Smrt-vrchol-života II (V.Fintelmann,W.Weirauch)

pokračování článku:  andresius.pise.cz/586-smrt-vyvrcholeni-zivota-v-fintelmann-w-weirauch.html

Zmatenost ve stáří

W.W.: Existují v paralele k oněm čtyřem velkým chorobným sklonů, jež se vztahují na tělo, rovněž organicky podmíněné typy duševní zmatenosti?

V. Fintelmann: Samozřejmě. Dokonce existují třikrát čtyři typy nemocí: Čistě fyzické jsou záněty, alergie, nádory a skleróza; psychické změny odpovídající na fyzické úrovni zánětlivosti označujeme jako bludy. Jejich oslabenou formou jsou přeludy a vymýšlení nemocí, hypochondrie. Neboť představovat si, že jsme nemocní, když nejsme, je skutečný blud. Hypochondr prožívá svou nemoc jako skutečnou, i když jí z hlediska zdravého  vnímání není.

Duševním protipólem ke tvoření nádorů je deprese. I při ní se člověk izoluje ve své šnečí ulitě, prožívá pouze sebe a nekomunikuje s vnějším světem. Mám na mysli samozřejmě ony velké endogenní deprese, která ovšem má opět svůj protipól, totiž mánii, která zachází ještě více v blouznění. Deprese a blouznění mají tedy svůj protipól v nádorech a zánětech. Alergie a sklerózy mají podle Rudolfa Steinera také svou dvojici, kterou je ještě třeba více prozkoumat. Neurastenii, což je pedanterie, duševní zúžení. kdy nevycházíme z duševních úzkostí. Sem patří veškeré nutkavé nemoci, rovněž umíněnost. Ta je v podstatě sklerózou duše. A průvodce alergie je její protipól, hysterie.

I tyto čtyři duševní protipóly fyzických nemocí nalézáme u starých lidí velice často, především umíněnost. I nutkavost může být ve stáří hrozná. A ve zmatenosti bývá rovněž často přítomen prvek bludu: depersonalizace, čili, když už se člověk nevnímá jako ten, kým je. Patří sem ale i velikášství. Hysterie je spíše chorobou přechodového období, vyskytuje se především u žen v souvislosti s klimakteriem. A z deprese se dnes stala vpravdě kletba, především u čtyřicetiletých. Patří už skoro k dobrému tónu, aby si člověk někdy okolo čtyřiceti či pětačtyřiceti prožil depresi; kdo takový není, nejde s dobou.

W.W.:  A je to skutečně tak strašné?

V. Fintelmann: Ano, já to tak vnímám. Patří to dnes k realitě lékařského povolání. Hranice se dokonce posunují už k pětatřicítce. a pak se to nazývá vznešeně rezignací. Když s těmi lidmi člověk mluví, popírají rezignovanost i depresi a označují se za realisty. Ale ti, co se označují za realisty jsou vlastně lidmi, jaké tu popisuji. Samozřejmě že člověk potřebuje určitou vlastní míru zdravého rozumu a smyslu pro realitu, ale čistý realista v sobě pohřbí idealistu. A tehdy je už nemocný!

Z tohoto rozčlenění do čtyř typů se dají vykládat veškeré zmatenosti vyskytující se ve stáří. A vždy je nutno zkoumat, zdali jim předcházely odpovídající organické nemoci. Vždy je třeba například prozkoumat, zda depresivně reagující člověk, to je ten, kdo na veškeré záležitosti reaguje depresivně, v sobě vlastně nechová nádorové onemocnění. Nebo u bludů je třeba stanovit, zda nedochází na fyzické úrovni k příliš velkému rozvolnění, jež je normální až u lidí velmi vysokého věku.

Umíněnost

W.W.: Je tedy u lidí se srdeční chorobou ve vyšším věku silnější tendence k umíněnosti?

V.Fintelmann: Zcela jistě. Dokonce může dojít k indolenci, to jest k nevnímání bolesti. Ale i k indolenci v tom smyslu, že je malá vnímavost pro dění v okolí. K umíněnosti bych vždy přistupoval v souvislosti se srdcem.

W.W.: Může se stát, že postarší člověk s tendencí k tvrdohlavosti, jenž je kromě toho ještě zapomětlivý, vymaže zcela veškeré pro něj nepříjemné stránky života a všímá si jen toho, co mu vyhovuje? Může to dojít až tak daleko, že je možno hovořit jen o oblastech, které jsou danému člověku příjemné, případně odpovídají jeho představám, ale vše nepříjemné prostě zapomene?

V.Fintelmann: Samozřejmě. Takhle příkladně může vypadat, když se umíněnosti dostává značný díl. Psychologové to nazývají vytěsněním. Já tomu říkám spíše "selekce, výběr”, poněvadž člověk si vlastně vybírá, co bude vnímat a co ponechá stranou. Také musíme přiznat, že takoví umínění lidé vykazují zhusta i silné organické sklerózy, ale vždy tomu tak nebývá. Neboť ona stránka v nás, která navádí k umíněnosti, nepůsobí příliš silně v naší tělesnosti, ale zůstává značnou měrou charakterem duše. Tělesně bývají takoví lidé velmi zdraví. Hroznou paseku to dokáže nadělat v partnerských vztazích. Stařecká umíněnost postihuje více muže, kteří pak ve své umíněnosti a selektivní demenci vnímají a akceptují život jen ve zcela určitých kategoriích. Pro partnera to bývá často k nevydržení.

Somnambulům musíme naslouchat

W.W.: Jsou u starých lidí i jiné typy pomatenosti, například pokud v uvolněném stavu vnímají určité oblasti duchovního světa nebo se stýkají se zemřelými?

