Můj milý synu, tvá matka si mi stěžuje na tvou nemírnou vášeň čtenářskou, jak to nazývá a prosí mě, abych na tebe zapůsobil a ty abys vnesl do svého duchovního úsilí řád a tvé mladé tělo, dnem i nocí schoulené za folianty, neutrpělo škodu. Mateřská lásky na sebe mnohdy bere podobu starostí, i když pohnutka bývá spíše potěšitelná. Neboť je jistě lepší holdovat vášni ke vzdělání na Univerzitě, nežli se oddávat zahálce, či se honit za hloupým smyslovým rozptýlením. Možná však má tvá matka pravdu, když se obává, že hltáš vše bez rozmyslu a najednou, což může vést spíše ke zmatenosti, nežli ku poznání. Učence nedělá množství nastudované látky, ale schopnost kriticky usuzovat. Stačí, když si to jen uvědomíš, pak se to časem naučíš. A v mládí je též třeba posilovat tělo, aby mohlo tím déle sloužit za nepoškozený příbytek duchu, jenž nestárne. Časný skon tvého otce, knihomola tobě podobného, by ti měl být varováním. Ani nejlepší vůle nemusí dosáhnout správného cíle, jestliže si před oči nepostaví jasně ohraničený cíl.
Ale nechci tě jako tvůj strýc peskovat, vím až příliš dobře, že to mladým lidem nepomůže. Bezpochyby dříve nebo později narazíš též na otcovy alchymistické knihy, pokud se tak již nestalo. Ale dříve nežli se ztratíš v tomto nesmírném pohádkovém hvozdu, chtěl bych ti poskytnout pár vodítek na cestě. Lépe se tak zorientuješ, ušetříš si mnoho času a možná se budeš moci i zavčasu rozhodnout k návratu, nežli bude příliš pozdě. Neboť v tomto království, jež zaslibuje souhrn veškerého života, číhají nebezpečí, jimž může podlehnout i zralý adept. Tuším, že předčasný konec života tvému otci přivodil nějaký nezdařený experiment. Před takovými bych tě rád varoval. Poskytnu ti tudíž, jak náleží pilnému studentovi, několik lehce stravitelných lekcí.
Lekce 1 - Učení. Alchymická nauka náleží k nejstarším naukám lidstva. Je starší nežli bible. Mnozí považují bibli za alchymistickou knihu a verš po verši ji alchymisticky vykládají. Tak je jim i Ježíš Kristus alegorií. A bible je jim pak jednou knihou z mnoha stejně hodnotných.
Musíš se rozhodnou, zdali přijmeš tuto premisu, čímž staneš v opozici vůči křesťanské církvi, a to buď tajně, jak to činí většina, nebo otevřeně, jak si to dovolí jen ti nejodvážnější. Anebo se musíš pokusit vytvořit most mezi církevními dogmaty a zákony alchymie, jak se o to také už mnozí pokoušeli, mezi nimi i tvůj otec, ovšem dle mého úsudku marně. Nebudu tě však ponoukat k jednomu ani k druhému. A ani se nemusíš rozhodnout hned.
Alchymické učení nebylo nikdy šířeno mezi lidmi, ale vždy se uchovávalo v nejpřísnější tajnosti. Už po tisíce let je v každém století jen několik málo zasvěcenců. Ovšem nyní vzrůstá počet hledajících jako nikdy dříve.
Nevím, mám-li zde chválit knihtiskařské umění a zda přináší v tomto ohledu požehnání. Od doby egyptských papyrů až do minulého století se předávaly alchymistické nauky prostřednictvím rukopisů přístupných jen úzkému kruhu. Důvěryhodní je svěřovali důvěryhodným. Ovšem tištěné je může nyní získat, kdokoli, kdo umí číst. Ale číst ještě neznamená rozumět. Navíc používají alchymisté velmi svérázný, mnohokrát šifrovaný jazyk. A tak celý svět věří, že v alchymii jde o černé umění zlatodějné, o elixír života a o "kámen mudrců". Po tom může toužit jen bláhovec. S těmito věcmi je to podobně jako se svatou hostií.. Ta sestává z vody a z mouky, ale křesťanům je tělem Kristovým.
Alchymické učení nemá hmotný cíl, ale duchovní. A k němu mohou dospět jenom jednotlivci po dlouhém úsilí, davům zůstává uzavřen.
