Zpráva o úmrtí královny Alžběty I. + Dopis 85

V noci z 23. na 24. března, ve tři hodiny nad ránem se v sedmdesátém roce svého života rozžehnala se světem královna Alžběta. I když se mezi lidem již déle počítalo s jejím odchodem na věčnost, vyvolala zpráva o její smrti přesto ohromení.

Ve skutečnosti počaly její síly upadat již před dvěma léty, po popravě hraběte Essexe. Hubla, čemuž se nebylo co divit, neboť přijímala jako výživu pouze bílý chléb a čekankovou polévku. Některé z jejích vlastností, které jí za života nebyly k chvále, se chorobným způsobem vyhrotily. Například její nedůvěřivost a  uražená samolibost. Sebemenší hluk vzbuzoval u ní děs. Každá nevýznamná politická událost u ní vyvolávala paniku. Za každou radou tušila intriku. A poněvadž lid ji již neoslavoval, upadla v trudnomyslnost a proseděla hodiny v tmavé místnosti, nemluvíc s nikým. Ztratila zájem o svůj zevnějšek, jemuž se předtím oddávala s téměř komickou pečlivostí. Obvykle měnívala šaty vícekrát za den; nyní však se dávala vidět po celý den v týchž. Dokonce se odmítala svlékat na noc, neboť se bála usnout. V její ložnici ležel na stolku obnažený meč, jímž slepě sekala do tapet, až již nemohla ani ruku pozvednout. Křičela na všechny návštěvníky, nebo jindy propukla po několika slovech v pláč. Když přijímala na počátku roku francouzského vyslance, řekla mu údaj, že přežila samu sebe a že je syta života.

Koncem ledna si přivodila nachlazení. Nedbajíc na varování svých dam se vydal za bouřlivého a ledového dne z Westmisteru do Richmondu a po tom se jí její trápení zhoršilo. Nechtěla ale k sobě pustit lékaře a vysmívala se všemu léčení. Ještě vzrostlo její nechutenství i její lhostejnost vůči sobě i všemu ostatnímu. Promluvila-li vůbec, byly to jen stížnosti a posměšky. Počátkem března propadla jakési strnulosti a ležela hodiny jako mrtvá. Když přišla opět k sobě, vzpírala se nechat odnést na lože. Občas poručila přinést polštáře a položit na podlahu. Na ty se pak posadila. Když ji odnesli do lůžka, tvrdila, že již nevstane. Proseděla tak na polštářích deset dní - s prstem v ústech a očima přibitýma k zemi. Ani naléhavé prosby jejích nejbližších důvěrníků, Sira Roberta Cecila, jejího tajemníka, lékařů, ba ani naléhání arcibiskupovo ji nepřesvědčilo a nevysvobodilo z této strašné klatby.

Nakonec ji odnesli do lože násilím. Sir Robert Cecil, jenž se již obával nejhoršího, poněvadž i nadále odmítala jakékoliv léky, se pokusil definitivně vyjasnit otázku nástupnictví. Královna se o něm nikdy nevyjádřila nad jakoukoli pochybnost a na naléhání  učinila jen nejasné náznaky. Byla na tuto otázku velmi citlivé a o případném následníkovi nechtěla nic vědět. A jestliže tato otázka byla ošemetná i v dobách královnina zdraví a za její nejlepší nálady, oč horší bylo vše nyní. Sir Robert, Lord admirál a Lord strážce pečeti se rozestavili okolo jejího lože a když se zdálo, že podřimuje, zavolali na ni, aby uvedla jméno svého nástupce. Tehdy , jakoby procitajíc ze sna, zasyčela: "Nechci za nástupce žádného žebráka!" Lordi se na sebe bezradně podívali. Poté ji ujistili, že se to jistě nestane. Jen je třeba , aby královna vyslovila nějaké jméno. Na to propukla v posupný smích, jak to dělávala i dříve vždy když se pouštěla do posměšků a nadávek. Tentokrát ale hned zavřela vyčerpaně oči. Tu na ni páni opět promluvili zvýšeným hlasem, Sir Robert se dokonce odvážil zatřást jí paží. Nakonec opět otevřela oči, rozhlédla se klidně okolo sebe a důstojně prohlásila: "Kdo jiný by měl být mým nástupcem, nežli král?”

Mezitím vešel již i arcibiskup, poklekl u lže a začal se hlasitě modlit. Sir Robert ho umlčel a udeřil na královnu, aby oznámila, koho míní oním žebrákem. Královna však pokynula arcibiskupovi, aby se modlil dále. Sir Robert ho přehlušil otázkou, zda jmenuje nástupcem svého synovce, Krále Skotského? Královna zvedla ruce a zakryla si hlavu na znamení bezradnosti. Pak se opět zasmála avšak tentokrát dětsky. Arcibiskupovi, starému muži, se špatně klečelo tak dlouho. Povstal tedy, ale královna jemu i pánům velitelsky pokynula, aby opět poklekli. Počali se tedy společně modlit. Po dlouhé době začala královna chroptět. Zavolali lékaře a asi o půlnoci se páni a arcibiskup stáhli do ústraní. Královna již nenabyla vědomí a téže noci skonala.

