Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
koncem září
Drahý příteli,
má ubohá stará matka, které i přes příliv nových svědků bystře odmítala veškerá obvinění, což Leonberskému fojtovi zvedalo žluč, zdaleka není mimo nebezpečí. Protože pomocí čarodějnického procesu nic nesvedou, hodlá nyní celá ta hanebná smečke, kterou má na krku, uspořádat procest trestní. Jen čert ví, jaké lži pro něj hodlají nashromáždit. Matka nyní žije u mé sestry v Heumadenu, aby unikla rozjitřené atmosféře v Leonbergu. Ale svému zeti nesmí přijít na oči, poněvadž ten se bojí jejího pohledu. Tak žije u svých dětí v opovržní. Zlo je mocné. A také nikdy nespí.
Já se u Württemberské konsistoře pokusil ještě jednou o to, abych byl připuštěn k oltáři. Doufal jsme při tom v přímluvu univerzitního kancléře v Tübingen, Matyáše Hafenreffera, který se mi zdál být oddán. Byl jsem ale stroze odmítnut tak, že se to sotva dá představit. Měl bych, píše se v něm, dát výhost svému klamavému myšlení, jež je v božských věcech slepé a pošetilé v prostotě srdce se podrobit po způsobu rybářů. Když to prý učiním, uklidní to mé svědomí a má duše dojde pokoje. Když to však neudělám, je obava, že se mě Bůh zřekne jako smělého pohrdače jeho slovem a ponechá mě převrácenosti mého rozumu a propadnu věčnému zatracení. - Zlo se už dávno zmocnilo i těch, kteří mají kázat náboženství lásky.
V Praze, v tom nádherném a bohatém městě, se šíří hlad a strach. V Čechách a na Moravě, v Uhřích i dolních Rakousech běsní zuřivá soladeska a je zcela jedno , v čím je žoldu. Nikdo se nestnaží šířit mír, a popravdě jsme mír ztratili už před sto léty. Zlo se chystá schvátit celou Svatou římskou říši.
A já? Já jsem dal do tisku knihu a světové harmonii. Jak mají lidé poznat harmonii universa, když na vlastní kůže všude zakoušejí její porušování? Myslím, že zlo, je výzva, kterou Bůh postavil sám sobě. Zlo potvrzuje nepřekonatelnou mohutnost božské dobroty. Každý násilný čin vyvolá k životu novou myšlenku a dává jí sílu. Rozbijete klec a pták uletí. Jednoho dne svobodné myšlení zardousí v zárodku každé násilí. Zločince napadnou obrovská hejna ptáků. - Ne zobáky a pařáty, ale svým zpěvem.
Fanatičtí kněží, kteří si přivlastnili Boha, vyženou lidi z církví. Ti se utekou do tajných řádů, aby tam nerušeně a bez úzkosti rozprávěli s Bohem. Proto také ten veliký rozruch okolo rosikruciánů, kteří nepochybně vyvolali mnohé "klamavé myšlení" A nesejde na tom, dospějeme-li k pravdě v totmo řádu nebo v jiném, ale na tom, abychom ji hledali, a ne ze strachu, kterého má církev plné stodoly, ale zlásky k ní a ke svobodě.
Teď už mě nic nezadrží. Poddávám se svatému šílenství. Pohrdavě se vysmívám všem smrtelníkům: Ukradl jsem egypťanům jejich zlaté nádoby, abych z nich vybudoval příbytek pro svého Boha, daleko od jejich mezí. Jestliže mi odpustíte, potěší mě to. Jestliže se budete hněvat, vydržím to. HLe, metám los a píši knihu pro současníky nebo pro potomstvo. Je mi to jedno. Může si sto let počkat na své čtenáře, Bůh také čekal na své publikum šest tisíc let.
K mé Harmonii, která se zakládá na geometrii, hudbě a astronomii, jen tolik: Kdyby duch neměl k dispozici oko, musel by si ho vytvořit, aby pochopil věci ležící mimo něj v jeho okolí a použil by k jeho vytvoření zákony jemu imanentní.duchu přirozené poznání mnohosti určuje, jaké to oko musí být a proto je také oko tak utvořeno, protože je tak utvořen duch, ne naopak. a paltí to pro lidské poznání vůbec. Jestliže náš duch chce, nemá žádné hranice, jak správně nahlédl Bruno. Ale nač tolik slov? Posílám Vám své Harmonices Mundi Libri, jež jsem věnoval anglickému králi Jakubovi. Jeho zeť Fridrich Falcký se za pár týdnů stane v Praze králem. Pojí se k němu naděje, že by i na zemi mohl spočinout odlesk nebeské harmonie.
