Andresius | Dopis 302 + List Fridricha Falckého z pěší cesty

Anno Domini 1622

302. dopis
Gabriel Naudé, Paříž
René Descartovi v Rennes

10.januarii

Pane,
je mi velkou ctí zodpovědět Váš dotaz a s velkým potěšením tak činím, neboť se smím pochlubit, že jsem takové odpovědi schopen. Jakožto bibliotékář se totiž neomezuji pouze na pořádání a střežení pokladů mně svěřených, ale rovněž je s neúnavnou pílí studuji. Především se to týká spisů a knih, jež nejsou obecně přístupné, neboť se zabývají tajnými vědami a magií. Přihodilo se, že v těchto týdnech byly po Pařížských zdech vylepeny plakáty, na nichž čteme například: "My , vyslanci Nejvyšší rady Bratří růžového kříže jsme se z milosti Nejvyššího, jemuž naslouchají srdce všech spravedlivých, viditelně i neviditelně usídlili v tomto městě. Vyučujeme bez knih a pomůcek a hovoříme jazykem země, v níž se hodláme pozdržet, abychom podobně smýšlející zachránili před smrtelným bludem." Nebo: "My, členové kolegia Bratří růžového kříže se obracíme na vás na všechny,kdo chcete vstoupit do našeho společenství, a vyučíme vás v úplném poznání Nejvyššího. Jako samy sebe, i vás převedeme z viditelného do neviditelného stavu a dostanete se do všech cizích zemí, kam byste jen chtěli."
Ovšem, milý pane, ujišťuji Vás, že až doposud toto bratrstvo zůstalo v Paříži zcela neviditelné. Následující oznámení, která se od té doby objevila, spíše svědčí pro nějaký pařížský žertík, nežli o nějakém skutečném tajném společenství. Zjistil jsem sice, že v Paříži skutečně existovalo "Bratrstvo zlatého kříže", které založil pověstný mág Agrippa z Nettesheimu. Ale je to již dávno, a všichni tehdejší bratří, pokud se skutečně nějací sešli, musili ve skutečnosti již dávno okusit dobrodiní smrti vysvobozující ze všech bludů a omylů. Nevěřím, že by v Paříži nebo kdekoli jinde ve Francii pobývali nějací následovníci těchto blouznivců. Příliš by to odporovalo jasnosti francouzského ducha.
Oproti tomu v Německých zemích jisté Bratrstvo růžového kříže rozpoutalo přímo velikou literární smršť. Pokusil jsem se prokousat několika svazky těchto spisů, neboť člověk nemá soudit nic, dokud to řádně nepozná. Nemohu se však zbavit pocitu, že si na stránkách této literatury dali dostaveníčko alchymisté a astrology, mágové a proroky, filosofové s reformátory, snílci a šarlatáni, kacíři a světooprávci a jejich názory se ani zdaleka nedají vzájemně uvést v soulad. Zdá se to být čistě literární fenomén, který také vyvolal literární odezvu. Celý tento duchovní nepokoj tedy velice dobře odpovídá hloubavé německé povaze, která se vždy snaží přijít na kloub tomu, co je neproniknutelné. Němci vykazují fatální sklon vážit si především toho, co nedává smysl. Chtějí vyjevit veškerá tajemství, tím že z nich vytvoří tajemství nové. Co je rozumné, jim připadá mělké.V záhadách hledají pravdu, ale především prostřednictvím fantazie a až potom rozumem. Proto také toto bratrstvo existuje pouze v představách těch, kteří si je vymysleli a jsou s tím takto spokojeni. Nevylučuji ovšem, že někteří důvěřivci, nebo i osvícení duchové mají za to, že je prostřednictvím takového bratrstva možno zasadit ránu církvím veškerého druhu. To se ale brzy ukáže pošetilé.
Přinejmenším platí, že jsou zástupy Němců příliš nevzdělané, než by se daly pohnout tímto směrem, a i kdyby se tak stalo, nikdo neví, kam by to vedlo. Sny Němců zůstanou vždy sny osamocených jednotlivců, a dobře tak. Jejich dějiny psal meč, ať volky či nevolky. Možná právě před tímto poznáním uprchl nějaký rosikrucián do Paříže v naději, že tu najde nový domov. Ale bude se musit odtud odebrat do ještě vzdálenějších zemí, což mu naštěstí nečiní žádné potíže.

Lístek

Má nejdražší, hořce ode mne odloučená, má po všechny časy nejstatečnější královno!
Zapil jsem svou porážku se svými úhlavními nepřáteli a Tillyho jsem obrátil na útěk. Mansfelda jsem uchránil před zradou. Společně jsem přemýšlel s rádci francouzského a anglického krále a vyměnil jsem si s nimi poselství, a jestli Bůh dopřeje zvítězit spravedlnosti, vyženu Španěly z Falce a poženu je od Rýna až na bitevní pole, na němž si podám ruku s princem Mořicem. Pak bude i císař v koncích se svými úklady. Ale vše po pořádku.
Nikdo udatného Michalovice ani mne nepoznal, když jsme se přestrojeni za cestující studenty vydali korábem do Calais. Odtud jsme se pěšky odebrali do Paříže, kde jsme se vydávali za Valony toužící po mléku pařížské Alma mater. Nocovali jsme většinou u sedláků, kteří nás přátelsky vítali a výtečně hostili. Velebili jsme krále a posmívali se Španělům, čímž jsme lehce získali srdce všech. Nemohu skrývat, že po nás některé panny házely očkem a tak jsme se nezachovali příliš po studentském způsobu, když jsme jejich svodům odolávali. Jednou jsem se - abych nevzbudil podezření - zkoušel vymluvit na to, že jsem se zavázal ke vstupu do duchovního stavu, ale takovou námitku už vůbec nikdo neuznával! Takže spíše nám ve Francii hrozilo nebezpečí pro duši a její spásu, než pro naše tělo a naše živobytí. Nakonec jsme však šťastně dosáhli Paříže.
Tam jsem ihned tajně navázal spojení s naším drahým strýcem, vévodou de Bouillon, který má po míru uzavřeném s Hugenoty opět přístup ke dvoru. Strýc Fréderic-Maurice má výtečné kontakty ještě z dob Jindřicha IV. Tak jsem se z toho nejzaručenějšího zdroje dozvěděl, že sice král uvítal naše vyhnání z Čech, ale že ho také popuzuje rostoucí moc Habsburků, navíc v situaci, kdy císař závisí na španělské pomoci. Nový výbuch války mezi Španělskem a Generálními státy byl v Paříži rovněž přijat s nevolí, především pokud by měl přinést Spinolovo vítězství. Silné Španělsko za Pyrenejskou hradbou a současně na Rýně navíc v úzkém svazku s Německým císařstvím Francie nestrpí. Proto vstoupili do tajného vyjednávání s naším bavorským bratrancem, jehož mocnou ctižádostivost již dobře známe, a kterého by Francie ráda vsadila do hry jako Francií podporovaného císařova protihráče. A o to spíše, že nyní Maxmilián získal náš kurfiřtský klobouk a naši Falc. S Maxmiliánovým vděkem vůči císaři se nepočítá; v politice se nikdy nehraje na city. A to jsme si měli uvědomit i my, když jsme tolik počítali s pomocí od tvého otce. S jeho plány mě bezprostředně seznámil Lord Hay, který prodlévá s diplomatickou misí v Paříži. Tajnou schůzku s ním mi sjednal John Donne, který se nalézá v jeho průvodu. V Londýně prý panuje veliké rozhořčení, že tvůj otec rozpustil parlament, když se Dolní sněmovna opovážila neschvalovat jeho politiku. Poté co nejprve obětoval Francise Bacona, aby utišil nevoli, jež se pozdvihla přímo proti jeho královské osobě, směřuje nyní veškerý hněv parlamentu vůči vévodovi z Buckinghamu, na němž však král dosud lpí. Nikdo nemůže říci, jak dlouho hodlá tvůj otec vládnout bez parlamentu, či jak dlouho toho bude schopen. A k tomu ještě ten nešťastný nápad, zavrhovaný šmahem celým anglickým národem, oženit tvého bratra Charlese se španělskou infantkou, aby tím byl stvrzen věčný mír mezi Španělskem a Anglií! Tím se samozřejmě cítí v Paříži na nejvyšší míru znepokojeni, neboť aliance mezi Španělskem, Anglií a ještě k tomu Německým císařem, by byla pro Francii smrtícím sevřením. V přítomné chvíli nemůžeme tedy očekávat z Paříže žádnou přímou pomoc, ale dříve nebo později se dobře může stát, že Francie bude v situaci, kdy bude dokonce donucena se nás zastat. Strýc Fréderic-Maurice se při tom spoléhá na rostoucí vliv člena královské rady jménem Armand-Jean du Plessis de Richelieu, jemuž král přislíbil kardinálský klobouk za to, že ho dokázal smířit s jeho matkou Marií de Medici, což musel být doopravdy kapitální diplomatický kousek.
