Andresius | Dopis 391-393 + novina o Bitvě u Breitenfeldu

391. dopis
Jan Ámos Komenský, Lešno
Theodoru Haakovi v Londýně

30.iulii

Ctěný příteli!"
Vaše psaní mi zalichotilo a potěšilo mě. A má svůj pádný důvod, že Vám odpovídám až teď. Cítil jsem se nucen odložit veškeré vzdělávací otázky a nechat stranou vše, čím jsem se zabýval, a c největší rychlosti sepsat a dát vytisknout malý spisek s názvem Kratičká informací o nákaze morové, vydaná a vytištěná z obzvláštních důvodů v čase moru v polském Lešně českými bratry v exilu zde podlévajícími. Asi bychom neměli tisknout nic, co jsme do hloubky neprožili a já mám v tomto případě čisté svědomí. Mor mi vzal již mou první ženu a mé děti, a teď jsem se musil o svou novou rodinu znovu třást. A podobně se vedlo všem českým bratřím , kteří se utekli sem ze své vlasti. Ale ta černá smrt nás naučila nesedět nečinně a nepoddávat se trpně této ráně. ale zde je to zcela jiné! Jako by na oněch morových hrůzách nebylo dost, lidé je zmnožují svou nevědomostí, fatalismem a krutostí. Jakmile někdo sezná, že onemocněl morem anebo pojme toho jen podezření, ihned přestane být zcela člověkem. Vlastní rodina jej vyžene z domu a žádný přítel ani příbuzný nepřijme takového nešťastníka do domu, nenajde se nikdo, kdy by s ním měl soucit. Kamkoli se jen na ulici vrtne odhánějí ho kamením a dokonce po něm střílejí z pistolí. A na místě, kde klesne k zemi také většinou umře. A hrobníci a rasové ho tam nechají na pospas sviním, psům a havranům, kteří teprve jeho mrtvolu odstraní. Vpravdě homo homini lupuis, jako vlci se lidé k sobě mají, pokud je ovšem pravda, že vlci roztrhají nemocné zvíře ve svém středu. Možná však tak činí jen díky instinktu, který jim velí ušetřit bezmocnému zvířeti jeho trápení. Člověk ale je obdařen rozumem.
My, čeští bratří víme, že je možnost záchrany, pokud se morové hlízy rozříznou a udržují otevřené. Také víme, že široko daleko není žádných morových špitálů a že je nutno oddělit zdravé od nemocných,a že obojí potřebují péči, například vykuřování světnic sírou a smolou, omývání v octě a vůbec , že je třeba udržovat co nejúzkostlivěji čistotu. Nepouštěli jsme tedy během moru děti na ulici, ale drželi je v domě, který rodinný příslušníci opouštěli co možná nejméně. Označili jsme domy, v nichž v oddělených komorách leželi nemocní. Tak jsme si vzájemně pomáhali a neváhali jsme pomáhat i Polákům. ale oni to nám to měli za zlé! Nechtěli se řídit našimi radami, ale naopak nás obvinili, že mor šíříme. Tak by nás byli brzy pronásledovali stejně jako nemocné, kdybych se nebyl dovolal vrchnosti, která pro nás mělo pochopení a sňala z nás to břímě, pokud se proti nám někdo o něco pokoušel. Snažil jsem se tedy získat na naši stranu lékaře a lazebníky, kteří ovšem jen zdráhavě přijímali naše metody. Proto jsem vyhotovil zmíněný spisek a dal jsem ho všude zdarma rozdávat, aby si podle něho mohl každý pomoci sám. Možná zachránila tato knížka život více lidem, nežli všechna mí ostatní díla, jež jsem dosud sepsal a ještě sepíši. Poskytlo mi to příležitost pozměnit známý výrok Non scholae, sed vitae discimus. My vyučujeme, nikoli pro školu, ale pro život. A takové musí být doopravdy naše úsilí. Tentokrát jsem učil tomu, jak přežít, a opravdu se mohu považovat za šťastného, že z mé rodiny nebyl nikdo morem postižen. A také naše Jednota zaplatila černé smrti jen mírnou daň, což zvýšilo naši autoritu. A tak se mohu po mnohých těžkých týdnech opět v prohloubeném smyslu věnovat své škole, což mi také umožňuje odpovědět na Váš dopis.
Církevní reforma, jak si ji přáli Viklef a Hus, Luther, Kalvín a mnozí další od samého počátku církve, "generální reformace" celého světa, jakou slibovali rosikruciáni a pro kterou jsou lidé stále ochotni se nadchnout - to vše musí selhat, nenastoupí-li nejprve reforma člověka. A k té je vyzýván každý člověk svým vnitřním puzením, vnější tlaky stojí až na druhém místě. Z násilí nic nepojde. Ale netýká se jej jednotlivců! Střezte se svým vzděláním vyčleňovat! Pak budete v opovržení. Člověk je rozumný tvor. Je tedy schopen probádat, pojmenovat a vypočíst, poznat a pochopit vše, co na tomto světě. je a co se v něm děje. A jméno člověka si zaslouží, teprve až pochopí smysl všeho. Proto vás vybízím, abyste do školních lavic neposílali jen děti bohatých a vznešených lidí, jak tomu zpravidla bývá, ale stejným způsobem všechny: urozené i neurozené, bohaté i chudé, chlapce i dívky; všude, po všech městech městečkách, vsích i nejodlehlejších dvorcích. A totéž musí platit i pro vyšší vzdělání. Latinské školy nesmí být pouze pro děti bohatých šlechticů a úředníků, ani ostatní z nich nesmí být vyloučeni. Neexistují dvojí lidé. Každý člověk je pravým obrazem božím. Je snad nepřiměřené, že ho chceme v nás naplnit? Tu vidíte o jak , ohromný úkol nám jde. A jak bychom právě dnes necítili jeho naléhavost!

