Dopis 92-93 + Zpráva o novém věku

Drahý doktore!  Jste tedy v Praze, s rukou na tepu vladaře světa. Ještě před deseti lety by mě zvědavost pudila otázat se Vás, jak se mu vede. Je to významný muž. Ale nyní je mi to již lhostejné. Má vlastní churavost mě ovládá jako lenní pán a nestrpí odmluvy. Čím je člověk starší, tím více se stará jen sám o sebe. Až dosud jsem si mohl se sebou zahrávat. Teď mě již však nutí vyložit karty na stůl. A jako tomu přečasto bývá, přichází vše naráz. Tělo o sobě dává vědět. Hned tu, hned tam, rychleji, než stačí okolo něj skákat mastičkáři. Stará unavená herka, kterou žádné ostruhy nepřimějí do klusu. Tak tomu bývá v noci. A k tomu nesnáze a úzkosti, jejichž míru jsem již po svém bouřlivě pohnutém životě doufal mít vyčerpánu. A i když mi římský císař je vnitřně blízký a jen poznenáhlu se odsouvá do pozadí, o to více a bezprostředněji pociťuji trestající ruku krále anglického. Požehnaná Alžběta, jež mě nerušeně nechávala obcovat s duchy. Nerozuměla mi, ale projevovala mi úctu. A propůjčila mi úřady, jež mě pramálo zatěžovaly a umožňovaly mi žít podle mých sklonů a zálib. Měla vskutku královské způsoby při jednání s lidmi. Ovšem způsoby našeho nového pána působí proti nim malicherně, lépe řečeno uboze. On nemá okolo sebe lidi, jen poddané. A kromě nich existují už jen démoni a čarodějnice. A král Jakub se má za znalce v jejich oboru a nesnese vedle sebe žádného odborníka. A poněvadž celý svět ví, že starý John Dee rozpráví s ďáblem, nebo s ním rovnou uzavřel pakt, musel král takového člověka ihned zprostit veškerých úřadů a obrat o veškeré příjmy.

Požádal jsem, aby bylo přezkoumáno, zda skutečně obcuji s ďáblem; a pokud se to prokáže, nechť mě tedy upálí nebo ukamenují. To aspoň netrvá tak dlouho jako smrt hladem. A král skutečně pověřil svého nejdůvěrnějšího rádce, Sira Roberta Cecila, tímto úkolem. Sir Robert se pak skutečně obtěžoval mě kvůli tomu jednou navštívit a důvěrně se mě na to přeptat.  Ujistil jsem jej, že jsem vždy vzýval jen anděly, neboť jsem si od nich sliboval lepšího přispění, právě tak jako všichni svatí a církevní otcové až po našeho Pána a Spasitele. A že mi také vždy šlo o duchovní, nikoli materiální přispění. Toto musel Sir Cecil pochopit opravdu doslovně. Byl jsem sice ušetřen osudu tisíců čarodějnic, jež dal král Jakub upálit ještě ve Skotsku, ale vyšetřování není podnes uzavřeno. Nejspíš na ně král s panem Robertem zapomněli. Zato mi zůstal zachován ďábel, který však má prázdnou kapsu.

Tak jsem musel prodat kousek po kousku své knihy. Nemusím Vám líčit, jak mě to rmoutí, více nežli jakékoli tělesné bolesti. Mezi nimi též nedocenitelné rukopisy, jež jsem výhodně získal, když byly v Anglii zavírány katolické kláštery.

Má bible na více jak třiceti tisících stránkách! Tak ze mě opadávají listy, jako ze stromu, jemuž jeho míza vysychá. Ten se již nezazelená. Má tohle být cena za mou hieroglyfickou monádu, v níž jsem se pokusil shrnout veškeré vědění světa do jediné formule? Nevím, postačí-li mi tato formule jako mé poslední vlastnictví. Snad v sobě opravdu obsahuje veškeré vědění. Ale v mých knihách ode mně uplývá můj život. Kolik vědění nám může být svěřeno? Co mi zjevili duchové, kteří se mi zjevovali?

