Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
172.dopis
Petr Vok z Rožmberka, Třeboň
Kristiánovi z Anhaltu v Heidelbergu
v rozmarném aprílu
Vaše Jasnosti, milý můj pane! Jsem zoufalý. Kam to vše spěje? Císař, co nechce vládnout, král, jenž je vlády neschopen, jakkoli mnoho o ni usiluje, a smečka habsburských arcivévodů, což jsou ovšem spíše arcilotři, co chtějí mít vše, neručí však za nic a sledují jen svůj vlastní prospěch - tomu jsou ovšem zcela oddáni. A široko daleko žádný zachránce. To máme zvolit za císaře třaba Bavorského vévodu? Kdyby tak jen váš princ rostl rychleji! V Praze, kde vládla dlouho náboženská snášenlivost už vyteklo až příliš mnoho krve; a pouštěli si žilou nejen žoldáci a měšťané, ale také navzájem protestanté a katolíci! Jako by znovu propukly husitské války - tak rychle se obnovily rány, o nichž se soudilo, že již je staletí zacelila. Jakmile přitáhl Ramée se svými "křižáky", chopili se zbraní i pražští Židé, což se snad ještě nikdy nestalo.
Matyášovi nemůžeme českou korunu odepřít. Není jasné, zda nás do budoucna ochrání Majestát, když sám císařský majestát teď potřebuje ochranu. Je tu právě se mnou na poradách Tschernembl. Jeho tah postavit císaře proti králi nevyšel. Jeho země za to musila draze zaplatit, teď se má sám co obávat. Nesplnily se naše naděje, že budeme moci těžit z nesvárů v rodě Habsburků. Vinu na tom má i vzájemná nejednotnost Čechů: Slavata, Martinic, Kinský a jiní ukázali, že je jim papeženecký kabát bližší než česká košile.
Víra a věrnost? To jsou staromódní výrazy. O tom nás nakonec cynicky poučil sám onen neblahý Ramée. Když se utekl z Prahy do Budějovic, jejichž hradby mu poskytly ochranu, začal si dělat starosti, kam se vrtne dále. Sezval tedy své důstojníky na slvanostní hostinu. A když vesele hodovali, začal si je zvát jednoho po druhém do postranní místnosti. Tam čekal kat, který delinkventovi po přečtení dlouhé litanie jeho provinění ihned srazil hlavu. S devíti oficíry udělal takhle Ramée krátký proces; posledního, který se mu postavil zuřivě na odpor, zardousil vlastníma rukama. Pak dal jejich bezduchá těla společně s výčtem jejich zločinů přibít na městkou bránu, což se okamžitě rozneslo jako blesk. Všeobecné ohromení tímto vyvolané mu poskytlo čas, aby se bez šrámu dostal do Pasova, kde dal arcibiskup Leopold údajně celebrovat děkovnou mši. Tak tohle mají být triumfující vítězové naší doby?—
173. dopis
v červenci
Je to, jako by mě nebesa chtěla potrestat za to, že jsem s úžasem rozpoznal a vychválil harmonii sfér, ale letos se na mne sype neštěstí jako kroupy. Už ani nejsem schopen pláče, utrpení mě zcela ochromilo. A také si nechci stěžovat, protože stěžuje si člověk většinou jen na maličkosti, při velké bolesti oněmí. Ale abyste si nevysvětloval špatně mé dlouhé mlčení a lépe pochopil mé současné rozpoložení, chci vám střízlivými slovy sdělit, co se mi přihodilo.
V lednu schvátila mou milou manželku Barboru padoucnice a téměř ji připravila o rozum. Sotva se z nítrochu zotavila, unemocněly naše tři dítka neštovicemi. Chvěli jsme se strachem o jejich život a Bůh je mi svědkem, že jsem při tom endával přednost před druhým. Ale smrt si vybrala právě našeho nejmiljšího synáčka Friedricha, jehož půvaby a radostná povaha nám do života přinesly tolik slunce. Nehledě na věk pouhých šesti let se již nyní jevil velmi rozumným a zvídavým, že jsme s ním spojovali ty nejblaženější naděje. Má žena kvůli tomu upadla v tak těžkou melancholii, že se je třeba obávat toho nejhoršího.