392. dopis
Fridrich Král český, Den Haag
Jiřímu Vilémovi, kurfiřtu Braniborskému v Berlíně

15.septembris

Můj milý švagře, teď se to obrátí, teď již se to musí obrátit. Nemohu Ti popsat, jak jsem já i my všichni ostatní zde šťastni, že jsi se dohodl a spojil s Gustavem Adolfem. A že při tom mohly sehrát svou roli osobně i má milá sestra a má dobrá matka a dokázaly před švédským králem najít vhodná slova je pro mne znamením. Tvého dlouhého váhání jsem sice litoval, ale chápal jsem je. Vím, jak bezmocně si připadá kníže, když má k dispozici všehovšudy pět set vojáků. Jak se potom dá vyjednávat s Tillym nebo dokonce Valdštejnem? Také rozumím tomu, že válečnictví ti nepřirostlo k srdci. Sám jsem se dlouho trápil tím, že se mi přičítá na vrub všechno to krveprolití a zkáza, poněvadž jsem vytáhl do Čech. Bůh ví, zdali byl tehdy někdo takový, kdo by přispěchal nešťastnému národu na pomoc bez mocenských nároků. Chtěl jsem v Praze zatknout korouhev ducha. Ale doba ani Češi k tomu nebyli zralí. Vždyť i ty jsi dal určité znamení tím, že jsi se stal kalvinistou, svému národu jsi však ponechal podle jejich libosti luterské vyznání. Jan Jiří to však nepochopil. Teď, když mu do Saska vpadl Tilly, pozná, jak se mu vyplatila jeho věrnost císaři. Této válce, co se šíří jako svrab pokrývající tělo Říše svými vředy všude, nikdo neunikne. Už po staletí je tu zkažená krev. Je dost dobře možné, že Tillyho dohnalo do Saska jeho hladové vojsko, poté, co mu pod rukama spálili plné Magdeburské špýchary. Ale to museli jeho vojáci rozšířit své běsnění, s nímž zničil klenot na Labi, až na Sálu? To není jen vyjídání, když vůbec pomlčíme o tom, že se takto nezbytností ospravedlňuje, když se činí násilí příteli, za něhož pro císaře musil doposud saský kurfiřt platit. Všechny přátelské, smířlivé a zapřísahavé listy, co si vyměnili kurfiřt a císař, smetl ze stolu Tilly jedním máchnutím meče. Jak teď císařští hospodaří v okolí LIpska a Pleissenburgu, ukazuje, že se mstí těm, kdo doposud žili v míru. To je odtud také vyžene, ale nikomu v Říši to neprospěje před skončením této války, pokud vůbec bude kdy rozhodnuta v něčí prospěch. Tato válka mi připadá jako ohromný prak, který se začal neznatelně natahovat už dávno přede mnou a teď střílí stále zběsileji. Kdo ho zastaví? Sand jen Bůh, pokud nás ovšem neopustí nenechá nás v této kaši. Možná ztratil zájem o svůj výtvor, o člověka, pokud k tomu ovšem již nedošlo dříve. Pak bude těžké jeho smýšlení změnit a vůbec Ho kdy dosáhnout. Prý je tolik světů; některé se mu určitě povedly lépe. Nebudu Tě však trápit takovými úvahami, které jsou ti jistě vzdálené. Snad bychom přeci ještě mohli Říši zachránit a nechat z této smrtelné krize vzejít nový obraz člověka. Síla meče se nyní zdá stát na naší straně. Jan JIří se nyní musí spojit s Gustavem Adolfem a může mu poskytnout ku pomoci také silné vojsko pod velením generála Arnima, který se naučil svému řemeslu u Valdštejna a je bystrá hlava. Holanďané zničili u Seelandu španělské loďstvo, které se chystalo k výsadku na jejich území a princ Friedrich Heinrich se chystá po svém rozvážném a důkladném způsobu oblehnout Maastricht. Tedy, příteli, odvahu, čas těžkých zkoušek se blíží ke konci.—

