Relací (Nantský edikt) + Dopis 31 - 32

Relací
O ediktu francouzského krále Jindřicha IV., jímž se Hugenotům přiznává svobodné vyznávání víry

Poslední rozhodnutí francouzského krále nemůže nikoho nechat klidným, vzbudilo totiž vášně nejen ve Francii, ale v celém světě. Je těžké podat o něm zprávu, aniž by se člověk přiklonil k té či oné straně, čímž se pak dotkne čtenáře strany protivné. A když se nakonec kronikář zdrží jakéhokoli osobního stanoviska, může mu být přesto vytčen nedostatek charakteru. Přesto však v tomto případě bude nejlépe přenechat úsudek o této události zcela čtenáři.
Co se stalo: 13. dubna tohoto roku Páně usedl ve městě Nantes francouzský král Henri Quatre před shromážděnými hodnostáři dvora na právě zhotovený trůn s vzácným baldachýnem a chopil se slova. Král působil uvolněně a dobré mysli. Všichni očekávali, že půjde o řeč u příležitosti závěru dvorských slavností, jež se pořádaly na oslavu celé řady příležitostí: Bretaň se jako poslední provincie podřídila králi, ale také se slavily zásnuby jeho nejstaršího syna a narození jeho syna nejmladšího. Ale o tom všem neztratil král ani slůvko. Úvodní fráze však naznačovaly, že půjde o výnos, jaké předčítávají na stupních trůnu královští notáři. Jestliže tedy nyní sám král hodlal učinit takové sdělení, muselo to mít zvláštní důvod. Král tím jistě chtěl zdůraznit závažnost onoho rozhodnutí, jakkoli ani znalci jeho povahy, kteří měli možnost po léta studovat jeho tvář při tom nepostřehli jediný záchvěv pýchy či svévole.
To, co král v suché řeči paragrafů oznamoval, neznamenalo nic méně, nežli zrovnoprávnění veškerých protestantských i katolických občanů Francie. Takový výnos je zatím v Evropě bez precedentu. Protestantům zajistil neomezené praktikování jejich náboženství, jakož i svobodu ho slovem i písmem zastávat ve všech francouzských městech. Král stvrdil všeobecnou volitelnost hugenotů pro všechny veřejné úřady, jejichž obsazování si doposud vyhrazoval pro sebe a otevřel dětem protestantských rodičů přístup na všechny školy, kolegia, univerzity i do všech špitálů, včetně katolických. Stanovil převzetí výplaty saláru protestantských duchovních a kostelních správců státem a také že pevnosti La Rochelle, Montpellier a Montauban se svými posádkami mají být vyživovány státem. Na shromáždění zapůsobila králova jako vichřice, před níž se ohýbají pšeničné klasy a obvyklou nehybnost rozčeřila jakoby mořskými vlnami.
Co následovalo: Papež Klement VIII. velmi zřetelně vyjádřil mínění katolické církve. Označil edikt za nejproklatější, jaký si lze představit, neboť každému zaručuje svobodu svědomí, což je "to nejstrašnější na světě". Francouzské duchovenstvo to jen utvrdilo v jeho nedůvěře, již mělo od počátku vůči Jindřichu Navarrskému. Už před čtyřmi léty varovali duchovní, že ke katolické víře, proti níž tak dlouho bojoval jako hlava kacířů, se obrátil, jen aby získal francouzskou korunu a už tehdy se mnozí tázali, jak vážně tento král vůbec náboženství bere.

