Dopis 289 - 292 včetně slavné Opitzovy básně

289. dopis
René Descartes, Praha
Isaaku Beeckmanovi v Middelburgu

10.listopadu

Cher ami,
přečetl jsem si v Knize světa, již jsem se vydal studovat, kapitolu o válce. Končím tady v Praze se svoji službou pod bavorským vévodou a co nejrychleji hodlám opustit Čechy i veškeré německé země, poněvadž už netoužím po tak barbarské četbě. Před branami města, které se kdysi nazývalo zlatou Prahou, teď je však blátivé a zpustlé, a to v doslovném, ne přeneseném smyslu, se před dvěma dny odehrála bitva. Byl jsem přidělen k bavorské artilerii, čímž jsem měl o ní dobrý přehled, dokud nepřiplula mlha a později oblaka střelného prachu. Musím doznat, že jsem se zprvu zabýval pouze balistickými otázkami. Museli jsme ostřelovat vršek, což znamená počítat jinak, nežli když se cíl nachází na stejné úrovni. Ještě po prvních manévrech jízdních švadron a čtverců pěchoty s řinčícími kopími jsem si vychutnával bitvu jako matematický problém. Mých dvanáct plamenných jícnů ji provázelo jako výbuch pradávné síly.
Ale pak se obraz stále více mátl. Rovnice nevycházely. Z parabol se stali lidé a já najednou stál v průsečíku blyštivých mečů. V tan okamžik jsem už nemyslel. Bil jsem se, jako bych byl někdo úplně jiný. Sand jsem svou ránu ani necítil. Zvláštní: Co je smrtelná úzkost, jsem si uvědomil, až když jsem slyšel řičení umírajících koní. To byl zvuk takové mrazivé úzkosti, že mě samotného přivedl k vědomí. Jakoby se mi v ten okamžik vrátila duše do těla, které mezitím se mezitím jen zmítalo jako loutka na šňůrce, což mé přechodně zmizelé Já pozorovalo s údivem a ne bez děsu.
Byl jsem již mimo nebezpečí, ale velice vzrušený a s křikem jsem se přidal k probíhajícímu houfu pronásledovatelů. Nevím, proč nepřítel neodolal. Co do celkové síly byli sotva slabší než my a mohli se opírat o znalost terénu, jenž se nad námi tyčil jako hladká stěna pevnosti. Bavoři přičítali jejich panický útěk svému výkřiku Sancta Maria, ale na takové zázraky já nevěřím. Přesto je v bitvě vždy něco nepostižitelného, co nespočívá v prachu a olově, v mečích a halapartnách. Ochromující sklíčenost je již duševní porážkou, jež předchází té, kterou dokonají zbraně. Přepadává jednotlivce, to je přirozené. Když ale zčistajasna přepadne celé množství, jako se to stalo Čechům, má to hlubší příčiny. Nechci si je připomínat. Postačí mi onen jev, kdy se největší lidská pýcha a nádhera, jaká se dostatečně výrazně projevuje ve vojsku s blyštivými zbraněmi seřazeném k bitvě, s praporci a korouhvemi za polnic a víření bubnů, náhle, jakoby dotekem kouzelné hůlky zvrátí v živočišný strach, načež se celé vojsko dá ve zmateném houfci na bezhlavý úprk, až za takového útěku utrpí více ztrát, nežli kdyby bylo zůstalo v boji.
A stačilo mi i jiné. Po tomto strašidelném zjevení jsem měl asi dvě hodiny času, abych si obešel bojiště a viděl, co natropily naše kanóny. Již nikdy nepřiložím svou ruku, abych naládoval kanón a také nikdy nevydám příkaz k palbě.

Když ti tváří v tvář stojí protivník jako při souboji, pak je možné bojovat o život. Ale smrt skrze matematiku je nelidský čin. A ti které zasáhne koule smrtelně jsou na tom ještě dobře. Ale pokud zůstanou naživu zmrzačeni, nebude již jejich život radostný. A to platí pro oba: pro toho, kdo utrpí takové strašné zranění, i pro toho, kdo ho způsobil.
Asi tě nepřekvapí, že jsem v noci po tomto strašlivém dni měl opět sen. Octl jsem se ve Spartě, pověstné v době jejího rozkvětu svými přísnými zákony. A byly to zvláštní zákony; některé si vzájemně odporovaly, některé byly dokonce proti dobrým mravům. Vymyslel je však jeden člověk a všechny měly jeden cíl. to znamená, že tumuto městskému státu vtiskl svůj charakter jediný duch, a jakmile on zemřel, stát zanikl. Když jsem se probudil, naprosto jasně jsem věděl, že duchu západu, jenž dospěl k plnému rozkvětu, nyní umírá a již dlouho, a že se nerodí nic nového, žádný nový duch, na němž bych mohl mít účast. Na tuto bitvu před dvěma dny nyní pohlížím jako na součást dlouhého, bolestného umírání. Bitva jinak nic nerozhodla. Ostatně bitvv nikdy nic nerozhodují - nanejvýš vykonávají rozhodnutí, jež již padla v duchovním světě. Může být před námi ještě mnoho bitev, které dokáží jen jediné - že se u všech lidí ještě neuskutečnil duchovní přerod.—