A i zde se musíš rozhodnout. Buď si zvolíš příkrou, strmou cestu prapůvodního poznání, jež vede k výšinám, nad nimiž se tají dech, nebo se připojíš k zástupu těch, kdo sebou tu nechají smýkat proudem, tu naopak sami proud popouzejí - obé se vzájemně podmiňuje, a budeš se zmítat nahoru dolů v širokém prostranství a vrchol poznání ti bude nedosažitelná pouze zářit v dálce. Obojí je nebezpečné: s výšky se můžeš zřítit, na rovině uvízneš v bažině. V tomto ohledu se rozhodni brzy.
Učení je pro všechny lidi stejné. Ať Egypťan či Babylóňan, Řek nebo Žid, Muslim nebo Křesťan, pohan nebo divoch - všichni mohou dospět k téže pravdě. Ale nikomu se nevnucuje pomocí nátlaku, přemlouváním nebo mocí. Dospívá se k ní jedině v trpělivosti a pokoře před sebou i jinými.
Musíš se tedy rozhodnout, zdali tvá žízeň po poznání prolomí hranice víry a opustí š její ochranu. Poněvadž tím pronikneš k nekonečnu, sám a v temnotách. Víra ti poskytne okamžitě jasné světlo, jež ti bude zářit až do skonání. Ale činí jen zdánlivě blaženým. Dospět k vědění vyžaduje mnohem více času. Mnohdy déle, nežli nač stačí lidský život. Víra je klamné světlo, vědění je rozbřesk na počátku dne. Učení má za cíl poznání přírody. Ta je pravou knihou stvoření. A nemůžeme v ní čisti dosti pilně. Za jejími tajemstvími se skrývá Bůh. Neukazuje se jako v monstranci.
Můj milý chlapče, možná tě touto první lekcí přetěžuji. Dej mi vědět, jak jsi ji strávil. Příště pak napíši více. —
78. dopis
Jacques Bongars, Frankfurt nad Mohanem
Pierru de Bourdeilles de Brantôme v Paříži
Jour des morts
Monseigneur.
jsem vůči Vám velkým dlužníkem. Svůj slib, že Vás budu co resident našeho krále v Německých zemích zásobovat zábavnými historkami o tom, co se vše může přihodit člověku ducha na cestách, plním velice nedokonale, takřka vůbec. Mé cesty, o nichž jsem se zmínil, mě mohou poněkud ospravedlnit, neboť skutečně nebylo většího a významnějšího německého města, jež bych během letoška nenavštívil. Teď teprve si dopřávám pár volných dní ve Frankfurtu, kde se zdržuji nejraději, neboť nikde jinde se nemůže člověk bavit svobodněji. A snad ještě lépe vás ukonejší mé delikátní poslání, jemuž jsem se věnoval a jež jsem, mohu se pochválit, dovedl ke zdárnému konci. Německá protestantská knížata, jež tak dlouho a velkoryse podporovala Jindřicha Navarrského vojáky i dukáty se pochopitelně cítila zaskočena, když jejich chráněnec v cíli své cesty přestoupil ke katolickému náboženství. Sice i v Německu platí více úspěchy nežli jejich zdůvodnění, ale v tomto případě nebyli nakloněni nahlédnout, že cíl světí prostředky. Že pro Francii je král Jindřich něčím více a stojí povznesen nad náboženské sváry, zde lidem nejde do hlavy. Pojali nedůvěru, kterou nedokázal nakonec zcela rozptýlit ani Nantský edikt. Německá knížata mají právo vnutit poddaným svoji víru, a tak nedokáží pochopit, že král Jindřich nechce z takového práva těžit. Spolu s celým světem pochybují o jeho upřímnosti, takže přinejmenším požadují zpět své zálohy. Ale o tom nechce náš král ani slyšet, a mně připadla úloha namísto zlaťáků jim zaplatit pěknými slovy, která by mohla vzít za bernou minci.
