Dopis 276 - 279

Anno Domini 1620

Milý příteli, probděl jsem celou noc v myšlenkách, zahalen v kožešinu u otevřeného okna. Zíral jsem do temnoty vně a spílal si do bláznů, že jsem dal tisknout knihy pod jménem Theofil Schweighart. Kdo miluje Boha, má v mlčení setrvat. Pak teprve je skutečnost nedotčená. Skutečné jsou jen naše představy, jinak by nebyly ničím. Nic totiž je nepředstavitelné. Naše představivost tvoří in effigie skutečnost. Odtud povstává přání a nutkání k účasti. Za tímto účelem vtělí člověk představu do formy, třeba slova, obrazu nebo zvuku. Je jasné, že musí vládnout shoda o obecné srozumitelnosti této formy, pokud má sdělení překročit úroveň neartikulovaného zvuku, jaký vydávají zvířata. Současně však mám za podstatné, že sdělením dochází ke ztrátě skutečnosti. Představa je dokonalá, sdělení zůstává fragmentární. To znamená, že vnitřní svět je pravý a skutečný, vnější však je jen klamným zrcadlením. Ve snu zakoušíme věčnost, v našem bdění jsme podřízeni času. Proto považuji vše, co se děje, za víceméně bezvýznamné oproti tomu, co prožíváme.

Noční ticho mě neoklamalo natolik, abych neslyšel, jak se ze všech stran zdvíhá válečný pokřik. Slyšel jsem řinčet zbraně, snad strašlivěji než na bitevním poli, kde smysly otupí a spustí se instinkty. Nemůže být nic absurdnějšího, nežli se přít, nebo dokonce zabíjet pro otázky víry. Ale všeobecná touha vraždit, jež se po dlouhém zadržování nyní zdá bezuzdně rozpínat, pochází z toho, že si lidé uvědomili tuto strašnou absurditu. Což neříkají Muslimové, že Bůh má tisíc jmen? Má jich více. Zeus? Homérův výmysl. Jupiter? Výtvor Vergiliův. Gilgameš? Epos o jednom zlotřilci. Aton? Faraónova vidina. Mithras? Ochranný duch legionářů. Wotan? Severská sága. Baal? Fénický bůžek. Quetzalcoatl? Indiánská modla. To všechno byli bohové, jimž lidé věřili, od nichž očekávali zázraky a spojovali s nimi své naděje, jimiž se těšili ve svých úzkostech. A čím jsou nyní? Básnickými výtvory. Neztrácejí tím nic ze své obdivuhodnosti, jenom se vracejí na správnou úroveň své nedosažitelné skutečnosti. Tak se v budoucnu stane i Alláhovi a Ježíšovi. A Korán a Bible nebudou ničím více nežli básněmi, jimiž také od počátku byly, ničím více.

Proč by měl člověk věřit v něco, o čem zcela jistě ví, že je to nedosažitelné a tudíž falešné. A proč by měl člověk věřit v něco jiného, o čem je přesvědčen, že je to stejně tak málo oprávněné? Proč si dávat vnucovat cizí představy, které si nedokážeme vybavit? Theologové ani filosofové nám nemohou sdělit pravdu; sdělují nám svou pravdu a ne tu naši.

To obojí nám zjevuje pravdu jen tehdy, když zohledníme jeho poetickou povahu; ta však musí zůstat nezávazná. To pak je vše možné a vysvětlitelné a nadto mnohé i krásné a smysluplné. Máme co do činění s formou, jež jen neurčitě zrcadlí pravdu. Dá se s tím docela žít, když si to člověk neustále uvědomuje. Pak je ovšem také třeba nechat žít i ostatní, a to ve vší nezbytnou rozmanitostí forem, do nichž lidé odívají svoji zkušenost, jež je jediná skutečná.

Říká se, že mýlit se je lidské. Chtěl bych říci, že mýlit se je důstojné člověka. Neboť teprve pohled na omyl napomůže dalšímu poznání a tím i hlubšímu lidství. Třeba má naše poznání své hranice, ale těch jsme zdaleka ještě nedosáhli. Ještě svému duchu cosi dlužíme. Ale k tomu je třeba síly srdce.

