Dopis 394-395, Švédové na Rýně

394.      dopis
Jiří Pontanus z Breitenberka, Praha
Janu Ámosi Komenskému v Lešně

23.novembris

Drahý bratře, byť v širším smyslu,

chtěl bych Vás varovat. Už  několik dní jsou v Praze Sasové- zvěst o tom vás  jistě brzy dostihne. Obrist Marradas vydal Prahu bez jediné rány mečem. Co jen já, starý člověk všechno musím zažít: Teď se tady dělá, jako by vůbec nebylo bitvy na Bílé Hoře. Ale z toho se může vyklubat strašlivý omyl. Sasům se tady v Praze i  jinde v zemi vede dobře, a o nic jiného jim nejde. V patách za nimi se však vracejí čeští emigranté. A jakkoli jim člověk návrat do vlasti přeje, ještě bude i Sasům líto, jak se tu předvádějí. Je jistě jejich dobrým právem, že sňali vystavené hlavy popravených roku 1621 a slavnostně jednadvacet mučedníků oné rebelie pochovali; že opět vyhánějí ze země Jezuity, také celkem jde na rozum a může jim to projít. Ale že se zuřivým řevem pálí mariánské obrazy, nevěstí nic dobrého. Pokud se totiž chystají minulých deset let jednoduše  škrtnout, propukne chaos. A desetitisíce Pražanů teď bloumají po ulicích a vykřikují, že se stali katolíky jen z donucení a ve skutečnosti zůstali protestanty. Emigranté se nyní roztahují v palácích, které svého času prodali  za dobré peníze, ale nyní to označují za podvod a chystají se zcela převrátit naruby majetkové poměry a tím na bezpráví odpovědět bezprávím. Saské zbraně musí spíše držet v šachu bezuzdné plenitele z řad Čechů, nežli císařské. A lidé se už ptají, jak dlouho bude asi takový Valdštejn  přihlížet jejich bezuzdnému počínání. Ztratil Meklenbursko a svůj Pražský palác musil narychlo opustit. Ale své Frýdlantské vévodství jistě bez odporu nevydá. To je zde předmětem veškerých důvěrných hovorů. O vévodovi se tvrdí, že je se Sasy spolčen, vždyť navíc jejich velitel Arnim býval jeho oblíbeným druhem ve zbrani. Také se mu přičítají tajné kontakty se Švédy. A také se ví, že Questenberkové a Eggenberkové se na Vídeňském dvoře pilně zasazují o jeho znovuuvedení do generalátu. Nikdo neví, jaké plány tam u sebe, dva denní pochody od Prahy kuje. Prý ho souží pakostnice - to říkají Trčkové a Kinští, ale tomu se nedá věřit. V Praze se teď nedá věřit nikomu, proto Vám radím, nevracejte se do Čech. Sasové nejsou naši osvoboditelé, a ti co se chovají jako osvobození, tím nesledují nic než vlastní prospěch.

A oněmi "českými vlastenci", kteří se nakonec vždy přidají na stranu silnějšího, pohrdají i sami dobyvatelé

Nové noviny
Švédský král Gustav Adolf - nový pán Německa

Pevnost a město Mohuč se vzdalo Švédům po třech dnech obléhání. Kurfiřt spolu s Wormskou a Würzburskou eminencí , kteří ho přijeli spěšně navštívit, už předtím prchl do Kolína. Mohuč byla už třikrát před útokem švédského krále zachráněna. Napoprvé zablokoval kurfiřt přechod před Mohan zatlučenými piloty a potopenými loděmi, takže Gustav Adolf nemohl překročit řeku na lodích, jak plánoval. Podruhé byl Mohuč ušetřena, když se Švédům nepodařilo u Bingenu překročit Rýn, a po třetí se zdálo, že se Švédové o útok ani nepokusí. Dokonce se úplně stáhli z POrýní, a vyklidili své šance tak rychle, že těžké kusy ani neodváželi, ale svrhli do Rýna. Král totiž změnil své úmysly a hodlal přispěchat na pomoc Norimberku, který tvrdě sužoval Tilly. Ale nakonec se ukázalo, že bavorský generál není dost silný na to zmocnit se Norimberka, nebo mu vážněji uškodit, a tak se mohl král Gustav Adolf v klidu věnovat Mohuči.

