Dopis 399-401, Bitva na Lechu a Tillyho smrt

399.       dopis
Jan Oldřich, kníže z Eggenberku, Göllersdorf
Gerhardu, svobodnému pánu z Questenberka ve Vídni

8.aprilis

Vaše Milosti,

na čem jsme dnes s konečnou platností dosáhli shody, se rovná císařově kapitulaci před Frýdlantským vévodou. Nezbývá nám už však nic jiného, poté co Švédové dobyli Donauwörth a překročili Dunaj. Kdo jiný již zastaví Gustava Adolfa, nežli Valdštejn? Považoval jsem jeho vyjádření, že přejímá generalát na pouhé tři měsíce, za pouhou frázi, ale on skutečně považoval dnem 31.března svoji službu za ukončenou! Ovšemže nezůstalo nikomu skryto, že této doby dobře využil. Veškeré noviny a letáky obsahovaly jeho výzvy a pomocí nich vévoda shromáždil a naverboval v Čechách a na Moravě ohromnou dobře vyzbrojenou armádu. Ale k jakému účelu? A není již nyní také pochyb, že vedl tajná jednání s generálem Arnimem. Máme o tom z Prahy spolehlivou zprávu. Nakonec to nepopřel ani sám Valdštejn. Vévoda to stavěl tak, že, že nabídl svému dávnému druhu ve zbrani, že na něj nezaútočí, pokud se stáhne z Čech. Musíme prý Sasy opět odloudit Švédům, tak tento svůj krok odůvodňoval, namísto abychom je ozbrojenou mocí vehnali do úzkých. Kurfiřt Jan Jiří je prý císaři v podstatě oddán nyní jako dříve a znamená pro vojsko krále Gustava Adolfa jeho Achillovu patu. Tomu jsem nedokázal odporovat, odvážil jsem se mu však namítnout, proč tedy vyjednává i se Švédským králem. To ale Valdštejn rozhodně popřel. A já vím své. Navázal svého času spojení s dánským králem Kristiánem, který je mu odedávna nakloněn a není přítelem švédského krále. Přesto se s ním nedalo počítat. Zato jsou mi nyní až příliš jasné vévodovy skutečné plány. Vybudoval si pomocí svých geniálních organizačních schopností, jimiž nad jiné vyniká, ohromnou novou  armádu, a je rozhodnout ji použít pro své vlastní záměry. Ohledy nebude brát na nikoho, přitom však ze své strany se pokusí minimalizovat možná rizika. Rozčiloval se, že celá tato válka začala chaoticky a je chaoticky vedená; celá Říše tak propadla zmatkům a od Vídně není možné v budoucnu nic očekávat. Je potřeba zjednat nový pořádek a to důkladně. A myslel tím svůj pořádek. A taktéž si vymiňuje mít vždy právo uzavírat jakékoli smlouvy se mu budou zdát případné, troufá si iniciovat mírová jednání a požaduje na nich svoji účast.

Dal najevo, že očekává kromě svého zboží v Čechách a Meklenburska jako odškodné ještě další území a navíc požaduje kurfiřtskou hodnost, přičemž je mu jedno, zdali bude pro něj zvlášť vytvořena, nebo zda obdrží hodnost kurfiřta falckého nebo braniborského. A do generalátu mu nebude nikdo mluvit -ani vídeňský dvůr, ani římský král, ani španělský král. Všechno jsem mu to odkýval, ale on to chce mít písemně a zpečetěné. Donutil jsem ho ustoupit pouze v tom, že takový dokument musí zůstat tajný, neboť se dotýká mnoha zájmů  v Říši. Nato mi sdělil, že císař odjakživa nadřazoval své dynastické zájmy zájmům Říše, a on že uchová ten dokument v tajnosti, pokud ho císař nepřinutí ho použít. Pak jsem ho zapřísahal, aby si pospíšil na pomoc Tillymu, který je u veliké tísni. Nato zlomyslně pokrčil rameny: Nejprve smlouva, a pak ať to necháme na něm. Obávám se, že ho velice těší, že vévoda Maxmilián, jenž tolik naléhal na Valdštejnovo odstavení, nyní nedokáže před Švédy ubránit Bavorsko. Kéž by toto zadostiučinění upevnilo jeho věrnost císaři, jako my mu musíme nyní věřit, jak jen to lze.

