Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Smrt je tématem, s nímž se dnešní lidé vyrovnávají s takovou nechutí, že ho občas až úplně ignorují. V centru pozornosti stojí narození dítěte, mládí i běžný každodenní život; avšak starý a zesláblý člověk či dokonce vlastní smrt jsou spíše přítěží. Přitom smrt přichází neodvolatelně, každý to jasně ví, ale přesto toto vědomí ze strachu či z pohodlnosti potlačuje. A přitom je smrt dokonce cílem života a životem po smrti se počíná naše nová budoucnost.
Smrt se jistě nesmí chápat chybně jako pouhý konec života, nebo je součástí života jako jeden z jeho procesů. Neustále - i ve dnech svého mládí - zažívá člověk procesy tělesného, duševního i duchovního odumírání. Kdo si jich je vědom, má příležitost včas se konfrontovat se smrtí vlastní i druhých lidí.
V následujícím interview rozpráví Volker Fintelmann podle své bohaté životní zkušenosti o stárnoucích lidech, o nejrůznějších nemocech stáří a jejich příčinách a také o umírajících, okamžiku smrti a vztazích k zemřelým.
Wolfgang Weirauch: Jaký proces je vlastně stárnutí?
Volker Fintelmann: Jedna z mých ranných zkušeností byla, že si lidé uvědomují stáří příliš pozdě: pro většinu začíná stáří až někdy v šedesáti nebo dokonce sedmdesáti letech, pro některé dokonce až v osmdesátce a někteří tento pojem vůbec nepřipouštějí. Vezmeme-li ovšem za základ anthroposofickou nauku o člověku, začíná proces stárnutí jednoznačně okolo čtyřicítky. Plus minus rok, samozřejmě jen pokud se týká fyzického těla. Duch naproti tomu nezná vùbec žádné stáří a duše se během života každým dalším zážitkem omlazuje. Avšak nejpozději čtyřicátým druhým rokem začíná fyzické tělo neodvratně stárnout a člověk vstupuje do životního období, během něhož se jeho duch má stávat na těle stále nezávislejším a tak dokonat své zrání. Stáří tedy znamená vytvořit ze svého Já plnou zralost. Ta může vyústit do toho, co lidé vždy nazývali plody moudrosti, ale není to vůbec samozřejmé.
Wolfgang Weirauch: Proč se dnes na starého člověka, nebo na stáří pohlíží s takovým odporem?
Volker Fintelmann: To je nedorozumění, způsobené orientací čistě na tělo. Když myslíme člověka výlučně tělesně, je postupující stárnutí jistě cosi negativního. Tak srovnáváme stárnoucí tělo s ojetým automobilem nebo starou ledničkou, které už nikdo nepotřebuje. Tím ovšem zatemňujeme vlastní hodnoty stáří - duchovní zralost a stále tvořivější duši. Tento názor se prosazuje velice silně v USA, kde sen o věčném mládí podněcuje k stále větším excesùm. Stačí jen pomyslet na idealizaci mládí a kosmetickou chirurgii. To se nám v současnosti tak silně sugeruje, že člověk už roste s představou, že stáří je cosi naprosto úděsné. Tak nastává paradoxní situace: Dnes by se každý rád dožil vysokého věku, ale nikdo nechce být starý. Takové zmatení je možno vyložit jen naprostým popřením duchovního. Avšak kdyby člověk upřel zrak na ducha, snad by si opět vybavil zážitek, jaký mívali lidé již před věky - zážitek ctihodného starce.
Že tělo stárne, pochopí člověk obzvláště u výkonnostního sportu. Člověk pozbývá pružnosti, ohebnosti a hbitosti. Vše, co považoval dosud za samozřejmost, uplývá. Za let mládí mohl člověk třebas upadnout při lyžování a nic se nestalo, mohl se zranit při hokeji, ale nic to nebylo; najednou je ale v této oblasti vše problematičtější a náchylnost k těžkým poraněním s trvalými následky vzrůstá.
Důležitým vodítkem pro to, abychom uznali časnější nástup stáří, než se běžně chápe, je i pojem "senior", který je odvozen z latinského slova "senex" (stařec). Za starého Říma se mohl stát senátorem jen ten, kdo dovršil 42. rok života. Tehdy měli jasnou představu o tom, že člověk, který přebírá zodpovědnost ve společenském smyslu, musí mít zralost aspoň 42 let, aby mohl zasávat takový úřad. A jestliže je člověk ve sportu "seniorsky" zralý už ve 32 letech, odkazuje poněkud i toto na ono stařectví.
U těla znamená stárnutí počínající a postupující degeneraci, u ducha znamená zralost. I v přírodě je tomu podobně: Každá rostlina se zaměřuje na to, přinést plod; ale u člověka chceme ignorovat právě to, co může přinést plody - stáří. Proto je například tragické, když Curd Jürgens nazve svůj životopis: "60 let a ani trochu moudrý". To je blamáž, nad niž horší není.
W.W.: Jestliže tedy stáří začíná už čtyřicátým rokem , měl by se stímto procesem člověk již dříve vyrovnat. Jak se může člověk připravit na stáří a nakonec na smrt?
V.Fintelmann: Je pro to spousta možností. Základním předpokladem by mělo být vychovávat mladého člověka tak, aby prokazoval starým lidem nezbytnou úctu. V podstatě by měl mít mladý člověk respekt vůči stáří. To ovšem předpokládá, že se setká se starým člověkem, jenž zasluhuje úcty. Staří a mladí žijí dnes odděleně a bylo by jistě ideální, kdybychom nastolili životní poměry, kdy by mohli opět žít ve větším vzájemném kontaktu.