V.Fintelmann: To se mi stávalo velice často. Na jedné straně pomatenost vzniká z toho, že duše a duch podléhají spolu s tělem degeneraci, na druhé straně jsou tendence, které bychom mohli označit všeobecně jako stav rozvolnění.  Při nich duchovně-duševní složka člověka vystupuje příliš silně z tělesnosti. Tím se může člověk dostat až k jasnovidnosti nebo senzibilitě, například i ve vztahu ke světu zemřelých, ovšem nejčastěji ke světu elementárních bytostí. Protože však člověk většinou není vzdělán ke vnímání těchto světů, nevnímá většinou zemřelé nebo elementární svět, ale jen jejich působení. Na jiné osoby proto působí tito lidé pomateně,  ale měli bychom se naučit jim bedlivě naslouchat. Poukázal na to se vší důrazností Rudolf Steiner ve svém "kursu pastorální medicíny" (Pastoral-Medizinische Kurs, GA 318). Nazývá tam tyto stavy "rozvíjením svatosti". To ovšemže není ve shodě s tím, jak dnes tento termín používáme, ale dříve měli ti, kteří bývali označováni za svaté, tento typ rozvolněných stavů vědomí. Takoví lidé měli na svém stupni svatosti duchovní vjemy a to až k nejvyšším stupňům dokonalosti.  nebyly to žádné patologické stavy, i když v organismu patologické stavy vytvářely, poněvadž tělo nebylo pro tento typ vnímání stvořeno.

Avšak to nejdůležitější, co se dnes musíme naučit jako lékaři, pečovatelé a rodinní příslušníci, je naučit se naslouchat těmto lidem během jejich "vyšinutí". Protože oni mluví pravdu, jenom ji popisují v obrazech. A je umění tyto obrazy rozluštit. Nedá se opravdu udělat nic horšího, než těmto lidem odporovat. Je potřeba se jich dotknout tam, kde žijí, v jejich obrazném světě, takže mu musíme nejprve porozumět. Avšak ještě horší, nežli nevěnovat jim pozornost, je ovšem tišit je za pomoci léků. Tím děláme něco hrozného. Jedině je možno použít nějaké antroposofické nebo přírodní léčivé prostředky, abychom je zdravým způsobem přivedli více do jejich těla.

I setkání se zemřelými bývá pro tyto lidi ponejprv čímsi, co v nich budí veliký nepokoj a vyvolává veliký strach, protože k tomu nejsou vyškoleni a nevědí, s kým se to vlastně setkávají. Mají reálné zážitky, ale nemají k nim žádný skutečný orgán. Proto je dobré pokusit se tento kontakt se zemřelými opět přerušit, protože dnes je potřeba pěstovat vztahy se zemřelými na vysoce vědomé úrovni, ne jako somnambulové. A právě tento vztah zmatenosti je tím, co se dříve označovalo za somnambulismus.

Dvojníky jsme my sami

W.W.: Kdo jsou to dvojníci člověka, a jak na ně můžeme působit?

V. Fintelmann: Snad musíme vyjít z toho, že každý člověk má aspoň dva dvojníky, jednoho spíše tělesného, jednoho spíše orientovaného na duši. Anthroposofickými jmény se nazývají ahrimanský a luciferský.  Dvojníkům můžeme porozumět, jen přijmeme-li názor, že člověk nežije jen jednou, ale vtěluje se na této zemi vícekrát. A vše to nedokonalé, co si přináší ze svého minulého pobytu na zemi, v něm žije jakoby nějaký druhý člověk, jenž ale je přesto člověkem. A této nedokonalé stránce odpovídá dvojník. Jeden zdůrazňuje více tělesnost, to jest  například poměr k tradici, k náruživostem, tělesným závislostem. Druhý se dotýká člověka v jeho duševně-tělesné oblasti, tedy ve vášních, pocitech a instinktech. Oba dvojníky je třeba z nitra ovládnout vlastním Já. Je to veliká úloha spočívající v lidství. Existuje pro to neobyčejně působivý obraz. Je jím socha vozataje z Delf. Lehkou rukou vládne otěžemi poutajícími koně. Tak by mělo působit Já člověka ve vztahu ke svým dvojníkům.

Skutečnost dvojníka nejlépe prožijeme na sobě samých. Je zcela špatné cvičit se v jeho vnímání na jiných lidech. Dvojníka musíme zakusit v sobě samých. A každý ho důvěrně známe: Najednou nás něco rozzlobí a vypěníme. A už za chvilku víme, že nemělo vůbec smysl takhle se rozrušit. Ale zuřivost na nás přišla náhle, ani nevíme jak. Práskneme dveřmi, třeba bychom někoho i rádi zardousili, zabili, nebo něco rozbili. Tak se projevuje dvojník orientovaný na tělesnost.  I na opačné straně existuje v člověku podobná struktura přání: Chtěli bychom mít krásné dlouhé vlasy, napjatou kůži, chtěli bychom být co nejkrásnější, nejbystřejší a nejbohatší. Celý tenhle moderní svět přání odpovídá duševnímu, luciferskému dvojníku. Ale my jsme tím dvojníkem a musíme mu to říci.

Pro sebe si dvojníka zpodobuji velmi zřetelným způsobem. Podle mého se skrývá v Exupéryho knize "Malý Princ" v podobě lišky. Liška je reálným zpodobením tělesného dvojníka, který přesto disponuje vysokou inteligencí. A liška je mezi zvířaty obrazem inteligence. Dvojník v podobě lišky netouží, abychom s ním bojovali, ale ochočili si ho. Malý Princ, tedy já, ho má ochočit. A poněvadž Malý  Princ nerozumí pozemské řeči, musí se zeptat, co se myslí tím "ochočit". Velice důležitá je odpověď: Vytvořit pouta známosti/důvěry. Musím se sám se sebou i s bytostí svého dvojníka důvěrně seznámit, přijmout ji, a pak s nasazením vůle tuto bytost stále zpracovávat, proměňovat.

Setkání  s dvojníky jiných lidí

Když se to podaří tak řekněme do 35 let, je možno, aby se člověk setkal i s dvojníky dalších lidí, což je pro všechna terapeutická povolání nezbytností. Veškerá budoucnost medicíny bude určena tím, zda se naučíme poznáním vlastního dvojníka dospět k setkání s dvojníky jiných lidí - starých či nemocných. Pokud se to člověk nenaučí, bude se s dvojníky ostatních lidí střetávat vždy v antipatii; a je to antipatie, která míří vlastně proti sobě samému.