Říšské noviny
Bitva u Breitenfeldu a konec katolické moci v severním Německu

Den 17.srpna 1631 vejde do dějin! Toho dne byla svedena bitva, jejíž výsledek byl dlouho nerozhodný. Ovšem její průběh a její výsledek zcela změní charakter současné války. Její rozuzlení má více než jen pomíjivé následky a není dosah se nedá ani docenit. Jedno je ovšem jisté: Je zlomena císařská mocenská převaha, jií se doposud nedalo postavit. Protestanté získali zpět svoji svobodu a Restituční edikt není nic více, než cár papíru. A Švédský král je schopen ustanovit v Evropě nový pořádek, v což ještě před pár týdny nikdo nevěřil.
Ještě než bojiště pokryla první oblaka prachu, zavládl poměrně horký podzimní den a dříve než začaly dýmat kanóny, přinesl vítr na planinu na sever od LIpska suchý písek. Císařští se tam jen neradi loučili od své ohromné kořisti, kterou si odváželi z města. Ale švédský král na ně tlačil rozhodnut změřit své síly v bitvě i s obávaným Tillym a byli tam po jeho boku i Sasové se svým kurfiřtem Janem Jiřím odhodlaní pomstít pohanu jíž se jejich zemi dostalo.
Ostřílený Tilly si zvolil bojiště. Své vojsko rozvinul do jednoduché bitevní linie na terénní vlně před lesíkem mezi vesnicemi Seehausen a Breitenfeld. Jeho artilerie pokrývala bitevní pole střelbou až k Loberskému potoku , který musili Švédové a Sasové postupující směrem od Dübenu překročit. Když tam tedy brzy ráno dospěli, vál jim vítr silně do tváře, nicméně jim alespoň dostatečně odhalil nepřítelovu linii. Švédský král neprodleně překročil Loberský potok, ovšem s ostražitostí, aby ho při tom nezaskočil nepřítel, a rozestavil své vojsko napravo od silnice na Düben a své pravé křídlo, jemuž velel osobně opřen o dědinu Podelwitz. Po něm následovali Sasové a zaujali postavení nalevo od silnice. Nejprve několik hodin na obou stranách hovořily kanóny, ale v této přestřelce byli Švédové úspěšnější. V počtu děl měli nad císařskými převahu a umístili je také pod velením generála Torstenssona v takové vzdálenosti od fronty, že jimi dokázali ve stěsnaných Tillyho terciích větší ztráty, nežli se to podařilo císařským v poměrně volně uskupeném švédském svazu. Tilly musel udeřit, aniž by předtím byl získal přehled o úmyslech švédského krále. Ovšem tím jistější si byl plánem svým. Pappenheim měl se svými regimenty těžké jízdy udeřit na pravé švédské křídlo a vázat ho v boji. Na pravém křídle měli císařští sevřít a obrátit na útěk saskou lehkou jízdu a Tilly měl pak s hlavním vojem Sasy definitivně pokořit a obrátit se proti Švédům z jejich levého boku.
Právě tak by to bylo proběhlo právě tak to zpočátku probíhalo. Pappenheim se obořil na nepřítele a doufal, že sevřenou masou jízdy prolomí jeho frontu a u veliké horlivosti dokonce poslal jeden pěší regiment ještě dále vlevo, aby obklíčil švédské pravé křídlo. Při těchto manévrech zažil však dvojí nepříjemné překvapení. Ze zdánlivě nepevné švédské linie mu odvětila takové střelba z mušket, jakou Pappenheim a jeho jízda doposud nezažili. Švédští mušketýři byli rozděleni na pět houfců, z nichž vždy první zaklekal. Tak střílely vždy dva houfce zároveň, a ty také hned po výstřelu spěchaly dozadu a tak teprve nabíjely. Mezitím vystřelily další dva houfce a tak dále. Švédský král měl své mušketýry tak skvěle vycvičené, že dokázali střílet prakticky neustále. A tak útok jízdy uvázl. A navíc pěší regiment, jenž měl Švédy obklíčit se dostal sám do sevření na křídlech. Gustav Adolf zorganizoval totiž své vojsko do dvou sledů a ten druhý, Banérův byl více roztažen doprava a vpadl Pappenheimovi v bok.
