In his, quae patris mei (na 1.ned. post Ep-S104)

In his, quae patris mei sunt, oportet me esse
(Kázání na 1.neděli po epifánii, S104)

"Je nutné, abych byl v tom, co je mého Otce." Tato slova přímo přísluší k tomu, co říkáme o věčném zrodu, jenž se stal časným a ještě dnes se stále a nenáhodně rodí v nitru duše a v její podstatě. Kdo v sobě postřehne tento zrod, tomu "je nezbytné být v tom, co je Otcovo."
o je vlastností Otce? Přičítá se mu moc nad ostatními osobami. Tedy žádný člověk nemůže tento zrod doopravdy zakusit, ani se k němu přiblížit, pokud se tak nestane velikou silou.
Člověk nemůže dospět k tomuto zrodu, pokud se nezřekne celkově všeho svého bytí. A to se musí stát velikou mocí, když se veškeré [jeho] síly obrátí nazpět a omezí svou působnost. To všechno je třeba způsobit silou, nejde to jinak, než silou. Proto Kristus říká, že nebeské království trpí násilí a násilníci se ho zmocňují a trhají ho na kusy.
A hned nás stran tohoto zrodu, o němž jsme hovořili, napadá otázka, zda se děje bez přestání nebo [jen] občas, když se na něj člověk připraví a upne vši svoji sílu, aby na vše zapomněl a soustředil se jen sám na sebe.
Ale pochopme ten rozdíl. Člověk má aktivní intelekt, pasivní intelekt a potenciální intelekt. Aktivní intelekt je vždy připraven působit, u Boha i ve stvoření. Je zcela v jeho síle a moci, zdali se rozumně aplikuje na stvoření, jakožto na řád a [k] znovuuvedení tvorstva k jeho původu, nebo sám sebe pozvedne k chválení a uctívání Boha; stále se nazývá aktivním. Pokud se ale chopí díla Bůh, musí se duch zdržet a [zůstat] pasivní. Ale potenciální intelekt hledí k obojímu: co může učinit Bůh a duch pasivně přijmout, aby se tak stalo podle možnosti.
Jedno spočívá v činnosti, tj., že duch sám se chápe díla, druhé je trpné, to jest, když se Bůh chopí díla, duch musí zmlknout a nechat Boha působit. Ale ještě než to duch započne a Bůh dokoná, má duch na to jistý náhled a potenciální poznání toho, že se to může nebo by se to mohlo stát, a tomu se říká potenciální intelekt, jenže ten mnohé pomíjí a často se mýlí a nikdy nepřinese plod. Když se však duch cvičí podle svých možností v pravé věrnosti, vezme si ho i ten skutek za své boží duch a pak ten duch [v sobě] pocítí a spatří Boha. Ježto však prožívání a nazírání Boha je pro ducha velkou zátěží, především v tomto těle, proto se občas Bůh od ducha vzdaluje.
A to je to, co říká: "Maličko a uvidíte mne a maličko a neuvidíte mne."
Když zavedl náš Pán trojici učedníků s sebou na horu a jim samým tam ukázal slávu svého těla, kterou měl ze sjednocení s božstvím a také my ji budeme mít po zmrtvýchvstání, tu jakmile do svatý Petr uviděl, byl by tam rád zůstal.
Tedy doopravdy - kde člověk nalézá dobré, odtud se nechce za nich vzdálit, pokud to dobré trvá. A kde poznání toto nalézá, musí následovat i láska a paměť, a úplně celá duše.
A protože náš Pán to dobře ví, musí se občas skrývat, neboť duše je jednoduchou formou těla a k čemu se obrátí, k tomu se obrátí úplně.

Kdyby jí bylo dáno poznat to dobré, jímž je Bůh, vcelku a bezprostředně, nedokázala by se na žádný způsob od něj odvrátit a už by nedávala tělu žádné podněty. Tak se stalo svatému Pavlu: I kdyby byl zůstal sto let tam, kde poznal dobré, nebyl by se nikdy vrátil do těla, byl by úplně na sebe zapomněl.
A proto, ježto se to k tomuto životu nehodí, ani mu to nepřísluší, proto se věrný Bůh zakrývá, když chce, a skýtá se též, kdy chce a když ví, že je to nejprospěšnější a nám přinese to nejlepší - jako dobrý lékař. Tedy to vzdálení nepochází od tebe, ale od toho, kdo to působí. On může činit a nečinit, cokoli chce, neboť dobře ví, když ti to přinese to nejlepší. V jeho moci je [i] přestat a upustit [od toho], když ví, že tím trpíš. Neboť Bůh neničí přirozenost, ale spíše ji zdokonaluje. A to Bůh činí stále víc a více, když se mu ty víc a více podřizuješ.
A třeba řekneš: Ach, Pane, vždyť k tomu člověk potřebuje mysl svobodnou od všech obrazů a účinků, které jsou přesto v moci přirozenosti, jak tomu bude s vnějšími skutky, které člověk přece jen občas musí konat jako dílo lásky, které se vše odehrává navenek, jako učit a utěšovat potřebné? Má jich být člověk zbaven, jako se učedníci Páně často [od nich] oprošťovali, jak říká svatý Augustin, že svatý Pavel byl lidmi tak zatěžován a obtěžován, jako by je všechny přivedl na svět? Má se tohoto velkého dobrodiní člověk zbavit proto, aby se cvičil v ctnostném počínání?
Hleď, v této otázce je třeba rozlišit. Jedno je velice vznešené a druhé je velice potřebné. Maria byla pochválena, že si vyvolila nejlepší stránku, avšak i Martin život byl velice užitečný, nebo´t sloužila Kristu a jeho učedníkům. Mistr Tomáš říká, že činný život je lepší než nazíravý, protože v činu člověk vydává z lásky, co získal nazíráním. Není to než jedno jediné, ježto člověk nečerpá nikde nežli z nazírané podstaty a zúročuje to v činnosti, a tím se naplní smysl nazírání. I když při tom dochází z vyššího dopuštění k pohybu, není to než jedno: vychází to z jediného zdroje, jímž je Bůh, a opět vchází do sebe, jako bychom z domu na jedné straně vyšli a na druhé zase vešli. To by byl pohyb, ale přesto by to nebylo než totéž v témže. Tak v této činnosti nemáme nic jiného než nazírání Boha, jedno spočívá v druhém a zdokonaluje je. Božím záměrem při nazíravém sjednocení totiž není nic jiného než rozmnožení plodné činnosti. Nazíráním totiž sloužíš jen sám sobě, ale ctnostnými činy složíš mnohým. K tomu nás vybízí Kristus celým svým životem i skrze život všech svých svatých, které všechny poslal sloužit mnohým.
Svatý Pavel mluví k Timotejovi: "Milý příteli Timotee, kaž slovo!" Má tím na mysli vnější slov, jež [jen] víří vzduch?" Určitě ne. Míní tím vnitřně zrozené a tedy skryté slovo, jež se skrývá a spočívá v duši. To mu přikazuje kázat, aby se zjevilo silám [duše] a bylo jimi živeno, a aby se z něj vydával vnějšímu životu, kdokoli toho bližní potřebuje, aby lidé shledávali, že to konáš jako by ze své moci.
Nechť v tobě je v mysli, v intelektu a ve vůli a nechť osvěcuje i tvé činy. Kristus pravil takto: "vaše světlo nechť svítí opřed lidmi." Měl na mysli lidi, kteří dbají jen na nazírání a nedbají na skutky ctnosti a říkají, že je nepotřebují, že je překonali. Takové Kristus nemyslel, když říkal: "símě padlo do dobré země a přeneslo stonásobný plod." spíše to jsou ti, které měl na mysli, když říkal: "Strom, který nenese ovoce, bude vyťat."
A teď třeba řekneš: "Ach, pane, jak to tedy bude s mlčením, o němž jsi k nám tolik mluvil?" To ovšem má spoustu podob, a každý čin se musí vykonat svým vlastním způsobem, ať již jde o skutek vnitřní či vnější, tedy když tohoto vyučuji nebo tamtoho utěšuji a to a to říkám. A jakou tichost mohu tady mít, když rozum poznává takto a vytváří takové a takové obrazy, a vůle takto chce, a paměť se k tomu a tomu upíná, to nejsou vše obrazy?
Hleďte - už jsme hovořili o činném intelektu a pasivním. Činný intelekt abstrahuje z vnějších věcí obrazy, zbavuje je materie a náhodnosti a předává je pasivnímu intelektu a ten si v sobě utvoří jejich duchovní obraz. A když je pasivní intelekt obtěžkán činným intelektem, za pomoci aktivního intelektu tu věc uchopí a pozná. Přesto pasivní intelekt nemůže tu věc udržet v poznání, pokud mu ji aktivní intelekt znovu neosvítí. Hleďte: To vše koná aktivní intelekt v přirozeném člověku; a totéž a mnohem více činí Bůh v odpoutaném člověku. Odnímá mu aktivní intelekt a klade se sám na jeho místo a působí sám vše to, co by měl konat aktivní intelekt. Nuže, když se člověk zcela uvolní a vymaní a zvítězí v něm aktivní intelekt, musí se Bůh nutně ujmout díla a musí sám být jeho mistrem a sám se zrodit v pasivním intelektu.
Pohleďte [sami], zda tomu tak je. Aktivní intelekt nemůže nic dát, co nemá, ani nemůže naráz mít dva obrazy. Nejprve má jeden, a pak druhý. Ale vzduch a světlo ukazují najednou mnoho obrazů, ale ty je nedokážeš vidět ani rozpoznat než jeden pod druhém. A tak působí aktivní intelekt, poněvadž je právě takový. Ale když na místě aktivního intelektu působí Bůh, zplodí množství obrazů pohromadě v jediném okamžiku. Neboť když tě Bůh pohne k nějakému dobrému činu, hned se veškeré tvé síly nabízejí k dalším dobrým skutkům - tvá mysle se nasměruje ke všemu dobrému. Cokoli dobrého je v tvých silách, to se ti všechno v jediném okamžiku zobrazí a nabídne. A to popravdě ukazuje a zaručuje, že to není dílem rozumu, neboť ten nemá onu vznešenost ani ono bohatství; mnohem spíše je to dílem a plodem toho, jenž v sobě najednou obsahuje veškeré obrazy.
Vznešený Pavel řekl: Vše mohu v tom, jenž mě posiluje." A v něm nemohu jen toto nebo tamto, ale vše nerozlišeně. Tak pochopíš, že tyto obrazy nejsou tvoje ani ne[jsou od] přirozenosti, ale spíše že náležejí mistru přirozenosti, který do ní takový obraz a účinek vložil. Nepřivlastňuj si je, poněvadž jsou jeho a ne tvoje. Jenom jsou tebou v čase počaty, ale zrodily se z Boha a jsou dány pro všechny časy a nad veškerý obraz.
A třeba se ptáš: Jestliže bude můj rozum připraven a svoji přirozenou činnost a nebude už mít žádné přirozené činnosti ani obrazy, k čemu se ještě bude vztahovat? Musí se přece k něčemu vztahovat. Jeho síly se pořád snaží něčeho přichytit a působit na to, budiž to paměť, rozum nebo vůle.
Hle, to má takový důvod. Předmětem a obsahem rozumu je esence a nikoli případek, čili čiré bytí samo v sobě. Kdykoli rozum pozná pravdivost určité esence, přilne k ní a spočine u ní v klidu, a pak rozumně vynese soud o předmětu, který má. Dokonce dokud rozum skutečně nenajde pravdu oné esence a nedotkne se její podstaty tak, že by mohl říci: to je to, a je to tak a ne jinak, stále hledá a vyčkává, nepřikloní se a nespočine, nýbrž se stále namáhá, a vše své hledání vkládá do očekávání, a tak se třeba namáhá rok, nebo i déle a usiluje o přirozenou pravdu, čím je, avšak ještě déle se musí namáhat, když [pak] odkládá, co není. A potud nemá žádný obsah a nevynese také o ničem žádný soud, poněvadž nenašel pravým poznáním podstatu pravdy. Proto se rozum v tomto životě nikdy nedotkne podstaty nadpřirozené pravdy, jíž je Bůh. A tomu všemu, co tady držíme o Bohu, se mnohem spíše dá říci nevědění než vědění.
Bůh se v tomto životě nikdy nezjevuje natolik, aby to nebylo nic proto tomu, co ve skutečnosti je. Jaká je pravda ve své podstatě, je však rozumu skryto, a dokud tomu tak je, rozum neustane a nespočine, nežli u neměnného předmětu. Ten nespočívá, ale právě naopak je v očekávání a chystá se k tomu jednomu, co [jím] bude ještě poznáno a je ještě skryté. Člověk tedy nemůže nikdy v úplnosti vědět, co je Bůh, ale něco už ví - co Bůh není. A to vše rozumový člověk odkládá a abstrahuje. Proto nebude rozum obsahovat nic v žádné substanciální formě, ba spíše na ni číhá jako materie na formu. A poněvadž ani materie nespočine, než se naplní všemi formami, tak také srozum nespočine než je u nejbytostnější pravdy, jež v sobě obsahuje vše.a jejím bytím se spokojí. A tak ho Bůh přitahuje dál a dál, aby probudil jeho píli, a podněcuje ho, aby směřoval stále dále, více usuzoval a více chápal bezedné dobro, aby se s ničím nespokojil, ale spíše stále si stýskal a soužil se po onom nejvyšším.