290. dopis
Ludwig Camerarius, Vratislav
Johannu Weinreichovi v Norimberku

20.novembris

Drahý Pane,
v záplavě pamfletů a paskvilů, jež se nyní šíří celou zemí a stíhá posměchem Českého krále (což jenom dokazuje, nakolik se ho obávali) považuji za nesmírně naléhavé, aby v relacích a časopisech, jež se cítí být vázány pravdou a neslouží právě tomu pánu, jemuž právě zbraně dopomohly k moci, zazněl čestně též hlas pravdy.
Vůbec není pravda, že se Český král nestaral o své vojsko a v hanebné ukvapenosti se dal na útěk z Prahy. Naopak, v noci na 8.listopadu odejel k šancím na Bílou horu a vléval vojákům odvahu. Shledal postavení natolik dobře zvolené, že s bitvou ani nepočítal. Ve velmi veselé náladě 8.listopadu obědval na Hradčanech s královnou a dvěma anglickými vyslanci, když se odehrálo ono neštěstí, a rozhodl se hned po jídle vyjet a obhlédnout vojsko. Předně je chtěl ujistit, že nyní již má přijít z Anglie žold. U městkých bran mu však přijel vtříc kníže z Anhaltu, a bledý na smrt, a hlásil, že je vše ztraceno. Král to nemohl pochopit a kníže mu to sám nedokázal vylíčit, jakkoli ho ujišťoval že by takový zlý osud nedokázali zvrátit ani Alexandr Veliký, César nebo Karel Veliký.
Nato se král s královnou odebral na Staré město, aby mezi sebe a útočící nepřátele položil řeku a zjevně byl pevně rozhodnut nenechat Čechy na holičkách ale bránit Prahu ze všech sil, které mu zbývaly. Válečná rada rokovala celou noc z 8. na 9. listopadu. Avšak kníže z Anhaltu neustále kvílel nad ztrátou svého syna a hrabata Thurn a Šlik mysleli v prvé řadě na svou vlastní záchranu. Zavřeli městské brány před prchajícími vojáky. kteří před několika málo hodinami nasazovali své životy na obranu města, a tak je vydali napospas běsnění nepřítele a nehostinnému počasí zimní noci. A bylo se lze obávat, že by se tito mohli zmocnit královského páru a vydat je císařským, aby si tak zajistili shovívavost vítězů. Tihle Češi vyčachrují svou vlastní takzvanou svobodu za cokoli, ale nedají kvůli ní v sázku své peníze ani majetek, neřkuli vlastní život. Dokáží vyhazovat bezbranné z okna, ale v boji jsou zbabělí. Vždyť to byl právě regiment hraběte z Thurnu, jenž se dal první na útěk, ještě když bylo vše nerozhodnuto, na ostří nože.
Teprave až král seznal, že je zrazen a opuštěn svými poddanými a mimoto sám v ohrožení, z ohledu na svou královskou choť, jež měla brzy slehnout se rozhodl k útěku, který se odehrál o to překotněji, že s ním nikdo nepočítal. Já sám jsem si velice vyčítel, že jsem zanechal v Praze důležitá akta, ale v oněch hodinách šlo především o život krále a královny a bylo se nutno okamžitě postarat, aby narychlo sehnaná kolona vozů nejen mohla beze škody opustit Prahu, jež se hemžila špehy, ale také zvolila bezpečnou únikovou cestu z Čech. Nyní přebývá král ve své rezidenci ve Vratislavi, aby s pomocí Moravanů a Slezanů pokračoval příští rok v boji. Jediné, co mi v současnosti dělá starosti, je ono kalvínské dogma, že se boží milost viditelně projevuje na lidech již na zemi. V tom udělal Bůh na Bíle hoře chybu, a nevím, jak se přes to král přenese.—

