Zpráva o pokusu zmocnit se Ženevy + Dopis 80-81

 Anno Domini 1603

Zpráva
o tom, jak se vévoda Karel Emanuel Savojský pokusil zmocnit města Ženevy a jak mu jeho plán zmařil malý chlapec

Koncem minulého roku se stala příhoda, jíž se dnes můžeme smát, která však mohla způsobit válečný požár v celé Evropě. Ulehčení z toho, že se tak nestalo ovšem nedává spát obavám z toho, že v nynější době velmi nicotná záminka může stačit, aby náhle a nepředvídaně uvrhla do neštěstí celé národy a celé země.
Nechvalně známý pletichář, vévoda Savojský, nedokázal přenést přes srdce, že hraje při svých útocích na francouzského krále Jindřicha IV. druhé housle. a když si švýcarští spříseženci zajistili nad sebou francouzskou smluvní ochranu, domníval se, že byl zkrácen na svých právech, jež Savojský rod měl po staletí vůči městu Ženeva. Tato práva byla ovšem považována za neplatná od doby, kdy se město se svým reformátorem Kalvínem od Savojska osvobodilo a prosadilo si svou nezávislost. Karel Emanuel musel pociťovat jako výsměch, když město díky nabyté svobodě vzkvétá a těší se coby významné středisko obchodu nikdy nebývalé úctě a blahobytu.
Poté co se oženil se španělskou infantkou se mohl navíc vévoda těšit nadějí na španělský trůn, pokud by král Filip III. zůstal i nadále bez mužského potomka. Taková kuráž, zabývající se myšlenkami na světovou říši, se asi těžko zastaví před párem kramářských dušiček. Navíc vévoda Karel Emanuel věděl, že pokud rozdrtí vzpurné hnízdo kacířů na Ženevském jezeře, vyplní tím srdečnou touhu papeže Klementa. Počal tedy s přípravami, jež sice neunikly pozornosti,. leč nikdo se nezeptal, komu vlastně tyto přípravy platí.
Ženevané se cítili v bezpečí. Své hradby střežili v noci jen nedbale. A kortýna mezi Novou a Pregéřskou branou byla v noci natrvalo bez jakékoli stráže a ochrany. Na tom založil vévoda, jenž o tom zvěděl, svůj plán. A aby přesto nebyla stráž v době plánovaného přepadu posílena, podplatil vévoda dokonce syndika ženevské stráže, jenž se jmenoval Blondel. A aby ještě více ukonejšil ženevské v jejich bezstarostnosti, poslal do města vyslance, kteří měli jednat o obchodních záležitostech a poručil savojským šlechticům, aby se ženevskými měšťany obcovali přátelsky a laskavě.
Z pátku na sobotu 22. prosince, v nejdelší noci roku se dalo na pochod 2600 znamenitých vojáků, mezi nimi 800 Španělů a 400 Neapolitánců. Vévoda doprovázel osobně v přestrojení své vojsko. Nakonec se zastavil v Etrambiére, aby se v případě nezdaru nevystavil zbytečnému riziku. A to udělal dobře. Vojenský sbor opustil silnici a vydal se podél Arvy, aby hrčení vody přehlušilo řinčení zbraní a dusot koní. Krátce před Ženevou se stočili směrem k Rhôně. V tajnosti se za naprosté temnoty vojsko rozložilo na planině Plainapalais před Novou branou. Jistý otec Jezuita, jménem Alexander, povzbudil vojáky k odvaze a vytrvalosti a udělil jim rozhřešení za všechny kacíře, které zabijí, byť by jimi byli i ženy a děti.