A třeba řekneš: "Ach, milý pane, mnoho jste nám toho pověděl, že mají veškeré síly umlknout a vše nyní sázíte na trýzeň a touhu zde v tichosti. To by byl veliký pokřik a sousta řečí, že takto trýzeň a vytrvalost jsou zaměřeny k něčemu , co není, a to by odňalo ten pokoj a to ticho, a zbyly by jen trýzeň nebo mínění, nebo chvalořeč nebo dík, nebo co by se tak ukázalo nebo utvořilo, a nebylo by to , ani by se to nenazývalo čirým klidem a úplným tichem.
Nuže rozlište v tom přece! Když jsi se zcela a všemožným způsobem vysvlékl ze sebe sama i ze všeho i veškerých vlastností a předložils sebe sama Bohu [za oběť] a oddal se mu a spolehl ses na něj se vší věrnou láskou, jež se v tobě vzedme a uchvátí tě, jářku vše, co je vně nebo uvnitř, co je milé i nemilé, hořké nebo sladké, není už naprosto tvoje - patří to tvému Bohu, kterému ses svěřil. Pověz mi: Čí je slovo, které je vyřčeno; toho, kdo mluví, nebo toho, kdo naslouchá? I když dopadá na toho, který naslouchá, je toho, kdo ho vyslovil nebo vyplodil.
Poslyš takové podobenství. Slunce vysílá své světlo do vzduchu a vzduch přijímá světlo a předává ho zemi i nám spolu se sebou, a my [díky němu tak] rozlišujeme barvy. Podle formy je tedy světlo ve vzduchu, podle podstaty je však ve slunci. Záře totiž vychází ze slunce a vzniká v něm a ne ve vzduchu; ba spíše ji vzduch přijímá a dále poskytuje všemu, co je na světlo citlivé.
Právě tak je tomu v duši: Bůh plodí v duši svůj plod a své slovo, a duše je přijímá a dává dále silám rozličným způsobem: tu jako touhu, tu jako dobré úsudek, tu jako skutek lásky, tu jako dík, nebo co se tě týká. A to vše je jeho a ne tvoje. Co tak Bůh činí, vše přijímej jako jeho a ne jako své, jak je psáno: Svatý Duch se táže nesčetnými mocnými vzdechy." On se v nás modlí, nikoli my. Svatý Pavel říká, že nikdo nemůže říci: pane Ježíši Kriste", nežli ve Svatém duchu.
Především je pro tebe nezbytné, abys na ničem neulpíval, ale zcela se spustil a nechal v sobě Boha konat, co on chce. Je to jeho dílo a jeho slovo; jeho zrod i úplně vše, co jsi. Jestliže opustíš sama sebe a odstoupíš od svých sil a jejich účinků i od vlastností své bytosti, musí do ní i do jejích sil plně vstoupit Bůh - proto, že ses zbavil všech vlastností, zmařil a vyprázdnil se, jak je psáno: "Hlas volá na poušti." Nech v sobě volat tento věčný hlas, jak se mu líbí, a sebe sama udržuje sebe i všech věcí prázdna.
Možná řekneš: Ach, pane, jak se má zachovat člověk, aby byl sebe i všech věcí úplně prázden a od nich svoboden? Má snad být v stálém očekávání na boží čin a nic nečinit, nebo má občas sám něco dělat, jako modlit se a číst, nebo se zabývat jinou ctnostnou prací, jako chodit na kázání nebo se svičit v písmu?Jistě to nesmějí tito lidé konat vnějškově, ale spíše z nitra a ze svého Boha; avšak nezanedbají tito lidé něco, když nebudou činit nic?
Hleď! Veškeré vnější činnosti a skutky byly nařízeny a ustanoveny proto, aby byl jejich pomocí vnější člověk obrácen k Bohu a dostal řád duchovního života a pro [jiné] dobré, aby se sám v sobě nespouštěl k žádným výstřelkům, aby byl jimi ukázněn, aby se neodcizoval sám sobě a nerozptyloval se, a kdykoli chce Bůh činit své dílo, aby nalezl člověka [k tomu] připraveného, a nemusil ho zase odvádět od hrubých věcí. Neboť čím je větší žádostivost po vnějších věcech, tím je obrácení obtížnější, a čím větší záliba, tím větší bolest, když se jich máme vzdát. Hleďte, právě proto se veškerá činnost soustřeďuje na cvičení v ctnosti: na modlení, četbu, zpěv, posty, bdění a jaká jsou ještě [taková] ctnostná cvičení, aby tak byl člověk zaměstnán a zdržen od cizích, bezbožných věcí.