Avízo
Bitva na Lechu, smrt hraběte Tillyho a krutá svízel pro Bavory

Jako jarní lavina a hřmící smršť se přihnali Švédové z Frank, ničíce cestou vše, na co přišli. Zde na jihu vede Gustav Adolf úplně jinou válku, nežli dříve:  Co se dá vyrabovat, se odveze, a co se nedá odvézt, se zapálí nebo zničí. A přesto to není  žádná zuřivá pomsta, za  Hoornovu porážku, ale chladnokrevně prováděný plán. Bavorsko má být tak vypleněno, aby se dlouhá léta z toho nezotavilo. Materiální hodnoty se systematicky  ničí, lidé jsou ztýraní, na útěku, vyděšení. Města, která chtějí ujít drancování a vypálení, se musí vykoupit ohromnými částkami. Vévoda Maxmilián nyní platí krvavý účet za svou nezměrnou mocichtivost  - a platit ho musí ovšem jeho bezbranní poddaní.

Vévoda se spěšně odebral k Tillyho vojenskému slepenci, ale přesto ne tak rychle, aby zabránil Švédům překročit Dunaj. Nato se opevnil za Lachem, který byl vzdutý a sliboval být takřka nepřekonatelnou přírodní překážkou. To měl být zásek, který uchrání Bavory nejhoršího. Ale dopadlo to hůře, nežli by si člověk pomyslel.

Bylo to za jasného dubnového jitra, když  se na kamenitém východním břehu  Lechu na doslech od Bavorů objevilo pár švédských jezdců. Bavorské hlídky na ně zavolaly a posměšně se jich ptaly, kde je teď švédský král Nepochybně si myslely, že se Švédové neodváží překročit řeku přímo proti silnému bavorskému pstavení. Odpověď, že švédský král je jim blíže, nežli si myslí, nebral z nich nikdo vážně. Švédské jízda jim nestála ani za prach z kanónu. A přesto to byl Gustav Adolf osobně, jenž vyjel na rekognoskaci terénu.

I následující den vládlo příjemné počasí, ale vítr přinášel zpoza řeky husté chuchvalce dýmu. To proto, že  na druhé straně pálili Švédové veliké  množství vlhké slámy. Tak zůstalo před Bavory skryto,, že přímo naproti jejich táboru se v lužních lesících rozmisťuje švédská artilerie. A také jim zůstalo tajemstvím, že o něco severněji svážejí švédové na kamenitou pláž proti travnatému břehu části mostních konstrukcí, a také že dále směrem na jih hledají brod. A když se po několika dnech vyjasnilo, spustila švédská kanonáda. Sám král zaměřoval děla, která měla na bavorské šance veliký účinek. A za dvě hodiny postavilo 300 Finů  most ze zmíněné kamenité pláže a vytvořilo předpolí a i přes mocný bavorský nápor se nedali vypudit, ale udržovali přísunovou cestu otevřenou. Když se pak Bavoři rozhodli k silnému výpadu ze svých šancí, napadla je z boku švédská artilerie, která nečekala na nic jiného. Generál Tilly, jenž útoku osobně velel, byl zasažen kulí, jež mu roztříštila stehno. Mezitím se švédské jízdě podařilo najít brod a zaútočila z jihu. Vévodovi Maxmiliánovi již nezbývalo nic jiného, nežli se dát na úprk, aby zabránil hrozící mu zničení jeho obklíčeného vojska. Rozptýlení uprchlíci se zachránili nejprve do Ingolstadtu, kde Tilly podlehl svému těžkém u zranění. Ještě prý za strašlivých bolestí stihl napsat Valdštejnovi o pomoc. Také se prý na smrtelné posteli snažil zprostit viny za krvavé vraždy v Magdeburku. Prý za to mohl Pappenheim. Tak žalostně skončil další veliký vojevůdce, kterého Bavoři  s oblibou nazývali "svatým ve zbroji". Vévoda Maxmilián vyhledal útočiště v Řezně a vydal tak bez boje své hlavní město Gustavu Adolfovi, který s ním nyní hodlá naložit  jako s Magdeburkem.

