Drahý Pane, nemohlo tomu být jinak. Není vinou vaší píle a přičinlivosti, že váš měsíční časopis zkrachoval. Obdivoval jsem vaše úsilí, ale stále jsem nevěřil, že dojde úspěchu. Dryáčnicky sestavené letáky, jež nijak neskrývají svou příbuznost s legendami o mordech, ty si publikum najdou. Hanu a výsměch a zuřivé spílání, to si lidé rádi přečtou i vytištěné.Za živého Boha ale nechtějí být nucení myslet. Teď Vám mohu říci, co jsem si potají myslel, že byste mohl uveřejnit. Ve vašem listě by se dobře vyjímalo, kdyby se do opojného vína radosti z vítězství nad Turky, přimíchalo trochu vody. Už delší čas mě ta myšlenka pronásleduje a nejnovější zprávy ji ve mně jen posílily. Turci jsou nám stále líčeni jen jako barbaři a neznabozi, jejichž vojenské úspěchy se přičítají pouze a jedině převaze jejich mnohohlavého vojska. A proto císař stále škemrá o peníze, jako by se z této moci mohl vykoupit a jakoby jedinou pomocí byli vojáci, kterým žádný plat není dost. A také neustále slyšíme u tureckých ukrutnostech, o jejich obchodování s otroky, o soužení křesťanů úpících pod jejich panstvím.
Ve skutečnosti je leccos jinak. Není sebemenší pochyby o tom, že uherští kalvinisté a sedmihradští unitáři dávají přednost poddanství sultánu před vládou císařovou. Nikdo je totiž neruší ve vyznávání jejich víry a nejsou vystaveni pronásledování. Dokonce ze Slezska jsem již zaslechl hlasy a nikoli ojedinělé, v nichž tamější lidé srovnávají netolerantní habsburské jařmo s tureckým panstvím a na možný postup Turků se nedívají vůbec s úděsem. Důvěryhodní cestovatelé mi potvrdili, že ve Smyrně je čtrnáct mešit, sedm řecko-ortodoxních kostelů a sedm synagog a všichni tito věřící rozdílných vyznání žijí pospolu v míru. A tak tomu je ve všech velkých městech Osmanské říše. A mezi Řeky přijímají mnozí muslimskou víru ne proto, že by k tomu byli nuceni, ani proto, že si od toho slibují výhody, což ovšem je také časté, ale kupodivu jen proto, že shledávají Islám lidštější. A koneckonců se to týká i otrokářství, neboť co se mi doneslo ke sluchu o převážení otroků z Afriky do Západní Indie, jež provádějí Španělé a Portugalci,překonává svou krutostí a necitelností vše, co jsem dosud slyšeli o Turcích. A jistě Křesťané pod vládou půlměsíce netrpí tolik jako Indiáni pod znamením kříže.
Myslím, že mi budete rozumět. Zdaleka nechci velebit Turky, ani si nepřeji, aby nám zde vládli - jsou pro nás přeci jen poměrně cizí a nesrozumitelní. Ale ve svých mravech, ve svém umění a vědě za námi jistě nijak nezaostávají a jistě bychom se od nich mohli i lecčemus naučit. Dobří a zlí lidé jsou všude, ve všech zemích a u všech národů. Vůbec nám nepřísluší se vypínat před ostatními, jako bychom neměli žádné slabosti a chyby. Kdybych toto ovšem napsal na leták a ten bych nabízel po ulicích, lidé by mě ukamenovali. Tak poreferuji raději u tureckých masakrech v Dalmácii a osladím si tím svůj chlebíček. Někdy se za to ale stydím.—
34. dopis
Daniel Mögling, Frankfurt nad Mohanem
Hermannu Wilckenovi v Heidelberku
15. Septembris
Milý příteli,
dnes ráno mě vyděsilo bouřlivé vyzvánění. A poněvadž jsem si nemohl vybavit, že by byl nějaký svátek, který by to ospravedlňoval, pomyslel jsem nejdřív na nějakou vzpouru. Přesto jsem se ale nakonec odvážil vyjít do poměrně pustých ulic. A na Liebfrauenbergu mě dostihla zpráva o smrti krále Filipa, a to včetně živého popisu jeho poslední hodinky, takže jsem si ji dokázal přímo vybavit před očima, jak bych tam byl byl. Kurýři museli uštvat několik kobyl. A tak tam ležel v maličké komnatě v obrovském Escorialu, obklopen mnichy, kardinály, mlčícími dvořany a strážemi se zkříženými halapartnami, kterými jako by chtěli zabránit uniknout duši z těla. V levici držel posvěcenou svíci z oltáře Panny Marie Guadelupské, v pravici krucifix z černého ebenového dřeva, který na úmrtním loži svíral v rukou již jeho otec Karel V. Skonal za prvního rozbřesku - šedivá, zatrpklá tvář na bílé podušce se uvolnila, líce jí vpadly, ústa, jež se tak málo smála a tak mnoho poroučela, se definitivně zavřela. Prolínají se smutek a radost, nejistota s nadějí. O tom v příštích týdnech jistě ještě uslyšíme.
