Dopis 273 - 275 (3 proroctví)

273. dopis
Jakob Böhme, Praha
Tobiáši Koberovi ve Zhořelci

22.octobris

Milý příteli,
byl jsem tu právě za obchodem, když včerejšího dne přibyl FRIDERICUS REX. Celá Praha byla na nohou. Češi jsou vůbec jako utržení ze řetězu. Snad by ani římského císaře nepřivítali s větší slávou. A falcký kurfiřt sem také dorazil tak okázale, jako sám císař. Ještě jsem neviděl tak vyzdobený kočár, umně vyřezávaný a až po čepy kol pozlacený, jako ten, v němž jela mile se usmívající královna se synáčkem. Kdekoli se tažen svými šesti vyzdobenými šimly objevil, jako by se rozzářilo slunce. Král se zase podobal měsíci, když jel vepředu na vraníku oblečen do tmavomodrého sametu, na němž se blyštily stříbrné ozdoby. Opravdu to vypadalo jako neskutečné nebeské divadlo, jehož všechny barvy se ani nedají popsat. Úplně omamovalo smysly. Nebo snad vnější oko mělo oklamat oko vnitřní? Pomyslel jsem si na to , jak vytáhl Gog ze země Magog, a hned jsem se za to vyplísnil.Je již tak nějak v mé povaze propadat mrzoutství, když se všichni ostatní veselí. Ale když jsem ybl nakonec , volky nevolky, zástupem dostrkán až na Hrad, spadly mi šupiny z očí. Stály tam pod Žižkovým praporem ozbrojené houfce v krojích a zbroji z časů husitských válek. Před mýma očima se staletí propojila v jedno a já pochopil, že sto let je u Boha jak mrknutí oka. ale i v dějinách lidí řídících se božským chápáním času neznamená mnoho. Když husitské houfce řinčely svými vysokými štíty, král se jasně zasmál. Já jsem si však uvědomil slova proroka Ezechiele: " A stane se v čase, kdy na zem přitáhne Gog, že se před mou tváří zatřesou ryby v moři a ptáci pod nebesy, dobytek na poli a vše, co se hemží a pohybuje na zemi, i všichni lidé na tváři země. Hory se obrátí a všechny zdi a stěny padnou. Já však na něj povolám meč na všech svých horách, takže bude meč proti meči. A soudit jej budu morem a krví, přivedu na něj průtrž a krupobití, oheň a síru na něj a na jeho vojsko a na mnohý lid, jenž je s ním." Když to píši, plyne mi to z pera, jako bych o tom přemýšlel a uzřel to já sám, a ne Ezechiel.Ale přidám ještě Ezechielovo poslední slovo, kterému teď plně rozumím: "Aby poznali, že já jsem Pán!" Tato zkušenost se už po staletí stále omílá, ale my jí možná už tisíc let nerozumíme. TO se skrývá pod královskou slávou těchto dní: PÁN se zjeví, a to děsivým způsobem.

274. dopis
Jan Ámos Komenský, Praha
Kryštofu Kotterovi ve Svídnici

5.novembris

Můj drahý bratře v duchu, máte pravdu ve svých proroctvích, lépe řečeno: Podle mně vám bude dáno za pravdu. Všechno v Evropě se kácí, bortí, řítí a blíží se k úplnému zániku. SOučasně ale rozkvétá nový svět.

V Praze, kde byla včera slavnostní Fridrichova korunovace, je to přímo hmatatelné. Jméno Fridrich neznamená nic jiného, nežli "plný míru", a to by nám mělo být slibným znamením. Před tím však, v tom panuje shoda, je třeba ještě přetrpět válku. Ale jakpak: když sotva váhavě vzplanula, hned uhasla jakoby zhašena milostivou nebeskou vláhou? Nový český král odpřisáhl svobodu víry! Což se toto poselství nemusí rychle rozšířit jako hlas polnice, jenž vyrazí všem meče z rukou? Proč ještě bojovat, když se můžeme vzájemně milovat, ať již věříme jakkoli, neboť víra samotná nás osvobozuje? Shlédl jsme v Heidelberku podivuhodné zahrady našeho krále, labyrint světa, duchovního světa, jenž nás po mnohém bloudění a mámení vede ke světlu vyššího poznání. Slyšel jsem tam hovořit o tom, že v mladém princi ctí již teď budoucího grálského krále. Nebylo by snad možné, aby vyšel vstříc nepřátelům jako postava plná světla, jež zlovolné oslepí a zažene na útěk? Potřebujeme takové znamení, lidská touha ho vyvolá.—