A nejvěrnější Jindřichovi hugenotští spolubojovníci Jindřicha onoho času nařkli ze zrady a zřekli se ho. Popravdě se nyní na místě zrazených ocitají katolíci, to jest drtivá většina Francouzů a kacíři se těší z triumfu, jakého by nikdy pomocí zbraní nebyli mohli dosáhnout. Jezuité, jež Henri Quatre vykázal ze země, neboť na něj zjednávali vrahy, si nyní vzpomněli, že zrádcovskému králi nikdy nevěřili a dožadovali se jeho sesazení, nebo ještě lépe zabití, protože nakonec nezradil jenom církev a Francii, ale veškeré křesťanstvo; což není každému známo, že jednal se sultánem a vybízel ho k útoku na svatou římskou říši. Nakonec i hugenoti reagovali rozpolceně. Co jim nyní Jindřich garantoval, považovali za samozřejmost a spíše by byli rádi se jí domohli krvavou cestou. Zrovnoprávnění s odsuzovanými papeženci nevnímali jako privilegium, ale spíše jako pohanu. Po určitou dobu se upínaly mnohé naděje na pařížský parlament, který by svým odmítnutím mohl zabránit královskému ediktu vstoupit v platnost. Jiní však soudili, že král je natolik mocný a rozhodný, aby svou vůli prosadil i v Paříži.
A král? Kdo nezná královu mentalitu a jeho záměry, si může stěží utvořit správný obraz o způsobu, jakým jedná. Přátelé stejně jako nepřátelé, žádný z nich nevystihne jeho podobu. Jistý moudrý a zkušený muž, jenž nechce uvádět své jméno, avšak nakolik je o něm známo dlouho a z největší blízkosti a s nadstranickým nadhledem sledoval životní cestu Jindřicha Navarrského, mluví o trojí hvězdě, jež řídí jeho život. A touto trojicí je - Francie, mír, ženy. A tyto hvězdy se v jeho životě střídají, takže že jedna může občas zcela zatlačit do zapomnění jinou. To by mu ve Francii prominuli ještě tak nejspíše, co se týče žen. Překvapivá může být jeho láska k míru, když byl po léta znám jako udatný válečník, jenž nikdy v bitvě neskrýval svou osobu a vždy bojoval v první řadě. Možná právě válečné hrůzy, jež tak bezprostředně po léta prožíval, daly v něm uzrát a zvítězit lásce k míru. A co se týče Francie, ani ta není dost velká knížeti, jemuž byla po léta příliš malá Navarra. Přesto u něj stojí víra ve Francii před jakoukoli jinou vírou. Tuto svou víru nikdy neopustil a nezradil. Všichni mu zazlívali, když jednou nenuceně prohodil: "K mé víře se čítají všichni, kdo se neochvějně drží svého svědomí a já patřím k víře všech odvážných a pravých." Tím totiž vytvořil most mezi protestantstvím a katolictvím, mezi křesťanstvím a ostatními náboženstvími.Kdo takové mosty zatracuje, zatracuje mír. Ale když mluvíme o mostě, je dobré pohlédnout i do propasti pod ním. K tomu zde máme jiné Jindřichovo slovo, které bývalo lehkovážně odsuzováno: "Snad" - předložil jednou nám všem k úvaze - "je rozdíl mezi oběma náboženstvími tak velký jen díky nevraživosti těch, kdo je káží. Jednoho dne se to pokusím svou autoritou vyčistit." Dodržel slovo. Stal se katolíkem, ale pozorně se vystříhal toho pronásledovat kacíře. A nyní udělal druhý krok, jímž kacířům přiznal svobodu svědomí. Nebude moci smířit katolíky s hugenoty a stěží dokáže, aby mezi nimi zavládlo přátelství. Avšak tím, že je smíří, učiní z nich všech dobré Francouze. A jako první si tak zaslouží právem titul "nejkřesťanštějšího krále".

31. dopis
Johannes Kepler, Praha
Michaelu Mästlinovi v Tübingen

na Nanebevstoupení Páně

Vysoce ctěný mistře
zahrnulo mě štěstím, že má skromná prvotina a "Tajemství světa" došla u Vás vašeho neskrývaného souhlasu a že se tak žák ukázal aspoň částečně hodným svého učitele. Ta knížka je jen počátkem mého bádání, jež sem obrací k takovým dálavám, že je sám takřka nejsem schopen sledovat. Jak cenné je pak každé stvrzení, že jsme se vydali správnou cestou. Nesetkávám se ovšem se souhlasem ze všech stran. Profesor Prätorius z Altdorfu v něm neshledal nic, než důvtipnosti, s nimiž se toho nedá příliš počít. Zato od profesora Limnäa jsem sklidil skoro nadšenou chválu. Trochu rozčarován jsem reakcí mnou velice ctěného italského učence Galilea, jenž mi poslal z Padovy zdvořilé poděkování v několika slovech, ale nenašel čas řádně si můj spis prostudovat. Ovšem veliký astronom Tycho Brahe se mým "Mysterium cosmographicum" důkladně zabýval, což samo mám za velikou čest. Nesdílí sice zcela mé názory, ale své výhrady doprovází velice uznalými slovy. Doufám, že navázaná výměna názorů bude pokračovat a slibuji si od ní nemalý přínos.
Je mi poněkud líto, že mi rektor Hafenreffer dal na srozuměnou, abych se distancoval od Koperníka. Mé důkazy, že Koperníkovy zákony se dají uvést v soulad s Biblí, by jistě vzbudily pozornost. Rektor Hafenreffer mě však dopředu upozornil, že pozornost nežádoucí. Radil mi, abych se hleděl těšit oblibě mezi matematickými odborníky a hypotetiky a nepopouzel proti sobě církev žádnou přestavbou světa. Naléhavě a s nejlepšími úmysly mi to doporučoval. Zařídil jsem se podle jeho rady, jakkoli veškeré mé uvažování a výpočty vycházejí z nevyvratitelné skutečnosti toho, že Slunce musí být chápáno jakožto střed a hybatel našeho planetárního systému. Odborník si to vyčte mezi řádky, ale kdo hledá v mém spise nové poznatky, bude postrádat důležitý předpoklad. Ale kdo jsem, abych proti sobě poštval nepřátelské mocnosti, kterým bych nakonec musel podlehnout? Znát pravdu se může už samo považovat za milost a za štěstí to, že je ji možno sdílet s přáteli a důvěrníky. Šířit pravdu by si jednotlivec neměl troufat. To ponechávám času a božím úradkům.
Beztoho se už teď musím třást o svou budoucnost zde v tomto krásném Štýrském Hradci. Město a jeho okolí ve mně zmírňují sice stále se vracející stesk po Švábsku, ale Luterán se musí ptát, jak dlouho zde ještě bude trpěn. Náš arcivévoda Ferdinand se odebral na cestu do Říma k papeži a od jeho návratu si nic dobrého neslibujeme. Šíří se pověst, že arcivévoda složil před milostnou Matkou boží v Loretu slib, že nespočine, dokud nenavrátí svěřené mu Štýrsko zcela katolické víře. Prokáže-li se tento jeho úmysl jako skutečný, nebude již mého přebývání zde nadlouho. Ale kam se poději, když jsem si tak tak zařídil domácnost a jsem zcela závislý na majetku své ženy a jejího otce? Někdy si připadám zvláštně, že obracím veškerou svou pozornost a své smysly upínám k zákonům harmonie světů a přitom nevidím ani uvnitř našich městských hradeb tolik harmonie, aby spolu lidé mohli žít v míru. Mnoho se na něm prohřešují i zaslepení profesionální náboženští horlivci. TO musí luterský predikant hanit Marii oplzlými slovy? Nestačí tiše nevěřit v její status bohorodičky a v neposkvněné početí? A musí katolický arcikněz chtít zakázat luteránům kázání, udílení svátostí a uzavírání sňatků, jako by to byly nějaké pohanské zvyklosti? Kam povede tohle neustálé vzájemné proklínání? K Bohu jistě ne. Pevně sice lpím na své luterské víře, jak jsem ji s díkem přijal od svých rodičů a učitelů Ale jsem naprosto připraven respektovat, k čemu se na rozdíl od nás hlásí katolíci, nebo i kalvinisté. Leccos z toho si mohu dokonce zcela přivlastnit. Což nemá naše víra společné kořeny? Což není pro nás všechny Ježíš Kristus spasitelem a vykupitelem? Vím, že mě za to vyplísníte, ale já nechápu jen jedno: Pravda o kosmu se nesmí šířit, i když se dá dokázat. Ale kvůli pravdivosti článků víry, jež navěky zůstanou nedokazatelnými, se lidé vzájemně zabíjejí. —

32. dopis
Gian Vincenzo Pinelli, Padova
Danielu Möglingovi ve Frankfurtě nad Mohanem

