Andresius | Sněm Unie v Rothenburgu

Říšské Noviny
O sněmování Unie v Rothenburgu nad Tauberou a a nejednotné Unii

Říše je v ohrožení, ačkoli nikdo nechce ani slyšet o nějaké válce. Mezi Prahou a Vídní kolují poslové a emisaři. Ale přitom se na obou stranách zbrojí a konají se válečné přípravy.. A nejen to: Už i započaly válečné akce. Hrabě Thurn vytáhl s vojskem z Prahy, aby napadl jihočeská města Krumlov a Budějovice. Vyhrožuje tamnímu katolickému obyvatelstvu, že neušetří ani děti v mateřském lůně, jestliže se nepodrobí direktorům. I z Vídně vytáhlo vojsko pod velením hraběte Bucquoje, aby Budějovice ochránilo. Na Plzeň, jež se rovněž vzpírá direktorům, táhne vojsko pod velením Hraběte Mannsfelda, jež je ve falckém žoldu a přibylo Čechům na pomoc. Tím ovšem hrozí neohraničené rozšíření konfliktu, který se zprvu zdál omezen na České země a u něhož se stále doufá ve smírné řešení. Proto má sněm Unie v Rothenburgu veliký význam.
Kdo se obával, že se Unie postaví otevřeně a bezezbytku na českou stranu, si může vydechnout. Kníže z Anhaltu se dvakrát pokusil pohnout přítomné k takovému usnesení, ale Unie se nedala k takovému kroku přemluvit. Kníže dokonce sklidil nesouhlas svých spojenců, jimiž si byl zcela jist: Prý zašel ve svém jednání a ve svých slibech příliš daleko. Bylo mu bez obalu naznačeno, že není oprávněn jménem Unie nabízet českou královskou korunu falckému kurfiřtovi ani císařskou korunu vévodovi Savojskému a za podobná jednání nese odpovědnost výlučně falcký knížecí rod.
Kníže z Anhaltu se snažil tvrdit, že takové výhledy jsou jen předmětem politických rozhovorů, během nichž se zohledňují nejrůznější možnosti budoucího vývoje, avšak marně. Byl konfrontován s důkazy, že falcčtí radové se v Praze naléhavě ucházeli o českou královskou korunu a také že hrabě Thurn naléhal na potvrzení toho, zda se falcký ujme české královské koruny, bude-li mu nabídnuta. A co se týče Savojského vévody, Mannsfeldovy oddíly, jimž jejich žold jistě nespadl z nebe, mluví samy za sebe.
Za takových okolností se členové Unie dokázali shodnout pouze na dovu závěrech. Souhlasili s tím, že nepovolí cizím vojskům vyslaným proti Čechám průchod svou zemí. Za druhé pak požadovali, aby byl císaři zaslán prostředkující dopis, aby se zabránilo vyostření českého konfliktu.
Očekávání knížete z Anhaltu tím bylo hořce zklamána, posílila se však naděje na mír v Říši. Pozoruhodné však je, že vyšlo najevo nejen rozdílné smýšlení členů Unie, ale také názorové rozdíly mezi knížetem z Anhaltu a jeho pánem Fridrichem V. falckým, jenž byl poprvé na rokování Unie osobně přítomen.
Ze spolehlivého zdroje jsme se dozvěděli, že návrh na zprostředkující list nevzešel od knížete z Anhaltu ani od některého jiného člena Unie, ale že tento list byl přáním kurfiřtovým. Kurfiřt ovšem také chtěl podpořit tento list vybudováním unijního vojska. Také doufal, že se mu podaří přimět saského kurfiřta, aby se k tomuto protestu proti císaři připojil. To považovali členové Unie za nerealizovatelné a návrh na vlastní vojsko v nedůvěře odmítli. Kurfiřt Fridrich chtěl unijním vojskem jen pohrozit, aby byl v Čechách obnoven mír a zajištěna náboženská svoboda. Někteří pánové v rozhovoru přinejmenším přiznali mladičkému a ještě idealistickému kurfiřtovi jeho dobrou vůli. Obávali se však, že by takové vojsko, jakmile by bylo vyzbrojeno, bylo vysláno knížetem z Anhaltu do pole, a to nikoli v zájmu Říše nebo Unie, ale výlučně v zájmu falckého rodu.
Také se ví, že kurfiřt na otázku hraběte Thurna, zda přijme českou královskou korunu, zatím kladně neodpověděl, ale svou kladnou odpověď podmínil dvěma otázkami: První se týkala toho, zda mají čeští stavové vůbec právo sesadit nynějšího vládnoucího krále Ferdinanda a zvolit si krále nového. Druhá se týkala toho, zda jsou čeští stavové oprávněni k otevřené vzpouře vůči císaři.
Tím se kurfiřt, jemuž se pokoušejí přičítat nezkušenost, dotkl otevřené rány. Nepochybně velice dobře dokáže odlišit náboženskou záležitost týkající se svědomí od záležitosti mocenské a dynastické. Kníže z Anhaltu ovšem účelově usiluje o to podřídit první druhému. O tom si kurfiřt Friedrich musel v Rothenburgu zjednat jasno. Mnohé bude záležet na tom, zda i nadále bude mít kníže z Anhaltu jeho plnou důvěru a Fridrich mu svěří do rukou osud své osoby a své země.—

Lístek
Má nejmilejší, což mohu odmítnout korunu, jejíhož dědice nosíš pod srdcem? A což mohu přijmout korunu od lidí, když je propůjčuje pouze Bůh. Mám si vykládat znamení na nebi tak, že mám následovat boží volání, bez ohledu na to, pojde-li z toho dobré nebo zlé, pro naši zemi, pro mne, pro tebe?—

Lístek
Nejmilejší, víra nás učí, že Bůh nečeká se znameními své milosti na život po smrti, když nalezl zalíbení v našem pozemském živobytí, ale že nám poskytuje svědectví o našem vyvolení již zde, neboť předem zná každý náš krok. A tak i tebe předem vybavil čistotou povahy a upřímným srdcem, důstojností i hrdostí, jaké se sluší králi. Ty, můj milý, můžeš být lidem více než kdokoli jiný nejen vládcem, ale také příkladem. Důvěřuj tedy nebeským znamením. Co ona oznamují, se brzy odehraje i na zemi. 

předchozí část:             andresius.pise.cz/...

následující část:           andresius.pise.cz/...