Opustil jsem tedy Paříž inkognito, tak, jak jsem do ní přišel, a hodlal jsem se postavit do čela našich oddílů, bojujících v Alsasku. Ale v Bitschi jsem se najednou octli mezi kyrysníky válčícími v žoldu arcivévody Leopolda. Pánové oficíři nás jako studenty putující z Pařížské university na Štrasburskou přivítali převelice přátelsky a přímo nás donutili k večerní pitce. Michalovic byl úzkostí bez sebe, že by mě někdo mohl poznat. Ale já byl docela uvolněný a přesvědčivě jsem hrál lehkovážného studiosa. Samozřejmě nezbylo než připít i na zdraví císaři, což mi nepřišlo příliš zatěžko a pili jsme i na zdraví arcivévodovo. A když pak bylo na adresu uprchlého "zimního krále" vyřčeno pereat, Michalovicovi víno přímo zaskočilo. Ale já jsem pánům oficírům vydatně sekundoval v připíjení - víno bylo totiž dobré.
Poté co jsme šťastně přestáli toto dobrodružství, nevydali jsme se ovšem ke Štrasburku, ale do Falce. Nerušeně jsme prošli Falckým lesem a hluboce pohnuti jsme konečně uslyšeli mateřskou řeč a zvuky domova, až jsme v noci dorazili do Landau, kde jsem se dal poznat purkmistrovi, jehož z toho zalily slzy radosti. Tam jsme se ustrojili po kavalírsku, nasedli na dva dobré koně a o den později jsme vyrazili do tábora hraběte z Mansfeldu u Germersheimu. Když mě hrabě spatřil, vypadal jako zasažen bleskem. Náležitě jsem využil jeho překvapení, avšak až později jsem seznal jeho důvod. V táboře toiž právě přebývali poslové z Bruselu od arivévodkyně Isabely, kteří nabídli hraběti slušnou sumu, pokud by vstoupil do španělských služeb. Jenom o den nebo dva později by asi byl obchod uzavřen a hrabě Mansfeld by mě byl zajal. Vidíš tedy, moje milá, jak mne při všem tomto jednání a protivneství řídila a vedla boží ruka. Já jsem tak mohl Mansfeldovi důtklivě připomenout, že se Španělům nedá věřit a že by ho jistě, poté co by si určitou sumou peněz zajistili oddanost jeho vojáků, vydali císaři, jehož pomstychtivost nikdy neuhasíná. Co by mu vyplatil, vzápětí by získal zpátky jako výplatné za jeho hlavu. Jistě by získal větší výhody, kdyby vstoupil do služeb Prince Oranžského. A pokud necítí žádný závazek vůči mé osobě, když jsem za ním nepřišel s rancem peněz, ale jen s tím, co jsem měl na sobě, Holanďané mají jistě více prostředků, aby ho vyplatili. Když jsem mu dopodrobna vysvětlil podrobnosti smlouvy, kterou jsme uzavřeli s Oranžským rodem, ujistil mě svou bezvýhradnou oddaností a na důkaz toho vyjádřil ochotu překročit ihned Rýn a postavit se Tillymu, který se blížil s bavorským a ligistickým vojskem od východu, aby se spojil se Španěly, kteří pod velením generála Cordóby drželi stále obsazenu část Falce.
Včera, 27.dubna jsme se u vsi Mingolsheim vrhli na Tillyho a po několika hodinách jsme se beze ztrát stáhli. Koule z muškety mi prostřelila klobouk, aniž by mě byla třeba jen škrábla - i toto jsem považoval za nebeské znamení. Teď chceme počkat na vojsko markraběte z Baden-Durlachu, který se jako jediný ke mně veřejně přiznal po zradě Unie, a tím se prokázal jako udatný německý kníže, který nechce na území Říše trpět žádné Španěly. Až se s ním spojíme, vydáme se podle Mohanu naproti Brunšvickému princi, který na svém pochodu důkladně oškubal všechny ty kněžourské státečky na Mohanu, a budeme tam moci zaplatit žold vojákům. Snad za několik týdnů zcela osvobodíme Falc od nepřátel a já tě budu s radostí spolu s dětmi očekávat v Heidelberku.

Lístek

Můj nejmilejší! Můj jediný! Třikrát jsem omdlela, čtouc tvé psaní. Prosím Tě a zapřísahám: Již se nevystavuj žádnému nebezpečí! Nechci, abys ještě někdy táhl do bitvy. Veškerá království této země jsou mi ničím, kdybych Tě pro ně měla ztratit! Pojeď domů! V Haagu nám nic neschází. Buď naše malá rodina tvým královstvím! 

předchozí část:                  andresius.pise.cz/...

následující část:                andresius.pise.cz/...