Nedal svůj úmysl však nijak najevo. Naopak, dal rozšířit zprávy, že se chystá osvobodit Heidelberk, což od něho všichni očekávali jakožto velkomyslnost vůči Českému králi. Švédské oddíly zaútočily ve  směru silnice vedoucí po okraji Odenwaldu a vypudily odtud Bavory. Ovšem hlavní voj švédského vojska stanul zčistajasna před Gernsheimem. To se ještě stále počítalo, že se švédský král vydá dále po staré římské silnici směrem na Ladenburg. Nikomu se ani nesnilo, že se Gustav Adolf vydá osobně, pouze v doprovodu jediného důstojníka, hraběte Brahe ve člunu s dvěma rybáři poblíž Oppenheimu na druhý břeh Rýna rekognoskovat terén. Španělští kyrysníci si brzy povšimli obou osob a pustili se za nimi, neměli však tušení, kdo se to před nimi spěšně v člunu zachránil na druhou stranu Rýna. Také té události nepřičítali žádnou velikou váhu. Věděli, že Oppenheim na pravém břehu Rýna chrání jeho slavné hvězdicovité šance.

Následujícího dne však již tyto šance drželi Švédové a z jednoho rýnského ostrůvku je ostřelovali z týlu. Útok nebyl ale veden naplno, jen natolik, aby posádku udržel v šachu a zaměstnal, protože pod rouškou noci bylo pomocí dohromady svázaných loděk, které byly překryty vraty vysazeno na druhý břeh Rýna právě na místě, které si k tomu vyhlédl sám král, 300 mužů pod velením hraběte Braheho. I přes znatelný chlad se okamžitě zakopali u jedné zahradní zídky a až do úsvitu vzdorovali zuřivým útokům Španělů. DOkázali svou udatností úplné divy a neustále se drželi proti rostoucí přesile. Pak jim bylo na témže vratkém člunu přisunuto dalších 300 mužů na podporu., ale i tak byla španělská přesila stále značná. Král sledoval z břehu  se znepokojením nerovný boj, kterým sledoval jediný účel: získat čas, než  hlavní švédské síly přejdou Rýn  po pontonovém mostě, který ve vší tajnosti postavili u Hannensandu mezi Erfeldenem a Stockstadtem, aby mohly vpadnout Španělům do boku.

Tento manévr se nakonec hlavně díky hrdinství regimentu královské gardy zdařil, a dal tak opět jasně vyniknout vojenskému géniu Gustava Adolfa. Španělé byli naprosto zaskočeni a v útěku opustili Oppenheim, kde proti nenáviděným okupantům  okamžitě povstali jeho obyvatelé. Jenom pevnost se ještě zavile bránila, ale byla vzata útokem, během nějž byli její obránci pobiti. Osazenstvo hvězdicovitých šancí, ze všech stran odříznuté a zbavené možnosti útěku, se vzdalo. Tak byla volná cesta na Mohuč a švédské vojsko ji vkrátku po obou březích Rýna urazilo. I tam byl před jeho bránami švédský král v první linii. Jednoho z poslů, který mu předával dopis, skolila před jeho zraky střela z muškety. Na prosby jeho průvody, aby se král nevydával v takové nebezpečí, odvětil, že ještě nikdo nikdy nedobyl město tak, že seděl ve stanu a kreslil plány.

Tak končí rok, který začal pádem Frankfurtu, pádem Mohuče. A jako se švédský král nebál u Odry pustit se do křížku s císařem, zrovna tak nebojácně se vypořádal u Rýna se španělským a francouzským králem. Se Španělskem nebylo Švédsko až do dobytí Oppenheimu formálně ve válečném stavu, a také k žádnému formálnímu vypovězení války. Švédský král se prostě cítil oprávněn napadnout španělské jednotky na německé půdě, kterou obsadili protiprávně.

Není ale správné kalkulovat s tím, že tento krok potěší Francii, která je hlavním nepřítelem Španělů. Francouzi neplatí Švédům subsidie na to, aby  vytáhli na Rýn, ale  k Dunaji. Všichni viděli ve švédském králi nástroj francouzské politiky - a teď se diví, že sleduje své vlastní politické cíle. Francouzský král se se svým dvorem odebral z Versailles do Met, aby byl blíže událostem. Kardinál Richelieu prý dokonce Švédům hrozil. Ale Gustava Adolfa výhrůžky nezastaví.

Ve svobodném říšském městě Frankfurtu na Mohanem, jež uzavřelo se Švédy spojenectví, teď sídlí švédský kancléř Oxenstjerna a spravuje odtud německé záležitosti.  . A v Německu už Gustav Adolf netrpí žádnou neutralitu. Kdo se prohlásí za jeho nepřítele, je rozdrcen; kdo za přítele, musí platit kontribuce, aby bylo možno zdeptat společného nepřítele.

V Mohuči si Gustav Adolf zařídil skvostný dvůr, a sjíždějí se tam za ním z Německa na oslavy konce roku pozvaná  knížata. Ze Stockholmu má dorazit švédská královna, z Haagu český král, kterého jeho manželka nemůže provázet, neboť čeká třinácté dítě. Moc nad Německem nyní sídlí v jeho srdci. A kdo se osmělí otázat švédského krále, zda se hodlá stát římským císařem, tomu odpoví jenom smíchem.

