatečným jazykovým povědomím Němců, které jde ruku v ruce s nedostatečný celkovým sebevědomím.

ad 3: Řeč sloužící, k uchopení a sdělení neuchopitelných věcí. Tu si do značné míry pro sebe vyhradili theologové, když trvají najediném pravověří, aniž by dokázali zamezit existenci vécero různých náboženství. Zde je potřeba vznést otázku, zda je taková řeč vůbec možná mimo rámec všech konkrétních náboženství.

ad 4: Řeč sloučžící k přesnému popisu a předávání vědění. Ta byla doposud ztotožňována s jazykem víry, což již podle mne v budoucnosti nebude možné. Bylo by ovšem asi přetěžké očistit řeč, jež má sloužit poznání, ode vší té nábožnské břečky, nehledě na to, že by takový počin mohl narazit na ten nejtvrdší odpor. Ale jen když si toto všechno do všech důsledků uvědomíme, můžeme postupovat vpřed systematicky. Helvich nechce jít tak daleko, ale já doufám, že tím naplňuji vaše záměry. Kdo to myslí s jazykem vážně, musí chtít také onu svobodu ducha.—

předchozí část:             andresius.pise.cz/418-svatba-fridricha-falckeho-a-alzbety-stuartovny.html

následující část:           andresius.pise.cz/420-dopis-195-196.html

následující část: