Dopis 313-315 + Tschernemblovo memorandum

313.      dopis
Jiří Erasmus Tschernembl, Ženeva
Českému králi Fridrichovi v Haagu

24.aprilis

Mé ctihodné královské veličenstvo a můj pane kurfiřte, jimiž pro mne i pro Boha budete navěky!

Jako ubohý běženec, stejně jako Vy, jsem byl okolnostmi zahnán do Ženevy, kde Jan Kalvín založil první obec, která odpovídala jeho vidinám. Jakkoli mi zde lidé připadají v různých ohledech cizí, přesto se tu cítím v bezpečí duchovního domova, poté co jsem ztratil svůj přirozený domov a zděděnou vlast. S pohnutím si připomínám hodiny, které  jsem na Pražském hradě směl strávit v rozhovorech s Vámi. Kdybyste jen byl tehdy dokázal udělat z Vašeho krásného Heidelberku novou a výstavnější Ženevu, a kdybyste byl propůjčil "zlaté" Praze ještě onu jeho nadpozemskou záři! Je nepochopitelné, jak se toto vše mohlo v několika hodinách rozpadnout! Bůh ale řídí naše osudy podle své vlastní, vyšší moudrosti. Proto máme v hodinách nouze a zoufalství nadále k němu upírat svou naději a zůstat ho hodni. Jsem nyní již na smrt nemocen. Poslední léta se do mně zaryla obzvlášť tvrdě, takže vidím, že se blíží můj konec. Pudí mě to tedy vyslat k Vám, který jste tak často dal na moji radu, své poslední poselství, do něhož vkládám summu svého života. Vy máte, Veličenstvo, na rozdíl ode mne  před sebou ještě budoucnost. Snad se tímto svým závěrečným poselstvím na ní budu moci zčásti podílet.

Pro Memoria

I

Svatá Římská říše Německého národa se nachází v období největší krize od jejího vzniku. Avšak ne teprve nyní, ale už po posledních sto let. Byl jsem vždy hluboce přesvědčen, že by Říši mohl zachránit jen císař - evangelík. Rudolf II. to věděl, ostýchal se však takový krok učinit. Soudil, že dokáže být císařem pro všechna vyznání, ale ztroskotal. Katolický císař, závislý na papeži, nemůže Říši zachránit. Ferdinand II. ji zničí.

Politický svazek Říše ještě asi po nějakou dobu potrvá, poněvadž cizí mocnosti budou chtít ve středu Evropy vytvořit a uchovat určitou rovnováhu. Říše však již nebude mít v sobě žádnou  pořádající sílu, ale tento amorfní útvar bude okolo sebe šířit všude jen ochromení. Příliš velká a nezvladatelná na to, aby sousedním národům mohla sloužit za hříčku, ale současně nedosti významná, aby splnila naděje lidí na boží říši na zemi.Tím se rozpadne rovněž německý národ; asi již sám sebe ani nebude chápat jako nějaký "německý národ".

Úhlavním nepřítelem Říše je římský antikrist. Bylo tomu tak od počátků; od počátku si nárokovali papežové moc na císařích. Po staletí tak Říší otřásaly boje. Papež a císař se v nich vzájemně vysilovali. Nakonec budou oba moci zcela zbaveni.

Tato válka, kterou s takovou pilností na všech stranách rozdmýchávají, není náboženská válka, jak se rádo tvrdí. Ani Ferdinand II. se neodvážil hovořit o křížovém tažení proti českým povstalcům, jako tomu bylo za časů Jana Husa. Je to boj za svobodu! Dílem reformátorů byla proklamace náboženské svobody. Neodvážili se však si ji vybojovat. Luther, který nebyl v žádném případě nadán v politice, mínil, že  péči o svobodu je možno svěřit pravověrné vrchnosti. Kalvín, jehož politické ingenium bylo mnohem praktičtější, poskytl nakonec prostor svobodě pouze v rámci své ecclesia semper reformanda. Jenom Vy, veličenstvo jste v sobě ztělesňoval, možná bez vlastního vědomí, naději na svobodu všech vyznání. Proto také máte tolik zavilých nepřátel a jen tak málo spolehlivých přátel. Německá knížata totiž opírají svou tu větší, tu menší moc o právo, zakotvené v takzvaném Augšpurském náboženském smíru, rozhodovat o svědomí svých poddaných. Právě to však přivádí ad absurdum  náboženskou svobodu a nakonec i veškeré náboženství.

Císař Ferdinand II.  už coby štýrský arcivévoda luteránům oznámil, že Confessio Augustana z roku 1530 platilo jenom dočasně, do ukončení Tridentského koncilu. A náboženský smír, který beztak nezahrnuje kalvinisty, takto není ničím, nežli jakousi deklarací svornosti, bez jakékoli právní síly. Právní stav, ke kterému směřuje  a o který usiluje tento císař, se v plných barvách vyjevil v Čechách, totiž s dědičným právem svázané ius absoluti dominatus et imperii. To neznamená nic jiného nežli deklaraci tyranie a konec náboženské svobody. A náboženství je v tom pouze prostředkem, nikoli cílem.

II

Jak se můžeme bránit proti tomuto nátlaku? Říká se, že za Kalvína vládla v Ženevě přísná kázeň. Ovšem měšťané se jí podřizovali odpovědně a z vlastní vůle. Kalvín učil o ius resistentiae, právu občanů na odpor vůči všemocnému státu. Něco takového budete v německých zemích marně hledat. Snad i proto se kalvínství v Německu rozšířilo méně nežli v okolních zemích. Od lidu nemůžeme očekávat žádný odpor vůči císařské absolutní moci. A knížata sledují všechna  jen svůj vlastní prospěch a svojí nejednotou oslabují své vlastní pozice vůči císaři. Zbývá tedy jedině pomoc zvenčí, a tu si slibuji především od dánského krále Kristiána. Měl byste jej pohnout  k tomu, aby se se silným vojskem položil mezi Frankfurtem a Mohučí, a vykázal tak Habsburky a Španěly do patřičných mezí. Neměl byste se však ani stranit spojenectví se sultánem. Což jsou Turci horší antikristové nežli papeženci? A což se i císařové a papežové nepaktovali s Turky, když jim to přišlo výhodné? Nepokoušel se dokonce sám Ferdinand popudit Turky proti Gáboru Bethlenovi? A což i evangelíci nenasadili život a statky v boji proti Turkům, začež sklízejí nyní odměnu v podobě pohrdání a odsuzování, věznění a smrt? Kdo je tedy nejzavilejším nepřítelem křesťanstva - katolická římská církev nebo islám? Nemusíme se přeci stát mohamedány, chceme-li Turky  získat za spojence. Ale propadneme záhubě, pokud opomeneme přijmout tureckou pomoc.

III

Pokud selžou všechny tyto prostředky, musíme se odhodlaně smířit s boží vůlí. Můžeme se však ptát, za jaké hříchy nás takto trestá. Takovou otázku si musí položit každý sám, ale i s ohledem na ostatní. A jestliže shledáme, že se naši nepřátelé obtížili mnohem větší vinou a těžšími zločiny, než my, a přesto vítězí, musíme si uvědomit, že boží čas není náš čas. A což si protestanti svou malomyslností opravdu nevysloužili mrskání boží metlou? Což na sebe nepřivolávali neštěstí svojí nesvorností a až podnes trvající vzájemnou záští? Jednotlivec si může stýskat nad svým osudem a považovat jej za nespravedlivý. Nebesa ale vystavují účet všem, a tam vědí, jaký díl komu připadá. Vlastní utrpení nesmí zastřít pohled na utrpení druhých.

Ztratil jste, Veličenstvo, královskou korunu i kurfiřtskou důstojnost a svou vlastní silou si je nevybojujete zpět. Ale ve vaší postavě, podřizující se boží vůli, se stále uchovává a září vidina svobody, k níž snad lidé ve vašich zemích ještě nedospěli. Ale mnozí upírají své oči i nadále k Vám. V této děsivě době probíhají i jiné srážky nežli ty na bitevním poli. A dlouhodobé vítězství nepřinese žádný meč. Má důvěra v nový věk se víže ku králi, před jehož duchovní mocí se musí sklonit každá jiná síla.

Odpusťte, prosím, starci, který si neví jiné rady.

Poštovské noviny

Řím: Jeho Svatost, papež Řehoř XV., podlehl mrtvici dne 8.iulii nového kalendáře. Nedožil se již potěšení získat do vlastních rukou poklady z Bibliotheca palatina, na něž se dychtivě těšil. Jeho poslední požehnání směřovalo k jeho veličenstvu císaři Ferdinandu II., kterého označil za poslušného syna a z milosti boží vyvolenou nezdolnou tvrz svaté církve. Očekává se, že konkláve vybere za jeho následníka  a na papežský stolec nastolí kardinála Maffea Barberini.

Bagdád: Perský šáh Abbás I. vyrval Turecké říši město Bagdád, čímž se nyní jeho říše rozkládá od Indu po Eufrat. Válka mezi Persií a Tureckem tím ale nekončí. Šáh Abbás je příslušníkem islámské sekty šíitů, jejíž jsou Turci, kteří jsou sunnité, zapřisáhlými protivníky. Šáh Abbás si zvolil za své hlavní město Isfahán a tak výstavně ho zvelebil, že mu není na zemi rovno.

Varšava: Polský král Zikmund velmi okázale propůjčil braniborskému kurfiřtu v léno Prusko. Polská katolická církev ovšem protestovala, že by se tato země měla vydat kalvinistům. Král však dal přednost tomu, naklonit si braniborského kurfiřta, a to dříve, než na Prusku spočine svým žádostivým okem švédský král Gustav Adolf. Provincie navíc není příliš lidnatá.

Vídeň: Bývalý obrist Albrecht z Valdštejna, jenž získal v Čechách ohromný majetek, obdržel od císaře řadu dalších privilegií a čestných výsad. Dědičně se nyní smí psát "z Valdštejna a Frýdlantu", obdržel nový erb a titul velkého palatina. Pro zaokrouhlení jeho držav mu císař propůjčil více než 49 panství, jakož i nezávislou soudní moc ve svém knížectví. Nakonec ho povýšil  na generálvachtmistra. Žádný jiný nevyzískal z české války tolik.

Tübingen: Wilhelm Schickard, profesor matematiky na Tübingenské univerzitě, vynalezl aparát, jenž umí sám sčítat, násobit, odčítat a dělit. Stroj byl zprvu považován za dílo ďáblovo, poté ho však pokropili svěcenou vodou a byl uznán za bohulibý.

314.      dopis
Charles, vévoda z Walesu, Madrid
Alžbětě České v Haagu

15.července

Milovaná sestro,

především bych Ti měl napsat, že nakonec ztroskotalo veškeré vyjednávání o mém sňatku s infantkou doňou Marií, třebaže už byla podepsaná smlouva. Jsem tomu velice rád. Nedokážeš si ani představit, co jsem tady v Madridu za ten rok prožil a ani teď se nemohu těšit na návrat do Londýna. Soudím - a vévoda z Buckinghamu je v tom se mnou zajedno - že snad ještě nikdy nebyly osoby našeho stavu a při diplomatické misi prvořadého významu pro oba rody vládnoucí mohutným říším takto vystaveny klamu, lžím a podvodům, jako se to stalo nám. Původce této sítě pletek je oblíbenec mladého krále, hrabě Olivares. Ten totiž vězí za vším, co se nyní ve Španělsku děje. Loni v březnu jsem byli v Madridu uvítáni s pompou, která  nás takřka ohromila. Lid v ulicích byl sice zdrženlivý, ale u dvora se všichni předháněli v pozornostem vůči nám. Dokonce jeden z nejvýznačnější španělských básníků složil k našemu uvítání slavnostní hru. A prý je to mistr španělského jazyka. Portrétoval mě také dvorní malíř Diego Velasquez a obraz mám za zdařilý. Slavnosti a kratochvíle se vršily jedna na druhou a všechny byly tak výstavné, že mi ve srovnání s nimi připadala naše stará dobrá Anglie velice skrovná. Snad mě to mělo odškodnit za to, že jsem infantku poprvé spatřil až po celých dvou měsících. Vypadala půvabně, ale zdála se být tak nepřístupná, že jsem se jí sotva odhodlal učinit poklonu. A když jsem si na to stěžoval, poučili mě, že se ve Španělsku tak chovají všichni. Vévoda z Buckinghamu však nabyl u několika dvorních dam zcela jiných zkušeností.

Počal jsem se nudit a stále větší pozornost jsem věnoval počínání hraběte Olivarese, který  mi připadal čím dále obludnější. Vládne i při svém mohutném těle značnou obratností a u všeho musí být první, ať je to tanec nebo honba na prasata. Možná to, že se stará úplně o vše, má svůj důvod v tom, že svého postavení nabyl pouze před rokem a musí si je ještě upevnit. Španělé jinak nejsou příliš pracovití  a mezi šlechtici je práce dokonce přímo pohanou. Ale já jsem přesto  ještě neviděl tak pracovitého člověka, jako je tento hrabě. Zatímco ještě celý Madrid spí hlubokým spánkem, on již  obklopen hejnem sekretářů diktuje dopisy. A nejraději při jízdě kočárem. Má celou řadu výstavných městských kočárů, ale raději používá cestovní vůz nebo státní ekvipáž. Tráví  v nich skoro celý den a jezdí do parku u Prada nebo na břehy Manzanaru, pokud se jimi nevypravuje přímo na lov. Hony mu však neslouží v prvé řadě k lovu ale ke konferencím a k vyřizování státních záležitostí. Mění takto jejich místa asi proto, že se tak cítí bezpečněji před špicly  a atentátníky.

Jeho marnivost působí trapně; především když nosí stejné šaty jako král. Jeho zbožnost působí neupřímně. Jednou tak na cestě kočárem přerušil svůj rozhovor se mnou při zaznění zvonů a pohřížil se ihned do hluboké modlitby s mnohým křižováním. Pak mi vyložil věčné pravdy katolické víry, které jsem neshledal nijak odlišné od mých. To však ani v nejmenším nechtěl připustit. Natolik se při tom rozhorlil, že jsem počal tušit, že sňatek kacířského prince se španělskou infantkou a sestrou španělského krále musí považovat za naprosto nemožný. Snad právě toto byl ten rozhodující důvod, že se hrabě od samého počátku snažil toto spojení překazit, snad měl k tomu i další politické důvody, nicméně to byl fakt, jakkoli se snažil budit zdání, že si ho toužebně přeje. Poté co otec výslovně zaručil plnou náboženskou svobodu katolíkům v Anglii, byla sice podepsána svatební smlouva, pak jsem ale byl náhle společně s Buckinghamem, Bristolem, Astorem a ještě španělským vyslancem v Londýně, hrabětem Gondomarem pozván do nádherného kočáru, kde nám hrabě Olivares sdělil, že Španělsko nemůže splnit požadavek vojensky zasáhnout ve Falci ve Fridrichův prospěch a získat mu zpět Falc. Můžeš si představit mé rozhořčení, když vrácení Falce bylo od počátku předmětem jednání.

Okamžitě jsem napsal otci, že již nehodlám nadále strpět, aby se mnou hráli takovou komedii a požádal ho o svolení k odjezdu z Madridu. K mému ulehčení mi to dovolil. Mezi jiným mi výslovně napsal: "Nyní velmi lituji, že jsem vůbec kdy dal svolení k takovému jednání. Nesejde mi na tom sňatku, jen když Tě budu moci opět stisknout ve své náruči.Bůh to dej! Bůh to dej!" Tón tohoto dopisu mě naplnil málem obavami - jako by s naším otcem nebylo něco v pořádku. Rozhodně si pospíším zpět do Anglie a ujišťuji Tě, že nalezneme jiný způsob, jakým Ty a Fridrich získáte nazpět Falc.