Tím skončilo období, jež je nutno považovat za jedno z nejšťastnějších v anglických dějinách. Neboť nikdo nemůže pochybovat o tom, že Anglie, jež za Jindřicha VIII. patřila jen k druhořadým evropským mocnostem, se nyní vyšvihla mezi nimi na první místo. Aťsi mají na tom zásluhu a podíl i obezřetní rádci a mistři státnického umění, jakými byli Lord Burleigh a jeho syn Sir Robert Cecil, pokračovatel v jeho díle, nebo odvaha námořníků jako Sir Francis Drake a Sir Walter Raleigh, nebo snad i boží pomoc, jako ona bouře, jež rozptýlila mocné španělské loďstvo,  zůstává beze sporu, že královna Alžběta vtiskla své dlouhé, čtyřicetipětileté vládě rysy, jaké by od ženy nikdo nečekal. A to ve zlém i v dobrém. Posoudíme-li však celkový výsledek, rádi zapomeneme na její lidské slabosti.

Nejsouc svým zrodem předurčena vládnout, převzala Alžběta ve čtyřiadvaceti letech zplundrované dědictví po svém samolibém despotickém otci. A to navíc v době, v níž uvrhly celou Evropu do zmatku náboženské boje. Alžběta uchránila Anglii před sebezničením. Francie dosáhla něčeho takového až po těžkých bojích a ve Svaté říši Římské toho dosud dosaženo nebylo. Katolík si v Anglii zrovna  nevýská, ale je trpěn a to je více, nežli můžeme říci o Protestantech ve Štýrsku, Kalvinistech v Sasku nebo Židech v Trevírsku. Tolerance předpokládá silnou osobnost. Rovněž však rozumnost. Obojí měla Alžběta v plné míře.

Jako mladá žena, postavená bez opory do společnosti mužů, a to povětšinou mužů bezohledných a intrikánských, si získala nenapadnutelnou autoritu. Rozhodně bránila svou pověst jakožto "panenská královna", jakkoli se jí mnozí protřelí seladoni vysmívali. Využívala ji vědomě jako politickou zbraň, neboť pokud zůstávala volná jakožto dobrá partie, nevyplatilo se vést proti Anglii válku o to, co by se přece snad výhodněji získalo sňatkem. Španělský král Filip II. o něj léta usiloval, než znaven bezvýsledností svého počínání, sáhl ke zbraním.

Alžběta v sobě spojovala  vznětlivý cit a vypočítavost. Její bystrý rozum jí sice umožňoval prohlédat složité vztahy a souvislosti, ale zároveň ztěžoval nutné rozhodování. Její vytrvalé váhání přivádělo občas její rádce k šílenství. Nejednou se však obrátilo v dobré, tam, kde by předčasné jednání mnoho zkazilo. Vždy se to však nepodařilo. Díky její spořivosti, ba přímo lakotě vůči sobě i ostatním ozdravěla státní finance. Ovšem jako královna ukazovala zcela záměrně na odiv pyšnou nádheru, v níž nedala svůj úřad a svou zemi ničím zastínit. Příroda ji neobdařila krásou, což dobře věděla - jinak by se o ní nebyla dala stále znovu a znovu až s trapnou přemrštěností ujišťovat. Nicméně dokázala získávat lidi silou své osobnosti a jistým osobním kouzlem. Plynně ovládala slovem i písmem pět řečí, u klavichordu byla mistr a velmi půvabně se pohybovala při tanci. Na koni sedávala stejně královsky jako na trůně.

Den po královnině smrti se páni vrátili z Richmondu do Londýna a provolali tam králem na základě pokrevního příbuzenství, jeho protestantského vyznání i poslední vůle královniny Jakuba Skotského. Tím se Alžbětě posmrtně podařilo dosáhnout sjednocení Skotska a Anglie pod jednou korunou. Toto dědictví však po tisíci letech nepřipadlo rodu Tudorů, jenž Alžbětou vymřel, ale Stuartům - v postavě syna té, již dala Alžběta popravit. Tak podivnými cestami se ubírá chod světa.