400.      dopis
Český král Fridrich, Mnichov
České královně Alžbětě v Den Haagu

17. května večer

Madame,
dnes jsem triumfálně po boku Gustava Adolfa vtáhl do Mnichova. Je mi zatěžko vylíčit pocity, jaké mnou v tu chvíli hýbaly. Především jsem si přál mít po svém boku Vás, neboť jsem měl živě před očima návštěvu, kterou jsme v tomto městě vykonali před léty, jež se mi nyní zdají přímo věčností. S jakými poctami nás tehdy přijal bratranec Maxmilián, jak přátelsky se k nám choval a jakými lichotkami se nám dokázal zalíbit. A pak jsme se od tohoto člověka dočkali takové nenávisti, lačnosti a vandalské tuposti, jako od žádného jiného. A ještě nyní, kdy se Švédům vzdalo Bavorské hlavní město, mají Bavoři ve své moci náš Heidelberk, naši pokořenou a vydrancovanou rezidenci. Maxmilián uprchl do Salcburku a tak si také okusil údělu vyhnance. Nevzbuzuje to ve mně ale žádné radostné pocity. V ležení u Friesingu došlo  k bouřlivému výstupu mezi králem a francouzským zmocněncem hrabětem Saint Etienne. Hrabě zapřísahal krále, aby s MNichovem nenaložil po Magdeburském způsobu, k čemuž byl král odhodlán. Hrabě dokonce pohrozil Švédsku válkou, což ale na krále vůbec nezapůsobilo. Není člověkem, který by si dal vyhrožovat. Odmítl naléhavou francouzskou žádost uznat Bavorsko za neutrální zemi. Země to tvrdě pociťuje. Sedláci, kteří měli doposud na růžích ustláno, jsou nemilosrdně okrádáni, vesnice i odlehlé dvorce stojí v plamenech. Země má být natolik popleněna, aby se z ní, až Švédové odtáhnou,  nedalo už nic vyzískat. Města, která se chtějí vykoupit před zpustošením, musí sehnat obrovské sumy. Nakonec nechal Gustav Adolf Mnichov kvůli Francouzům stát, ovšem za cenu 300 000 říšských tolarů. Pak se mu ve městě velice zalíbilo a nazval je - dvojnásob oprávněně - zlatým sedlem na vyzáblé herce. Prováděl jsem ho po kurfiřtské rezidenci a tu Gustav Adolf žasl nad skvělostí staveb a nad cennostmi, jež tam byly nashromážděny. Připadla nám tak ohromná kořist a Švédský král se protestantským knížatům, jež ho doprovázela, i ostatním dal vskutku velkoryse vidět. Vyzval i mne, abych si posloužil zcela podle libosti. Mně však bylo proti mysli krást se jako lupič  komnatami, ve kterých jsem byl kdysi hostem. Přivlastnil jsem si opět jen  několik památek pocházejících z Prahy a kdysi nám patřících, které se nalézaly v Bavorských klenotnicích. Mezi nimi byl i smaragdový náhrdelník, který jste velice milovala a byl Vám i drahocenným dědictvím. Také z bibliotéky jsem si dal stranou malou náhradu za nenahraditelnou, nyní rozchvácenou a ukradenou Bibliothecu palatinu. Sedím nyní - vážím si toho - v téže místnosti, v níž jsme kdysi nocovali a přemýšleje o proměnách života scházíte mi více než jindy. Dnes v Mnichově, zítra snad v Heidelberku a pozítří v Praze - a pak? Kde je bezpečí a jistota, kde máme něco trvalého? Přítomnost nám proudí pod rukama jako sen, vzpomínky jsou sny a naděje jsou pára. Jen Ty jsi skutečná, ty jsou mou skutečností.—

401.      dopis
Jiří Pontanus z Breitenberka, Praha
Janu Ámosi Komenskému v Lešně

