Dopis 344-345,Mansfeldova smrt

Druhé noviny
Od sedláků přišla Bavorům výplata -
kdo teď císaři a kurfiřtu zalátá kaťata?

Jéje, kdopak to jen tak vydráždil ty poctivé sedláčky v zemi nad Enží, že vymrskali faráře, vypálili kláštery a bavorské hulváty cepy vyhnaly? Sedláci toho povšechně vydrží hodně což ví každý zpupný soldát. a tak svaluje císař vinu na novopečeného kurfiřta, ježto Bavoři ze země jim zastavené vydírali ve jménu kříže každý krejcar. A jako by císař nedělal v Čechách a v každé zemi, kam vstoupilo císařské vojsko úplně to samé! Po něm už nikde tráva neroste. Ale bavorský vévoda a kurfiřt zase přičítá vinu právě císaři, poněvadž po jeho vůli se prováděla protireformace tak přísně. To se císař s s bavorským hrabětem rozhodli zahrát si v kostky? Císař ovšem hraje ve velkém stylu.Ovšem císař s kurfiřtem táhnou za jeden provaz, pokud jde o to pokořit sedláky.
A neběsnil snad sám papežský nuntius Caraffa a také císařův zpovědník Lamormain, že se se sedláky nemohou uzavírat žádná příměří? Pěkně řečeno, a ve jménu Otce, Syna i Svatého ducha! Ale o tom nemusejí císaře a kurfiřta poučovat faráři. Se sedláky se se uzavře v božím jménu příměří, ale ve jménu Svaté Panny se nedodrží. Alespoň je nedrží císařští, když vpadnou na sedláky během jednání o příměří a donutí je vzdát se jim. A také ho nedodržují Bavoři, když i přes nové příměří zase vpadli do Rakous. Ale tam se jim vedlo špatně. V Neukurchenu pobili narychlo do zbraně svolaní sedláci několik tisíc bavorských paličů a jejich vůdce,holštýnský vévoda, zachránil tak tak holou kůži. A u Kornerödu pomlátili pouze klacky a sekyrami na tisícovku mušketýrů, kteří si stačili vystřelit jen jednou. Jejich hejtman vyvázl jen se zraněním. V celém Hasruckviertelu a Mühlviertelu už zase duní zvony na poplach. Sedláci už nevěří císaři ani kurfiřtovi. Věří jen ve smrt. Proto si také na praporce vymalovali umrlčí hlavu. To se hned pozná, na koho je v této době ještě spoleh!

344. dopis
Zuzana Tschernemblová, Ženeva
Matthiasi Berneggerovi ve Štrasburku

18.listopadu

Drahý pane,
má dcera se již před drahnou dobou odstěhovala ze Ženevy, kde se necítila doma; vůbec nevím, kde žije. Náš zámek ve Schwertbergu spálili sedláci a zabili také našeho jediného syna. To mému muži zlomilo srdce. Býval svým sedlákům vždy dobrým pánem, bojoval za jejich víru a odešel proto i do vyhnanství. Zemřel mi v rukou a teď nevím, co mám dělat. Proč Bůh jen trestá dobré a pronásleduje nevinné?—

345. dopis
Daniel Mögling, Vöcklabruck
Davidu Magirovi v Tübingen

22.novembris

Milý příteli,
kdo se v našem čase vydává na pouť za lidskou bídou, nemusí chodit daleko.

