Dopis 75-76 + Zpráva o svobodném Nizozemí

75. dopis

na svátek Nejsvětější Trojice

Vaše excelence, s úlevou byly na zdejším dvoře přijaty vaše zprávy o zdravotním stavu Jeho Veličenstva císaře Rudolfa. Když se totiž jeho Veličenstvo již vůbec neukazovalo na veřejnosti, vznikly znepokojivé obavy o tom, že stav a průběh jeho choroby se jeví povážlivým a možná se dokonce zhoršuje. Soudíte-li, že jste si uchoval i v tomto těžkém čase císařovu důvěru, bude vám to přičteno k dobru. A s velikou radostí od vás náš pán,, král Filip zvěděl, že jistě i díky vašemu důvtipnému a prospěšnému působení je císař stále více nakloněn naší katolické věci a zamýšlí v budoucnu energičtěji podporovat náš boj proti reformaci. Avšak jest si co dělat nemalé starosti z vtíravé horlivosti papežského nuncia Spinelliho, jež může způsobit pravý opak. Je tomu skutečně tak,  že se pokoušel působit na císaře hypnotickým uměním a vyvolal tak onu vážnou krizi, jež vyvolala u všech obavy? Mou poetickou povahu ovšem takové věci neobvykle vzrušují: dva velcí mágové, kteří bojují pomocí nadpřirozených sil o moc v římské říši. Ale odpusťte mi tu nedůstojnou odbočku.

V Madridu je nejnovější zprávou, že Juan de Ribera, arcibiskup z Valencie, předal našemu králi Filipovi petici, v níž požaduje vyhnat ze Španělska všechny Maury od sedmi let věku, právě tak jako před sto léty byli vyhnáni Židé. Maurové sice prý přestoupili ke křesťanství, nedá se jim však věřit, právě tak se nikdy nedalo ani nedá věřit Židům. Již často zkoumala Svatá inkvizice smýšlení obrácených a shledala je předstíraným. Arcibiskup připisuje opětovnou porážku Armady u britských břehů právě shovívavosti vůči Maurům, ježto Bůh nás takto trestá. Proti protestům velkostatkářů, kteří oceňují píli a skromnost Maurů a neradi by se jich jako nájemců půdy zřekli, namítá arcibiskup, že by se mohli poslat na nově objevené kontinenty, aby v tamních dolech dobývali zlato a stříbro, jehož je naléhavě třeba, abychom mohli nadále vést válku proti kacířům v odbojném Nizozemí, proti Anglii a možná jednoho dne i ve svaté římské říši. A jeho eminence též správně podotýká, že se Mauři množí mnohem rychleji nežli Španělé čisté krve a že by tak mohli jednoho dne svou početní převahou Španělsko ovládnout. Král je těmto plánům nakloněn a vévoda z Lermy, jemuž stále více přenechává řízení státních záležitostí, je horlivě zkoumá.

Ovšem mnohem více zajímá nyní dvůr jiný spis, spis jenž věnoval králi jistý otec jezuita z řádového domu v Toledu, Juan de Mariana a jenž nese název De rege et regis institutione (O králi a královském úřadu).Jak jen byl dán do tisku, vzbudil pozornost v celé Evropě. Juan de Mariana totiž netvrdí nic méně, nežli že lidu jakožto nejvyššímu suverénu ve státě náleží právo volit krále, omezovat jej a kontrolovat , jak vykonává svou moc, dokonce jej v případě zneužití moci sesadit, kdyby ovšem vládl tyransky, pak i zabít.

A na Francii jsme to již viděli, když jezuité podnítili dominikána Jacquese Clementa k vraždě krále Jindřicha III. a i do budoucna si osobují právo rozhodovat, který král má platit za tyrana. A lidu by se při tom vůbec nikdo na nic neptal: jak také, pokud vládne skutečná tyranie? Ovšem Jezuité popřávají vůli lidu - tak, jak jí rozumějí - sluch a podávají jí ruku. Jak se však opovažují zasahovat do stanovených kompetencí lidu a krále? A udivovat to musí o to více, že Juan de Mariana králi předepisuje, nečinit žádná rozhodnutí ohledně náboženství, ale jen mu ukládá podporovat náboženství, jež v jeho zemi panuje. A z toho se dá vyvodit závěr - a někteří interpreti to tak předčasně činí - že je zcela druhořadé, k jakému náboženství se lid přikloní. Dokážete si představit, jaké rozhořčení, musela taková myšlenka vyvolat ve Španělsku. Ovšem to pochopili Juana de Marianu jen zpoloviny. Podobně jako odvozuje královský úřad od lidu, odvozuje církevní úřad od Boha. A jaký z obou původů je závažnější je jasné. Nejvyšší důstojenství přísluší na Zemi papeži, zástupci božímu a církve Kristem založené. Lid tedy učiní správně, bude-li dbát na to, aby jeho králové prokazovali papeži patřičnou úctu.