291. dopis
Fridrich, král český, Vratislav
Matyášovi hraběti z Thurnu v Brně

22.prosince

Milý hrabě. Nejdříve mě zradili Češi, teď mě přes všechny slavnostní přísahy zradili také Moravané. Vlastní prospěch mají nad čest. Při mém ústupu z Čech vyplenily doprovodné oddíly, jež se měly starat o moji a královninu bezpečnost, vozy a oloupily mě o to málo, co jsem si odvážel. Beru na sebe ale trpělivě všechny tresty, jež na mne Bůh sesílá, vše se obrátí k dobrému. Čechům ani Moravanům jsem se nikdy nevnucoval. Dobře mi bylo v mojí dědičné Falci, o niž se nyní musím obávat, když v mém milém Oppenheimu odolává Španěl, uprostřed lidu, jenž ke mně i ke královně lnul s věrností. Jen na naléhavou žádost jsem přišel do Čech, a také protože jsem věřil, že v tom cítím boží volání a musím za ním jít, bez ohledu na vlastní osobu. Dohody, jež jsem uzavřel s Čechy a Moravany, jsem věrně dodržel. Oni ne. Ať svět posoudí, je-li to čestné a chvalitebné. A zdali tím něco získali, ukáže budoucnost. Nezávidím Vám, milý hrabě, že se Vaše manželka a nezletilý syn odebrali do Vídně, aby prosili u císaře o milost pro sebe i pro Vás. Sám si to musíte zodpovědět; nechť je to ku prospěchu toho, co považujete za své štěstí. do Čech mě nevedly hrabivost ani ctižádost, ale teď ze mě dělají darebáka. Ale i kdybych měl trpět nouzi a bídu, neučiním nic proti své cti a proti svému svědomí. Snadno snesu nevděk, jímž se mi Čechové a Moravané odvděčili za oběť, kterou jsem jim přinesl, neboť se chci osvědčit jako hodný před svým Bohem a i nadále neochvějně poslušný jeho vůle.—

Lístek

Nejmilejší. Šťastně jsem dorazila do Küstritz a byla zde srdečně přijata. Je příjemné opět trochu spočinout po těchto dlouhých nešťastných týdnech. Jen kdybys tak byl se mnou! Tíží mě, že strávím tyto Vánoce bez Tebe, a jak vůbec bez Tebe začnu nový rok? ani já nespím ráda sama. Všechno bude lehčí, jen jak budeme spolu. Netrap se, drahý, že jsi přišel o zemi. Získáš ji zpět. A naše společné království stejně nemůžeme na věky ztratit.

292. dopis
Martin Opitz, Heidelberk
Danielu Heinsiovi v Leidenu

na Silvestra

Milý příteli,
jsem na útěku. V Heidelberku si již nemohu být jist životem. Španělé ve Falci řádí jako zhmotnění ďáblové a Unie jim nechává volnou ruku. Co jsou jen tihle protestanti za tlupu zbabělců?! Protože kurfiřt prohrál v Čechách bitvu nechtějí se jeho zdejší spojenci odvážit již žádné další. A tady jde o německou zemi! Jestliže si ji necháme takto beztrestně pustošit, jak jsme to nyní dovolili Spinolovi, brzy se celé Německo stane kořistí, o kterou se budou tahat cizí národy. A já se nebudu cítit bezpečně nikde než v Holandsku, kde se Španělům postavili tváří v tvář.Mohl bych snad rozvíjet svou působnost v Leidenu? Nyní ještě více nežli dříve se obrací mé úsilí k němčině a německému básnictví, aby byl zachráněn alespoň tento statek nešťastného národa, když už se vše ostatní hroutí a propadá vniveč. Nedomnívejte se, prosím, že všechno vidím příliš černě. Již jsem nashromáždil slušný svazek básní a poněvadž básníci často platí za proroky, jednu Vám zde předkládám:

Je velký sekáč, smrťák sám
velikou moc mu dal náš Pán.
Právě kosu klepe
a nebude lépe,
až se s ní rozmáchne
všechny nás zasáhne.
Běda ti květinko malá!

Dnes co pyšně a zdatně stojí,
podlehne zítra v nerovném boji:
vznešené narcisy,
anglické krokusy,
krásné hyacinty,
všechny cizí květy.
Běda ti květinko malá!

Pod jeho kosou padají
tisíce a řadou míjejí:
růžičky červené,
bělostné lilie
korunu císařskou
roztříští kosou svou.
Běda ti květinko malá!

Nebeské barvy tulipány,
žluté a bíle jako panny,
stříbřisté lesní zvonky
zářné sněhu vločky
to vše na zem padá
z bláta hněď je šedá.
Běda ti květinko malá!

Levanduli s rozmarýnem
všechno vezme jedním rázem:
pestrou bazaličku
kosatce jemnou sříšku
fialky, macešky
osud budou mít těžký.
Běda ti květinko malá!

Sametový polštářeček,
hedvábí jemných deček,
na co je přijde,
to mu neujde
ze všech slepě páčí
víc, než na co stačí.
Běda ti květinko malá!

Chudobky a sedmikrásky,
vadnou podle jeho stezky
malé pomněnky stín
zmizí také z pastvin
klas stát tu nenechá,
marná je útěcha.
Běda ti květinko malá!

Rozdíly žádné nečiní,
pod jeho kruté náčiní
se rytířská hlava
skloní jako tráva,
bezmocně tam leží
na mezi v protěži
Běda ti květinko malá

Ty smělče, smrti, pojď jen blíž!
tít po mně snad se nebojíš?!
Však po tvojí ráně,
bystře přesadí mě
za malou chvilku
na nebeskou louku
Raduj se květinko malá! 

předchozí část:             andresius.pise.cz/478-dopis-287-288-boje-u-prespurku-bitva-na-bile-hore.html

náseldující část:           andresius.pise.cz/479-dopis-289-292-vcetne-slavne-opitzovy-basne.html