Mezitím Chorvati s divokým křikem rozprášili saské jezdce. Jejich nádherné švadrony vzbudily i ve švédském králi podiv. Ale děsu bitvy ani ony neodolaly. Saského kurfiřta Jana Jiřího zachvátila panika, a ani se neohlédnuv dal se na útěk k Eilenburgu. Generál Arnim a saští pěšáci se nyní zdáli být v beznadějné situaci před útočícími Tillyho terciemi. Sasové byli zatlačeni a ztratili svá děla., které císařští obrátili proti Švédům, jimž se nyní Tilly hrozil dostat za záda. U každého jiného protivníka by se mu to zřejmě bylo povedlo. Ale Švédové se i v této situaci ukázali mnohem pohyblivější, než cokoli, co bývalo doposud na bitevní poli vídáno a ve svém králi a veliteli měli skutečného vojenského génia. Švédská fronta, v níž stály promíchány jednotky pěší, jízdní i dělostřelecké, nebyla překonána, ale elasticky se prohnula a těžce pronikající tercie byly neustále vystaveny palbě z mušket a děl a okamžitě byly angažovány v boji švédským druhým sledem. A tak zatímco se Pappenheim dostal do povážlivé situace, u Tillyho vyústil jeho postup přímo v katastrofu.
Fronty se tedy nyní obrátili - a skoro jako by to byla součást původního plánu Gustava Adolfa - vítr nyní nesl písek smíšený s kouřem a střelným prachem do očí císařským. Zdánlivě neporazitelné tercie byly rozstříleny a rozsekány na kusy. Na bitevním poli zůstalo ležet na deset tisíc mrtvých. Těžce zraněný Tilly se zachránil za branami Halle. Pappenheim se stáhl s roztříštěnými zbytky svého vojska do Lipska, kde se však nebude moci udržet, a musil na poli zanechat svou bohatou kořist. Saskému kurfiřtovi doručili zprávu o vítězství do jeho úkrytu.
Hrdinou dne i celé bitvy byl Gustav Adolf. Byl všude. Vojáci ho viděli tu na pravém křídle, tu ve středu, tu na levém křídle, tu vedl do boje rezervy. Zdál se být na všech místech a vrhal se často do té nejlítější seče. Neměl přitom kyrys ani přílbu, jenom kožený nákrčník a klobouk s pérem. Se smíchem odmítal prosby svých důstojníků,aby se nevystavoval nebezpečí. Nejhorší prý, podle něho, jak se večer vyjádřil, na celé bitvě byla žízeň. Stěžoval si na ni po celý den, ale vždy než mu voják podal polní láhev, už se zase rozletěl jinam.
Gustav Adolf dal u Breitenfeldu všem lekci válečného umění,a tu budou muset nejprve vstřebat všichni, kdo se mu budou chtít postavit. Jejím obsahem je nová taktika různých druhů zbraní, absolutní disciplinovanost jednotek a osobní charisma vůdce a krále, kterého jeho vojáci přímo zbožňují. Tento král má tedy nyní v Říši všude otevřeno Nikdo se mu zatím nemůže postavit, ať už se rozhodne táhnout na Prahu nebo na Vídeň, ovládnout tok Rýna nebo snad až Dunaje. A jakkoli může být válečné štěstí vrtkavé, přesto Gustav Adolf vrátil u Breitenfeldu protestantům jejich sebedůvěru. A tu už jim nikdo nevezme. A v německých zemích opět vzplála naděje svobody.