Skutečně jsem se nalopotil, abych vylíčil Španělsko jako největšího nepřítele Francouzů i Němců, proti němuž je třeba společně pozvednout zbraň. Francouzi se na tom shodnou hned, Němci ne. Císař Rudolf brání horlivému přitakání Španělské moci jen natolik, že si jí nechce sloužit ve věci protireformace. Bavoři nevykazují žádné skrupule, že potáhnou se Španěly proti severním zemím, na druhé straně Protestanté ponechávají Nizozemce stát v boji proti Španělům samotné. A mezi sebou jsou dále Kalvinisté a Luteráni tak nejednotní a znepřáteleni, že se sotva dokáží vzchopit ke společné akci proti katolíkům. Ne, opravdu Německo není něčím, co by se dalo srovnat s Francií. A možná se nevyrovná ani Španělsku a Anglii, snad ani Čechám. Všechny tyto země mají totiž svého krále - Německo nemá žádného. To považuji za velice významné. Německý národ vůbec nemá žádné své vlastní povědomí. Německé samolibosti sice lichotí pojem Svaté římské říše, ale ani ta už nevzbuzuje žádné vlastenecké city. Jen tak se dá vysvětlit onen návrh lantkraběte Mořice Hessenského, který mám na jeho přání předložit králi Jindřichovi. Všichni jsou ještě pod silným dojme, jakým na ně zapůsobilo zhroucení císaře Rudolfa, a táží se , jak dlouho ještě potrvá jeho vláda. Pro případ jeho abdikace nebo smrti vznáší lantkrabě na krále Jindřicha otázku, zdali by byl ochoten se ucházet o uvolněnou císařskou korunu. Jakže, Francouz německým císařem? - divil jsem se. Ale lantkrabě v tom nespatřoval žádný problém.
Král Jindřich v sobě takříkajíc spojuje obě náboženství - to je v souladu s německou situací. A kdyby se proti tomu postavil papež a podnítil by katolické země proti Jindřichově volbě - předjal lantkrabě mou námitku - protestantské země stejně prohlásí Jindřicha císařem. A v takovém případě považoval spojenectví, jež by uzavřelo Severní Němcko, Francie, Skotsko, Holandsko, Dánsko a Švédsko za dost silné, aby dokázalo udržet na uzdě papeže a Španěly. Že by to zcela rozbilo Svatou římskou říši a rozštěpilo ji navždy na dva nepřátelské tábory, ho zjevně netrápilo. Jsem zvědavý, jak se náš král zachová vůči takové nabídce. Jeho údiv bude jistě větší nežli jeho radost. Aspoň tak přestanou protestantská knížata mluvit o Jindřichových dluzích a mé poslání aspoň v tomto bodě dosáhlo svého. Jen doufám, že vás tato zpráva pobavila natolik, aby to ospravedlnilo mé dlouhé mlčení.—
79. dopis
Ludwig Camerarius, Heidelberg
Johannu Weinreichovi v Norimberku
na 1.adventní neděli
Drahý pane, je načase poslat Vám opět pár řádek o našem mladém princi, z něhož je celý dvůr stejně nadšen jako předtím. Šestiletý mladý Fridrich je již malým kavalírem, nebo aspoň tím, co si pod tím on představuje. Vykazuje totiž nezlomný sklon běhat za všemi holčičkami v jeho věku a tak silně je objímat, že se s křikem dávají na útěk. Dříve se tomu mocně všichni smáli, teď už to však princovi zakazují. Pokud by se tak choval pouze ke dvorským dcerkám, ještě by to šlo. Ale on se tak chová i k dětem z lidu a tak musel být při nejedné vyjížďce řádně odchycen. Kurfiřt se tomu sice směje: že se jeho syn chystá získat si náklonnost lidu tím nejpříjemnějším způsobem, ale kněžna má v tomto ohledu za uvážlivější, předejít podobným věcem v zárodku.
Jinak náš princ se vyjadřuje stejně zběžně francouzsky, anglicky i řečí, jakou se mluví ve Falci a i v latině dělá rychlé pokroky, že nedávno přednášel Vergiliovy verše v onom rozvláčném Heidelberském nářečí, čímž všechny bavil. S nemenší pílí se princ cvičí v jízdě a šermu, přímo jako by zamýšlel stát se statečným rytířem. Rozhodně se při každém máchnutí rapírem cítí jako Amadis Galský, jehož zbožňuje jako svůj pravý vzor. Všechny čtyři knihy tohoto románu zhltal, na svůj věk možná až příliš předčasně a od té doby se netají svou odhodlaností dovézt si stejně jako Amadis jednou svou Orianu z Britských ostrovů. doufejme, pomrkává při tom kurfiřt, nemá na očích panenskou královnu Alžbětu. Tak nám princ skýtá mnohou veselou kratochvíli, která často zažene i starosti s politikou.