Též jim rozdal posvěcené amulety, jež je měly chránit proti ohni, vodě a meči.
O půlnoci vstoupilo 200 ozbrojenců na rozkaz guvernérů de Bonneville a Brignoleta na připravené žebříky přistavené k nechráněným hradbám. Měli proniknout do města o otevřít bránu, jíž by je pak následoval valný houf vojska. Savojští důstojníci prošli okamžitě ženevskými ulicemi a ujistili se, že všichni měšťané tvrdě spí. Avšak namísto toho, aby podpálili město a otevřeli bránu, položili se do zálohy a číhali na případné hlídky, aby je nejprve zneškodnili. Tak vpadli nejprve na jednu a pak ještě na druhou pochůzku a bez jakéhokoli hluku je skolili. A již se chtěli vrátit k bráně, když se blížila třetí hlídka, již tvořil jen jediný voják, s chlapcem nesoucím lucernu. Ovšem když vojáka probodli, chlapec uklouzl a vyburcoval stráž v Pregéřské bráně, jež nazdařbůh vystřelila několik ran a probudila tak město.
Teprve nyní se obrátil Brignolet k rovněž vyplašené stráži v Nové bráně, přemohl ji a otevřel bránu. Na pokyn lucernou, kterou upustil chlapec, se vrhlo savojské vojsko vpřed s pokřikem: "Ať žije Španělsko", "Ať žije Savojsko", "Město je naše!" " Smrt, smrt!" Málem by byli útočníci město přece jen zdolali, kdyby se přece jen jeden z překvapených strážných nedostal k bráně a nespustil v posledním okamžiku padací mříž. Tak zůstal hlavní voj savojských bez ochrany na pláni v ohni kulí. V ulicích a uličkách Ženevy mezitím dostalo oněch 200 řádný výprask. Když nebyl okamžitě zabit, obrátil se na útěk: Zjistiv ovšem, že je uvězněn za padací mříží, stejně jako jeho hulákající bratři ve zbrani před ní, vylezl na hradbu, aby unikl po přistavených žebřících, ovšem ty již mezitím ženevští mušketýři rozstříleli na kusy. A tak mu nezbývalo nežli skok do příkopu na sáh hlubokého, což nikdo nepřežil, nebo vzdát se na milost a nemilost.
Za ranního úsvitu vzali savojští do zaječích. Patnáct zajatých šlechticů Ženevané ještě téhož dne pověsili, pak jim uťali hlavy, jež, spolu s hlavami ostatních dvou set vojáků napíchali na kopí podél hradeb, a těla naházeli do Rhôny. Proradného syndika Blondela, jehož nakonec jeho vlastní prozradili, vpletli do kola a zlámali mu všechny hnáty.
V letáku nazvaném "Vray discours" odkryli pak ženevští pozadí tohoto loupeživého přepadení. Vévodovi Karlu Emanuelovi nemělo dle něj jít pouze o znovuzískání Ženevy. Pokud by se byl úder podařil, měl být ve svazku se Španělskem předzvěstí znovudobytí povstaleckého Nizozemí a vykořenění protestantismu ve Flandřích. Odtud, a také na Rýně, měl být posléze napaden král Jindřich IV., zatímco Filip III. by současně překročil Pyreneje. Po úspěšném vyhubení Hugenotů si pak zamýšlel Filip III. rozdělit Francii s vévodou Savojským.
Zdali byly vévodovy plány skutečně tak dalekosáhlé a hrůzné, zůstává otázkou. Stačí, že vůbec bylo možno na něco takového pomyslet a mít to za uskutečnitelné. Snad šlo vévodovi opravdu jen o uskutečnění dávného snu o velkém Burgundsku, který již jednou ztroskotal na švýcarské obranyschopnosti. Avšak na tom nesejde. Kdyby se byl převrat podařil, nenechalo by Spříseženectvo pád Ženevy bez odplaty; Švýcarsku by přispěla na pomoc Francie, Savojsku Španělsko, a jen stěží se dá představit, kdo všechen by byl vtažen do víru takové války. Nyní se vévoda snaží vydávat celou událost za nezdařený výstřelek. Také Jindřich IV. a Filip III. se vzájemně chlácholí, se zřetelnou úlevou z toho že onen výstřelek nevedl k dalším výstřelům. Ale v tom by nikdo neměl chtít vidět na straně Francie ani Španělska bezpodmínečnou mírumilovnost. Spíše jde o okamžik načasování války, který si dva mocní králové nedají jen tak vnutit nějakým horkokrevným vévodou. Jako otázka ovšem leží před námi, nakolik budou ještě králové ve svém rozhodování svobodní, pokud při dalších nežádoucích příhodách nezachrání situaci další malý chlapec.