Vyznám vám to, jako jsem se to pokusil vysvětlit i Siru Robertovi: Dokážeme si představit to, co si chceme představit.  Andělé či ďáblové - všichni jsou prchaví a procházejí námi. A představujeme si to, co si představit umíme. To má dalekosáhlejší důsledky, nežli se mnozí domnívají a si většina lidí připouští. Avšak naráží to na hranici, kterou za života není nikdo s to překonat. A já lačním svým tělem, duší i duchem dosáhnout této hranice —

93. dopis

Nejmilostivější, nejdobrotivější a nejshovívavější kníže! Snad jste ještě neslyšel o svatém Henningovi? Tedy zatím platí podle rubrik, že 17.září je zasvěceno svaté Hildegardě. Ale co si ta vytrpěla, ta svatá Hildegarda? Cožpak ji mužili a podřízli jako prase, nebo ještě hůře? Nebo všichni ti mučedníci, k nimž jsme se od dětství modlili. Od proklatých pohanů byli prý stahováni z kůže, ale nikdo u toho nebyl. Ale já byla u toho, když se můj Henning stal svatým, dnes, právě v tento den a nidy na něj nezapomenu. Strašlivě ho zřídili a ztýrali ti na věky věků a ještě jednou prokletí křesťané, kteří se z této kledby nikdy nevykoupí - muži, ženy děti, co to připustili a mohou nadále klidně spát. A mohlo se to stát na váš rozkaz nejmilostivější, nejdobrotivější a nejshovívavější kníže. Říká se o Vás, že jste učený muž, co dokonce skládá tragédie. Ale což potřebujeme u nás básně?

Kdybyste se tak byl ukázal ve své přízni na Brunšvickém rynku, když vlekli Henniga Brabanta před dav čumilů, protože jít sám již nedokázal, tak ho katovi pacholci ztýrali. A nebyl to žádný lapka a ni vrah, jehož takto vydali katu, leč ctihodný právník a k tomu městský rychtář. Čím byl vinen? Což jsou snad poctivost a neúplatnost ďáblovým dílem? Byla jeho dobrota kacířstvím? Nebo se ďábel skrýval spíše v závisti jeho pomlouvačů, v lačnosti těch, kteří oloupili jeho, jeho ženu i děti? Kde byl nejmilostivější, nejdobrotivější a nejshovívavější kníže, aby to posoudil? Byl by strpěl, aby Henningovi, jenž se nemohl hájit, neboť mu vytrhli jazyk, před očima všech kleštěmi uštípli prsty, aby nemohl zvednout pravici ki přísaze? Byl byste strpěl, aby mu obuškem zpřelámali ruce a nohy? Byl byste strpěl, aby ho hodili na řeznickou stolici, servali mu z těla šaty a utrhli mužství? Byl byste strpěl, aby mu železným kladivem rozbili žebra? Byl byste strpěl, aby mu rozpárali tělo a vytrhli z něj srdce a chroptícímu v agónii vrhli do tváře? Byl byste strpěl, aby stále ještě nejsouce syti krve, rozsekali tělo na pět dílů a navěsili je na pět městských bran? A jeho ženu a pět nezletilých dětí nutili se na to vše dívat? Nebylo by to snad vhodná tragoedia  pro Vaše učené pero? Uprchla jsem do Peine, abych se tam stala čarodějnicí, pokud vůbec nějaké jsou. Chtěla bych totiž získat ďáblovu pomoc, abych až na kořen vyplenila veškerou tu nelidskou křesťanskou sběř a vaši nejmilostivější, nejdobrotivější a nejshovívavější knížecí milost s ním! Ale ďáblové očividně přebývají na tomto světě a přibíjejí na kříž jiné. V celém Brunšviku byl venkoncem jen jediný spravedlivý a svatý a ten se jmenoval Henning.—

Dnes již není potřeba mudrců od Východu, aby každému ukázali novou hvězdu, jež od prvního října jasně září na našem nebi. Znalce tento div nepřekvapí, neboť byl již nejméně po dobu jednoho roku předpovídán. A také není tak neobvyklé, že nám za jasné hvězdné noci vzejde nové světlo. Již v letech 1572, 1585, 1596 a 1602 - abychom se ohlédli jenom za posledními případy - nás páni astrologové upozorňovali na nové hvězdy. Lidi to vždy velmi vzrušilo - a hned bylo zasuto zapomněním. Jak může komíhavá tečka v tomto ohromném blyštivém moři vůbez zaujmout lidskou zvědavost a jak může být nějak spojena s lidským osudem?