Náš král Filip se jeví v tomto ohledu povolnější, nežli jeho otec, blahé paměti, jenž pojímal svou úlohu jako  úkol, jenž mu byl svěřen přímo Bohem. Proto by také nikdy neuznal vůči sobě, své koruně a trůnu žádnou suverenitu lidu. Věřím, že ani císař Rudolf není jiného smýšlení, pročež  by se měl co možná zdržet od čtení Marianova spisku. Ve svém pravděpodobně ještě ne sdostatek uklidněném stavu mysli by v něm mohl vytušit nové pikle Jezuitů nebo dokonce papeže a jeho přecitlivělost a nedůvěra vůči Španělsku by se jen posílily. Já osobě tohoto spisu upřímně želím. Působí mi obavy, lhostejno jak se chápe či vykládá. omyly a nedorozumění mohou mít někdy vážnější důsledky, nežli pravda. A k nim toho v Marianově spisku směřuje až příliš mnoho, zvlášť proto, že své pravé úmysly takto zakrývá. —

Sice jsou ještě ve válečném stavu se svou mateřskou zemí, se Španělskem, ale přesto se dokázaly obranyschopné generální státy se svým vojevůdcem Mořicem Oranžským,  hrabětem Nassavským ubránit své hranice a tak dodnes uhájit svou nezávislost. Ale kdo si myslí, že tento boj spotřeboval veškerou sílu oněch asi třech miliónů "dolních Němců", jak se sami nazývají, velice se mýlí. Spíše je tomu tak, že onen pud po svobodě, s nímž se vzepřeli světové mocnosti, přerůstá všechny hranice. Časy, kdy Holanďané krok po kroku pracně ukrajovali moři jeden polder za druhým, jsou minulostí. Nyní se za oceánem otevírají celé kontinenty. Na moře sice každoročně vyráží asi 1500 rybářů, ale kromě těchto "Doggerů" , jak se označují tyto dvoustěžňové bárky, vysílají nizozemské provincie každoročně na moře silné obchodní i válečné loďstvo. Loďařství v Holandsku kvete a jako obchodní přístav předstihl Amsterodam již dávno Antverpy, ba dokonce Lisabon. V celé Evropě najdeme stěží zámožnější měšťany, nežli u ústí Rýna. Již dávno si coby přičinlivé obchodníci zpřístupnili Pobaltí, kde nakupují vosk, dřevo,  len a kožešiny, ale především zcela ovládli obchod s obilím. Aby si ještě lépe zpřístupnili velikou ruskou říši, pronikli až do Archangelska, kde zřídili stanici. A aby toho nebylo dost, pátrali v severních ledových vodách po průplavu, jenž by jim umožnil plavbu do Číny. Jako cenu pro toho, kdo by se tohoto smělého činu odvážil, stanovila holandská vláda 25 000 zlatých. Avšak poté co před pěti lety kapitán Wilhelm Barents sice objevil ostrov Novou Zemi, ale nakonec přišel v ledové pustině severního moře o život, obrátil se pohled Nizozemců k jihu. 

Tam již po léta nakupovali  v Lisabonu orientální zboží až z daleké Indie. Ovšem poté, co Portugalsko uchvátil jeho nejzapřisáhlejší nepřítel, král Filip II., toto překladiště se jim uzavřelo a oni směrovali nadále své lodi do Středozemního moře a až po Konstantinopol. Tam se jim podařilo navázat výhodné obchodní kontakty jednak s Turky, ale také s jejich hlavním nepřítelem, s Peršany a tím navíc citelně uškodit Benátčanům, kteří doposud ovládali obchod ve středomoří. Ale s tím se v amsterodamských kontorách nespokojili. Holandské lodě se plavily ve stopách Portugalců podél afrických břehů,  vybudovaly si tam záchytný bod na Zlatém pobřeží a vyrvali Portugalcům Kapsko, kde založily kolonii. Tím získali Holanďané mocnou základnu na cestě do Indie, kam též bez váhání vpadli. A tam, po příkladu Angličanů založili v městě Batavii Východoindickou obchodní společnost.

Ovšem tato Východoindická společnost se od své britské jmenovkyně velice odlišovala. Vysoce vážený patricij Jan van Oldenbarneveldt vytvořil konsorcium nejvýznamnějších holandských obchodních domů, které dohromady vložily kapitál 6 000 000 zlatých. Tento obnos čtyřicetkrát předstihl disponibilní kapitál o tři měsíce starší britské společnosti! Současně se Oldenbarneveldt vyvaroval chyby, jež učinila královna Alžběta,, jež poskytla podporu takovému Drakovi či Raleighovi až poté, kdy se prokázala užitečnost jejich podniku. A i tehdy je odbyla spíše jen vnějšími poctami. V protikladu k tomu se Nizozemci těšili plné podpoře své vlády. Ta byla tak velkorysá, že "Sjednocená Holandská Východoindická obchodní společnost" obdržela dokonce právo vydržovat vlastní vojsko, zakládat pevnosti, ba dokonce i vést války a uzavírat mír. Tam , kde Východoindická společnost působí - a je to oblast mnohokrát přesahující velikostí vlastní mateřskou zemi - vykonává společnost všeobecnou státní správu, vydává vlastní zákony a je vykonavatelem soudní moci, právě tak, jako by sama byla státní mocí.