Dvojníci se dají poznat i ve vnějším projevu. Je navýsost zajímavé, jak předtím nádherní staří lidé, miloučtí stařečkové a stařenky, se najednou v jakémsi zmatení a poblouznění se stávají obscénními, zlomyslnými, mlátí okolo sebe nebo hovoří hlasem, jakým jsme je nikdy neslyšeli hovořit. Člověk musí být vyškolen, aby jako lékař nebo opatrovatel věděl hned, s kým má tu čest. S dvojníky se také zcela jinak zachází, nežli se samotnými lidmi.  Zkušený snadno rozezná vlastní Já člověka od jeho dvojníka, nezkušený ovšem ne. A je vpravdě katastrofa, když se tak umírajícími zabývají nezkušené osoby, neboť okolostojící jsou často silně zasaženi tím, co se jim tu náhle sděluje, nebo co musí ještěod umírajícího vytrpět. Otevírají se při tom často hrozné propasti, ale je nedorozuměním, zaměňovat tyto pitvory za lidské Já. Záměna individuality za dvojníka náleží ke skutečným tragédiím moderní doby.

W.W.:  Ještě jedna otázka k rozlišení individuality od dvojníka:  Jestliže dvojníkovi - jímž je vlastně on sám - odpovídá vše, co ze svých zvyklostí a vášní člověk  ještě neproměnil, to tedy mluví z člověka dvojník i tehdy, když v sobě svobodně rozehrává přání, drobné zvyklosti nebo vášně?

V.Fintelmann: Ne. Typickým symptomem onoho na tělo orientovaného dvojníka je agresivita. Já není agresivní.  Já se může distancovat, i silně distancovat - síla je vůbec cosi velmi typického pro Já. Múže být velice důsledné, ale pokud se člověk vyjadřuje agresivně, mluví z něj jeho dvojník. Tato holá agresivita, se kterou se dnes setkáváme u lidí stále častěji, například při jízdě autem, je celkem typickým znakem tohoto typu dvojníka. Zpravidla se zdráhám tuto souvislost zřetelně vyslovit, neboť lidé se potom zhusta pokoušejí vymlouvat, že takové podobné výroky  způsobují jejich dvojníci, a ne oni. Domnívají se pak, že se za svou agresivitu nemusejí omlouvat. Musíme ale pochopit, že člověk sám je tím dvojníkem, jenž patří nedílně k jeho minulosti. Dvojnickými prvky jsou například i patologická pedanterie, jejímž základem je vždy  neústupnost, a přání vynutit si sofistikou uznání  v rozhovoru . Já by takto nikdy nepůsobilo.

Alkohol - extrémní prostředek pro dosažení stařeckosti

W.W.:  Už jsme mluvili o tom, že dnes už nenalézáme onen ideál moudrého starce. Mohl byste tedy vylíčit a popsat tento Ideál současně s jeho negativem, protipólem?

V.Fintelmann:Býval jsem nadšeným hokejistou a vypomáhal jsem občas v jednom týmu, v němž hráli také poněkud starší hráči. Mezi nimi byl jeden, kterému všichni říkali Děda. Bylo mu už šedesát, ale hokej stále hrál. Vypadal seschle, sukovatě a trochu neohrabaně. Mně v mé naivitě nedošlo, že se vlastně Děda nejmenuje, ale že mu jen tak hanlivě přezdívají. Proto také reagoval velice dotčeně, když jsem ho oslovil "pane Děda".

Vnější vzhled, stále neohebnější a neskladnější, k zemi ohnutější a vrásčitější, je jedním. Člověku se nejen začíná třást hlava, ale je čím dál, tím nešikovnější a nemotornější. Tak by asi vypadal negativní obraz stařeckosti. Starý člověk všude zakopává a láme si klouby na všech možných překážkách. Jiným nepříznivým údělem stáří je demence, tedy téměř úplný rozpad rozumového a duchovního člověka. A to je dnes, bohužel, velice rozšířené.

A máme v naší společnosti také jednoho mocného pohaněče k starobě, i když se v této souvislosti nezmiňuje - je jím alkohol. Alkohol je látka, pomocí níž se stárne nejrychleji.  Všechny orgány pod jeho vlivem opravdu stárnou, ale nejrychleji stárne mozek. Játra jsou zde samozřejmě první na ráně, ale to je orgán robustní a dlouho dokáží alkoholu vzdorovat. Mozek ale není vůbec tak robustní. Mozek čtyřicetiletého alkoholika vypadá jako zdravý mozek osmdesátiletého až devadesátiletého člověka. Tak se k negativnímu obrazu stařeckosti v dnešní době přičítá i alkohol a jeho následky.

Tvůrce pokoje

Pozitivním obrazem starce je sice vyschlý a pohybově zpomalený člověk, avšak člověk rozšafný, který může zprostředkovat různá poznání, který sice už neslyší a nevidí tak dobře jako mladý, ale mnoho z něj vyzařuje. Skutečně vyzařuje světlo, nebo cosi, čím jsou lidé vskutku upoutáni. A takoví starci už dnes nejsou.

Takový stařec totiž plodí mír. Nepokoj dnešního světa spočívá také v tom, že dnes už není pravých starců. Tuto aktivní ingredienci pokoje už dnešní starci nevytvářejí.  - Já jsem ještě měl onu typickou babičku, co v osmdesáti seděla někde doma na židličce, pletla a vyprávěla. A dobře si vzpomínám na to, jaký oblak světla a míru panoval vůkol takových lidí. neboť jsem ho jako dítě sám okusil. Mohli jste za ní jít pro útěchu a pro radu, často jen proto, že jste se sami cítili neklidní.