v polovině června

Caro dottore, přihodilo se, podivuhodně mnoho německých studentů nyní navštěvuje přednášky na padovské Alma mater. Bohužel si však zpět na druhou stranu Alp s sebou odnášejí jen málo svobodomyslného ducha, jenž vládne ve vědeckých oborech na naší univerzitě, neřkuli, že by ho tam šířili. To na ně tak těžce doléhá ruka vrchnosti? Již dávno jsem si všiml, že je nesprávný předpoklad, že nesnášenlivost narůstá, nakolik se blížíme Římu. Často je tomu právě naopak. Za to vděčíte svým reformátorům, jejichž úmysly byly polovičaté a také je naplnili jen polovičatými skutky. Co se tím získalo? Proti těm, co se dovolávají papežovy autority vystupují stejně svéhlavě ti, kteří se dovolávají jako jediné autority Bible. Něco takového je pro mne záměna jedné tyranie jinou. Je pochopitelné, že mnozí volí raději božskou autoritu Svatého otce nežli božskou autoritu Svatého písma. S papeži se přece jen dá někdy mluvit, s božským diktátem nikdy. A celý život jsem také špatně chápal, jak si mohou Křesťané tak vážit knihy, jež popisuje dějiny národa, jímž pohrdají, ba ho přímo zatracují. A nyní má každičké slovo této knihy, přeložené s velikou obtíží z cizí a komplikované řeči, což s sebou samozřejmě nese chyby a svévolné zásahy, platit do poslední písmeny? Ví, vím - Credo quia absurdum. Ale absurdní víra přináší lidem málo štěstí a mnohem více nenávisti. A to také ukazuje na velikou nejistotu. Lidé nejsou dosud schopni žít s poznáním absurdity života. To by se vzájemně vůči sobě chovali mírněji, jako bratři a sestry. Namísto toho baží po jednoznačné nezpochybnitelné jistotě. Kněží se odjakživa před lidmi troufale předháněli v předvádění jistoty, jejímiž jsou správci. Stavěli chrámy a kostely co útočiště zoufalců a tvrze ztracenců. Ale já vás nudím a nyní už asi i mrzím. Chtěl jsem jen dostát pověsti, jež mě předchází, když mě náš společný známý, pilný studiosus, před Vámi nazval libertinem. Na tom slově lpí příhana, ale já ho beru jako čestný titul.
Ptal jste se mne na Bruna. Potřebuje přátele a zaslouží si, aby se ho zastali ctihodní muži. Ale ani množství přátel nedokáže napravit, co si způsobil Bruno sám jako svůj nejhorší nepřítel. Jeho věznění trvá již sedmý rok a je sním nakládáno přísněji, nežli s nejsprostšími vrahy. Ale z choulostivé situace by ho dokázalo osvobodit jediné slovo - jeho slovo. Máme přemlouvat inkvizitora nebo samotného papeže k osvobozujícímu výroku, když on sám si něco takového nepřipustí? Na stovky mil už slyším vaši odpověď. Nejde jen o slovo, které by nechtěl dát ze vzdoru. Vím. Bruno musí odvolat, a to vše. Tím může ukončit své utrpení a zachránit svůj život. Ale jaké utrpení a jaký život? Tělesná strádání síla ducha přemůže a vydrží. Ale strádání ducha se nedá zmírnit tělesným zdravím. A život jako pokřivený obraz sama sebe si nemůže přát ani Bruno, ani nikdo z jeho přátel.
Jsem nenasytným příznivcem otevřených a duchaplných rozhovorů a do svého domu zvu každého, jenž mi může toto potěšení dopřát a své sítě rozestírám po celé Padově. Během několika málo let se mi třikrát podařil statný úlovek. Opakovaně z Benátek docházel na přednášky Bruno. V Padově se ucházel o stolici matematiky. Ale když svým kousavým způsobem oznámil rektorovi, že veškeré umění početní, měřické i rýsovací považuje jen za kratochvíli duchaplných pošetilců, pokud se tato umění nezakládají na vznešeném poznání Koperníkově, nebyl shledán vhodným kandidátem. Koperník byl a je Italům většinou neznámý a ani v Padově, kde jsme sice už o něm slyšeli, není velký zájem dozvědět se o něm více. Nějaký mudrlant jakých bují v Německu stovky. Bruno mě obeznámil s heliocentrickým učením, jež považoval za správné již řecký učenec Aristarchos ze Samu. Jeho nadšení mne strhlo, i když univerzitním rektorům jsem také rozuměl: Nedali se pohnout, aby skoncovali se svými představami. V březnu 92 se najednou Bruno nevrátil z Benátek k mému podivu, jenž se brzy změnil ve starosti a soustrast, když jsme se o pár měsíců později doslechl o jeho uvěznění.