Rudolf Steiner jednou pronesl překrásnou větu: "Kdo se v mládí nenaučí modlit, nemůže ve stáří žehnat." Již v dětství jsou dány určité základní prvky, kterým se člověk musí naučit, aby uměl správně stárnout. K nim náleží např. úžas a již zmíněná úcta před zkušenějšími. Abychom dokázali správně zestárnout, musíme být po celý život žáky. Neboť v negativním smyslu je člověk starým tehdy, když už není ochoten se učit. K tomu mě napadá jedno španělské přísloví, které mám velmi v oblibě, protože je velmi paradoxní, ale současně plné smyslu: "Chceš-li opravdu zestárnout, musíš začít brzy." To pak člověk poztrácí veškerý strach ze stáří a smrti.
W.W.: Co je základní příčinou každého onemocnění; pochází onemocnění spíše z vnitřních dispozic organismu nebo spíše zvnějšku?
V.Fintelmann: Podle dnes všeobecně rozšířeného způsobu myšlení pochází nemoc zvnějšku. Týká se to především teorie původců infekčních chorob, teorie karcinogenních látek a teorie úrazů. Proti tomu stojí jasné vyjádření Rudolfa Steinera v tom smyslu, že většina všech onemocnění pochází z vnitřních popudů. Tyto vnitřní popudy jsou procesy samy o sobě zdravé, avšak nemístně působící.
Můžeme si pomoci příkladem, který je obzvláště významný pro nemoci stáří: sklerózou, čili tendencí zatvrdnout, zratit pružnost. V dětství předpokládá např. tvorba kostí jistou zdravou míru sklerozity - u různých orgánů, částí pokožky a kostí různě intenzivní. Kost musí být jistě tvrdší než játra, krev si musí podržet svou tekutost apod. Skleróza sama o sobě je schopnost organizmu podržet si stále nezbytnou formu. Pokud v dětství jsou sklerotické tendence nedostatečné, objeví se například Rachitis. To je nemoc měknutí kostí.
Totéž platí pro tvorbu nádorů, jemuž podle výše uvedeného principu neodpovídá nic jiného než diferenciace tkání z jednotné základní tkáně. Všichni pocházíme z jednotné základní tkáně, kterou nazýváme vaječnou buňkou a která se diferencuje do nekonečné rozmanitosti tělních tkání. Patologicky tato schopnost diferenciace vede ke tvorbě nádorů, kde se schopnost diferenciace osamostatňuje a nestojí už tedy ve službách celého organizmu. Je tedy primární schopností mladosti, která ovšem ve stáří se zvrhává v onemocnění.
Na druhé straně máme alergie a záněty. Zánět vlastně znamená, že je organismus příliš produchovnělý a alergie vlastně znamená, že je příliš oduševnělý. Každé alergické onemocnění má také psychosomatickou složku. Při senné rýmě, při astmatických onemocněních nebo při jiných alergiích zakoušme vždy značnou účast duše. Pohlédneme-li na ně z větší blízkosti, povšimneme si, že záněty a alergie reprezentují typické náchylnosti starších lidí stát se tělesně-duševními nebo tělesně-duchovními. Obojí je ale také typickou chorobnou tendencí dětství. Dítě začíná zánětlivými onemocněními, tedy dětskými nemocemi, v adolescenci začínají alergie, aby si dospívající získal vlastní postoj vůči světu až v tělesné podobě.
Základní myšlenkou anthroposofie je, že každý organismus je v zásadě sám v sobě celistvý, jedinečný a vymezený vůči všemu okolnímu světu. Nějak tak podobně to formuluje i moderní medicína jakožto základní imunologické pravidlo: "Vlastní poznává nevlastní." Víme tedy naprosto přesně, co je naší tělesnou podstatou, a víme tedy také přesně, co nejsme. Pokud se tato schopnost ztratí, je to počátek alergického onemocnění.
Časovým nebo lokálním přesunutím zdravých a náležitých procesů. vznikají tedy nemoci. Časové přesunutí znamená například, když se něco, co náleží mládí, objeví ve stáří, místní pak například když se něco, co je správné pro játra, objeví u plic. Příliš silná jaterní funkce rozdmýchá například na plicích zápal plic. Přírodovědná medicína nazývá změny na plicích při jejich zánětu hepatizací, tedy "zjaterněním". Rudolf Steiner poukázal na to, že duchovní náhled se při důkladné pozornosti vždy shoduje s přírodovědnými fakty, ovšem nikoli vždy s jejich interpretací. Abychom to shrnuli: Příčiny nemocí se nacházejí převážně v samotném člověku a spočívají v tom, že zdravé procesy se časově nebo místně vychýlí jinam.
W.W.:Jak se ve stáří posiluje tvorba nádorů?
V.Fintelmann: Nádory se počínají tvořit asi tak ve čtyřiceti až padesáti letech, pokud ovšem nejde o karcinom. Myslíme zde na benigní nádory, tedy na to, když se jisté části tkání v organismu osamostatní, neboť je duchovně-duševní podstata člověka dostatečně neudrží na uzdě. Podle Steinera v každé buňce sedí revolucionář proti duševně-duchovnímu principu. Buňka by chtěla vést nezávislý život, a proto ji musí duševně-duchovní organizace člověka neustále přesvědčovat, aby se podvolila službě organismu. Když ale duše a duch ve stáří od tělesnosti poněkud poodstoupí - ve zdravém smyslu - vynoří se fenomén benigních nádorů. Příkladem pro to mohou sloužit např. myomy dělohy a benigní nádory - adenomy na prostatě. Také sem patří změny na kůži - takzvané stařecké skvrny, a také nádory tukové tkáně a chrupavek. Ty ale mají v podstatě všechny benigní charakter. Maligními se stanou, teprve jsou-li na místě, kde jsou organismu na překážku, tedy zabraňují-li například odtoku žluči do moči. Nejmarkantněji je to vidět na nádorech mozku, které mozek silně utlačují.