Ale tenhle typ starců a stařenek se nám ze života vytrácí, neboť lidé už ho nechtějí prožívat. Ani mezi antroposofy ho jen tak nenajdete. Měl jsem štěstí i na tatínka, u něhož jsem si mohl zakusit stejné vlastnosti. A doufám, že dovolí-li mi osud zestárnout, dokážu i sám prožít něco z těchto vlastností.

V tom vidím úlohu starých lidí a především antroposofů, aby prožívali takto svůj stařecký věk, neboť v dnešním hektickém světě silně potřebujeme mít také silný prvek míru. A je jistě chybou antroposofického hnutí, když na určitých čelných místech zůstávají velmi staří lidé. Namísto toho by měl člověk ke stáru uvolnit místo mladším, ovšem být jim stále nápomocen radou i činem. Protože tehdy budeme moci předat dál to, co máme - životní zkušenosti. Do mé ordinace přichází spousta starých lidí, kteří se přede mnou vytahují svými zaplněnými diáři, které jsou někdy obsazenější, než když byli zaměstnáni. Je to vlastně smutné, ale v dnešním světě je tomu tak.

Moudrost je ve své vnitřní podstatě světlem

W.W.: Co je vlastně moudrost stáří? Jak vzniká a jak se musí člověk v životě chovat, aby nabyl ve stáří moudrosti a nezdětinštěl?

V.Fintelmann: Na to se poměrně těžko odpovídá. Každý pokus odpovědět se zde dotkne pouze povrchu. V hlubině svého nitra je moudrost především světlem. Proto se dříve také mluvilo o "osvícených lidech". To býval člověk oslovený moudrostí. Moudrost nepatří člověku. Moudrostí je to, když se v člověku zjevují zákonitosti světů, svět idejí. Člověk se pro něco takového musí stát jakousi nádobou. Pouze to závisí na jednotlivé osobě, zdali se daný člověk stane moudrým, či nikoli. Ale to, co se v člověku jako moudrost projevuje, je cosi objektivního, je to u všech lidé stejné. Jistěže je i tato objektivní moudrost zabarvena lidskou subjektivitou.

               Další postřeh mám od Rudolfa Steinera, ale byl pro mne tak objevným, že vám ho mohu sdělit jako něco zcela osobního: Moudrost je proměněná Láska. Myslí se tím především láska ke světu a k lidem, neboť tato láska je zaměřena na něco jiného, nežli na sebe. Proto patří k moudrosti i prvek altruismu. Ten druhý, od nás odlišný (latinsky alter), tak vstupuje do tajemného vztahu se stářím (německy Alter). V moudrosti i v altruismu nejde už o mé Já, ale o jiné. V nejvyšším smyslu to vyjadřuje Pavlovo slovo "Ne já, ale Kristus ve mně."

Pouze je třeba pochopit, že se tyto vlastnosti dají rozvinout až v druhé půli života, nebo v jeho první půli jde o pocit Já-jsem, o rozvíjení individuality. Moderní člověk musí projít stádiem egoismu; neboť člověk  se nemůže stát altruistickým, nebyl-li předtím egoistickým. Kdo nastoupí příliš brzy na cestu altruismu, nedokáže ho skutečně prožít, ale žije v altruisticky zabarveném egoismu.

V této souvislosti také považuji za významné, že ve pojmu moudrosti je zahrnuto vědění (v něm. Weisheit - Wissen, bylo by tudíž možná vhodnější překládat místo "moudrost" "vědomost/uvědomělost" - pozn.překl.). Aby byl člověk moudrý, musí si nejprve získat vědění; moudrý starý člověkje tedy zároveň i vědoucím. Má co říci. Patří k tragickým důsledkům ustanovení o předčasném odchodu do důchodu, že právě zkušení, snad částečně i moudří lidé, již nabyli zkušenosti prací, bývají posíláni do důchodu, kde už je nikdo nepotřebuje a oni tak upadají. V tomto ohledu se zdají být v USA ponìkud rozumnější, neboť tam mnoho významných míst ve společnosti zastávají bezplatně staří lidé jako čestní předsedové apod. Využívají je bez nároku na odměnu, ale s obrovským výtěžkem. To je něco, na co tady ještě budeme muset přijít.

Nevědomá vina

W.W.:  U starých lidí pozorujeme často veliký nepokoj a bezradnost, jako by museli ještě všechno stihnout zařídit. To tím zahánějí smrt, nebo jaký je dùvod této jejich horečné zaneprázdněnosti?

V.Fintelmann: Nejjednodušším vysvětlením bude asi útěk před sebou samým. Tito lidé jsou stále na útěku. Utíkají před odpovědí na otázku: Kdo jsem? Proč jsem tady? V čem spočívá moje existence? A přirozeně také:  Žil jsem smysluplně?

Každé noci člověk musí vydat počet ze svého prožitého života. A tenhle počet je noc co noc obsáhlejší.  Ti lidé o tom třeba za dne neví, ale každé noci jsou znovu a znovu konfrontováni s tím, kolik zůstali dlužni svému úkolu, spolubližním i světu. Tato vina působí na lidi nevědomě a odtud pramení tento nadměrný nepokoj a bezradnost starých lidí. Dojdou pokoje jen tehdy, když si ujasní, o co zde vlastně běží. Učiní-li příslušný krok a odhalí, že jde především o to, pochopit sama sebe, může tento nepokoj zmizet. To je ale třeba cvičit, to není samozřejmé. Dobrým cvičením pro člověka, který překročí padesátku, je nácvik odevzdanosti. Obrazem toho může být skalisko omývané příbojem; tedy člověk na nějž dorážejí životní bouře, ale jenž přesto stojí vnitřně vzpřímen.

W.W.:  Jak se stavíte k domovům důchodcù?  Měli by se lidé, kteří jsou ještě tělesně i  duchovně i v jiných ohledech čilí, posílat do domova důchodců?