Lístek

Má nejdražší,

nejel jsem do Mohuče, kde se slaví vítězství; nemohl jsem. Ani do Heidelberku bych nejel bez tebe, pokud by Gustav Adolf nejprve osvobodil toto město, jak prý měl v úmyslu, měl-li vůbec jaký, Chápu jeho strategický záměr. Pomohaní od Würzburku po Mohuč, prodlouženo ještě na druhou stranu k Norimberku, je jakousi osou Německa. okolo níž se vše točí. A od Norimberka sahá až k Praze, kde se nyní roztahuje se svým dvorem Jan Jiří, který s námi tak urputně zápolil a přivodil nám tolik škod. Hrabě Thurn už ke mně vypravil posly, že by nás viděl v Praze raději, ale mně na Praze už nezáleží. Ubírám se do Oppenheimu. Pamatuješ? Zde vstoupila na břehu rýna tvá noha ponejprv na falckou půdu. Ještě mám před očima onu slavnostně vyzdobenou loď , triumfální oblouk, vidím mávající lidi, slyším jejich jásot a slavnostní hudbu. Štěstí nás tehdy zaplavilo. Což jsme si to všechno vysnili? Nebo sním snad právě teď? Teď tu nepřistávají žádné ověnčené lodi. Byl tehdy sice ohňostroj, ale ne jako dnes se samým och a ouvej, ale jen s á a ó! Jak si je to jen obojí podobné. Dnes lidé žádostivě vyhlížejí  nákladní loď z Mohuče, která by jim přivezla mouku. Schází tu ve městě všechno. Mnohé dumy lehly popelem, ještě více jich bylo vyloupeno.Ubytoval jsem se v bývalém domě tiskaře Johanna Theodora de Bry, který před Španěly uprchl do Frankfurtu. Tam může nadále vydávat mnohé knihy, s nimiž již dříve naši zemi proslavil Byli jsme oloupeni o bibliothecu palatinu a svobodomyslní tiskaři jsou vyháněni;  ztraceny jsou duchovní poklady minulosti i budoucnosti. Ale zdejších lidí se to dotýká pramálo. Mají sotva svůj denní chléb a nedokáží proměnit svou nouzi. Když chodím ulicemi, nikdo mě nevítá jásotem. Občas v očích zableskne poznání a někdo se chopí mé ruky. Dobře vědí, že jsem jim svobodu nepřinesl já ale Švédové. A ti si už také vybrali svou mzdu. Španělé tu musili hrozivě řádit. LIdé nemají slova, aby to vše popsali. KOho vyzvu, aby mi vypověděl svůj příběh a ulevilo se mu, začne koktat a rozpláče se. Muselo to být nepředstavitelné utrpení. Jsem bezradný a nevím, jak a zda bych vůbec mohl pomoci. Oblékám se prostě, po měšťansku - jako měšťan mezi měšťany. Kdybych chtěl vystupovat v kurfiřtském lesku, musil bych s sebou přivézt vozy plné dukátů a ty jim rozdávat. Ale já takové bohatství nemám a konečně i pro lidi by znamenalo málo. Vždyť se tady slepice nedá koupit ani za tolar! Skoro polovina shořela, především čtvrť přilehlá k zámku, kde kladli Španělé zuřivý odpor, protože očekávali "magdeburský pardon", teď ale nemají dříví na otop. ani si nepřipraví teplé jídlo, není na čem. Ne, nemohu do Mohuče k oslavám. Snad lidi aspoň trošku potěší, že jsem s nimi a mezi nimi. Jsou to koneckonců oji poddaní. Ale co mohu pro ně učinit? Je snadné být vládce, když člověk sídlí na zámku, zemi nechává spravovat ministry a úředníky a při vyjížďkách přijímá hold krajanů, ať už je upřímný nebo jen ze zvyku. Oppenheimský zámek je zničený, pár mých ministrů poklonkuje před švédským králem a já zde stojím coby zeměpán s prázdnýma rukama. Bernard Výmarský obléhá Mannheimskou pevnost a každý den počítá s jejím vydáním Slíbil mi, že bezprostředně po tom dá do Oppenheimu dovézt potraviny, teplé oděvy a jiné životní nezbytnosti. Mannheimské zásobárny jsou totiž plné a švédové po pádu Mohuče mají všeho sdostatek. Také je třeba něco udělat pro vesničky mezi Mannheimem a Oppenheimem, neboť sedláci na venkově nevědí, jak přestojí zimu. Zůstanu zde tak dlouho, dokud si nebudu jist, že se cosi událo k odvrácení té zoufalé nouze. Jsem tomu povinován, poněvadž jsem Falc opustil. POřád se zaobírám představou, jak bychom mohli strávit posledních dvanáct let v nerušené blaženosti v Heidelberku. Kdybychom tak jen mohli vrátit čas zpět do doby, kdy jsem přistáli zde, na tom ostrově blažených a ve slávě a nádheře jsem se ubírali na Heidelberský zámek! Až padne Mannheim, neudrží se v rukách nepřítele ani Heidelberk. Mám ale strach se tam vrátit. Náš nádherný zámecký prak bude zpustošený. A cokoli v sobě podržela naše paměť, vyvrátí pohled na skutečnost. Občas si přeji, aby náš Heidelberk zůstal snem. Ale pak si zase říkám, že bychom tento sen nemohli snít nerušeně dál, což jsem ho sám o své vůli nezničil? A pamatuješ se na naši Londýnskou svatbu? - Jak se jen mohu ptát. a na představení Shakespearovy Bouře? Na Ferdinanda a Mirandu? Ani na tom nejvzdálenějším ostrově není ona šťastná dvojice skryta před neštěstím a zlými lidmi.  Ať si nějaký Prospero vládne nad dobrými duchy. Věřil jsem, že je to boží vůle, když jsem opustil náš ostrov, abych se posadil na Ferdinandovo místo.A tak se spolu mísí sen. báseň a skutečnost a vzchází z nich nerozmotatelné klubko, z něhož se již nevymaníš.Zapomněl jsem ovšem, že Prospero uvrhl svou čarovnou hůl do moře na jeho nejhlubším místě. A tak jsem čekali na zázrak marně. Ty však jsi přesto zůstala Mirandou - tou obdivuhodnou. Potkal jsem anglické důstojníky, kteří tě uctívají, jako uctívali rytíři Artušova kulatého stolu královnu Guenevru. Honi soit qui mal y pense. To, čím jsi ty Angličanům jsem se já pro Falc nikdy nestal. To Ti nepíši ze závisti. Ze srdce Ti to přeji. Ale rád bych se Ti vyrovnal. I když jsem vytrval hledal grál, přesto jsem se nestal králem Artušem. Zato králem českým. O co to tady vlastně jde- jsou to dějiny, nebo pověst , nebo mýtus? Čím dále méně zřetelné je mi, co doopravdy jsme, a co si myslíme, že jsme. Jsme divadelní postavy, které se předvádějí publiku, které se jim  směje a pláče nad nimi. De Bry vydává společně se svým zetěm, jistým rytcem jménem Merian vícesvazkové dílo, kterému dal název Theatrum Europaeum. Je v něm i list s vypodobněním bitvy na Bílé Hoře. Vůbec mě nedojímá tak, jako kdyby to byla bitva na Katalaunsých polích nebo Wolframova bitva u Alichance. A to znamená, že všechny tyhle bitvy, které samozřejmě byly tak vypjaté, nakonec nic neznamenají. Jsou jenom vrcholnými momenty lidského selhání, projevem nelidskosti. Divadelní postavy, které vyčerpaly svou roli a už nemají na divadle, co říci, se vzájemně ubíjejí, a publikum jim k tomu tleská, nebo se modlí o spásu duše, kterou už dávno ztratili. Mrtví jsou hrdiny. A zjevně pouze mrtví. V Oppenheimu mohou lidé svobodně umrznout a umřít hlady. A tak se mládenci jen sbíhají, když zazní verbířský buben...