Nádor tedy znamená, že duch a duše už na určitých místech tělo zcela neovládají tak jako v mládí. Nádory patří k fyziologii stáří a obecně je není třeba léčit, pokud organismus jinak neobtěžují.
W.W.: A jaké jsou v organismu sklerotizující tendence.
V.Fintelmann: Nejznámější je skleróza cév, arterioskleróza. Určitá míra ztvrdnutí cév je ve stáří zcela normální. Ve fyziologii stáří vystupuje také arthróza, opotřebení kloubů. Pokud dnes ale počínající arteriosklerózou trpí značný počet lidí mezi 20 a 25 lety, je to nezdravý jev. Je to nevčasné. Pozadím normální, stařecké sklerózy je, že síly, které v mládí pohánějí kupředu vývoj organismu, tedy síly Já, se ve stáří stále více emancipují, a tak nedrží už tolik na uzdě rozkladné síly pocházející z nižších vrstev organismu. Ona obávaná osteoporóza, měknutí kostí u dospělého člověka je ztrátou bílkovin a podpůrné hmoty a ke stáří a jeho fyziologii patří. Může se ale také objevit dříve jakožto presenilní osteoporóza, a potom je skutečně nemocí a je jí také třeba brát vážně.
W.W.: Co znamená pro duší a pro ducha, když je tělo ve stáří vystaveno skleróze?
V.Fintelmann: V nejlepším smyslu vůbec nic. Je-li tělo sklerotické, znamená to pro duši a pro ducha drobnou výhodu, že se od něj dokáží snáze odpoutat a cítí se volněji. Zde máme klíčový problém moderního člověka: Pokud stárne správným způsobem, bude asi od čtyřicátého roku duchem ponoukán uvolňovat se z těla. Odpoutáváme se od svého fyzického těla, což se nejzřetelnějí projevuje na fyziologické dalekozrakosti. Ta ukazuje na určité uvolnění duše od zrakového orgánu, oka. Pokud k takovému uvolnění nedojde, duše i duch spolu s tělem degenerují. Tehdy nastupuje například demence, duchovní rozklad člověka. Taková nemoc nenastává proto, že se rozkládá tělo, ale že se tohoto rozkladu účastní i duch.
W.W.: Co se proti tomu dá dìlat?
V.Fintelmann: Èlovìk musí zavèas zaèít duchovnì i duševnì cvièit, tak jak to pøedvedl Rudolf Steiner ve svém díle ‹O poznání vyšších svìtù›. Anebo si mùže èlovìk vybudovat myšlení nezávislosti na tìle podle jeho ‹Filosofie svobody›. Mùže také provádìt jeho šest takzvaných pomocných cvièení, která jsou vlastnì cvièeními základními. Kdo skuteènì provádí tìchto šest cvièení a získá si odpovídající schopnosti, nebude mít ve stáøí vùbec žádné problémy. A nebude mít problémy ani s centrálním orgánem, který je ve stáøí nejvíce zasažen, se srdcem.
Arterioskleróza je koneckoncù nemoc, jež se týká celého srdeèního systému, nebo tepny (artérie) nejsou nic jiného než srdce, rozprostøené do celého organismu. Já je nazývám tykadly srdce, nebo srdce je receptorem všeho, co se v organismu dìje. Neexistuje v organismu místo, o nìmž by srdce velice dobøe nevìdìlo, co se v nìm právì odehrává. A když jen tento orgán spoluprožívá, jak duševno i duchovno spolu s tìlem stále více chátrají, je to pro srdce nejtìžší myslitelné soužení, jaké si jen lze pøedstavit. Když to vyjádøíme na sociální úrovni, dochází touto cestou k zatvrzení srdce, k srdeèní skleróze, kterou mùžeme oznaèit jedinì výrazem "zatvrzelost srdce" Proto také lidé zcela oslepnou na sociální rovinì. Zatvrzelost srdce, jakožto následek duchovní i duševné degenerace, je pøíèinou toho, že dnes už lidé nedokáží vidìt srdcem.
W.W.: Zmínil jste se, že šest pomocných cvièení pùsobí na srdce uzdravujícím úèinkem a zabraòuje srdeèním chorobám. Mùžete tuo souvislost ještì ponìkud konkrétnìji osvìtlit?
V.Fintelmann: V naší nemocnici jsme uèinili pozitivní zkušenost, když jsme lidem, kteøí vykazovali tendence k srdeèním onemocnìním, ukázali cestu k pomocným cvièením. Samozøejmì, není možno jim tento zpùsob pøedepsat nebo vnutit, pouze pøiblížit. Ovšem mohu øíci o lidech, kteøí se touto cestou skuteènì vydali, že zbavili své srdce podivuhodným zpùsobem vší sklerózy. To ovšem jde jen tehdy, když skléroza ještì nepokroèila tak daleko, aby nastalo enormní zúžení cév pøílišným ukládáním vápníku. Nebo ten už se nedá duchovnì uvolnit.