315.      dopis
Jan Ámos Komenský, Lešno
Friedrichovi Wittelbašskému v 's Gravenhage

20.iulii

Můj milostivý pane a králi, račte  mi prominout, že adresuji svůj dopis tak podivným způsobem. Jinak by ale sotva došel do Vašich rukou, a také bych nikoho z těch, kdo ho dopravují, nechtěl vystavit nebezpečí. A neříkám též nic nesprávného, neboť patříte do jedné větve Wittelsbašského rodu, třebaže vám vládce tohoto rodu způsobil tolikerou křivdu. Ale musím Vás zpravit ještě i mnohem horších věcech, neboť se Vás nemůže netýkat, co se odehrává v zemích, z nichž Vás hned po začátku vaší dobrotivé vlády vyhnali.

Už budete asi mít zprávy o děsech a hrůzách, jež musely prožít Čechy. Zpočátku se zdálo, že Morava jich bude ušetřena, a oddávala se klamnému spočinutí. Nyní však císař nařídil "dobrovolný návrat do lůna samospasitelné římské katolické církve" a požaduje jej po všech obyvatelích Moravy. Jak to probíhá?

Jedním rázem byli ze všech úředních a správních míst všeho druhu odstraněni nekatolíci. Poněvadž se však katolické menšině nedostává vzdělaných a schopných osob na tato odpovědná místa, nahradili je jednoduše lidmi, kteří se dali sehnat mezi tím málem a propůjčili se k takovému povýšení: herce, komedianty, svůdce, analfabety, lidi bez majetku, stálého bydla a svědomí. Do městských rad smějí jenom katolíci, i když jsou zcela neschopní a nemají v hlavě mozek. Tihle budižkničemové již natropili mnoho zlého, a co teprve oni zlovolní?!

V Prachaticích zmasakroval bývalý krejčí, jenž se vyšvihl na císařského místodržitele, během tří hodin  1600 měšťanů, jenom deset mu uniklo. Jiný dal v jednom moravském městě zavřít brány, uvrhl všechny muže do vězení a do každého domu pozbaveného hospodáře ubytoval dvanáct vojáků, kterým bylo k dispozici vše, na co si pomysleli - jídlo, majetek a zboží, ženy, a to po tu dobu, než uvěznění muži přestoupili ke katolickému náboženství.

V Holešově dal jezuita páter Drachovius zhotovit truhlice, které nazval sukněmi. Byly vyměřeny tak, že každý, kdo byl do jedné z nich strčen, nemohl pro její úzkost ani ležet, ani sedět ani stát, ale  musel setrvat ohnutý a zkroucený s ohnutými zády, jakoby napolo zavěšený, takže v takové "suknici" nikdo nevydržel více nežli dvě, tři hodiny. A když už mu ztuhla krev v žilách, údy se rozechvěly a duch strachem a soužením ochabl, přicházel jezuita poznovu a ptal se, zda chce nyní dobrovolně přijmout katolické náboženství.

Jana Redera, písaře důchodního úřadu v Pardubicích strčili do schválně uzpůsobeného vězení, ne vyššího půldruha lokte a velice úzkého, a to přímo nad vodou, takže pokud by se vězeň pohnul, bezpochyby by do ní spadl a utopil se. Bylo to v zimě. Po tři dny snášel písař tuto trýzeň a mezitím na něj už naléhala i jeho žena, jež se již stala katoličkou. Pak napůl v bezvědomí podlehl, byl přenesen do kláštera, kde ho otec kvardián slavnostně přijal do lůna katolické církve. Dalšími prostředky náboženského nátlaku byly komíny, latríny a sklepní díry, do nichž strkali lidi, až hrozilo, že se udusí. A když se zmocnili nějakého protestantského kazatele, hned ho vydali ohni, rozčtvrtili nebo dali roztrhat střelným prachem.

Já jsem s ostatními Českými bratry uprchl do Polska, kde nám slíbili ochranu. Ale všichni utéci nemohou. Doufají ve Váš návrat, který jim předpovídají proroci. Svoboda ducha musí přijít a přijde! A vy zůstáváte naším králem, jenž nám ji přinese.—

předchozí část:        andresius.pise.cz/493-anno-1623-rezensky-rissky-snem-dopis-310-312.html      

následuijící část:      andresius.pise.cz/495-bitva-u-stadtlohn-dopis-316-319.html