Pustil jsem se bez cíle ulicemi až k Römerbergu, kde se odnepaměti volí římští císařové. Tam také sestupují po širokém schodišti z červeného pískovce, vítáni lidem i zeměpány a berou na sebe břímě služebníků svého času. Teprve po setmění jsem se vrátil domů v ztichlé jizbě jsem se zahleděl do světla svíce. Ten obraz mě stále neopouštěl. Říká se, že v hodině smrti již člověk nemůže změnit, oč celý život usiloval a někomu se o i podařilo. Tak mé oko - jakoby obrazem světla svíce - utkvělo na onom nezřetelném kříži, který se takřka ztrácí ve stařecké ruce. Není to žádný drahocenný kříž, jaké vídáme na hrudi papežů a kardinálů. Kousíček vyřezaného dřeva, několik uncí zlata neuměle slitého do podoby člověka, vše dohromady mizivé hodnoty. A přece je to poslední hmatatelná památka na život jednoho císaře a jednoho krále, kvintesence vztahu otce a syna, kteří se tak málo podobali, a přesto chtěli totéž. Jedno století objalo oba jejich životy dohromady jako kovovou sponou, skoro jako by se Chronovi zalíbilo v symbolické hře čísel. Karel V. byl ovšemže přirozeně obdařen velikostí povahy i ducha, zatímco Filip II. o ni musel vší silou usilovat, což činil tak úporně, až tím všechny včetně sebe sama oklamal. Bylo uchopení otcova kříže jeho poslední pózou? Nechtěl bych vůči němu být nespravedlivý. Snad to nebylo nic jiného, než poslední přiznání se ke svému sotva zvládnutelnému úkolu, který si vložil na svá ramena. Pokoušel jsem si rovněž představit poslední hodinku našeho císaře Rudolfa, jehož nám Pán ještě uchovej. Určitě nebude držet v ruce posvěcenou svíci, neboť, jak všichni dobře vědí, dělá se mu zle ze všech církevních obyčejů. Také jistě nebude obklopen odříkávanými modlitbami mnichů a milostivých prelátů. Ani kříž jsem si v jeho ruce nedokázal představit - spíše nějaký bezoár.
Co dělí tohoto žijícího od obou mrtvých stejné krve a povolání? Pomysleme nejdříve na to, co mají Karel, Filip a Rudolf společné mimo svou příslušnost k Habsburskému domu, něco nápadného pro ně příznačného? Útěk před světem!
Karel v sobě po dvacet let nosil touhu stáhnout se do samoty. zříci se vlády a žit podle své chuti. - Ale přesně dva roky si užíval odloučení a klidu v San Yuste. Filip tak dlouho nečekal, ale uzavřel se jako vězeň ve svém Escorialu, dle vlastních plánů vyprojektované poustevně a zároveň náhrobku. A Rudolf neopouští Pražský hrad, ač by měl sídlit ve Vídni. Což všichni nepůsobí, jako by je očarovala nějaká víla? Nejsme ale v pohádce - toto je skutečnost, jež do sebe vtahuje i naše životy.