Avšak jako prevence takového poèínajícího onemocnìní vìkem jsou tato cvièení nepochybnì vhodná. Prvních pìt je kontrola myšlení, kontrola jednání, procvièování pozitivnosti, bezpøedsudeènosti a vyrovnanosti. Odvaha, jakožto síla duše je obvykle tou oblastí, v níž duši osvìtluje Duch. Tam žije naše Já jako jádro duše. A pokud to chceme vyjádøit anthroposoficky pøesnìji - tam, kde prožíváme svou duchovní svébytnost, povstává i odvaha. Odvaha moderního èlovìka musí být v rovnováze duše i ducha, nebo stojí stále tváøí v tváø pochybnosti. Je to nezbytné, nebo jestliže èlovìk pochybuje, nemùže nalézt sám sebe a stále se rozplývá ve svìtì.
Tìchto pìt cvièení se musí jedno po druhém, a pozdìji i jako šestice procvièovat pro získání vnitøní vyrovnanosti. V srdeèní oblasti se tak rozvine jeden z ústøedních lotosových kvìtù - lidských orgánù pro vnímání nadpøirozeného. Tímto orgánem duševnì vnímáme a dnes již mohu s naprostou jistotou tvrdit, že je to i orgán sociální vnímavosti. Skuteèná lidská úèast se mùže rozvonou jedinì díky tomito orgánu. Proto mohl øíci Saint-Exupéry, že èlovìk vidí správnì jedinì srdcem a podstatné je skryto zrakùm ostatních lidí.
W.W.: Proè je srdeèní infarkt dnes nejèastìjší pøíèinou úmrtí?
V.Fintelmann: To je velice zajímavé. Srdeèní infarkt je skuteènì prvoøadou pøíèinou úmrtí, a když k tomu pøipoèítáme ještì cévní systém, pøibude nám ještì mrtvice. To, co nyní prohlásím, je jistì velice odvážná domnìnka, ale zakládá se to na hluboké, intuitivní zkušenosti lékaøe: Srdeèní infrakt není nic jiného než vysvobození. Je osvobozením duchovního èlovìka z tísnivé situace postupujícího zatvrdání srdce. Tím se ale také každý infarkt stává pøíležitostí k novému poèátku. A patøí ovšem k tragice moderní medicíny, že zde nemyslí na nic jiného, než na co možná rychlou rehabilitaci, aby byl èlovìk co možná stejný, jako pøedtím.
To má i duchovní paralelu. Okolo šestapadesátého roku života - jak øíká Steiner - zaèíná èas, jehož obsahem by mìla být vlastní "smrt a promìna". V tomto údobí by se mìl èlovìk v podstatì ještì jednou a zásadnì dotázat, zda byly jeho životní cíle skuteènì naplnìny, aby mohl završit své léta v jisté vyrovnanosti, nebo zda ještì zùstávají nedoøešené otázky, ke kterým se nyní poskytuje poslední šance na uskuteènìní. Køivka úmrtnosti pøi infarktu kontinuálnì stoupá od pìtaètyøiceti let, v pìtašedesátce dosahuje ostrého maxima a poté opìt klesá.
Je velice zajímavé, jak tato pøírodovìdná fakta odpovídají spirituálním výrokùm Rudolfa Steinera. Jsem pevnì pøesvìdèen, že srdeèní infarkt v sobì nese poselství, naléhavé poselství pro èlovìka, aby podrobil svùj život zkoumání a urèité, pøesnì vymezené vìci ve svém životì zmìnil. K tomu mu musí samozøejmì rozhovorem dopomoci i lékaø. Vidìli jsme už mnoho pøíkladù toho, jak se lidé jali skuteènì úèinnì mìnit svùj život a dali mu zcela nový smìr. Kdo ale tomuto vnitønímu požadavku neyvhoví, pouští se opìt do zrádné tùnì, do níž již jednou zabøedl a která ho pøivedla až k infarktu.
U srdeèního infarktu se dnes používají hlavnì beta-blokátory, pøípravky, které brzdí a blokují pùdobení duše na orgány. Tím se tedy ten orgán pøístupu duševního svìta zcela uzavøe. A to je pøesnì opak toho, co musí v terapii nastat. Ovšem tento prostøedek je indikován èistì somaticky, nebo se ukázalo, že potom ménì èasto dochází k opakovanému infarktu. Ovšem je-li srdeèní infarkt pokusem o osvobození, je taková terapie úplnì nesprávná.
W.W.: Jaké příčiny má ve stáří diabetes a jak se dá zeslabit?
V. Fintelmann: Stařecký diabetes je dnes velice obvyklou nemocí a objevuje se nezřídka už u třicetiletých! Je odrazem a projevem člověka, jehož konzumentské pohodlí učinilo natolik ztuhlým, že již vůbec nekoná to, čeho si žádá proces výživy - aktivně přistupovat k procesům trávení, aby mohla být překonána živočišná přírozenost a byla přebudována ve zcela novou přirozenost lidskou. Tato pohodlnost se dnes nejextrémněji projevuje ve vyvařovnách "Fast Food". Když se díváme na takové lidi pohledem lékaře, vidíme, že často už ani neumějí žvýkat. Jenom polykají. A slabost Já a vlastní vůle v oblasti výživy je vlastní příčinou stařeckého diabetu. Proto také vůbec zde nepůsobí léky, poněvadž je třeba v první řadě léčit vůli. Prvním krokem při léčení vůle je dieta, redukce váhy na normální stav a zcela nově pojatý základní pohyb - žádný tvrdý a bezhlavý jogging, ale radostný pohyb, jenž přináší potěšení - a teprve pak mohou být na podporu léčivého procesu nasazeny léky. Na prvním místě však stojí cvičení vůle zaměřené na výživu orientovanou na kvalitu.