Proto když si člověk povšimne, že v něm nepůsobí duch boží, a že je vnitřní člověk Bohem opuštěn, je velice zapotřebí, aby se vnější člověk cvičil ve veškerých ctnostech a především v těch, které může, které jsou pro něj nejnutnější a nejužitečnější, a ne v tom, co je mu vlastní, ale spíše v čiré pravdě, aby nebyl lákán ani sváděn hrubými věcmi, ale aby naopak přilnul k Bohu tak, aby byl Bohu blízko a po ruce, kdykoli chce Bůh [k němu] přijít a vykonat v jeho duši své dílo, aby ho nemusel hledat daleko [od sebe]. Když však je člověk řádně zniterněn, může směle zanechat všeho vnějšího, i kdyby to byla cvičení, k nimž ses zavázal slibem, který s tebe nemůže sejmout ani biskup nebo papež.
Neboť slib, který člověk učiní Bohu, s něj nemůže nikdo sejmout, ale spíše se promění v něco jiného, poněvadž každý [takový] slib znamená připoutání k Bohu. Jestliže člověk slíbil mnohé - modlitby, bdění, pouti -a vstoupí poté do řádu, je všech těchto slibů zproštěn, neboť v řádu bude svázán se všemi ctnostmi i s Bohem. A právě to říkám i zde: ať se člověk jakkoliv připoutal k různým věcem, pokud vstoupí do pravé niternosti, je toho všeho prost. Po tu dobu, co trvá takové zniternění - i kdyby to bylo týden, nebo měsíc, rok, žádný mnich ani jeptiška nemarní čas, poněvadž Bůh, který je uchvátil a přijal v sebe, to vše musí odplatit. Přesněji: když přijde pak člověk opět k sobě, nechť vykoná, co bylo slíbeno pro onen čas, v němž se nyní octl. Ale cokoliv jsi zameškal v uplynulé době, na to už více nemysli, jak bys to splnil, poněvadž Bůh už to vše splnil, když tě v té době zaměstnával. A neměl by sis vůbec přát, aby to bylo splněno skrze činnost žádného tvora, neboť to nejmenší, co vykoná Bůh, je lepší než veškeré tvorstvo.
Toto je pro poučené a osvícené, kteří jsou poučeni a osvíceni stran Boha a Písma.
Jak je to ale u úplného laika, který nechápe nic jiného nežli tělesná cvičení a nerozumí ničemu jinému nežli jim, a přesto učinil a vzal na se určitý slib, třeba modlitbu nebo něco jiného: Říkám takto: pokud sám u sebe shledá, že ho to zatěžuje, a že by ho přivedlo blíže k Bohu, kdyby byl [toho] prost, osvoboď se směle od toho, poněvadž cokoli tě přivádí blíže k Bohu, je určitě nejlepší. To měl na mysli svatý Pavel, když pravil: "Když přijde, co je naplněné, pomíjí, co je poloviční." Slib, který někdo složí před knězem a slib , jímž se zaváže v prostotě samému Bohu, jsou nesmírně odlehlé a odlišné věci. Když se někdo v něčem zaslíbí Bohu, je v tom přítomen dobrý úmysl svázat se s Bohem a to je pro něj v ten okamžik to nejlepší. Pokud ale člověk pozná něco lepšího, a opravdu zví a shledá, že je to lepší, je toho prvního v pokoji zcela zproštěn. To snadno nahlédneme, když se soustředíme spíše na ovoce a vnitřní pravdivost, nežli na vnější skutky. Svatý Pavel také říká, že litera zabíjí - to jsou veškerá vnější cvičení, ale že "duch oživuje" - a to je niterné hledání pravdy. To by sis měl bystře osvojit, a co je ti nejbližší, to bys měl ve všem následovat. Měj povzneseného ducha, ne stísněného, ale horoucího, a to v trpné tichosti. Nemusíš Bohu říkat, po čem toužíš, nebo co je ti zapotřebí; on ví vše předem, jak i řekl náš Pán svým učedníkům: "Když se modlíte, neoplývejte v modlitbě slovy jako farizeové, kteří se domnívají, že budou vyslyšeni pro svou mnohomluvnost."
Abychom se tak dobře řídili tímto pokojem a vnitřním mlčením, aby v nás promluvilo věčné Slovo a my je pochopili, abychom se s ním sjednotili, nám pomoz Otec i ono Slovo a obou jich Duch. Amen.