Plody takového přístupu se ihned ukázaly. Tohoto měsíce dorazilo do Amsterodamu z Batávie celkem 65 plně naložených obchodních lodí s kořením, cukrem, vzácným dřívím a hedvábím, kteréžto zboží bylo prodáno se minimálně desetinásobným ziskem vůči nákladům na jeho nákup a transport. Znamená to, že podílnici společnost shrábli zisk ve výši 22 až 25 procent. A díky tomuto podnikání vzkvétají v Amsterodamu vedle obchodních domů i banky. a i zde platí, že  Filip II. nechtě pomohl svým nepřátelům. Když vyhnal z Portugalska Židy, byli v Holandsku přátelsky přijati, neboť tím byla země obohaceny o další schopné obchodníky a finančníky, z jejichž znalostí a vztahů mnoho vytěžila.  Tak pohlížejí dnes mnozí na dříve ubohé a soucit vzbuzující provincie se závistí a nevraživostí. Především v Augsburku, kde kdysi mocné obchodní domy Fuggerů a Welserů již dávno neprosperují, si kladou otázku, jak nadále obstojí bez obchodního loďstva. Ovšem v zemi, kde kdysi jistý obchodník financoval císaře, se asi stěží najde císař, který by obchodníkovi pomohl z nouze.

76. dopis

Pro tento dopis volím, Jasnosti, vědomě den třicátého výročí řeže, při níž byli pobiti naši souvěrci ve Francii. Znepokojivé zprávy z Prahy ve mně vzbuzují obavy, že by se podobná jatka mohla opakovat i v Německu, přinejmenším v Habsburských dědičných zemích. Jezuité, kterým něco takového přece ani nepřijde na mysl a kteří se drží po císařově zhroucení zpátky, na tom fanaticky pracují. Již v současné době je jasné, že Habsburkově vydali Německo všanc Římu - přinejmenším tak učinil arcivévoda Ferdinand ve Štýrsku. A nebezpečí je možná Praze a Čechám blíže, nežli soudíme, nebo nežli jsme si ochotni přiznat. Je tomu několik dní, co císař vydal přísný mandát zakazující České Bratry. Ti stáli vždy mimo ujednání Augsburgského smíru, ale císař je vždy toleroval, dokonce si je oblíbil. Jejich mluvčí, Václav Budovec z Budova, se těšil císařově přízni. A bratrské školy a bratrské vzdělání císař chválil a dával za příklad. Čeští bratří jsou odedávna na pronásledování zvyklí a jistě se nepodřídí a nenechají se rekatolizovat. Uvidíme záhy, zda onen zákaz má pouze uchlácholit naléhajícího papeže a horlivým Jezuitům nasypat písek do očí, nebo zda je skutečně míněn se vší rozhodností. Potom by bylo v Čechách veta po míru.

A mám ještě jednu vážnou novinu, hodnou pozornosti. Císař si dává pořídit korunu. Někteří krčí rameny a mají to za pouhý rozmar, ale já soudím jinak. Ani maďarská svatoštěpánská koruna, ani česká svatováclavská nejsou habsburským dědičným majetkem. Ustanovil se tady takový zvyk, řídit se císařskou volbou, což ovšem nemusí  trvat věčně. A právě v otázce Rudolfova nástupce by se měli protestantská knížata a kurfiřti třikrát zeptat, zda jím má být opět výhonek Habsburského rodu; zda jím vůbec být může. Císař se zatím od otázky nástupnictví odvracel se silnou nelibostí, takže v jeho přítomnosti nikomu nesmí ani na mysl přijít. Tím vzrůstá nejistota. Avšak vládce bez syna a dědičného nástupce poskytuje větší prostor a možnost výběru při volbě. Koruna, již si nyní dává Rudolf zhotovit v 27. roce své vlády podle předlohy Albrechta Dürera, kdysi malíře v Norimberku, dílo důmyslné a převzácné a ohromně nákladné - vždyť znáte jeho slabost pro drahokamy,  císaři sice nepropůjčí život na věčnost, ale mohla by , nebo dokonce snad má symbolizovat nejvyšší mocenské nároky habsburského domu. A mohu jen doufat, že se symbolem stane i jiná její vlastnost: Koruna má mít po svém dohotovení takovou váhu, že ji sotva bude smrtelník s to udržet na hlavě...