Mezitím se objevila v Padově další ohnivá hlava a její pletichy způsobily ještě větší pozdvižení. Hovořil ještě otevřeněji a lehkovážněji než Bruno,ale jeho ideje byly roztěkanější. Tommaso měl vrtoch spouštět se pouze s provdanými ženami, protože - jak tvrdil u stolu - ještě v sobě zcela nepřekonal dominikána. Řídíval se občas poněkud zmatenou logikou. V daném bodě to ale asi poněkud přeháněl, neboť ho hned postavili před soud a s dostatečnými důkazy vsadili do vězení. Tam vytvořil Campanella, nyní nerušen pokušením, určité spisy, jejichž hlavní myšlenky se odvíjely z našich rozhovorů. Jde mu v nich především o všeobecné polepšení vědy a filosofie, čímž má na mysli jejich osvobození od náboženských dogmat. Takové ideje jsme již znali od Bruna, ale tento s nimi spojoval přímo závratné vize. Kdo ho v takových momentech slyšel a zažil, na to nikdy nezapomene. Campanella nás vybízel bedlivěji se vyptávat přírody nežli církevních otců a haněl Aristotela, že věřil více smyslům nežli vlastnímu rozumu. To považoval za vůbec základní chybu naší vědy. Nedokáži říci, zdali ho předčasně propustili, nebo zda uprchl z vězení. Na každý pád zmizel do Neapole a už jsem jej neviděl.
Stále neobsazenou stolici - protože Bruno seděl v Benátském a Campanella v Padovském vězení - obdržel Galileo Galilei. To nebylo nic neočekávaného. Ve vědomostech nezaostává Galilei za naším geniálním Brunem a poněkud poblouzněným Campanellou, ale v opatrnosti oba daleko předčí. Nedokáži rozhodnout, co střeží bedlivěji: zda své výzkumy, nebo svoji osobu asi obojí. Trvalo třeba celý rok, než se mi svěřil, že Koperníka nejen zná, ale že si ho i váží. Jakožto Brunův učenlivý žák jsem stále převáděl řeč na heliocentrický systém. On se vždy velevýznamně usmál, zůstal však mlčenlivý jako ryba. Konečně mu v živé rozpravě unikla věta, kterou jsem si hned zapsal, což on kvitoval pozdviženým obočím: "Sleduji s nebetyčným údivem, jaký u Aristarcha a Koperníka podniká rozum útok na jejich smysly, že se chce stát pánem nad jejich přesvědčením." to je celý Galilei. S matematickou jasností vyjádří základní problém naší doby a ještě si vůči němu uchová odstup. Co se jeho týče, snaží se o takové zjemnění smyslového vnímání, aby bylo v souladu s rozumovými závěry, ba je podporovalo. Myslím, že se mu to jednoho dne podaří, neboť ho považuji na rozdíl od Campanelly nebo Bruna, za geniálního experimentátora. Ale neodváží se získat onu vládu nad přesvědčením, již si získává svým poznáním.
Abychom se vrátili k Brunovi: Intuice ho přenesla přes vše, co by mu mohly zprostředkovat rozum a smysly. To musí Galilei cítit a musí ho to iritovat, poněvadž jméno Bruno nikdy nevypustí z úst, jako nepřítomný mlčí vždy, když na něj zavedeme řeč. Bruno se nikdy nepídil po důkazech, po nichž se pídí stále Galilei. Vyhází z jistot, které vypadají vedle vědy a víry jako věčné, univerzální pravdy. Z jeho hovorů jsem si mnohé zapsal a samozřejmě jsem je na rozdíl od toho ubožáka Moceniga neukázal inkvizici. Mějte tedy ještě strpení s mou poznámkou, jíž uzavřu své předlouhé psaní. Bruno říká s rozkošnou nezaujatostí: "Považuji veškerenstvo za nekonečný výtvor nekonečné božské všemohoucnosti, protože považuji za nehodné všemohoucí božské dobroty, aby stvořila pouze jeden jediný konečný svět, když mohla vedle tohoto světa stvořit ještě další a nesčetně jiných. Prohlásil jsem tedy, že existuje nekonečně světů podobných této zemi, již s Pythagorem považuji za podobnou hvězdu jako je měsíc a ostatní planety a další bezpočetné hvězdy. Veškerá tato světová tělesa považuji za světy a jejich počet je neomezený. Vytvářejí dohromady všeobecnou přírodu v nekonečném prostoru, což se nazývá nekonečným vesmírem, v němž jsou nesčetné světy, takže nastává dvojí nekonečnost: jednak ve velikosti univerza, jednak v počtu světů, čímž ovšem může být nepřímo popřeno náboženské učení. Pak ještě shledávám v tomto univerzu všeobecnou prozřetelnost, díky níž žijí, pohybují se, udržují a o dokonalost usilují všechny bytosti a to pět ve dvojím smyslu: Tato prozřetelnost je přítomna jako duše v celém těle a také cele v každé jeho části, takže ji nazývám přírodou, stínem a stopou božství. Pak je také nesdělitelným způsobem přítomna dle boží podstaty jakožto boží všudypřítomnost a všemohoucnost ve všem a nade vším, ne jako část, ne jako duše, ale nevysvětlitelným způsobem."
Můj milý neznámý příteli, člověka který takto smýšlí a toto vysloví, zapíše a trvá na tom, nenechá inkvizice naživu. Bruno ničí křesťanský svět a klade základní kámen světa nového, jenž spočívá na starších a moudřejších plánech. Pokud Bruno odvolá, ztratí všichni Libertinové svého proroka. Mějte se dobře. —

Předcházející část: andresius.pise.cz/299-dopis-28-30.html

Následující část:     andresius.pise.cz/301-dopis-33-35.html