275. dopis
René Descartes, Ulm
Isaaku Beeckmanovi v Middelburgu

za mrazivé německé zimní noci

Cher ami,
nedokážu ti popsat, co jsem dnes vše zažil, a musím se sám držet, jinak nebude mít tento dopis konce. Nejprve tvůj kolega Faulhaber: Hovořil jsem s ním celé noci v typické německé komnatě, které vévodily zelená kachlová kamna obehnaná lavicí a s blahobytně prostřeným stolem osvětleným smolnými loučemi, zatímco se venku za okrouhlými okny zalitými olovem honily vločky a dul bouřlivý vítr. Kamna, červené víno i náš hovor nás stejnou měrou rozohňoval. Faulhaber má výtečné matematické vědomosti, aplikuje je však i na ty nejvzdálenější obory. Nedokázal jsem ho vždy sledovat, když se ztrácel ve skurilních podrobnostech, ale začalo mi svítat zcela jisté poznání, že matematika dokáže rozřešit veškeré záhady univerza. Jenom ještě nevím, jak. Co mi poté zjevil o Rosikruciánech, na něž jsem se ho vyptával, mě donutilo k závěru, že i já sám musím být rosekruciánem. A v tom zřejmě tkví veškeré tajemství tohoto osudového bratrstva. Náležejí k němu všichni lidé, kteří se odvažují v tomto svět bigotního fanatismu svobodně myslet a nechtějí v tom polevit, než zvědí vše, co je lidskému poznání dosažitelné.
A jakkoli jsem mezi sebou a Faulhaberem shledával takovou podobnost, bylo mi přesto jasné, jak jeden a týž člověk s týmiž duchovními schopnostmi, bude zcela jiný, vyroste-li jako dítě mezi Francouzi nebo mezi Němci; a nakolik by byl odlišný, kdyby žil mezi Číňany nebo kanibaly- Myšlení proměňuje vše. Němci jsou jistě podivuhodným výhonkem lidstva. Tito Rosikruciáni, jejichž pověst i spisy tak odpovídají hloubavé německé podstatě, chtějí údajně proměnit celý svět. Ve skutečnosti jim ale stačí si to myslet a psát o tom - a pak každý jeden z nich sám osobě raději ponechá vše být tak, jak je. A teprve když tím sám trpí, podnítí ho jeho utrpení opětovně k myšlení, pomocí něhož che svou bolest překonat. Hezky se to ukázalo na Lutherovi. Zatímco Kalvín pojal reformaci důsledně a politicky,, v čemž ho také důsledně následují Oranžští v Holandsku, posadil se Luther na svůj romantický hrad a překládal tam Bibli. Jako by slovo mohlo působit samo o sobě. Ale to ono nedělá a vůbec ne v Německu. S tím nejsou ve sporu ani výbuchy nesmyslného ničivého barbarství, jaké jsme zažil ve Frankfurtě. Nechci to přeceňovat, ale jisté zážitky otevírají zraku veliké souvislosti. Nemohu se ubránit dojmu, že křesťanství je Němcům dodnes ve své podstatě cizí. Prostí lidé jsou pohany jako předtím, bez ohledu na to, že papouškují zbožné fráze, jež je zbavují nutnosti myslet a oddávají se zvykům, jež jsou prastaré a vlastně znázorňují něco jiného. Učenci jsou pak pohané, kteří ztratili své pověry, ale křesťanské náboženství používají jen jako zástěrku k tomu, aby rozvinuli nějaké náboženství úplně nové, svébytné a ve svém konečném důsledku závazné pouze pro ně samé.
Po takových bouřlivých debatách v přetopené komnatě se určitě nedivíš, že mě až ve spánku pronásledovaly sny. Většina jich prostě zapadla a zůstaly ve mně jen jako jakási naléhavá varování. Hluboce však mnou otřásly, takže jsem učinil slib putovat ke Svaté panně do Loreta, aby se mi tam zjevila boží vůle bez dalších hádanek. Cítil jsem , že se nalézám v okamžiku životního zlomu, nicméně jsem ještě nepoznal, kterým směrem bych se měl vydat.
Poté jsem měl o Martinské noci, z 10. na 11. listopadu sen nebo vidění, jehož jsem si naprosto jasně vědom. Vzbudil mě hrom a viděl jsem místnost ozářenou ohněm, který nepocházel od loučí a na stole ležela kniha, jež tam předtím nebyla. Byla to Corpus Poetarum, kterou znám ze svého pobytu v La Fléche. Otevřel jsem ji, jak jsem už často činíval jako chlapec a našel v ní výrok Quod vitae sectator iter? (Jakou životní cestou se dát?) Vedle stál člověk, který velebil verš, jenž začínal Est et non, ale takovou báseň jsem v knize nenalezl. Proto jsem se o to s tím mužem začal přít, až celá kniha zmizela..
To mě velice vzrušilo, hned jsem vstal, v hluboké temnotě, kde ze všech stran hrozilo nebezpečí; úpěnlivě jsem očekával znamení , ale znamení mi již bylo dáno. A najednou jsem pochopil, že mě cosi téměř nutí překročit své možnosti a sám sebe vést, ze svého vlastního vědomí. A došel jsem k závěru, že se všemi názory, jež jsem dosud přejímal a byl o nich přesvědčen, nemohu udělat nic lepšího, nežli je se vší vážností kompletně odložit, abych je později buď nahradil lepšími, nebo možná i týmiž, ovšem poté, co jsem je poměřil s rozumem. Myšlení je měřítkem mého já.
Může se ti zdát tedy snad absurdní, že potáhnu na jaře do války, jež mi připadá zcela nesmyslná. Ale je to skoro tak, jako bych se snažil uniknout této německé chorobě - myšlení na sebe, při němž člověk zapomíná na život. A aby si člověk připomněl život, k tomu se polní tažení výborně hodí.—

předchozí část:                    andresius.pise.cz/468-dopis-271-272.html

následující část:                 andresius.pise.cz/475-dopis-276-279.html