Chtěl jsem se původně vydat do Slezska, ale pak jsem se podvolil svému sklonu cestovat lodí. Tak jsem plul dolů po Dunaji až do příjemných končin. Loď mi připadala jako dům zbudovaný na nějakém pomyslném pevném místě, okolo něhož mocní čarodějové vyvolávají idylické pestré scény. Pak jsem ale narazil na tvrdou realitu v podobě řetězů natažených přes řeku.A než jsem se ohlédl, nacházel jsem se v rukou vzbouřených sedláků. Ale zanedlouho se sami vydali s důvěrou do mých rukou. CO jsem zažil během následujících měsíců, se ani nedá popsat. Tihle rozšafní prostí lidé, co se od úsvitu do soumraku plahočí na svých polích, si nepřejí nic jiného, než ochranu svého císaře, kterému jsou pokorně oddáni, a pak ještě v neděli prosté slovo Boží, jak jsou na ně zvyklí od svých luterských pastorů. Především v Mühlviertelu nemají sedláci opravdu nic více než skývu chleba. ale ani tak je nenechají žít v pokoji. Císař, který zemi zastavil a namísto, aby ji chránil , ji vydal všanc bezohlednému vysávání, od nich ještě navíc požaduje, aby se odřekli své víry, v níž nalézají jedinou útěchu a útočiště ve svém soužení. Bavoři však rozpálili tyto sedláky až do běla. Ovšem také jsem nikde neviděl vyděšenější lidi, nežli tyto sedláky nadvakrát jejich císařem zrazené . Přišlo jim, že jsou připraveni o majetek a statky, o tělo i duši. Tak nemůže nikoho překvapit, že nakonec začali okolo sebe bít jako lvi. A že při tom zmordovali kněží a vypálili kláštery, především jimi nenáviděný klášter ve Schläglu, že pobíjejí vojáky, když na ně padnou, za to si mohou postižení povětšinou sami. Sedláci nyní budí hrůzu a děs, ale čehokoli se ve svém běsnění dopustili, se přesto nedá srovnat s krutými zvěrstvy, jichž se na nich dopustila císařská a bavorská soldateska, jakmile se jim země poddala.
Dojímavé je na tamto povstání, jemuž nemůže upřímné srdce nepřát, především jeho bezvýchodnost. Sedláci nemají vlastně žádný dosažitelný cíl, neboť císař, v něhož stále skládají naděje, je už dávno zaprodal, ještě před tím než se vzbouřili. Nemají opravdové vůdce, žádný strategický plán a vůbec nemají ponětí o tom, jak se vede válka. A k tomu velice chatrnou výzbroj. a když někde nějaké zbraně ukořistí, moc s nimi neumějí zacházet. Úspěšní jsou jen tehdy, když útočí náhle a v přesile. Nezdary, které utrpěli neopatrní Bavoři, nás nesmí klamat: koncentrovanému útoku císařských od východu a Bavorů ze západu nebudou sedláci moci dlouho odolávat. A tím, že bavorský místodržící si povolal na pomoc zdatného vojevůdce, totiž svého zetě, svobodného pána z Pappenheimu, jenž byl dosud v dánských službách, je o sedlácích prakticky rozhodnuto. Odehrály se již čtyři velké bitvy: u Emlingu, u Gmundenu, u Vöcklabrusku a u Wolfseggu, a vždy to byla strašlivá jatka. Už u Lince si mé oči zvykly na různá zohavení, které jsem ošetřoval, jak jen to šlo. Ale tady se i otrlému musel zvedat žaludek, když viděl jak se lidé zoufale vrhali s vidlemi proti kopím a halapartnám , jak bezvýsledně otloukali své sekyry o přilby a zbroj, jak je po zástupech kosily kulky, než se nakonec dostali ke svému po zuby ozbrojeným nepřátelům a rdousili je holýma rukama, jak je pobíjeli a probodávali. Kdo něco takového jednou zažil, už nebude věřit v lepší příští lidstva. I v bitkách ostřílený Pappenheim se prý ohromeně vyjádřil o tom, že ještě nikdy nestál proti nepříteli, který by takto bez pardonu bojoval do posledního dechu, nepomýšleje na útěk nebo kapitulaci.
A zatímco jsem se takto zabýval svým krvavým řemeslem, které mi připadlo za úkol, a k němuž bych potřeboval tak tisíc pomocných rukou, narazil jsem na bitevním poli u Vöcklabrucku na jednoho zle zřízeného muže, kterého jeden ze sedláků označil za jejich vůdce, "Student" mu prý říkají. Dokonce chtěl jeho život zachránit spíše nežli svůj. Ale bylo mi jasné, že i tenhle "Student" už dodělává. Když jsem mu očistil tvář rozmlácenou vodou z Mühlbachu, poznal jsem .- Nolla! I on mě poznal a přinutil se k úsměvu. Nešlo mu moc mluvit, ale stejně toho nebylo mnoho co říci. To mu ovšem bylo podobné, když se stále tak zavile snažil podnítit ozbrojenou vzpouru, že si pospíšil sem postavit se po bok sedlákům! Musel z mého výrazu vyčíst, za jaký nesmysl jsem to považoval, a potřásl hlavou: "Pomsta!", zašeptal a máchl rukou směrem k bitevnímu poli pokrytém mrtvolami, "tisícerá . stotisícerá, miliónová pomsta," . - to už začal chroptět. Pokusil jsem se ucpat krvácející ránu v jeho hrudi a při tom jsem ho zaslechl ještě zajíkavě vykoktat" " Nenávist vystupuje z našich těl jako černý mrak a zaplní až do posledního koutku kostely, jako plíseň se vetře do jejich zámků, naše nenávist bude na této zemi povždy, nesmrtelná bude stále dštít oheň." Tak skonal náš společný přítel Noll, tak dodýchal kousek našeho společného mládí, v němž jsme se snažili překonat nenávist. Musím přiznat, že mě ohromila síla, která prýštila z těchto cukajících rtů; skoro uchopitelná síla ducha. Což když jsou tato Nolova poslední slova také posledním slovem lidstva?

Avízo
Rok děsu, neboli jak končí Krysař Smrt

Ve zpustlé a špinavé vesnici Sarajevo někde v Bosenských horách, jejíž jméno sotva kdy kdo slyšel, zemřel v těchto dnech - ani přesné datum se neví - na úbytě obávaný válečník, hrabě Ernst von Mansfeld. O tom, co ho se skrovným průvodem zavedlo do této pustiny, se dá jen spekulovat. Snad hledal mezi Turky další vojáky pro německá jatka, jež se zdají být nenasytná. Snad měl namířeno do Benátek, aby sehnal žold na čerstvé vojsko. Z pyšného vojska, jež totiž zavedl z Branibor až hluboko do Uher, sotva co zbylo. A z neméně výstavného vojska jeho pronásledovatele, Frýdlantského vévody Valdštejna, také nic nezbylo. Ta vojska proti sobě nikdy nebojovala - utrmácela se k smrti. A smrt triumfovala i po celé krvavé stopě, jež se na tisíce mil táhla za oběma vojsky. Loupení a vraždy, pálení a znásilňování vytvořily ve Svaté říši římské veliký zásek, po němž na jeviště vtančil mor. Není již žádného práva v tomto zuřivém běsnění, jež se samo sebou opájí. A není již ani naděje, že zkrvavený Saturn pozře své vlastní děti. Není naděje, že rozpoutaná ničivá nestvůra bude opět spoutána. Už před tisíc let maluje křesťanstvo ďábla na zeď, aby si tím upevnilo vlastní moc. Nyní se zdá, že pravými ďábly jsou právě křesťané. Zničí Svatou římskou říši, a když se jim v tom nezabrání, snad i celý svět.

předchozí část:                andresius.pise.cz/508-konec-selskeho-povstani-b-u-lutteru-dopis-343.html

násůledující část:             andresius.pise.cz/510-anno-1627-dopis-346-348.html