25.maii

Milý příteli a bratře v Kristu,

jak dobře jsem činil, když jsem Vás varoval, abyste se nevydával zpět do Prahy. Teď se do města vrátili císařští a vše je stejné jako dříve, jestli ne dokonce horší. Sasové se ozlomkrk hnali zpátky z Čech, jako by je samotné Valdštejnovo jméno vyděsilo k smrti. Vévoda Frýdlantský opět obývá svůj pražský palác. A exulanti museli poznovu uprchnout ze svých dědičných nebo nárokovaných statků. A všichni Pražané, kteří ještě včera přestoupili ke katolicismu jen z donucení, jsou zase zcela oddáni papeži a pouze kvůli Sasům se na chvíli vydávali za protestanty. A jsou tu už zase i Jezuité. Jak dlouho bude ještě musit stařec jako já zažívat  a snášet tyhle dětské komedie a hastrošení podle momentálního smýšlení? Válka přivodila dokonalý pokles lidské důstojnosti, ale k tomu věci spěly možná již dříve. Pražská defenestrace ho nezpůsobila, ani k němu neudala tón, jenom zjevila již bující nelidskost. Neopatrně jsem se výše vyjádřil, že je "vše jako dříve". V Praze již nikdy nebude vše jako dříve. Toto město vydechlo svého ducha oné noci, kdy zemřel císař Rudolf. To si čím dál silněji uvědomuji, cítil jsem to ale již dlouho. Od Rudolfovy smrti uplynulo dvacet let, ale co již za tu dobu všechno propadlo zkáze? Teď už si na toho císaře nikdo ani nevzpomene, ale kdo měl kdysi přístup k jeho dvoru  a byl svědkem jeho vlády, ten si dnes uvědomuje, že mu bylo dáno zažít dobu rozkvětu křesťanského západu, a že ona doba ani nedozrála ke svému plodu.

Císař Rudolf platil za rozporuplnou osobnost. Rozuměli mu jen nemnozí a pramálo lidí chápalo, že to je člověk obdařený schopností vyvažovat extrémy a spojovat v sobě různé protiklady. Proč se odebral do Prahy a uzavřel se na Hradčanech? Protože mu byla bližší Kallimachova Alexandrie a Hadriánův Řím, nežli Habsburská Vídeň. Nepraktičnost? Pokusil se vytvořit svět, který byl daleko pokročilejší nežli náš, a nepodařilo se mu to. Musel selhat, poněvadž věřil, že se může zříci násilí. Ale z Prahy udělal centrum Svaté říše římské a duchovní střed Evropy. A podobně jako se snažil sám u sebe vyvážit různé protiklady, dával průchod i protikladům ve své říši a usiloval o jednotu v mnohosti. Možná se dopustil neuvážených chyb. Čím více moci má člověk v rukou, tím více také váží jeho omyly. Ale Rudolf byl císařem, z jehož charismatické autority stále plyne užitek i takovému Ferdinandovi, který je spíše karikaturou císaře. Rudolf měl spíše smysl pro krásu než pro moc - a také mu moc nakonec vyrvali z rukou. Ale ti, kdo mu odňali  moc, zahubili krásu. Rudolfa fascinovaly extrémy a byl tedy značně tolerantní vůči druhým lidem. Jeho následovníci bez jakékoli fantazie jsou posedlí zjednodušováním a rádi by nacpali všechny lidi do jedné škatule, i když se tam vejdou až poté, co je zkrátí o hlavu. Ne bez důvodu Rudolfovi vyčítali, že neuznává svět takový, jaký je, pokud ovšem je možné něco takového vyčítat člověku, který je obdařen takovými vědomostmi jako on. Ale Rudolf po svém přitakal šíři života a nezaujatým okem dokázal vysledovat veliké souvislosti. Vše shromažďoval: obrazy, drahokamy, umělecká díla i kuriozity; brilantní duchy, alchymisty, mágy a podivíny. Byl jakoby tvůrce nového světa, občas se až dětinsky radující z každé jednotlivosti. A toto vše, celé toto dílo, na věky nedokončené, se zhroutilo, když již nemělo žádné duchovní pojítko.

Jeho oblíbený malíř a duchovní spřízněnec Arcimboldo ho jednou zpodobil na obraze, který byl složen jenom z ovoce. Císař ten obraz miloval, jakkoli bizarním dojmem na první pohled působil. Arcimboldo ho vydával za zpodobení Vertumna, což byl etruský bůh, kterého přijali Římané a ctili jako boha proměn.  Hádankovitost a hluboké poznání - tím malíř vskutku vystihl Rudolfovu osobnost a císař mu byl za to vděčný. Takového císaře již nikdy nebude, a proto nebude už ani takové Prahy, v níž by tlouklo živé srdce Evropy. Jen jednou se zdálo, že ožije její stará sláva, když se na Hradě u usídlila mladá Falcká královská dvojice. Já vím, můj příteli, že vy stále vkládáte své naděje do tohoto "Zimního krále". Ale s Prahou ho již nic nepojí, protože jej Praha zradila, stejně jako zradila Rudolfa.—

předchozí část:            andresius.pise.cz/542-anno-1632-dopis-396-398.html

následující část:          andresius.pise.cz/544-dopis-402-404-dobyti-maastrichtu.html