Do toho přišlo válčení v Praze, korunovace Matyáše za českého krále, jež se podobala spíše frašce. Zato jak byl můj pán a císař zbaven moci se podobalo spíše truchlohře. Nadto se musím obávat o své postavení u dvora a na výplatu od císaře není ani pomyšlení. Ve Slezsku sice na mne čeká 2000 tolarů, ale já se tam nedostanu a tolery za mnou nepřijdou.
Také se stalo to, že byla definitivně odmítnuta má kandidatura na uprázdněnou profesorskou stolici po Mästlinovi ve Stuttgartu, ačkoli jsem v této věci psal samotnému vévodovi Fridrichovi i vévodkynimatce a úpěnlivě jsem je žádal o to, abych směl působit ve své vlasti, když jsem již v cizině prokázal své hodnoty.Vévodova kancelář posoudila sice prý moji žádost příznivě, ale tvrdě ortodoxní universitní konsistorium mi vyčetla můj tolerantní postoj vůči kalvinistům, jejž zastávám vyjádřila obavy, že bych kazil mládež. Nezastal se mě ani Mästlin.
Jednání s římskou Accademií dei Lincei se thatila, což mi koneckonců tolik nevadí, neboť bych se stěží mohl otevřeně prosadit mezi papeženci. Mnohem raději bych vstoupil do šlépějí Galileových a odebral se do mnohem svobodnější Padovy, ale má žena nechtěla ani slyšet o životě v Itálii a já ji nechtěl v jejím současném soužení k ničemu nutit. Ani v Praze se necítí příliš doma. Odejel jsem tedy do Lince, který je blíže jejímu rodnému městu Štýrskému Hradci a žijí v něm lidé podobného rázu. A tam jsem, chválabohu, dosáhl od tamějších stavů jmenování zemským matematikem.
Jen jsem se s touto zprávou, jež poněkud usnadňovala naše postavení, vrátil do Prahy, nalezl jsem svou choť na lůžku s horečkou a bez pomoci, neboť sousedé se o ní nechtěli starat ve strchu před nákazou. Ona se přitom předtím i přes různá varování sama starala o nemocné a teď ji schvátil skvrnitý tyf, který sem zavlekli Matyášovi vojáci z Uher. Zemřela počátkem měsíce.
A protože, neočekávajíc smrt tak časně, nezanechla žádnou závěť, zažaloval mě muž naší dospělé dcery o dědictví. Jako by ještě bylo co pobrat. Císařova vůle, jenž si přál mé služby, aniž by ovšem az ně zaplatil, mi bránila utéci do Lince, kam bych se nejraději odebral. Ovšem ani já necht ponechat toho starce na holičkách v jeho nouzi a ponížení. Mám mu věštit z hvězd, co se mu již na zemi nepřihodí. Ale nechci ho obelhávat.
Sedím tu otupěle nad vším tím neštěstím a v ruce svírám pár veršů, které jsem vytvořilm aby mi pomohly překonat smrt našeho malého Fridricha. Četl jsem jí je ještě na smrtelném loži a tak jsem na její tváři vykouzlil poslední úsměv. Svěřím se Vám s nimi jako se svým vyznáním:
Ach milé oči, v mírném upření
pohled tvůj, nic než mámení
v kraji naší temnosti.
Když nyní zde ti vyhasne
věčné pak světlo přejasné
spatříš ve své bytosti.
Nuž se rozhodni,
nedej se bázni
dětské vzdej se úzkosti.
Marné je lidské poznání,
i když nás k němu pohání
sladkost představivosti.
Jenom nebeské nadání
marnosti světa rozhání
v tom seznáš pravé radosti.
Jen si pospěš
a rychle běž
k spáse z nejistoty
K smrti jen žiješ, člověče,
- jsoucí smrti neuteče,
ta však ti jen vzmach přinese.
Pak jako mladé osení,
v tobě zas život zapění,
jak již na Kristu stalo se.
Nechtěj meškat,
hledat návrat,
k životu spěchej dostat se.
Předchozí část: andresius.pise.cz/...
Násldující část: andresius.pise.cz/...