W.W.: To je skutečně tak drastické, že by ti, kdo se stravují ve Fast Foodech už neuměli ani žvýkat?
V. Fintelmann: Ano, stačí trochu pozorovat MacDonaldy a tam tuhle hltavost uvidíme: Oni ty hamburgery spíše polykají, nežli by je žvýkali. Není to sice přímo v jádru ideologie tohoto způsobu stravování, že by musel člověk dostat předžvýkanou potravu, ale v jádře takový popis sedí. Možnost žvýkat jídlo nám Fast Food upírá, takže je je možnou pouze polykat. Zejména pro děti má takový způsob stravování katastrofální důsledky. Ovšem na druhé straně - a v tom tkví to pokušení - si ho děti velmi oblibují.
W.W.: Rudolf Steiner píše v knize, kterou uspoøádal spoleènì s Itou Wegman, "Grundlegendes zu einer Erweiterung der Heilkunst nach geisteswissenschaftlichen Gesichtspunkten" (GA 27), že pøíèinou revmatismu je nedokonalá pøemìna látek prostøednictvím Já. Jak tomu máme rozumìt?
V.Fintelmann: Revmatismus je v podstatì dùsledkem toho, co už jsme také poznali: výživy, kterou já nedostateènì asimilovalo. Její následky ale v tomto pøípadì nemají vliv na zažívání, ale na strukturální složky organismu. Zažívané látky se úplnì odbourají, až na své nejzákladnìjší elementy, a poté se buduje vlastní tìlesná substance. A právì pøi procestu tìlesné výstavby revmatik selhává, ponìvadž mùže použít tyto tìlesné látky jenom po urèitou hranici, ale ne dokonale, takže jsou potom organismem nuceny k usazování. V podstatì je revmatismus klasickou nemocí vzniklou ukládáním látek, které nebyly pozvednuty na lidskou úroveò, tedy na úroveò já, a tam promìnìny. Ovšem na rozdíl od diabetu sehrává zde lidský pohybový aparát svou významnou úlohu, nebo revmatismus je onemocnìním pohybového ústrojí, pøi nìmž je èlovìku odepøen pohyb. Proto jsou také hlavními místy onemocnìní vlastní pohybová centra - klouby.
V kloubech podle Steinera sídlí smysl, který normální psychologie percepce nezná - smysl pro vlastní pohyb. Umožòuje nám zakoušet pohyb vzhledem ke svìtu. Tady má moderní èlovìk také jeden obrovský deficit, nebo jako "automobil" se už nepohybuje, ale nechává sebou pohybovat. To poèíná už nejútlejším dìtství, prosazuje se postupnì s chozením do školy, protože do školy už nechodíme, ale jezdíme. Máme-li takový deficit, vùbec není divu, že se množí revmatické choroby podobného druhu. Dnes už u dvaceti- až tøicetiletých shledáváme pokroèilé degenerace kloubních systémù. V pozadí stojí nedostatek pohybu. Ovšem nechápejme to pouze vnìjškovì, vše má i svùj vnitøní aspekt. Èlovìk se totiž mùže hýbat z radosti, nebo proto, že se nìèím nadchne. Proti tomu se staví dnešní ideologie "být cool", takových tìch Camelù nebo Marlborákù. Kdybychom to vyjádøili ještì zlomyslnìji, je to muž na skále - man on the rocks. Lidé si vùbec neuvìdomují, jak je vlastnì zhoubné, když namísto ohnì nadšení nastoupí chladný èlovìk - "cool". Takový postoj "být cool" je ve svém jádøe nelidský. Jedním z aspektù revmatických chorob je i ztráta vnitøní pohyblivosti.
W.W.: Má také parkisonova choroba svůj vnitřní aspekt?
V.Fintelmann: Parkinsonova choroba, která je čím dál častější, je poměrně těžkým oříškem, o němž jsem dlouho přemýšlel. Jako hlubší příčina se mi zde vyjevila spojitost s iniciativou. Rudolf Steiner poukazoval na to, že se vůle může v člověku městnat, pokud nežije zdravě. Takové zadrhnutí vůle pak může spolupůsobit na místě, kde vůle vlastně nechce. U jednoho se to projevuje zchromnutím u jiného přehnanou pohyblivostí; třasavkou. Postihuje převážně lidi, kteří pracovali spíše v kancelářských zaměstnáních a ne manuálně.Není to možné absolutizovat - prozatím se mi ozřejmila pouze tato tendence. Jestliže lidé postupně vrůstají namísto do kreativních povolání do byrokratických, nemůžeme se divit nárustu případů parkinsonovy choroby.
Každý lidský orgán má i určitý význam pro duši - duše se na tělesných orgánech diferencuje. Orgánem iniciativy je žluč. Žluč souvisí velmi silně s kvalitou železa, s martickou silou. Je zajímavé, že místa v mozku, mozková jádra, z nichž se vyvozuje parkinsonova choroba, jako jediné zadržují železo. Toto uložené železo pravděpodobně slouží k podněcování iniciativy člověka. Člověk zasažený parkinsonovou chorobou nedokáže řádně zvládnout vnitřní režim železa spojený s procesem vylučování žluči.