Milá, jel jsem celou noc, cvalem. Kůň se zhroutil před hradbami Ambergu a já vletěl do příkopu. Viděl jsem ještě, jak se převalil na záda a kopyty bil do země, jako by chtěl cválat po nebi, což skutečně učinil, neboť na místě pošel, chroptě při tom velice. To se mne hluboce dotklo. To věrné zvíře se za mne obětovalo,vždyť, Bůh ví, že jsem ho nechtěl uhnat. Ani bych nedokázal říci, co nás oba tak pohánělo kupředu. Moji průvodci zůstali daleko pozadu, volali na mne a zapřísahali mě, abych se sám nepouštěl do temného, hlubokého lesa, ale já nedbal žádného nebezpečí; vůbec jsem si žádného ohrožení nebyl vědom, a tenhle úžasný kůň, jemuž jsem popustil uzdu, nalézal cestu s neuvěřitelnou jistotou, přenášel mě přes překážky, jako by měl křídla a jeho frkání znělo jako zaklínání duchů. Občas už jsem si nebyl jistý, zda se ještě kopyta dotýkají tupě dunící lesní půdy, nebo zdali už nepelášíme s měsíčními paprsky někudy vrcholky stromů. To mé srdce tak uhánělo vpřed, ale kam? Do Ambergu, do Prahy na Hrad? Co pro mě znamenala tato místa, když jsme proměnili Heidelberk v blažený ostrov jako onen ze Shakespearovy bouře, který už Miranda s Fernandem nechtěli opustit - ty Miranda a já tvůj Fernando! Kdyby má jízda směřovala zpět do Heidelberku, jistě bych zabořil ostruhy do slabin koně. Ale takto? Bylo mi, jako by mě unášela nějaká vyšší síla z království, jež mi ještě ani nepřísluší. Nic již nebude, jako bylo. To se mi jasně zjevilo v bezdechém přitakání. Kdo může mnoho ztratit, může jen málo získat navíc. Ale kdo vše obětuje, zažije nejvyšší blaženost. Ale co může být ještě nad to, co již máme ve vlastnictví? Nechci se rouhat, ale byl bych koně obrátil zpět, kdybych nebyl věděl, že mě se stotřiapadesáti vozy následuješ. Přesto mnoho z tebe zůstává tam, hlavně v tom novém tvém palácovém křídle. Na tvých oblíbených místech v parku, na řece a na pahorcích, na nichž tvůj zrak se zálibou spočíval, v tom všem, co se nedá naložit na vozy. To nyní musí uchovat vzpomínka, jež je pro mne tak skutečná, že bych pro ni zapomněl na přítomnost a budoucnost se mě dotýká jen jako záhadný sen. Což jsem nesnil po celou dobu té neskutečné jízdy? Ale je tam ten mrtvý kůň, zázračný kůň. Dám ho vycpat na věčnou připomínku.—
Miláčku, ať již umře pro tebe kdokoli, ty vstřebáš jeho životní sílu. Tak se nakonec taneš nesmrtelným. Už brzy budu u tebe a přinesu ti s sebou Winsdor a Temži, Openheim a Rýn, Heidelberg a Neckar; a také děti - ono mrtvé i to žijící v mém klíně.
v říjnu
Drahý příteli,
pobýván teď po několik týdnů v LInci, kam mě zavedlo tajné poslání. Měl jsem také dlouhý rozhovor s kdysi císařským matematikem a astronomen Janem Keplerem, abych zjistil, zdali může být zpět přijat do luterské obce. Bohužel však to nemohu doporučit. Vede se mi s ním asi tak jako s nejrůznějšími rosikruciány. Jestliže se ctižádostivý lidský duch jednou osvobodí od toho, co pociťuje jako pouto, ale co není nic jiného nežli Boží přikázání, zbloudí a oddá se bezměrnému, fantastickému egoismu. Nevznikne z toho nový svět, ale anarchie. Snad bychoměli takového Keplera a Galileiho pokládat za ještě nebezpečnější, než jsou rosikruciáni. Ti se oddávají snění a snovají mystifikace, které se jednoho dne rozplynou a nic po nich nezůstane. Tihle matematici se ale ohánějí údajně nevyvratitelnými důkazy, a osobují se rozumět Bohu lépe nežli k tomu povolaní. Jako by se Bůh dal pochopit rozumem! Já jsem se v mladickém pomýlení sdostatek provinil tím, že jsem usiloval os vobodu, jež vede pouze k chaosu. Teď se zasazuji o to, abych zachránil, co se ještě dá zachránit. K tomu by měly sloužit nejen mé spisy, ale i nové bratrstvo, ovšem vůbec ne tajné, ale také, jež sve veřejně ke vstupu každého, tedy i Vás. Nazývá se Societas Christiana a chce být tím, co prozrazuje jeí jméno. Měla by se evangelidkému táboru tsát tím, čím je Societas Jesu katolíkům. Neměla by ale napodobovat jejich militantní a intrikářský charakter, ale působit v pravdě křesťanském duchu láskavého napomínání. Především by ale měla vést k vlastnímu drahocennému jádru křesťanství. Jestliže jsem opustil Bratrstvo, nedal jsem nikdy vale pravému křesťanskému bratrství, jehož růžové květy vykvétají pod křížem. I nám zde tedy půjde o reformu, ale takovou, jakou si přejí rosikruciáni, jež vede pryč od křesťanství, ale takou, jež vede k jeho kořenům. Ta první plodí jen pýchu a pohrdání lidmi, protožer lidé mají hlubokou bázeň křesťanství opustit. Jestliže si však na něj přivyknou, naleznou ho v sobě a ono jim zodpoví všechny jejich otázky, na které z vlastních sil nenalézají odpověď. A tam, kde je křesťanství pokaženo, je nutno kárat lidi, ale ne Boha. Kam bychom přišli, kdyby každý ctil svého vlastního Boha?—
předchozí část: andresius.pise.cz/...
následující část: