Andresius | Dopis 82-84

82. dopis
Jan Baptista van Helmont, Antverpy
Hendriku Spieghelovi v Leydenu

v březnu

Vážený mistře. V letech, kdy jsem sedával u vašich nohou, jste chválíval mou píli, ale zároveň jste mě varoval před přemrštěnou touhou vše znát. Měl jste pravdu! Studoval jsem a studoval, avšak pravdě, kterou jsem tak vášnivě hledal, jsem se nepřiblížil. Ta se mi odhalila teprve ve viděních, jež mi zcela proměnila život. Teprve nyní jsem nalezl svou cestu. Asi vás překvapí, když vám vylíčím, jaké peripetie mě přiměly k obrácení.
Přebýval jsem tehdy u bran theologie. Táhlo mě to ke kapucínům: jejich nenáročnost, co se týče věcí těla, mi byla příslibem bohatství ducha. Vážně jsem zamýšlel, že vstoupím do toho řádu, chtěl jsem si však nejprve ozkoušet, zda jsem již dozrál pro takovou askezi, jakou tam vyžadují. Již po několika dnech odříkání mě navštívily halucinace, úzkostné a zmatené. Považoval jsem je za varování, abych se vrátil, jak by to jistě byli učinili slabší duchové. Přesto jsem se k nim postavil jako ke zkoušce, kterou je třeba přestát. Až mi byl nakonec seslán podivuhodně prostý a jasný sen: Byl jsem v něm prázdným měchem, který se stále více nafukoval. A když jsem dával svému dechu nekonečně proudit do tohoto měchu, zaplavoval mě přitom pocit nespoutané síly. Měch brzy obsáhl celé nebe i zemi. A v tomto nafouklém měchu, v němž jsem se zcela ztratil - rozptýlen ve vzduchu - se všude rozprostírala nekonečná temnota. Nade ní jsem však spatřil vznášet se rakev. To mě vyděsilo, neboť jsem současně slyšel zadrnčení tětivy, z níž byl vystřelen šíp. Neviděl jsem šíp letět, ale věděl jsem , že brzy vyletí z temnoty a zapíchne se do onoho ohromného měchu, jenž pukne, jako by ho byl vypustil chlapec jako mýdlovou bublinu z trubičky. Ale než k tomu došlo, probudil jsem se, velmi rozrušený - a od té chvíle jsem se odřekl veškeré plané učenosti. Knihy ze své knihovny - čítala asi tisíc svazků - jsem rozdal a ponechal si jen ty, které mě vedou k poznání přírody.
Po mnoha nocích strávených u destilační retorty se dostavilo nové vidění, na němž mělo mé Já podíl: Před mým rozumem, jenž, ačkoli jsem spal, vše bedlivě pozoroval a sděloval mi své postřehy, jsem náhle spatřil svou duši a vůbec jsem nepochyboval o tom, že ji skutečně vidím. Byla maličká a měla lidskou podobu, ale bez pohlavních znaků, což mě znepokojilo. Otázal jsem se, kde tedy vlastně je mé já - zdali v tom, kdo zří, nebo v tom co vidím před sebou. A na to jsem nedostal odpověď a to mě ohromilo. Najednou však z mé duše vyrazil světelný paprsek, jenž zcela oslepil můj rozum. A jeho světlo se nedal srovnat s ničím pozemským, slunce nevyjímaje. Probudil mne a noc, do níž jsem zíral, se zdála být osvětlena vzdáleným odleskem onoho nepopsatelného světla. Usoudil jsem z toho, že toto světlo má duše vydá, teprve až se oddělí od těla, v němž ji vězní rozum.
Po tomto zážitku jsem rozdal veškerý zděděný majetek a vydal jsem se na cesty. Mnoha lidí jsem se tázal, jestli zahlédli ono světlo, ale pramálo mi rozuměli. Většině záleželo mnohem více na jejich těle, čímž jsem měl příležitost zdokonalit se v lékařském umění. Protože jsem však velice toužil znovu uvidět světlo ve své duši, zkoušel jsem spoustu různých věcí, jež však zůstaly bez výsledku. Až jsem padl na jedovatý kořen oměje. Okusil jsem ho jen koncem jazyka a střežil jsem se, abych z něj nic nespolkl. Ale hned jsem zažil pocit, jakoby mi zevně ovázali lebku páskem. Trochu jsem přitom přecházel sem a tam, abych se osvobodil od toho obtížného tlaku, též poněkud nejistý stran možných účinků jedu, který jsem vlastně vůbec nepožil. Musel jsem se posadit a pak se mi stalo něco, co jsem nezažil nikdy předtím ani potom. Cítil jsem totiž, jako bych měl hlavu prázdnou ode všech myšlenek. Jaká úleva, když veškeré ony neustálé otázky a slídění, pochyby a spekulace nakonec přestaly! A zároveň jsem zcela jasně a zřetelně a trvale s údivem pocítil, že veškeré myšlenkové reakce, jež v hloubi srdce automaticky nastávají, ať chceme nebo ne, vystoupily ze sebe, nebo z jícnu - nedokázal jsem to přesně lokalizovat. A to se mi neudálo ve spánku nebo ve snu, ale při plném vědomí, z něhož byla ovšem hlava vyloučena. A takto se v žaludku octlo vše, i fantazie, jež vykvétají ze svodů rozumu. Jenže teď to bylo zcela jiné květenstvo, mezi jehož zářivými barvami již i dozrávaly plody neznámého druhu. Zažil jsem již lecjaké extáze a zase zapomněl, ale toto rozumu prosté bytí jsem zažíval s takovou intenzitou, že jsem si již myslel, že jsem účinkem oměje přišel zcela o rozum. Ale cítil jsem, že mi nic neschází, naopak, že vše zvažuji ze zcela jiného středu, ať už se ono centrum nacházelo kdekoli. Ale dříve nežli jsem se mohl vydat za myšlenkami, na jaké bych nikdy předtím nebyl pomyslil, opadl mna ě závoj a bolest v hlavě mi prozradila, že ji stále mám a že po onom otupeném mezistádiu se opět začala obírat oním tázáním, jež mi připadalo tak dětinské a že ani my, praví hledači pravdy, nikdy nevykročíme z okruhu dětinského tázání.
Budu se tedy i nadále pokoušet léčit lidi tak, jak to ukázal Paracelsus. Vše přírodní se zjevuje v harmonii, kterou my lidé porušujeme. Kdyby má moudrost došla k závěru, že je tuto harmonii možno nastolit pouze žaludkem a nikoli hlavou, všichni by se mi vysmáli. Nedá se to každému vykládat. Musel by nejprve nasát trochu omějového kořene. —

83. dopis
Trajano Boccalini, Neapol
Davidu Magirovi v Tübingen

na velikonoční pondělí

Drahý příteli! Jak jen ten čas letí. Není to včera, co jsem vám psal o svém posledním setkání s Giordanem Brunem? Jeho obraz mám stále tak jasně před očima a přitom od té doby uběhly téměř čtyři roky. Pro Bruna nebylo záchrany. A je nějaká pro nás? Nešel jsem onehdy na Piazza dei Fiori, aby se ta strašlivá vražda nezapsala a nevypálila do mého svědomí. Ale vzrušená, podrážděná fantazie líčí vše zřetelněji nežli pomíjivá vzpomínka. Nestačí zavřít oči před planoucí hranicí, když hoří plamenem srdce. Nevím, zda Brunova mučednická smrt bude někomu pochodní, jež ho podnítí ke změně života. My lidé potřebujeme taková znamení, jež nás navštěvují jako vidiny a neopouštějí. Přesto snad ani Brunova oběť nepostačila, když ani tisíce a tisíce zvířecky zmučených a barbarsky odpravených čarodějnic a kacířů nevyvolaly nic než ochromující děs. Což ovšem asi je záměrem katů. Žádné pobouření, žádné pomstychtivé výkřiky se neozývají. Zástup setrvává v bázni boží. Což ale je horší rouhání, nežli ve jménu božím aplikovat nelítostné násilí?
Již nedokážu být křesťanem! A jak tato slova píši, lekám se jich. Co jsem již dlouho tušil a čeho jsem si počínal být vědom, ale opět to zkoušel potlačit, se tím stává neodvolatelným. Teď s sebou nosím tuto jistotu jako nebezpečné tajemství. Znamená to vést strojený, předstíraný život. Obětovat se by nemělo smysl, když obětí je přespříliš. A také není jen tak možné stát se Turkem. Chtěl bych lasturou přečerpat moře. A i kdybych to dokázal, musel bych se sám sebe zeptat, kam s tou záplavou soli.
Jistě jsem vás, drahý příteli, nyní vyděsil. Ale snad jsem jen vyslovil, co hýbe i vaší duší, co je jasnější stále více lidem, nežli předpokládáme. Vždyť reformace nebyla nic jiného, nežli výraz propuknuvší nespokojenosti a nemožnosti býti křesťanem po onom tisíciletém způsobu. A musíme nyní prohlédnout a uznat, že reformace nic nenapravila, ale mnohé ještě zhoršila. Pochybuji, zda se křesťanství vůbec ještě dá od základu reformovat. I když přicházím právě od jednoho posedlého, který právě tohle s obdivuhodnou věrohodností prohlašuje.
Možná jste už slyšeli o Tomáši Campanellovi. S Brunem má mnoho společného. - Člověk na útěku; a to od doby, kdy se jako chlapec dal k dominikánům, kde ovšem dlouho v pokoji nesetrval. Podobně jako Bruno proti sobě poštval svými spisy inkvizici, podobně jako Brunovi, i jemu uškodila jeho ohnivá povaha, podobně jako Bruno načrtl nový obraz světa. Ale zatímco Bruno klenul svůj nový svět pouze z mocných a smělých představ, Campanella ho chce vytvořit. V jeho postavení je třeba považovat jeho představy za bludné mámení, ovšem poté co jsem ho navštívil a pohovořil sním, nedokáži pochybovat o jeho zdravém rozumu.
V Neapoli zosnoval neuváženě povstání a pouze jeho kněžství ho zachránilo před popravou. Namísto toho byl podroben tak strašlivému mučení, že se rovná zázraku, že je vůbec přežil. Zprávy o něm pronikly až do Říma a pohnuly papeže, aby se zasadil o to, aby byl jeho život ušetřen a jeho vazba zmírněna. Jeho svatost se dosud nepřenesla přes Brunovu popravu, kterou neschvalovala, ale také se neodvážila jí zabránit. Teď se chce vyvarovat něčeho podobného u Campanelly, i když si tento svým jednáním připravil mnohem spíše podmínky k tvrdému trestu. Nejprve jsem sdílel rozšířený názor, že když Campanella a jeho kumpáni sáhli ke zbraním, vedlo je k tomu vlastenecké odhodlání vzdorovat cizí španělské nadvládě. To mu jistě vyneslo skryté sympatie, možná i u papeže. Ale Campanellovi šlo o mnohem více, takže je nutno položit si otázku, zdali nakonec není španělská nadvláda lepší. Měl jsem na papežův úkol prozkoumat, zda je Campanella držen ve snesitelných podmínkách a zdali už padl rozsudek o délce jeho vězení. V prvním bodě jsem byl uspokojen, pokud vůbec může žalář vzbuzovat uspokojivý dojem. Ve srovnání s Castel nuovo s jejími podzemními páchnoucími dírami přecpanými lidmi má Campanella v st.Elmo přeci jen čistou mnišskou celu. Těší se z trochy denního světla, smí psát a jednou za měsíc přijmout návštěvu. O délce vazby mi však neapolské úřady nechtěly nic sdělit. Naznačili mi, že velezrádcům patří vězení na celý život a jen milost španělského vicekrále mu může učinit předčasný konec. O tom však nemůže být předběžně ani řeči. Papež mi dal ke zvážení, zda nemá být Campanella vzhledem ke svým stávajícím spisům obviněn inkvizicí a nemá být požadováno jeho vydání do Říma. Když jsem se však podíval na nejnovější Campanellovy spisy, pochybuji, zda by se mu vedlo v Římě jako kacíři lépe, nežli v St.Elmu

84. dopis
David Magirus, Tübingen
Trajanu Boccalinimu v Neapoli

20. března

Milý příteli, váš dopis mně velmi vzrušil: Což je již více uprchlíků z Augustinovy "civitas Dei"?! A co nám nakonec záleží na Bohu. Což nemusíme veškeré jeho dílo stvoření sami uskutečnit? A co je nám do církve, jež po tisíc let hlásá lásku a vytvořila přitom svět plný nenávisti. Mého psa nikdo lásce neučil. A přesto jí žije. A to mu navíc theologové upírají duši. Jak měl pravdu Bruno, když viděl duši v přírodě, skrze niž přijímáme mnohem více lásky, nežli skrze celou bibli. A jak máme vy pravdu, když upozorňujete, že mnohem více bylo mučedníků církve, nežli mučedníků za církev! Křesťanství vzniklo jako náboženství otroků, jež ze sebe učinilo pána. To vysvětluje, jak je úzkoprsé, bázlivé a kruté. Nejraději bych za každého kacíře viděl viset stovku kněží - tak mě rozpaluje nenávist. U Turků nechávají hlídat harémy eunuchům. V pořádku. Ale katolíci se všichni nechávají hlídat eunuchy. Kapouni na smetišti okřikují kohouty. Zvrácený svět! A přijde doba, kdy bude slovo "křesťan" nadávkou, asi tak jako dnes jí je u muslimů ďaur. Promiňte, jsem rozrušen a píšu páté přes deváté, jak myšlenky ruce velí. Povězte mi více o Campanellovi! To jste zatím jen zacinkal , malým zvonečkem zazvonil; rozezvučte v plnosti hlas velkého zvonu. Žalář se stane zvonicí. Pěkné. Vždyť křesťanská církev jako celek je naším žalářem. Jeho stěny se sice již dlouho drobí. Ale lidé si na něj již zvykli, tak staví z vypadlých kamenů stále nové a nové žaláříčky. Slunce, slunce chceme! Slunce, jež rozmělní kámen na písek a ten pak prosejeme svou rukou jako zlato. Písek, jenž se dá vtlačit v nové formy, jež už nebudou ani vzdáleně připomínat temné katedrály. -

předchozí část:    andresius.pise.cz/...

následující část:  andresius.pise.cz/...