Nad takovým člověkem se vznáší určitá tragická atmosféra, jež ale rovněž vyjevuje aspekt této choroby orientující se do budoucnosti. Jsou totiž také lidé, kteří svou vůli v určitých oblastech zadržují, aby si ji odnesli do doby po smrti a vytvořili pomocí ní silné volní odhodlání v budoucím životě. Věřím, že bychom o každém člověku postiženém parkinsonovou chorobou měli pociťovat, že tu jde trochu o posvátnou nemoc, neboť máme zčásti co do činění s lidmi, kteří v tomto životě cosi trpělivě zadržují, aby to projevili tím silněji v budoucím.
V této souvislosti bych chtěl připomenout, že nemoc nikdy nemůžeme morálně hodnotit. Každé pozorování je střízlivé a věcně opatrné. Pokud ale místo toho zvedáme ukazováček, že si je člověk nemocí vinen sám, jsme na úplně nesprávné ceste, která je lékaři, terapeutovi i ošetřovateli naprosto nemyslitelná. Tato zásada se bohužel ale vždy nedodržuje a to vede potom k lékařství, které mohu označit pouze jako hnusné.
W.W.: Druhou nejèastìjší pøíèinou úmrtí je dnes rakovina. Jaké je pozadí této nemoci?
V.Fintelmann: Rakovina je skuteènì u lidí druhou nejvýznamnìjší pøíèinou smrti.Zhruba polovina lidí umírá na choroby srdce a cév, tøetina na rakovinu, takže asi 85% všech úmrtí pøipadá na tyto dvì nemoci. Takže vlastnì zùstává jen nepøíliš velký výbìr toho, na co mùže èlovìk zemøít jinak. Rakovina mívala tendenci být spíše nemocí stáøí, avšak dnes se èasto rozvíjí dramaticky už v ranném dìtství. Rakovina je nemocí, jež strarému èlovìku nejdùtklivìji hlásí: Èlovìèe, pamatuj, žes smrtelný!
To byla první vìc, kterou jsem na této nemoci postøehl, ale pøesto mi nikdy nebylo tak úplnì jasné, proè mají lidé právì z této nemoci tak veliký dìs. Skoro každý, komu je vystavena diagnóza rakoviny, se nejdøív zeptá: "A pane doktore, kolik mám ještì života?" Není podobná nemoc, která by lidem tak neúprosnì sdìlovata, že jsou smrtelní.
Rakovina je potud nemocí souèasnosti, nakolik se dnes ignoruje tìlesná smrt. Avšak kdo zcela zapomíná, že jednoho dne zemøe, je materialista. V duchovním èlovìku žije zcela samozøejmì vìdomí, že jednoho dne musí zemøít. Duchovní èlovìk také ví, že èlovìk stále umírá; umírá tím, že si rozvíjí své vìdomí. Nebo to je možné jen za cenu smrti a odumírání. Proto se tak dobøe k dnešku druží výrok Angela Silesia: "Kdo pøed svou smrtí již nezemøe, ve smrti zahyne" (celé dvouverší podle pøekladu Mir.Matouše: Døív nežli umøeš, møi, pak umøít nemusíš; smrt sama pøijde-li, zda prolomíš tu møíž?)
Zde je tøeba uvést, co i Steiner uvádí ve svých pozorováních, totiž že po smrti lidé napoøád nechápou, že už zemøeli. To spoèívá v tom, že se bìhem života nenauèili vìdìt, co to obnáší, muset zemøít. Tyto duše setrvávájí ve strašlivé podobì v zemském okruhu poblíž stále živých lidí. Dokonce jsou i nìjaká psychologická pozorování ze Spojených Státù, že skuteènì dochází k posednutí živých dušemi zemøelých. Ty žijí po smrti v úplné desorientaci, bez tìla, a hledají tudíž jako svou oporu a pøedmìt nìjaké nové tìlo.
To sice zní dramaticky, ale je nutné, aby i dnešní lidé tìmto souvislostem porozumìli, nebo ignorance smrti a posmrtného èasu je jedním z klíèových problémù současnosti. A to naprosto tìsnì souvisí s rakovinou, nebo když se nám poštìstí setkat se s touto chorobou, máme se také během života učit umírání. To znamená, že se člověk znovu učí modlit, nebo modernìji pojato meditovat. Nebo návratu k védomí vlastního Já, k vìdomí Ducha ve mnì a poté i ve světě vždy předchází proces umírání. Existuje pro to nádherné vnìjší vyjádření - bolest myslitelova, jak ji zpodobuje například Rodin ve své plastice "Myslitel". Pøi pohledu na ni se nám její obličej jeví jako jediná hluboká bolest. Kdo skutečné myslí, neprojde kolem tohoto zážitku bolesti lehce dále. Snad i toto je část oblasti, již člověk dříve mysticky nazýval mystickou smrtí. Človìk musí částečně, jistou částí své bytosti, zemřít, aby mohl poznat nìco vyššího. To se učíme především v meditaci.
W.W.: Dá se hovoøit o určitých typech rakoviny, nebo je rakovina nemocí, jež je nám pøisouzena jsko znamení času?
V.Fintelmann: Podstata této choroby se mùže jevit nìkolika zpùsoby. Jedním typem je èlovìk, jenž je zcela pohøížen èasnosti bytí. Takový člověk, jenž žije materiálními vìcmi, je jistì rakovinným typem. Ateistou, popíračem Boha, nebo čímkoli jiným je proto - tak tvrdí Steiner - že je ve své podstatì nemocen. Je ovšem zajímavé, že ani u tìchto lidí se vždy nerozvine zjevná tvorba nádorù, uvíznou v okultním stádiu rakoviny. Nebo tvorba nádorù je zárodečným pokusem o uzdravení, a tìlo posiluje.