85. dopis

Robert Fludd, Londýn

Michaelu Maierovi v Praze

Velevážený doktore, ctihodný mistře, přední mezi učenými alchymisty a astrology a velectěný pane osobní lékaři jeho císařského veličenstva! Nezazlívejte, prosím, mému ctěnému příteli Johnu Dee, že mě na vás odkázal a odpusťte mi mou opovážlivost, že jsem jeho doporučení srdnatě využil. Známe se, aniž bychom se byli viděli a nejsme si příliš cizí, neboť oba, nakolik je mi známo, čítáme v téže knize (a bibli tím nemyslím). Neznamená to, že bychom svatým písmům nevěnovali pozornost, ale nejzazší tajemství se neodhalují ve Slově, jež stojí na počátku našeho chápání, ale při zkoumání přírody. Její mohutný foliant se nám otevírá na stránce, jež nás už od dětství naplňuje údivem a bázní - na stránce , jež představuje oblohu. Ve dne nám nabízí zář Slunce, jež všechny lidi natolik oslepilo, že po staletí věřili, že taková hvězda se ometá okolo Země jako pastýřský pes okolo svého stáda. A i Nyní, kdy nám čísla prokázala, že pouhý pohled klamal, chtějí především církve, které by to ovšem mohly vědět lépe nežli hloupý lid, trvat na tomto omylu, jako by se obávaly, že by taková poddanost Země Slunci mohla připravit Boha o jeho nebeský trůn - jakoby Slunce i s celou svou nádherou nebylo než zábleskem boží slávy. Ale v noci nám teprve odhaluje obloha celé své bohatství a dává ze své nekonečnosti prozářit tisícům sluncí, písmenům podivuhodné knihy, jejíž rozluštění si zaslouží vynaložit největší možné úsilí.

A teď k nám v této nikdy zcela nepřečtené knize blížíme k novému divu: Objevilo se nové písmenko! Před náš zrak vystoupila hvězda, kterou nikdy žádné lidské oko nespatřilo! Jakoby položila boží ruka na černý sametový polštář, již tak plný nezměrných a nesčíslných klenotů, další blyštivý šperk. K čemu a proč? Máme si to vykládat jako znamení? Potom nám však takové poselství bude jistě zvěstovat více než jedno písmeno.

Tyto otázky před vás stavím, neboť jsem si jist, že na ně hledá odpověď i císař, v jehož jste službách; protože žijete ve městě, v němž působil Tycho Brahe a jeho působení pokračuje dále - je nyní v rukou Jana Keplera; a konečně proto, že jste mi byl vylíčen jako muž, jenž si dokáže uchovat svobodu ducha a nepodřizuje svůj úsudek žádnému nátlaku.

Já sám jsem se ovšem již také nezdržel a počal jsem se snažit o nalezení odpovědi na tuto otázku. Nová hvězda se objeví koncem tohoto nebo začátkem příštího roku. Očekáváme ji ve znamení Hadonoše a Labutě. Hadonoš bude stát na délce Střelce, jenž má svůj domov v devátém domě, náležejícím Jupiteru. Tento dům skýtá jako své dary moudrost, obnovenou víru a pravé vidění. Labuť se bude nacházet v délce kozoroha. Tím vstoupí nová hvězda též do desátého domu, jenž skýtá příslib pozvednutí světa, jeho nápravu a proměnu. To možná vypadá dost vágně a všeobecně. Ale poslyšte dále! V okamžiku, kdy nová hvězda vstoupí do devátého domu, bude v tomto svém domě též Jupiter. A ještě více! Též Saturn , jenž je jinak vůči Jupiteru a všemu dobrému nepřátelský, se bude nacházet v devátém domě a odevzdá tak svou vládu. Díky takové konstelaci můžeme očekávat proroka, jehož nauka a proroctví nám zjeví skryté pravdy. A poněvadž Jupiter rozšíří svou vládu na celou oblohu, můžeme očekávat i příchod nového náboženství. A protože v prvním domě vycházejí ryby, můžeme očekávat, že tuto novou víru přijme nejdříve určitá sekta, jež se veřejně projeví až později a pak se rozšíří po celé Zemi. A Merkur jako strážce devátého domu ohlašuje zrození nového umění, pomocí něhož dosáhneme hluboké proměny Země. Slunce jen posiluje Jupiterovo panství i Měsíc v pátém domě poukazuje směrem k rozmnožení a rozšíření, zatímco Mars držený v šachu v sedmém domě bude bezmocný a nedokáže rozdmýchat žárlivost a závist .

To vše nás může naplňovat velikou nadějí, ale mohou nás o dech připravit ještě podivuhodnější věci. Čím pečlivěji a přesněji provádíme astrologické výpočty, které jsem zde hrubě nastínil a srovnáme-li je s biblickými údaji, vnucuje se nevývratný závěr: Takové konstelace dosud na Zemi nebylo, než jednou - na samém počátku stvoření!  Stojíme před novým počátkem světa a můžeme jej zplodit, nebo takovému zplození aspoň podle svých chabých sil napomoci! Chápete, prosím nyní a odpouštíte   mi, že se obracím na ty, kdo jsou stejného smýšlení a kdo snesou známost takového druhu?

Snad bych neměl skončit bez toho, abych zaznamenal, že od předvčerejška máme v Londýně nového krále - Jakuba I. Ubíral se ve slavnostním průvodu s mnoha zastávkami z Edinburghu ke korunovaci do Westminsteru a cestou všude přijímal hold poselstev z nejrůznějších míst země. Prý se vyjádřil, že by byl raději učencem nežli králem. Nemá snad i to být znamením nového počátku světa? —

předchozí část:         andresius.pise.cz/339-dopis-82-84.html

následující část:      andresius.pise.cz/341-dopis-86-87.html