Sochy gotických katedrál bývají kameníky a sochaři dokonale a pečlivě vypracovány i zezadu, ze strany, jíž se opírají o sloup, ačkoli tam nemůže v životě lidské oko pohlédnout. Umělci však věří, že Boží oko spočine rádo na takové dokonalosti. Ale v přírodě, jež je tak rozmanitá ve svých podobách a způsobech a tak nápaditá v barvách, existují zvířata - hadi, ryby, plazi - která jsou na spodní straně, kam nikdo nevidí, bezbarvá, jako by příroda šetřila dekorem tam, kde se jí to zdálo nadbytečné. Věří příroda v Boha méně nežli člověk? Pak je Bůh skutečně lidským výtvorem a příroda jej nezná. Příroda, jíž jsme mizivou částečkou, se projevuje marnotratně a hýřivě, nevyčerpatelně a zcela lhostejně. Člověk se odjakživa domníval, že je tato příroda stvořena Bohem, jenž věděl, co je jeho záměrem, a pokoušel se přírodu pochopit nebo dokonce ovládnout skrze své propojení s Bohem - občas také s ďáblem. Kdyby se mu to skutečně podařilo, mohl by člověk stvoření zničit a znovu vytvořit podle svých představ. Proto je každá smyšlenka Boha spojena se zánikem světa. Proto také nikdy nebylo Boha, na jehož místo by se nakonec neposadil člověk. A v tom spatřuji to největší rouhání každé víry v Boha. Nepochopitelnost stvoření spočívá právě v tom, že ho nestvořil žádný Bůh. Ono je Bůh.

V něm totiž vládnou společně a protikladně svévole a zákon, až se v nemyslitelné době Bůh sám v něm zcela pozná. Pokud ovšem do té doby nezapomene, že pro něj je toto poznání důležité. Příroda totiž ví, že věčnost spočívá v semeni, a že vše, co běhá a létá, existovalo v představě už před věky.

Toto by bylo mohlo být rosikruciánské poselství, kdyby byli měli více odvahy být sami sebou. Byl omyl, že je možno již nyní vzbudit lidi, aby prožívali křesťanství bez církve. Omyl pochopitelný a prominutelný, neboť si musíme uvědomit, jak církve poničily křesťanství a etický základ lidství. A ještě to dojde míry, jakou si dnes ani nedokážeme představit. Bude to dlouhá a obtížná cesta, než bude přemoženo křesťanství a ostatní božská poselství, pomocí nichž získávají jedni lidé moc nad druhými. Už proto, že lidé mají strach přede vším novým a bojí se samostatně rozhodnout, že nechtějí být nic jiného než představovaný zrcadlový obraz boží. —

277.dopis
Vévodkyně Anna Magdalena, Florencie
Císaři Ferdinandu II. ve Vídni

Můj milý bratře, vím že nepotřebuješ jen peníze a vojáky, ale také chytré hlavy. Mohu ti doporučit kapitána Ottavia Piccolominiho z Aragonska. Statečnost se v něm snoubí s chytrostí a jen hoří touhou vyznamenat se ve službě naší svaté církvi a jejím ochráncům. Ráda mu k tomu poskytnu dovolenou.—

278.dopis
Císař Ferdinand II., Vídeň
Hraběti Bonaventurovi Boucquoiovi v Olomouci

Můj milý a věrný polní maršálku! Za věrné služby. které mně a celému rakouskému domu dosud prokázal a za věrnost , již mi prokázal, mu věnuji do dědičného vlastnictví jihočeská panství Rožmberk, Hradec, Libějice a Žamberk, také část Chvalkovic a Cukštejna. Země je líbezná a úrodná, lidé, kdo ji obdělávají, jsou pilní, když si člověk hledí svého práva. Vinšuju mu, aby s ní měl brzy řádný užitek.-

Stahují se k němu mouchy. Může to přijít zvláštní, ba zcestné, srovnávat české království se zahnívající mršinou, ale zlověstný bzukot much je nepřeslechnutelný.

Roje kozáků vpadly na Moravu a do Lužice. Vtrhnou do vesnic většinou před soumrakem, plení a pálí, przní a vraždí - a na druhý den zmizí jako pára, zanechávajíce za sebou jen kouřící trosky a zoufalé lidi. Prý z Polských dálav vyrazilo až sto tisíc těchto divokých jezdců. Císaři asi nejsou jako spojenci příliš vítaní, neboť se ženou jen za pálením a lupem. Bylo by směšné považovat tyto tlupy za bojovníky za víru. Nevěří ničemu než síle.

Hordy pandurů, maďarů a chorvatů pustoší Uhry. V ničem si s Kozáky nezadají a když vypalují vesnice a města, neptají se předem po jejich náboženství. Český král je asi bude sotva moci použít jako spojence,když se tito lupiči vydávají za kalvinisty. Jejich bohem je válka, a ta je vede především na místa, kde přijdou k snadné kořisti.

Ale jsou snad lepší Valoni sloužící pod Boucquoiem, Neapolci ve službách Dampierrových, či Savojci a Švýcaři, kteří slouží Mansfeldovi? Podle čeho poznají Češi, v jejichž zemi se tihle všichni udomácnili, zda mají co do činění s přáteli nebo nepřáteli? Měšťané i sedláci brzy poznali, že od vojáků nemohou očekávat nic dobrého, ať již táhnou pod barvami kohokoli. Možná jsou si toho vědomi i páni a knížata, kteří teď usilují o mír, pokud to ovšem vůbec myslí vážně a není již na vše příliš pozdě.