393. dopis
Daniel Mögling, Würzburg
Davidu Magirovi v Tübingen

16. octobris

Milý příteli,
rychle se to cestuje Německem, pokud člověk táhne se Švédy. U Breitenfeldu jsem měl při tom plné ruce práce s drobnými zraněními. Cestou jsme také pozbyli nejednoho ubožáka, poněvadž zatoulané a churaví vojáky sedláci všude ubíjejí. člověk jim to nemůže mít za zlé. Tak se spousta Tillyho vojáků dala radši do švédských služeb. Pokud se jedná o bitevní žár, to přišli z deště pod okap. Ale tady ve Würzburgu byla aspoň učiněna přítrž barbarskému upalování. A já budu míst ještě dlouho práci s těmi ubohými stíny, které jsme vysvobodili ze žalářů a smrdutých kobek. To se ani nedá představit, jaké mučení a trýznění si lidé dokáží vymyslet a jaké nástroje vymysleli k onomu ničemnému mučitelskému dílu. Jaká je to zvrácenost s tímto arzenálem hrůzy vymítat ďábla. ďábel není. Jsou jenom lidé, co ďábla vynalezli, aby se sami mohli chovat jako ďáblové. Kdekoli nalezneme mučící nástroje, máme pro to tvrzení důkaz. A víra má každému takovému ďábelství posloužit za zástěrku! Víra nečiní blaženým. Slepá víra je smrtelně nebezpečná. A každé vyvolávání náboženského útlaku je zločinné. Teď to svitlo nějakému anonymovi, jenž dal do tisku knížečku, v níž brojí proti upalování čarodějnic. Jmenuje se Cautio criminalis seu de processibus contra sagas a má prý dokonce pocházet od nějakého kněžoura, který tady ve Francích jim udílel kalich útěchy na jejich poslední cestě. Prý se mu při tom otevřely oči. Správně píše, že u těchto procesů není nikomu přiznán jakýkoli advokát, ani není dovoleno se bránit, ať už jakkoli upřímně a opodstatněně. Člověk je vinen prostě už tím, že je člověk, kterého někdo ocejchoval - jak strašlivé slovo - jako čarodějnici, kouzelníka, nebo kacíře. Císař Ferdinand dal na sněmu knížat v Řezně jen tak k obecnému pobavení upálit několik Židů. Je zcela na libovůli mocných - jak píše nás Anonymus - konstatovat crimen exceptum "výjimečný zločin", totiž "takovou nepravost, která nebude podřízena soudnímu procesu. A ovšem, kdyby se někdo v takovém případě chtěl ujmout role advokáta, nebo se pokoušel vrchnosti domluvit, nebo ji napomenout, aby postupovala opatrně, sám je hned v podezření z oné nepravosti a musí platit za ochránce a patrona čarodějnic, takže jakoby všechna ústa a pera oněmí a člověk již neumí ani mluvit ani psát." To se pak dobře vládne lidu. Ale což zde nemáme národ křesťanský, který se řídí radostnou zvěstí o tom, že má "milovat svého bližního jako sebe sama"? Ale náš Anonym, asi doopravdy kněžour, který to musí vědět, píše: "Však musíš znamenat, že mezi námi Němci, a obzvláště, čehož je řádně želeti, u katolíků je neuvěřitelně silně zakořeněná pověra, zloba, nactiutrhání, hanobení, klevety a urážky, jakož i záludné donašečství, a nejsou vrchností řádně po zásluze trestány, ani podle nutnosti vyvraceny z kazatelen a lidé před nimi nejsou varováni a od nich odrazováni." Co jsme si to ale v naší vlasti těmito hony na čarodějnice přivodili a jakou potupu jsme na sebe uvedli před ostatními národy? Náš anonym - nebesa ho chraňte, aby se za jeho života zjistilo jeho jméno - to ví: "Všude po Německu to smrdí kouřem. Od čeho a z čeho? Protože lidé pílí upalovat a vymycovat čarodějníky a čarodějnice. Tohle pražení, pálení a hoření je v naší milé vlasti tak velkého rozsahu, že to nemálo snižuje naši čest u našich nepřátel za hranicemi a náš zápach je cítit až k faraónům." Tak musel nejprve přijít král Švédů, Gótů a Vandalů, aby tuto naši potupu smazal.—

předchozí část:                       andresius.pise.cz/...

následující část:                     andresius.pise.cz/...