V.Fintelmann: Na tuhle otázku nerad odpovídám, poněvadž musím říci něco, co neodpovídá dnešní době a co se částečně příčí tendencím v Antroposofické společnosti i v Obci křesťanů. Domnívám se, že domov důchodců je vysvědčdením bezmocnosti. Jednání s touto věkovou skupinou, jejich odstranění do útulků, je výrazem bezmoci naší doby. Samozřejmě je dnes společenskou nutností zřizovat domovy důchodců. Prostě je potřebujeme, protože  ještě nemáme jiné formy života. Rozhodne-li se člověk pro domov důchodců, má tak učinit, co nejdříve. Kdo má odvahu jako zdatný pětašedesátník jít do domova důchodců a uchovává si jistou životaschopnost, ten tím vykoná něco dobrého. Ve společenském smyslu je přínosným člověkem. Kdo si myslí, že bude muset do domova až tehdy, až bude odkázán na cizí pomoc, zažije tam jen bídu. To protože není novému prostředí vůbec přivyklý.

               Soudím, že v budoucnu budeme v rámci antroposofie muset vyvinout životní formy, v nichž obdrží staří opět životní prostor vedle mladých. Jen nesmíme u takových životních společenstev propadat iluzi, že by mělo jít o pokrevní příbuzné. Snad se dají takové formy ustavit jen jako společenství vzniklá svobodnou volbou. Ty, koho chci mít za babičku a dědečka pro své děti musím sám najít a musím jim vytvořit u sebe, ve své rodině životní prostor. Je to asi stále ještě otázka budoucího vývoje, ale až se takové formy utvoří, uvidíme, jak se pomocí nich dá opět sociálně řešit mnoho problémů - např. volba ženy mezi povoláním a dítětem. Poté budou i mladší manželé samostatnější, neboť se jim bude o děti starat někdo, kdo přitom bude patřit k jejich rodině. V současnosti je to ještě utopie, ale jednoho dne se to může stát skutkem, pokud to budou lidé chtít. Jsem přesvědčen, že takováto společenství dobrovolně spřízněných lidí mohou vzniknout ve střednědobé perspektivě. Potom budou starobince a domovy důchodců jako takové, doufejme, překonány.

Smrt je okamžikem nejvyššího zážitku vlastního Já

W.W.: Kdy a jak nastává vlastně smrt člověka?

V.Fintelmann: To je otázka, na niž moderní medicína snad nedokáže vůbec odpovědět. Proto také neustále pracuje proti smrti. Smrt je pro ni neustálou pohromou, provozní závadou, porážkou. Lékaři prožívají smrt pacienta jako porážku - pokud se ovšem o pacienta vůbec zajímají. Ve světle antroposofie můžeme nastínit dvojí pohled. Jedním z nich je pohled lékařský: Smrt nastává tehdy, když se tělo už nedokáže živit. Výživa spadá do oblasti vůle, Já se na ní zcela určitým způsobem podílí. Přestane-li toto volní úsilí, člověk umírá. Nějak podobně vysvětloval tyto souvislosti kdysi lékařům Rudolf Steiner. Smrt dává do souvislosti s výživou.

               Jiným pohledem je, že smrt je okamžikem nejvyššího zážitku Já. Je to zážitek, který můžeme v životě zakusit jen jednou. Ve smrti se Já zakouší tak intenzívně, jak tomu nikdy není, snad jen kromě vysokých stupňů meditace.  Je zajímavé, že lidé se zážitky stavů blízkých smrti takřka jednotně popisují jasnou, světlou a útěšnou postavu, jež zahrnuje umírajícího velikou láskou a o níž můžeme do jisté míry pravit, že je výrazem čehosi, co nazýváme Kristem.  Umíráme tedy Kristu a v Kristu, a zakoušíme přitom v nejvyšší míře sama sebe jako pravé Já, neboť naším bytím je Kristus. Rudolf Steiner nám připomíná, že tento zážitek je nezbytný, abychom si uchovali své Já a přenesli je přes práh smrti.

               Proto je takovým dramatem, že se v moderní medicíně usiluje všemi způsoby - jistě nevědomě - o to, aby byla člověku tato zkušenost Já odňata.  Intenzívní medicína, analgetika, narkotika - to vše potlačuje nebo aspoň ztěžuje toto prožívání Já. Nemůžeme než vidět za tím temné postavy Ahrimana a Antikrista, kteří přesně vědí, že člověk, jenž v okamžiku smrti učiní tento zážitek Já, okusí pravou skutečnost Kristovu. A to si Antikrist nepřeje. Až natolik je smrt pro člověka vyvrcholením, kulminací jeho života. Z běžného dnešního pohledu to můžeme lehce prohlásit za absurdní. Neboť z tohoto pohledu je smrt tím nejohyzdnějším a  nejhroznějším a člověku nejnepřátelštějším. Náhled, že smrt je konec, je ve své podstatě předkřesťanský. Neboť díky Kristu a skrze Krista už smrt není koncem, ale novým začátkem, novou možností, cestou do budoucnosti. Je tudíž zajímavé, hledět na všemožné praktiky dnešní doby, jak lidem tuto jejich proměnu, tuto novou možnost, tento zážitek Já, berou. Říkám to tak jednoznačně proto, aby se každý jasně rozhodl, jak chce zemřít.

Umírající potřebuje samotu

W.W.: Jaké máme připravit prostředí člověku umírajícímu stářím?

V.Fintelmann: O jedné podmínce jsem se už zmínil:  Musí být obklopen absolutním mírem. Bez dalšího to platí například o telefonu v úmrtní světnici, o profánních hovorech; samozřejmě  je zcela absurdní zapnout rádio. To, co říkám, vyplynulo z praxe. Musí tam panovat vědomě vytvářený mír. Nesmí tam být příliš chladno, ale ani příliš horko: tak 21 až 22°C. Občas je dobré místnost dobře vyvětrat, ale nikdy by nemělo okno zůstávat stále otevřené.