Je ovšem ještě druhý typ rakoviny. Jeho jsme se už také dotkli. Je jím soucítìní s osudem svìta. Lidstvo jako celek totiž už překročilo práh na cestì vedoucí k duchovnímu svìtu, už mùže opìt zažívat skutečného ducha, ale spí. Lítost nad touto duchovní skutečností vede takové lidi k onemoènìní rakovinou. Není tedy natolik nemocí jednotlivce, jako spíše nemocí celého lidstva.
A ještě je třetí typ: totiž lidé, kteří vědomě, v nejvyšším toho slova smyslu, přijímají tuto nemoc. Pro nì je cestou učednictví, nebo není lepšího zpùsobu, jak by se člověk tak hmatatelnì seznámil s materialismem naší doby a duchovním pozadím, jež mu uèí, nežli pøi této nemoci. A konečnì je ještě další typ rakoviny a tím je rakovina u dítěte. O nìm nemohu ještě říci, že bych prozkoumal celé jeho pozadí, nebo jsem nemìl tolik pøíležitostí k její pozorování, jako u dospìlých. Nicménì jsem pøesvìdèen, že významný podíl na onemocnìní dìtí má jejich okolí, že pøejímají a vèleòují až do organických struktur své bytosti rakovinnou chorobnost svého okolí. Taková rakovina je pak už zcela neosobní. Nemá s dítìtem nic spoleèného a je ohavným vyobrazením okolí dítìte. Máme-li pracovat s rakovinou dítìte, musíme tedy pracovat s jeho prostøedím.
Rakovina se nám tedy jeví ve ètveré podobì. Jsem si jistý, že existují ještì další její podoby. Základ je ale vždy stejný. Je jím otázka, již jsem nazval ve svých "Hovorech o rakovinì" [Krebssprechstunde,Stuttgart 1994) Markétèinou otázkou, samozøejmì vztaženou na rakovinu: "Povìz, Jindøichu, jak jsi na tom s náboženstvím?" Tohle místo ve Faustovi bychom si mìli pøeèíst a vidìli bychom, jaké nádherné teoretické vytáèky zde Faust pøedvádí a jak dìvèe na nì ve své zdravé naivitì odpovídá: "Tak mluví i pan faráø." Klíè k našemu onemocnìní leží v religiozitì moderního èlovìka. Tím nemám na mysli to, zda èlovìk chodí èi nechodí do kostela, ale zda má pøístup k duchovnímu svìtu v hloubi svého nitra, v ostatních lidech nebo ve svìtì okolo.
Léèení rakoviny tedy zásadnì spoèívá v tom, klást èlovìku otázku, zda je pøipraven vzít vážnì spiritualitu svìta. Vše ostatní jsou jen pomocné prostøedky, vèetnì terapie pomocí jmelí, jež se dnes èasto mylnì chápe jako imunologické pùsobení. Nebo i ona je pro lidské Já jen vychovatelem. Vychovatelem k tomu, aby odkryl duchovní rozmìr svìta; a nebo také ne. Na tom závisí osud této nemoci.
Také ovšem existuje rakovina stáøí, jež je vlastnì neškodná. Pøesto má každá rakovina význam poukazu na nìjaký deficit v lidské spiritualitì. Potud není divu, že že dnes nabývá rakovina tak ohromného rozšíøení.
W.W.: Jakou úlohu plní pro člověka smysly a jak a k čemu se ve stáří mění?
V. Fintelmann: To je velmi rozsáhlá otázka. Smysly jsou v nás jakýmisi zálivy, jimiž do nás proudí smyslový svět. Rozhodujícím východiskem nauky o smyslech je, že nepřipustíme-li nic jiného, nemůže na nás svět působil jinak než zdravě. Když nechceme, aby na nás svět působil musíme své smysly zamknout. Ale: Oči ještě snad zavřít dokážu, ale uši ne! Proto je si k tomu potřeba vypěstovat schopnost - dá se k ní dospět například cvičeními podle Rudolfa Steinera - schopnost naprostého zklidnění, aby na nás vnější svět vůbec nemohl působit. Z takové schopnosti pak povstává schopnost inspirace. Avšak základním cvičením je, komunikovat se světem skrze smysly pouze záměrně, ne jako ve snu, nebo ve spánku, jak tomu většinou bývá. A když si takto vůli necvičíme - tedy tak, že vpouštíme dovnitř ze světa jen to, co chceme - smysly slábnou. V moderní medicíně hovoříme též o oslabení smyslů - slabomyslnosti[1]. Zní to sice hrozně, ale je to hluboké. Soudobý člověk je povětšinou slabomyslný. Jinak by leccos nebylo vůbec možné. Tak například celý systém sdělovacích prostředků existuje a přežívá jen díky u dnešního člověka rozšířené slabomyslnosti. Protože člověk se zdravými smysly by to, co se mu nabízí, vůbec ani nevydržel.
Za druhé smysly mohou upadnout do snění, a tak se stát tvůrci iluzí. To je ta sféra, kterou obvykle nazýváme blouznivostí a bláznovstvím. Nemám na mysli velké psychózy, ale človíčka, který je obětí iluzí, třeba tak, že sází v loterii, člověka, u něhož se myšlenky řídí přáním, nebo spekuluje na burze.