395.      dopis
Jan Oldřich, kníže z Eggenbergu, Znojmo
Gerhardu, svobodnému pánu z Questenberka ve Vídni

30.decembris

Vaše milosti,souhlasil! Můžeme si vydechnout. Valdštejn je hotov znovu se ujmout generalátu. Sice prý jen na tři měsíce, ale za tažení v poli určitě neopustí vojsko, když si odtrhne kalendář. Nechce se vázat a těší se iluzí, že při takto omezené lhůtě si nadále uchová svoji svobodu. Byla to těžká práce tady ve Znojemském zámku nad Dyjí, který si vyvolil za svůj hlavní stan, jakkoli se to nic nelíbí kardinálu Dietrichštejnovi, tomu "úchylnému panáčkovi", jak ho nazývá. Okamžitě odmítl požadavek, aby svou velitelskou pravomoc vykonával pod svrchovaností císařova syna. A také si vyprošuje jakékoli zasahování ze strany Lamormainovy či jiných duchovních a zpovědníků a všech těch "protivných lidí u dvora", kteří vůči němu smýšlí nepřátelsky. Ujišťoval jsem jej, že od nynějška neuslyší ze strany vídeňského dvora nic než samé milé a příjemné věci. Pak jsme dosti dlouze rozmlouvali o penězích. Z vlastního už nechce na reorganizaci armády už přispět ničím. Jeho zdroje jsou prý vyčerpány. To se mi zdá pádným důvodem pro to, že nezůstane u oněch tří měsíců, ať se mu již chce nebo nechce. Mohl jsem mu výhledově přislíbit 400 000 zlatých od španělského krále a 300 000 od vévody Maxmiliána. 200 000 dostane přímo z Vídně. Po dlouhých tahanicích jsme došli k závěru, že by se mohlo dát dohromady asi půltřetího miliónu. Nad tím se rmoutil, že to prý stačí sotva jen pro začátek. Určitě nám za své vlastní dodávky ještě vystaví pořádný účet, neboť má ve Frýdlantském vévodství zásoby obilí, prachu a plné sklady látek na oděvy. Válka se ale bude muset živit válkou a na to císař potřebuje Valdštejna, který umí vést válku a vítězit, ať již to stojí, co to stojí.—

předchozí část:                     andresius.pise.cz/538-dopis-391-393-novina-o-bitve-u-breitenfeldu.html

následující část:                    andresius.pise.cz/542-anno-1632-dopis-396-398.html