Důležité je, že umírající potřebuje být sám. Proti tomu se lidé dnes velice proviňují. Znám třeba ženu, která se upjala na svého umírajícího muže a nechtěla pochopit, že musí umřít. Těžce si na ní vymohl, aby ho jeden den nenavštívila. Ten den si s ní přesně dohodl a stanovil, a toho dne také zemřel. Také si vzpomínám na jinou ženu, která se starala o svého manžela doma, aby ho k smrti dochovala. Tu muž poslal, aby mu připravila hrnek kávy. Odešla, uvařila kávu a když se vrátila, byl už její manžel mrtev. Měla mu to nekonečně za zlé a po dlouhé měsíce se s tím nemohla vyrovnat.

               Neberte to, prosím, dogmaticky, ale při umírání člověk potřebuje samotu. Na druhé straně ovšem potřebuje také blízkost. Proto musíme především zdravým rozumem zvážit, kdy s umírajícím být a hovořit, nebo mu něco předčítat, a kdy ho nechat o samotě.

W.W.: Jak se projevuje, když umírající lpí na životě?

V.Fintelmann: Většinou jsou tito lidé ke svému okolí velmi nespravedliví a předhazují ostatním lidem to, že oni mohou žít, zatímco oni sami musí umřít. Může to dojít až tak daleko, že si umírající tímto usilovným držením se života zjednávají, vlastně kradou, síly, aby se udrželi naživu. Někdy je tahají i z těch, kdo se o ně starají. Z toho plyne, že s takovými lidmi se vůbec nesmí o jejich smrti promluvit. Smrt je pro ně téma, které je tabu, a reagují velice popuzeně, kdyby s nimi o tom chtěl člověk pohovořit.

               Na tom opět vidíme, jak je naléhavě nutné připravit se na vlastní smrt ne až krátce před ní, ale mnohem dříve. Pak je umírat najednou lehké. A nesmíme také přehlížet, že z tělesného pohledu je umírání bojem, který plně opravňuje frázi ‘smrtelný zápas'. Objevuje se nepokoj, škubání, někdy i bolesti. Je to, jako když se spoutaný akrobat snaží trhavými pohyby uvolnit z pout. Jeho křečovité pohyby celkem přesně odpovídají tomu, když se duše dere z těla. Proto je také naprosto nesprávné tehdy podávat uklidňující přípravky. A jako profesionál se musíte naučit takový nepokoj snést a přihlížet mu.

W.W.: Nedá se cvičením docílit schopnost určit správný okamžik smrti, abychom umírali vědomě?

V.Fintelmann: Ano i ne. Jestliže cvičíte v každém životním okamžiku svou připravenost na smrt, jestliže víte, že smrt na vás může přikvačit v každý moment, tento okamžik smrti rozpoznáte. Ale i ten nejzkušenější člověk - a to se týká člověka jako takového i speciálně lékaře - dokáže tento okamžik smrti určit přinejlepším v rozmezí 24 hodin. Vlastní okamžik smrti je člověku - a zřejmě i duchovnímu badateli - skryt, neboť je to okamžik nejsvětější. Ale kdo je velmi pozorný, dokáže tento okamžik smrti vycítit, nebo třeba i rozeznat v rámci zhruba 24 hodin. Nemohu ale meditací přijít na to, že dnem mé smrti bude například 7.srpen 2014.

Okamžik smrti

W.W.: Je tedy okamžik smrti předem dán?

V.Fintelmann: Ano, dokonce i okamžik smrti. V životním plánu člověka je zabudován na sekundu přesně.

W.W.: Ale jak to jde dohromady s lidskou svobodou? Jestliže je člověk alkoholikem, spotřebuje svůj potenciál životních sil a zemře jistě dříve, nežli v jemu ustanovený okamžik. A k tomu připočtěme veškeré další vnější okolnosti, které život usnadňují nebo naopak ztěžují nebo moří. Podle mne se jen těžko dá přijmout, že to je v lidském životním plánu zabudovaná jedna určitá sekunda.

V.Fintelmann: To se skutečně dá těžko dodržet. Lidská svoboda vede k tomu, že se okamžik vlastní smrti nedodržuje. Je jasné, že dnes umírají lidé před i po tomto okamžiku. Když se ale takový životní plán nedodrží, vede to k určité desorientaci po smrti. Ale existuje pro to jistý typ karmického vyrovnání, jenž spočívá na síle Kristově, na milosti, jež stojí proti lidské svobodě. Způsob, jak dnes lidé mohou využívat svou svobodu, vede k mnohým proměnám v jejich životě. Pokud člověk nezneužívá bezohledně svou svobodu, není korekce karmického životního plánu ničím tragickým. Arogantně se ovšem chová dnešní medicína, jež věří, že dokáže sama určit hodinku smrti, to jest aktivní nebo pasivní eutanázií, umělým navozením smrti v souvislosti s transplantací orgánů nebo s odstavením  či neodstavením od přístrojů na JIP. To je všechno velmi svévolné a pochází to z arogance lidského rozumu. Pro lidi, kteří zacházejí s těmito přístroji, je posmrtný svět pouze přítěží. Na tom má moderní medicína velikou vinu.

W.W.: Dříve lidé umírali třeba následkem komplikovaných zlomenin, tedy po dlouhém upoutání na lůžko. Jak máme hodnotit, že člověk například díky různému šroubování a narovnávání kostí může nyní žít déle?

V.Fintelmann: Je to výzva člověku, aby si v těchto mu přidaných  letech vytvořil novou karmu. Dokáže-li to, je problém prodlouženého života vyřešen. Žijeme ve světě 20.století. Jestliže byl kdysi někdo vyléčen v chrámovém okrsku působením mystérií, musel přinést oběť, jinak se vyléčení nestalo skutečností. Když dnes člověk dostane umělý kyčel, aby mohl dále žít, musí to u něj vyvolat otázku, co má za to obětovat. A v moderním smyslu obětovat znamená ze života takto mu darovaného učinit něco smysluplného a to především pro druhé lidi. Tak se vytváří ona nová karma.

W.W.: Jakým způsobem se lidé loučí se světem a jaké duševní postoje tím vyjadřují?

V.Fintelmann: Nejsem badatel zabývající se především smrtí, aby dokázal na tu otázku v úplnosti odpovědět. Ale právě skrze smrt velice blízkého člověka se mi vyjevilo, že i smrt souvisí s lidským temperamentem. Člověk, který byl po celý život cholerikem baží spíše po smrti náhlé, po něčem dramatickém. Flegmatik touží po smrti pokojné, melancholik po smrti bolestně prodlužovaného umírání a sanguinik zase umírá naněkolikrát – neumře nikdy napoprvé. Ale to je jen jeden aspekt a neměli bychom z něho vyvozovat nějaká pravidla. Platí samozřejmě i rozdíly v organické oblasti, neboť člověk s nemocnými ledvinami umírá jinak nežli nemocný srdcem. Pokud bychom měli přiřadit temperamenty organickým nemocem, pak by astmatik se zasaženými plícemi byl melancholikem, člověk s jaterní snětí flegmatikem, kardiak cholerikem a nemocné ledviny příznakem sanguinického charakteru.

Kromě toho však zažíváme, že každý člověk je i ve smrti individualitou a proč ten který umírá právě takto, se nedá odůvodnit. Ony kategorie podle jednotlivých temperamentů náleží nyní už spíše minulosti, budoucností je zcela individuální způsob smrti a umírání .

Umírající vnímá čarovný svět vlastního těla

W.W.: Jak se proměňuje vnímání umírajícího?

V.Fintelmann: Vnímání vnějšího světa slábne, směrem dovnitř se však zintenzivňuje.  Ježto má nyní umírající tak výjimečně bohaté vnitřní zážitky, potřebuje požadovaný pokoj. Zažívá nyní celé světy obrazů, tónů a barev, jež však ještě nejsou součástí posmrtného panoramatu. Na konci svého života prožívá umírající ještě jednou, naposledy a zintenzivněně, své vlastní vnímání, celý čarovný svět svého těla.  V této fázi by se na něj nemělo často mluvit, spíše mu naslouchat, neboť často vykládá podivuhodné věci. Zažil jsem to u jednoho blízkého člověka, jenž ve svých posledních dnech hovořil jen anglicky, ačkoli za svého života tak dobře anglicky neuměl. Objevují se často schopnosti, pocházející ze starších inkarnací.  A tento vstup do pradávna, v němž bylo utvořeno i toto jeho tělo, se nesmí rušit ani ovlivňovat moderními léčivy.

Také věřím, že umírající díky svému zesílenému vnímání přesně chápe, co probíhá v jeho těle a v jeho okolí. Proto už odedávna svým spolupracovníkům vštěpuji zásadu, aby se u lůžka umírajícího chovali tak, jako by se na ně stále díval a stále jim naslouchal. Pro důstojnost smrti je důležité, abychom se to opět naučili.

W.W.: Jaké změny probíhají ve fyzickém těle člověka ve dnech po jeho smrti?

V.Fintelmann: Tělo podstupuje ohromné proměny, jež se nejsilněji odrážejí na tváři člověka. Obličej se mění natolik, jako by odpovídal různým osobám: mladým, starým, ženám, mužům, kavalírům, sedlákùm, úzkostným, odvážným i znamenitým. To se velice silně mění. Během tří dnů po smrti opakuje zemřelý fáze svého života a  ty se zračí na jeho tváři. Po uplynutí této doby vypadá opět stařecky a to je čas uzavřít rakev. Ale i zde jsou individuální odchylky.  Zažil jsem osoby, které si podržely výraz, jaký měly při úmrtí a žádné proměny nepodstupovaly. Po tyto tři dny by si měl člověk uvědomit, že zemřelý prožívá s neuvěřitelným údivem obrazy svého života a není ho záhodno při tom rušit.

Jak se nemá chápat bdění u mrtvého

W.W.:  Tím se dostáváme k bdění u mrtvého.Je správné, že se mrtvému po celé tři dny po jeho smrti ještě předčítá?

V. Fintelmann: Ne, předčítání v této době je, myslím si, zcela nesprávné. Pokud vůbec, pak by se mělo číst potichoučku, nebo i mlčky. Nejlepší však je, když předčítající text jen vnitřně prožívá.

Ale čtení v této době nemá vlastně vůbec žádný smysl. Snad to pomůže "posvětit" dané místo, obzvláště když se jedná o obyčejnou, profánní márnici. Úkolem moderního člověka je, vnést novou spiritualitu i do těchto oblastí. Ovšem s iluzí, že v těchto třech dnech musíme být mrtvému k dispozici, se je třeba  vypořádat naprosto střízlivě: v této době se už zcela a výlučně zabývá sám sebou.

W.W.:  A jak to, že se v antroposofických kruzích často postupuje jinak?

V. Fintelmann: Je to omyl. Rudolf Steiner nikde neuvedl, že by se mělo v oněch třech dnech mrtvému stále předčítat. Pokud však je nutno něco číst, pak tedy výlučně z evangelií, nejlépe z Janova evangelia. A člověk si má při tom vybavovat, že vnáší spiritualitu do prostoru, který ji jinak nemá.

Tak se dá zachytit jedinečnost těla, jež leží před námi. Neboť o toto tělo se nyní sváří celá řada sil. To čteme v závěrečné scéně z Fausta, jak andělé a ďáblové bojují o tělo. Je snad účelné, dokonce snad kulticky správné, postavit do místnosti květiny, které společně s tělem uvadají a propadají zkáze. To není nic symbolického, ale realita.Vadnoucí květiny napodobují rozklad lidského těla. Ale nemusíme mít ani strach nechat mrtvolu o samotě. Nepřetržité bdění u mrtvého není nutné. Troufám si říci, že ani Lazarovi se nedostalo takové pozornosti, při níž by mu někdo neustále předčítal.

W.W.:  A odkud se tedy vzalo, že se mrtvým takto předčítá?

V. Fintelmann: Určitě ne od Steinera, nejspíše půjde o nedorozumění.

Poselství mrtvých

W.W.: Jakým způsobem by měli žijící navázat kontakt se zemřelými?

V. Fintelmann: Aktivně vytvářet vztahy se zemřelými patří k úkolům moderního člověka. Svět mrtvých na to čeká. Velmi mě vždy podněcovalo, jak zobrazil tyto vztahy například dramatik Jean-Paul Sartre ve své hře "Les jeux sont faits" ("Představení skončilo"). Mrtví se živými žijí a usilují o kontakt, ale nakonec musí zjistit, že je nevnímáme. Zemřelí tím trpí, že pro živé neexistují. Proto potřebují osoby, které by s nimi komunikovaly. Dnes už máme konkrétní nástin od Rudolfa Steinera, jak by se měly tyto kontakty pěstovat. Při setkání se zemřelým je důležité, abychom se spojili s jeho životem, se způsobem, jak hovořil, s jeho fyziognomií a s věcmi, jež pro něj byly důležité.  Takový kontakt je možno nejlépe vyhledávat při usínání, neboť tehdy ho nejspíš potkáme. Do světa zemřelých se nejlépe dostaneme tak, že vědomě usínáme  a do spánku s sebou bereme vědomě námi samými vytvořené obrazy ze světa zemřelého. Potom mohou v následujících dnech přicházet poselství od zemřelých. Bývá tomu různě: Buď nám vstupují do myšlenek, nebo do jednání.  Jenom se musíme naučit se sama sebe ptát, proč vlastně to či ono děláme, nebo proč nás napadá právě ta či ona konkrétní myšlenka. A když budeme v tomto o trošku vědomější, můžeme vytušit, že v těchto myšlenkách a činech spolupůsobí určitý zemřelý. Ale chce to hodně cvičení a nedá se to snadno vypěstovat.

Jako lékař jsem už s mnoha pacienty šel cestou umírání a tak jsem se k těmto cvičením dostal zcela přirozeně. Všichni mi nějak byli blízcí. A došel jsem ke zkušenosti, že nejblíže jsou nám zemřelí ve snech hned po usnutí. To jsou reálné sny, bdělé sny, které jsou docela jiné, než ostatní sny.  V takovýchto snech mohou zemřelí vystupovat docela živě. Jednotliví lidé se v těchto snech zjevují s podivuhodnou pravidelností a sdělují nejrůznější věci. Někdy přinášejí zprávy a poselství, které je třeba provést. Ale to vše předpokládá určitou školu života se zemřelými.  A nemám jiného učitele, jakého bych k tomu doporučil, nežli Rudolfa Steinera.

Samozřejmě jsou také lidé, kteří pro to mají určitou jasnozřivost, určitou citlivost. Právě nedávno mi vyprávěla své zážitky jedna žena, jež měla kontakt se synem. Každý večer jí stál u lůžka a rozprávěli spolu řečí, jíž oba rozuměli. Do pokoje k ní vstupoval vždy dveřmi a opouštěl jej oknem. Ovšem v této oblasti se vyskytuje rovněž mnoho iluzí a klamů. Kdo se však v tom opravdu cvičí, dokáže rozlišit iluzi od skutečnosti, zmatené sny od pravých. Ovšem to nejdůležitější je, aby lidé pochopili, že musejí navazovat vztahy se zemřelými sami od sebe. Aktivita musí vycházet od živých.

"Pilně se učím od svých pacientů"

W.W.: V poměrně mladém věku jste vypsal "ordinační hodiny pro seniory". Proč jste to udělal?

V.Fintelmann: Nejspíš ve mne neustále působí skrytě lékař, jenž vždy myslí dopředu. Dříve býval vždy lékař také dobrým prognostikem, jehož zajímal další vývoj. Snažil se vypátrat, k čemu může nemoc u kterého určitého člověka spět. Jestliže ignorujeme věk tou měrou, jak se to dnes děje, marníme již dopředu svou budoucnost. a protože se s věkem dnes zachází tak nepatřičně, soudím, že je v ohrožení budoucnost lidstva. Stojí za tím samozřejmě síly, které chtějí, aby člověk neměl žádnou budoucnost, ale žil jen zde a nyní. To vše mě přimělo napsat knihu, jakkoli jsem si byl vědom, že k tomu vlastně nemám ještě právo, neboť takovou knihu může člověk napsat nejdříve tak ve věku sedmdesáti let. Ale lékař, tedy vnímavý lékař, je schopen se od svým pacientů mnohému naučit. A nic, co jsem napsal, není vymyšlené, vše jsem odkoukal od pacientů. Jsem tak pilným žákem svých pacientů, když se mi svěřují.

W.W.: Vloni jste však svou profesní dráhu změnil. Co vás k tomu přimělo, a na čem pracujete nyní?

V. Fintelmann: Již jsem se zmínil o tom, jak je důležité včas ustoupit mladším a svěřit jim odpovědnost. Chtěl bych tedy nyní lidem dát to, co se mi jeví nyní v této fázi mého života to nesprávnější a tím myslím bádání a nauku. Musím tu velikou životní zkušenost a praxi předat mladším. Také je potřeba věci zjištěné v praxi, dále duchovně probádat a podpořit spirituální teorií. K tomu potřebuje člověk mnohem větší vnitřní i vnější klid a sílu, a proto jsem skončil ve funkci vedoucího lékaře v nemocnici Hamburg-Rissen. Rozjel jsem letos v Hamburku společně s dalšími lidmi postgraduální lékařskou akademii, Carus-akademii. Tam mohu lidem, kteří se mnou chtějí spolupracovat, předat svou zkušenost z pětatřiceti let praxe.To ovšem lze jen pokud člověk zůstane i nadále činným lékařem. Proto také dva dny v týdnu provozuji postaru lékařskou praxi, abych se nepřipravoval o ono učení náhledem. Doufám, že tak během deseti let dovedu i tento úsek svého života a práce k jejich velikému závěru.