Nejvyšším stupněm ochromení nebo zaslepení smyslů je pak demence, to pak již smysly vůbec nefungují. Určitý typ organické demence je šedý zákal oční; tím se totiž čočka tolik zakalí, že člověk vůbec už nevidí svět. I dalekozrakost je oslabením smyslů, poněvadž člověk stále méně rozeznává blízké věci. Namísto toho získává stále více přehled, prozíravost, rozhled. - Brýle jsou jistě pro moderního člověka nezbytné, ale samozřejmost, s níž tak jedinec náhle vše dostává, co už vlastně není, je z jistého hlediska také problémem. Snad jednou dojde k tomu, že pomocí cvičení, například eurytmických, si člověk natolik vycvičí oči, že se bude moci z velké části brýlí zříci.
To je obecně problém veškeré moderní protetiky, že člověk nabývá nových možností, ovšem ne sám. Netýká se jen brýlí, ale kloubních protéz, cévních protéz a podobn. Že ve stáří slábnou smysly, je totiž projevem toho, že tím, čím vnímáme svět, pro nás již není na prvním místě tělo, ale duše. Je důležité, aby starý člověk pochopil, že si s sebou v sobě nosí svůj vlastní svět. Můžeme si zde vzpomenout na Steinerův příslovečný výrok:
"Poznej sám sebe,
a nalezneš tajemství světa.
pohleď na svět
a nalezneš tajemství sebe.”
Jsem přesvědčen, že cestovatelské šílenství vyjadřuje u starých lidí právě toto nedorozumění. Vcelku vzato by měl člověk cestovat v mládí, a starý člověk by si měl stále silněji uvědomovat, že jeho místo je to, kde žije a z něhož se podílí na chodu světa. Jistě je také tragické, že mnozí staří lidé jsou k tomu třeba i připraveni, ale nikdo za nimi nejde a nenaslouchá jim. Nedá se to vidět jednostranně.
Pro mě jsou tato stařecká postižení, ta drobná omezení, jež duši a duchu klade zestárlé tělo, silnými pomůckami ke správnému stárnutí.
W.W.: Co znamená pro starého človìka - ale i pro jeho okolí - když je nedoslýchavý, nebo úplnì hluchý.
V. Fintelmann: Sluch je pro človìka ještě významnìjším smyslem nežli zrak. Znovu a znovu žasnu, jak lidé dokáží kompenzovat ztrátu zraku, ale človìk, který nedoslýchá, nebo zcela ohluchl, je vždy tragickou postavou, nebo s ostatními lidmi mùže komunikovat jen velmi omezenì. Musíme tady pojímat sluch jako významný předpoklad lidské vzájemnosti. Neméně důležitý je pro vzájemnost mezi člověkem a světem. Nedoslýchavost zámìrnì soustředí pozornost človìka více na naslouchání svému vnitønímu svìtu než tomu, co pøichází zvenčí.
Takže tu máme oblast chorob, jež modernímu člověku pøipomínají, aby se tolik neorientoval na své bližní a svìt, ale žil usebranì. Je jím sluchové postižení. Je to nemoc povýtce moderní. Bývá dnes často oznaèována za nemoc ze stresu. Podíváme-li se na typ lidí, kteří jim bývají postiženi, většinou mezi nimi nacházíme lidi s vysokou kariérou, kteøí vùbec nedbají o své okolí. Sluchovým postižením jim jejich sluchový orgán pøipomíná: Uvědom si, jak mì zneužíváš! Pochop, že jsem nadán k něčemu absolutnì jinému! a když se tak člověk jednou zamyslí, k čemu vlastnì má sloužit ucho, naskýtají se mu i výrazy lepší, než je běžný výraz pro sluch (nìm Hören - pozn překl.). Mùže jím být třeba výraz "naslouchat" (nìm. Lauschen - pozn.překl.). Pøi naslouchání se člověk tak dokonale upokojí , zmlkne a setrvá v mlčení, že dokáže vyslovit, co k nìmu pøichází od jiných lidí nebo ze svìta. Tam je také oblast inspirace. Èlovìk se mùže tøeba soustøedit na to, jak k nìmu mluví hlas vlastního osudu. Mùže se soustøedit i na to, co v nìm uvnitø promlouvá a co jsme døíve nazývali hladem svědomí. Nebo jinak - mùže vìnovat pozornost tomu, co mu schce sdìlit jeho andìl.
Ucho je orgán, jímž se člověk vìtšinou orientuje směrem k duchovní stránce svìta. Oko je naproti tomu zcela prvoplánové; zcela se vydává cestou svìtskosti. Ucho je tedy orgánem zásvìtí. Proto musí být ze svìtnice umírajícího vykázán veškerý svìtský hluk. Musí ležet v absolutním tichu, aby dokázal skuteènì vnímat to, co k nìmu šeptem pøichází z onoho svìta.
Ohluchne-li vnìjší ucho, mùže se vnitøní ucho posílit. Nìco podobného se mùže dít i s okem.Jacques Lusseyran píše po svém oslepnutí v románì "Znovunalezené svìtlo":"Tím, že jsem oslepl, jsem vlastnì teprve prohlédl.” Je jen málo líčení tak přesnì popisujících tento proces. To samozøejmì neznamená, že bychom si mìli pøát oslepnout.
[1] Tato nelogičnost (myšlenková nepřesnost) autora je umožněna sémantickou strukturou němčiny, jež nerozlišuje ve výrazu "Sinn" mezi myslí a smysly. (I když starší němčina měla pro mysl též jiný výraz . "Gemüt". - pozn. překl.