Český král Fridrich uzavřel se sedmihradským knížetem Gáborem Bethlenem pakt namířený proti císaři, jenž se považuje za právoplatného českého krále. Ten brání císařským, aby vytáhli přímo na Prahu, protože Dampierre se musí především postarat o obranu Vídně. Ovšem na druhé straně si Gábor Bethlen, jenž se nyní nazývá "Uherským králem", uzavřít s císařem Ferdinandem, který se považuje za právoplatného uherského krále, příměří až do sv. Michala. Za příměří s císařem je i český král Fridrich, ten se však na druhé straně pokouší získat za spojence proti císaři Saského kurfiřta. Sasko to však odmítlo a varovalo před Bethlenem, který prý jen do Říše přivleče Turky. Polský král Zikmund ujišťuje všechny o své mírumilovnosti, nechává však své kozáky řádit dál. A kde skutečně došlo k něčemu jako příměří, obě strany je mohutně využívají k získávání nových žoldáků a hromadění zbraní. V Čechách se prodává intenzivně církevní zboží, aby byly peníze; v Pasovsku rozšířili císařští Zlatou stezku, aby jí mohly projíždět vozy, jimiž by mohli do Čech dopravit válečný materiál. Celý svět napjatě očekává, kdy a jakým způsobem se do věci vloží Španělsko, nebo Anglie, případně bavorská sfinga, vévoda Maxmilián.

Ne, Čechy doposud nejsou mršinou, ještě ne. Praha zažila v posledních týdnech celou řadu slavností, jako už dlouho ne. Nádhera, jásot, štědré dary.

V současnosti se z přítomnosti krále Fridricha a jeho líbezné manželky těší Brno, neboť jim tam holdují moravští stavové a vypadají přitom,jako by jim oba seslal přímo Bůh. Čechy a Morava jsou jako ostrov snů, na němž se sny stávají skutkem. Bouře zuřící na jeho pobřeží, nepronikly dosud do vnitrozemí - zatím ne!

279.dopis
Johann Valentin Andreae, Calw
Janu Ámosi Komenskému ve Fulneku

byl jsem nyní z nezměrného božského dobrodiní povolán do Calwu, města na řece Nagold, proslulého svou výtečnou přízí. V jímavém kázání mě sem uvedl opat z Hirschau , Dr. Paul Rucker, a ustanovil mě superintendentem, a já se ujal dědictví po desetiletí již pozorně spravovaného mými předchůdci. S Vaihingen, kde mi byly nesváry mezi občany a jejich zkažené mravy velice na obtíž, jsem se rozloučil rád. Neměl jsem v oné oblasti prakticky žádné přátele, a musel jsem se tudíž těsněji přimknout k těm, kdo se mnou byli v užším či širším kruhu spojeni. Zde v Calwu jsou lidé poctivějšího zrna a již jsem zde získal členy pro svou Societas Christiana, kteří na ni navíc věnovali poměrně slušný obnos, takže mám již k dispozici summu 18 tisíc zlatých, kapitál, který se jistě ještě pořádně rozmnoží.

Posílám Vám svůj spis Rei Publicae Christianopolitanae Descriptio, který Vás bude jistě zajímat. Nechávám v ní se zatoulat trosečníky na ostrov, na němž se tyčí město, křesťanské město. Připouštím, že mě k ní inspiroval Campanellův Sluneční stát, který do němčiny přeložil můj přítel Adami a hodlá ho také zveřejnit. S Wensem i Adamim, kteří pořád hodlají v Campanellově duchu nadálo rozvíjet rosikruciánské myšlení a jednoho dne je i naplnit skutkem, jsem prodiskutoval celé noci a vyměnili jsme si dopisy na celé lokte dlouhé. Nemohu je zcela následovat a přičelnit se k družině Campanellových obdivovatelů, ale mnohé v jeho myšlení je hodno vzít v úvahu.

Podstatným rozdílem - všimněte si toho, prosím - mezi "Slunečním městem" a mým "Křesťanským městem" je uprostřed města situovaná akademie s velkou bibliotékou. Toto centrum vědění jsem rozdělil na tři oddělení: v dolním se vyučuje gramatika, aritmetika, nauka o harmonii, astronomie, přírodní vědy a scholastická theologie. V prostředním rétorika, metafyzika, geometrie, hra na hudební nástroje, astrologie, dějiny světa, politiky a praktická theologie. V nejvyšším jsou to jazyky, theosofie, kabala, zpěv, nauka o nebesích, církevní dějiny, asketika a prorocká theologie. Pedagog bude proti tomu jistě mít své výhrady a úzkoprse věřící křesťan také. Ale reformu křesťanstva je možno dokonat až poté, až bude dosaženo nejvyšší úrovně esoterického vědění. Musí být dovoleno věřit tomu aspoň u tohoto křesťanského města, když už ne v našich křesťanských zemích. Vždyť je na tom nedostupném ostrově.— 

předchozí část:     andresius.pise.cz/469-dopis-273-275-3-proroctvi.html

následující část:   andresius.pise.cz/476-dopis-280-283.html