Ebenový kříž! Karel jistě věřil katolické víře více nežli papežové, kteří již dlouho nechávali církev zahnívat, a veškerý klérus, který se již dávno pohodlně zabydlel v tomto světě a o žádný jiný domov neusiloval. Filip se sám nutil k takové víře a byl nesmiřitelný vůči všem, kdo by se od ní chtěli odvrátit. Karel se dopouštěl násilí se smutkem, Filip v hněvu, což poukazuje na úpadek. Ale co dělá Rudolf? Všichni napořád slýcháme, že nic. To je asi poněkud unáhlený a všetečný úsudek. Vystavit účet pro Rudolfa není ještě naším úkolem - to připadne až následujícímu století. Jeho velikost na nás působím omamujícím dojmem, jako mihotavá aura, o níž nedokážeme říci, zda se jednoho dne rozplyne jako mam a klam, nebo zdali je vskutku znamením budoucnosti. Rozhodně může být, byť neznatelným, ztělesněním nové doby, jakým je už - ovšem jiným způsobem - jiný král, Henri Quatre.
Asi nechybím, když prohlásím, že pro Karla byl každý politický problém také problémem theologickým. U něj bylo prvotní jeho přesvědčení, je pak následovalo vědomí povinnosti. U Filipa to bude pravděpodobně obráceně. Karlova tragédie byla v tom, že se za jeho vlády theologické otázky vyostřily v neřešené politické spory, jako nikdy předtím. Karel si uvědomoval to, co si nechtěl Filip nikdy připustit. A Henri Quatre? Toho nazývají zrádcem, sukničkářem a lehkomyslným kumpánem. - To by o Karlovi nebo Filipovi nemohl prohlásit ani nejzavilejší nepřítel. Ale Jindřich se s lehkým srdcem přenáší přes theologické pochybnosti a nedělá nic než politiku. Kam to povede? Ukončil tak tři desetiletí trvající bratrovražednou válku ve Francii, poněvadž její podmínky sám na sobě dovedl ad absurdum, a dokonce přinutil resignovaného Filipa k míru ve Vervins, čímž Francii zbavil jejího nejzavilejšího nepřítele. Tento král ve mně vzbuzuje úctu, Filip budí spíše soucit. Zabývá se i Rudolf takovým srovnáváním?
Ale promiňte - zvony již dávno utichly a svíce brzy dohoří. Obojí mne napomíná, abych již utišil své myšlenky a nechal je s pokojem.—
35. dopis
John Dee, Mortlake
Tadeáši Hájkovi z Hájku v Praze
23.listopadu
Ctěný příteli a kolego, jak rád vzpomínám na čas strávený ve Vašem pohostinném domě. Mé pražské dny mi sice nepřinesly, več jsem doufal, to jest přízeň Vašeho císařského pána, ale navázaná přátelství, jako to s Vámi, jichž si velice vážím. Pán z Rožmberka je už šest let po smrti. Bůh mu bude jistě milostiv, vždyť to byl člověk od srdce dobrý. Ale i my bychom měli už sčítat svá léta a být vděčni za každý rok, jenž nám ještě zbývá. A jak jsem to napsal, napadá mě: Zač máme vlastně děkovat? Můžeme ještě něco vykonat, nebo jen čekat, až uplyne naše hodina? A měli jsme vůbec kdy možnost něco vykonat? S ohledem na smrt krále Filipa, narozeného v témže roce jako já, a nyní umřel, mě přepadají pochyby. Jakou mocí vládl prakticky od kolébky! A pomohlo mu to? Co po něm zbylo? Anglie jásá, Španělsko oficiálně truchlí, zbytek světa potřásá hlavou nad kvalitami následníka, jež se mají za nevelké. Zemi, do jejíchž přístavů vplouvají lodě plné stříbra z nově objevených zemí zbývá splatit sto miliónů dukátů státních dluhů. Nehodlám však vystavovat účet tohoto královského života. V našem věku nás zajímá mnohem více naše vlastní Vita. Že ještě žiji, za to vděčím nakonec jen nepředvídatelnosti náhody. Rádi bychom v tom spatřovali boží vůli, ale už dlouho si nejsem jist, zda se Bůh vůbec stará o takové lapálie jako jednotlivý lidský život. Ne že by to nedokázal, ale možná to vůbec nechce. Stále odvolávání se na nezbadatelné úradky boží má za nejsměšnější výraz lidské pýchy. Živí ji ovšem kněží, neboť ti nepohrdnou žádnou záminkou, aby vyhlašovali, že jsou ve stálém kontaktu s Nejvyšším. Já to mám už dlouho za vzorový příklad šarlatánství.