Proč právě tentokrát se rozletěly do všech stran děsivé pověsti, lze přičítat světlosti nové hvězdy, jež si v ničem nezadá se září Jupiterovou. To se dá snadno srovnat, neboť se objevila tak blízko Jupitera, že s ním snese směle srovnání. Ale tím vše neobyčejné nekončí. Nebeské zákony, jejichž pevný řád nikdo nepopírá, svedly právě nyní Jupitera do konjunkce se Saturnem, jež se zopakuje až za dlouhé věky, a k níž se navícještě druží Mars. A je věru div, když se k takové pro svou zřídkavost významné konjunkci ještě přidá nová, zářivá hvězda. Proto se hvězdy, jež se objevily v předcházející letech, vysvětlují jako předzvěsti tohoto nového nebeského světla, jako herlodové ohlašující příchod mocného vládce.

A právě to: každých sedm až osm set let má na zemi přijít nový světovládce a zcela proměnit osudy lidí. Pokud se vydáme zpět v těchto stopách, dospějeme nejprve ke Karlu Velikému, pak k našemu pánu Ježíši Kristu, k velkému Mithridatovi a nakonec k farónovi Echnatonovi. Dál naše vědomosti nesahají, ale již řečtí stoikové tvrdili, že se běh světa v jistých untervalech neměnně opakuje, to znamená, že tytéž lidi na témže místě potkává stejný osud. Jiní filosofově nechtějí slyšet o žádném opakování, ale pouze o podobnosti, ježto se prý země nepohybuje v kruhu, ale vpřed po spirále. Ale myšlenka na proměnu světa lidi neopouští. Množí se hlasy, že křesťané, kteří trvají na konci světa, se musí připravit an to, že tato země bude trvat dále. Ale co snad nebude dále trvat - tak se hvězda vykládá - bude Svatá říše římská Německého národa. Té nepřinesla reformace, spojená v minulém století s bouřlivým, ale krátkodechým očekáváním a nadějemi, obnovený život, ale spíše zárodek smrti. Šíří se obecné přesvědčení, že nyní přichází pravá, konečná a všeobecná reformace. Zvěstuje ji hvězda, spolu s novým vůdcem a tisíciletou říší všeobecného míru.

Kdo by nesdílel tuto naději? Kdy by nezaložil svou jistotu na znamení, jež na černou tabuli noční oblohy nenapsala lidská ruka, ale sám Bůh? A nezdá se, že křesťanstvo, syto již theologických sporů o každé písmenko bible, se s důvěrou svěří takovémuto nebeskému výroku? Což není již na čase, aby po neustálém prolévání krve ad maiorem dei gloriam konečně přišel věk božího míru?

Je však třeba čelit exaltovanému opojení z toho, že se díky podivuhodné hvězdě nyní samo uskuteční vše to, po čem vzdychala celá pokolení. Je sice pravda, že slunce dává zrát klasu i ovoci a že měsíc hýbe mořskými vodami. Avšak slunce může také pole vysušit a měsíc neumí zabránit tomu, aby se ostrovy i celé světadíly nepropadly do moře. Co lidé pohlížejí na hvězdy, vynaložili spoustu důvtipu, aby se dopátrali toho, jak jeden každý lidský život je hvězdami určován. Ale jedna významná okolnost zůstává stranou. Hvězdy nic konkrétního nevykonávají, nanejvýš na to poukazují. Rozhodnutí v jednotlivých konkrétních případech závisí na lidské vůli a na milosti boží.

Nechť se tedy nikdo nemýlí: Máme před sebou novou hvězdu. Každý ji může vidět, ale ne pro každého má stejný význam. Díky neustálému očekávání spásy přišlo již na svět nejedno neštěstí. To, co se nám nyní na nebesích ukazuje jako šťastná konstelace, nám nepřinese mannu z nebe. Podivuhodná hvězda si žádá, aby lidé uskutečnili div, který jediný může lidstvo zachránit.—

předchozí část:       andresius.pise.cz/344-anno-domini-1604.html

následující část:      andresius.pise.cz/346-dopis-94-96.html