Andresius | Dopis 174 - 175

Dopis 174
Giovanni Francesco Sagredo, Benátky
Galileu Galileimu ve Florencii

13. augusti

Nejdražší, nemůžu to pochopit! Vrátiv se z dlouhé cesty ve službách naší republiky, zjišťuji, že jste zaměnil Florencii za Padovu. Nepřipojím se ke sboru hlasů, které Vám budou vyčítat nevděk. Každý má právo hledět si nejprve vlastního prospěchu. Respektuji tedy vaše rozhodnutí, i když je pro mne bolestivé. Ztrácím totiž přítele, jehož společnost jsem rád vyhledával a jen těžko si dokáži odepřít naše rozhovory. Republika musí nechat jít velikého učence, vůči němuž se nikterak nezachovala lakotně. Z celého srdce Vám přeji vše nejlepší, ale skutečně jste uvážil, co bude nejlepší?
Jako Váš přítel nemohu skrýt své obavy. Až příliš lehce, jak se mi zdá, jste se odpoutal odtud, kde se Vám dobře vedlo. Sloužíte nyní svému knížeti, od něhož se, ač je ještě mladík, dá očekávat to nejlepší, al jednou se to také jistě dostaví. V Padově jste však rozkazoval těm, kdo vládli a panovali jiným a nesloužil jste nikomu než sobě samému, jako byste byl vládcem světa.
Proč jste se toho vzdal? Knížata jistě po určitou dobu mají zalíbení ve všemožných podivuhodnostech a velkoryse projevují svou přízeň. Jakmile se jich však zmocní zájem o něco většího, změní své smýšlení a rychle zapomínají. Jistě věřím, že velkovévodovi se líbí prohlížet si vašimi skly město Florencii a další městečka v její blízkosti. Bude-li se mu ale zdát potřebnější dozvědět se, co se děje v celé Itálii, ve Francii, ve Španělsku, v Německu a v Levantě, vaše sklo odloží. Novinek se rychle nabažíme a stanou se nám zvykem. Ale kdyby se podařilo vynalézt skla, jimiž by člověk odlišil rozumné od bláznů, dobrou a špatnou radu prozíravého architekta os nevědomého patlala, to by byla po člověku sháňka!
Já sice vím, že Vaše umění se tak lehce nevyčerpá a že se svými skly dokážete dohlédnout až ke hvězdám a činit tam objevy, o nichž se nikomu dosud ani nesnilo. A nestavíte si při tom otázku, komu prospěje toto nové Vámi získané vědění. Ptám se tedy já, zda přemíra umění není škodlivá a neuškodí v prvé řadě Vám? V Padově bych si o Vás nemusel dělat starosti. K Florencii jen toto: Střezte se před Jezuity.—

175. dopis
Peter Paul Rubens, Antverpy
Pieteru Lastmanovi v Římě

koncem srpna

Petře, špatněs mi rozuměl! Když jsem si stěžoval na Adamovo otálení, nechtěl jsem mu činit výčitky, ani ho hanět. Víš, že já jsem úplně jiné povahy! Když nemaluji ani nekreslím, připadám si nemocný; v každém okamžiku mě to nutká využít ho pro umění. U Adama tomu bylo spíše tak, že se cítil nemocen, jakmile vzal do ruky štětec, jakkoli ani jeho to k malování silně pudilo. Nemůžeme podle sebe soudit jiné. A já navíc znám důvody, proč je pro něj tvůrčí proces tak obtížný, a ty netkví jen v jeho povaze. Jenou mi je vypověděl za dlouhé noci, když jsme spolu seděli. Znáš ho dobře, jako jeho bývalý žák, a tak dokážeš posoudit, jak zřídka se dával takto všanc. Adam Elsheimer nepřišel do Říma za jen uměním, ba snad ani z lásky k němu. Jeho učitelem , o němž se vyjadřoval jen ve slovech nejvyššího obdivu byl - Isenheimský oltář. A kdo jednou takto propadl Mathisovi, sotva se mohl v Římě něco naučit. Mistr, za nímž Adam přišel do Říma byl - Giordano Bruno! Jeho spisy pročetl od A do Z a ty jeho malířství ovlivnily neméně nežli tajemství světla a tmy. Když dostal do ráže a rozhovořil se, nestačil jsem ho vůbec sledovat. V Římě chtěl spatřit Bruna a mluvit s ním, a byl by snad pronikl i do sklepení Andělského hradu, protože mu scházelo poslední slovo z jeho úst k plnému poznání. Ale dorazil do Říma právě včas, aby viděl Bruna shořet na květinovém trhu a to jej na nejvyšší míru rozrušilo. Nedokázal jsem to ponejprv pochopit, teprve později se mi to ozřejmilo. Vzpomněl jsem si na větu, kterou stále zarputile opakoval jako nějaké své vyznání: "Světlo přichází z nekonečna." Jistě i tobě bude toto slovo kázat. Měl jsem to zpočátku jen za hezkou, uhlazenou formulku, než mi došlo, že za tím vězí celý Bruno a že to znamená úplně nový a odvážný pohled na veškerý svět. Tento svět v jeho nekonečnosti a záhadnosti se Adam pokusil zachytit, a to tak, jak se zrcadlí v kapce rosy. Proto ty titěrné formáty, proto jeho tvůrčí trýzeň, proto ta údobí ochromení, kdy na něj dolehla nesmyslnost bytí jako zaťatá křeč. Pohlédni na ztrýzněného Spasitele v Isenheimu a představ si Bruna chroptícího na hranici - a máš celého našeho Adama.
Nic mě tak nesklíčilo jako zpráva o jeho předčasném úmrtí. Co tím jen umění ztrácí! A proto hřeším na to, co jsem nazval otálením. Stejně tak jsem želel Caravaggiovy žárlivosti, jež ho dovedla až k zabití člověka, pro nějž zašel v bídě. A také teprve v osmatřiceti letech! Jen před několika týdny jsem ztratil svého milovaného bratra Filipa - a také v tom věku! Nebyl jen učencem, ale vpravdě mudrcem, mnohem pokročilejším oproti svému věku. Každodenní styk s ním pro mě znamenal velice mnoho. A tolik musel také znamenat pro Elsheimera Bruno, to teď jasně chápu. Je mi, jako bych krátce po sobě přišel o dva bratry.
Petře musíš se pokusit nalézt Adamův Útěk do Egypta, to je dílo, jemuž není rovného. A také tam ještě musí být jeden Tobiáš a jeden Kryštof. A ještě samozřejmě ono podivuhodné dílo, které Adam nazval Aurora a nechtěl je za nic prodat. Sand uniklo Goudtově chamtivosti. Zpodobit červánky nového věku na formátu 16x16 centimetrů, toho se mohl odvážit jenom Elsheimer.— 

Předcházející část:andresius.pise.cz/...

Následující část:    andresius.pise.cz/...