80. dopis
Eva z Lobkovic z pražského žaláře
Janu Pistoriovi v Praze

na Hromnice

Vysoce vážený otče preláte. Ve vás vkládám svou poslední naději. Vám propůjčuje císař sluch, jako kdysi i mému otci. Stojíte vysoko v císařově přízni, jíž se kdysi těšíval i můj otec. Říká se dokonce, že vám císař vděčí za své uzdravení, za něž jsme Bohu z celého srdce vděčni. Obracím se na vás, neboť jsem odeslala císaři prosbu, na niž jsem nedostala odpověď. Což ji ti nesmiřitelní nepřátelé mého otce ani nedali císaři přečíst? Nebo snad není jeho Veličenstvo naloženo věnovat pozornost prosbám a peticím? Nebo snad stíhá mého nebohého otce stále ještě svým hněvem, nyní, když již desátý rok hladoví za zdmi žaláře? Vím, jak můj otec trpí tím, že jsem ze svobodné vůle sdílela jeho smutný osud a že jsem tak ztratila nejkrásnější léta svého mládí. Ale nechci vám ani císařskému veličenstvu stavět před oči svou nevinu, abych ve vás vzbudila pohnutí, leč a jenom nevinu svého otce, jenž si není vědom žádného přestoupení. Vy znáte povahu císařovu lépe nežli kdokoli jiný. Což se již nestalo častěji, že buď pod vlivem určitého rádce, buď ve vzplanutí smyslů učinil rozhodnutí, jichž později litoval? A nemůže tomu tak být i s mým otcem? Nebylo to nějak tak? A když byl rozsudek smrti změněn na doživotní vězení, nebyl to první krok připustit, že při rozsudku nebyla respektována žádná uměřenost? A není již na čase učinit druhý krok, když pokání bylo dosaženo vrchovatě? A co se dá mému otci upřímně vytknout, než jen jeho hrdost, jež muži šlechetného smýšlení a vznešeného původu slouží ke cti? A tuto jeho hrdost nezlomí žádné vězení, žádná nouze, žádné násilnické ponižování; spíše ukončí jeho život. Má to platit za zavrženíhodné? Sotva jsem byla hodna uvědomit si to štěstí, že jsem přišla na svět jako dcera jednoho z nejúctyhodnějších a nejzámožnějších rodů v zemi. Lesk a bohatství mi byly samozřejmostí , dokonce jsem ani za ně nebyla vděčná. Pak však náhle ke mně vtrhl nešťastný osud, když můj nevlastní bratr v nepochopitelném pomatení smyslů zabil mou divukrásnou a předobrou matku. Ten strašlivý čin mne tak rozrušil, že jsem ani neuvážila, co to muselo znamenat pro mého otce. Tehdy jsem nalezla jako zkamenělého. Neodvážila jsem se s ním o tom vůbec promluvit - oba dva jsme tu událost pohřbili v sobě. Dnes vím, že se tím povaha mého otce nadobro změnila, nedokáži vám vylíčit , jak hluboce. Tím se vysvětluje také pohrdání, s nímž onehdy přijal rozsudek smrti a zuřivý posměch, s nimiž přivítal udělenou mu milost, kterou za milost vůbec nepovažoval a nedokázal ji snést. Nedokázal veš všem vidět boží vůli. Ale jaký smysl mají pro něj ony tak těžké zkoušky? Doufám v zázrak, který mi zjeví boží dobrotu. —

81. dopis
Jan Pistorius, Praha
Evě z Lobkovic tamtéž

na popeleční středu

Mé drahé dítě, jak by se mě tvůj list neměl dotknout? Přesto však ti musím aspoň slůvkem odporovat. žádná nouze nás neopravňuje k tomu přít se s Bohem boží vůle je pro nás nepochopitelná. Musíme na sebe vzít, co Bůh dopustí. Každý nese svůj kříž. A každému, kdo nese svůj kříž, je přislíbeno vykoupení. V tom spočívá Kristovo poselství a Boží dobrota. A ještě jedno ti chci dát vědět. Žijeme ve dvojí skutečnosti. Do jisté míry se i vzájemně ovlivňují. Je to skutečnost vnější a vnitřní. Kdo silně lpí na první, zůstane jen na prahu druhé. Kdo nedokáže vysvléci vnější skutečnost a zcela se jí zbavit, nikdy nepronikne do hlubin vnitřní skutečnosti. Ty ses zrodila do vnější skutečnosti, jež ti splnila takřka každé přání. A ty jsi se jí svobodně vzdala, abys sdílela bídu svého otce. Nezískala jsi tím mnohem více, nežli kdybys mu bylo družkou pouze v jeho pýše? Pýcha je praporcem vnějšího světa. Vnitřní svět vyžaduje pokoru. Té se musí naučit i sám císař.A ještě něco: Nečekej žádné zázraky. Ty nikdo pro nikoho nezpůsobí. Zázrak můžeme způsobit jen sami v sobě.—

předchozí část:      andresius.pise.cz/337-dopis-77-79.html

následující část:    andresius.pise.cz/339-dopis-82-84.html