Mé pero nevede frivolnost ani závist, ale porozumění. Získal jsem si pověst mága a ta mě dvakrát přivedla málem na hranici. Mé praktiky se však jen málo liší od těch, které schvaluje nebo dokonce předepisuje kanonické právo. Převážná většina lidstva věří v magii, v dobré a zlé duchy, v ďáblovu všudypřítomnost. A to ne proto, že by je tomu byl někdo někdy učil, ale že jsou o nich přesvědčeni ex ovo. Mágové to mají tak lehké. Takto silná víra se k Bohu neváže, zato se k němu upínají větší naděje. Ale pochyby o možnostech úspěchu vlastního úsilí vedou k obracení se na svaté jako prostředníky, nemluvě už o kněžích. Nejraději by měl každý člověk svého vlastního svatého; to však neznamená nic jiného, nežli že si přeje mít vlastního boha.
Já jsem si vytvořil svého vlastního boha a zvěstuji ho a on mi posílá poselství po Gabrielovi a Rafaelovi. Mnozí tomu věřili, téměř nikdo to neměl za nemožné. Někteří nevěřili, že správně interpretuji poselství andělů a duchů. A já sám? Jen ten, kdo se neustále táže, dostává odpovědi. Nepochybně existuje nadzemský svět a nadzemské bytosti, ale za života k nim zdánlivě nemáme přístup. Snažíme se proto dát znamení, upoutat pozornost. K tomu slouží modlitby, zaklínání, jakož i různé ceremonie a kejkle. A reakce přicházejí! Neartikulovaná sdělení, přesvědčivá zjevení. Možná bychom si mohli položit otázku, zda je to plod vydrážděné fantazie, nebo zda to skutečně přichází zvenčí, chcete-li shůry. Ale co mě Koperník přesvědčil, že se země otáčí sama okolo, jsou otázky směru bezpředmětné. Mimozemské nás obklopuje jako vzduch a proniká námi jako dech - jako božský životodárný dech, jako život sám. Fantazie ho možná může zviditelnit.
Celý život jsem chodil zakázanými stezkami, poněvadž mi běžné, předepsané cesty nemohly nic poskytnout. Rád bych ještě několik let pátral po nových cestách, protože bez ohledu na mou špatnou pověst jsem kámen mudrců ještě nenalezl. Občas se mi zdá, že jediný, kdo ho kdy nalezl, nosí jméno Sisyfos. Ale hledání se mi vyplatilo a mé tázání a hledání i čarování také leckoho svedlo. To zní ovšem velmi lacino, to bych musel účet svého života počítat po šestácích. Ale lépe tak, nežli účtovat ve falešné minci, už slyším posměch svých protivníků. Promiňte, dovolil jsem si před důvěrným přítelem, na jehož shovívavost se mohu spolehnout, srovnávat se s králem Filipem. A půjdu ve své otevřenosti ještě dále: Kdybych byl za každého kacíře, jehož dal Filip upálit, zasil do jednoho váhavého srdce čerstvé seménko kacířství, nemusel bych se bát srovnání. Kdybych to byl učinil u sta a statisíců, byl bych skutečně mocným mágem. Ale takto zůstanu až do konce života jen starý blázen.—