Andresius | Aemulor enim vos Dei aemulatione (S 106)

Aemulor enim vos Dei aemulatione (S 106)

Ve jménu našeho Pána. Na dny panen se čte - když jsou svátkem - co říká svatý Pavel: Zasnoubil jsem vás a svěřil [jako] muži Kristu", který má obnovující a občerstvující moc,

Mistři se táží, zda je syn zrozený. A říkají, že ne.
[Pak] se [také] mistři ptají, zda se syn má zrodit. A zase říkají, že ne.
[Ovšem] mistrům je třeba odpovědět, že syn je dokonale zrozen a dokonale se rodí – jako neustále nový výhonek.
Svatý Pavel říká, že je Kristus boží moc a boží moudrost, a v této moci Bůh vše stvořil, neboť je to [i] jeho moudrost a jeho moc.
Kristus je muž, který stále vzkvétá. A svatý Pavel praví: "tomuto muži jsem vás zaslíbil a svěřil."

Stejně jako existuje vnější manželství mezi mužem a ženou, tak má být [vnitřní manželství] mezi duší a Bohem.
Proto se dává panna muži, aby očekávala a porodila. A proto stvořil Bůh duši, aby v ní zrodil svého jednorozeného Syna.
Když se tento zrod udál u naší Paní duchovně, bylo to Bohu rozkošnější, nežli když tělesně porodila.
A když se tento zrod odehraje ještě dnes v duši milující Boha, je to Bohu příjemnější, nežli když stvořil nebesa a zemi.
Mistři a svatí praví – a je to úplná pravda – že je duše širší než nebesa.
A svatý Jan praví v Apokalypse: " Ten, jenž seděl na trůnu, řekl: 'Činím vše nové.'"
A svatý Augustin říká, že když Bůh mluví, je to jako když rodí, a když rodí je to jako když mluví.

Bůh nikdy nevyřkl více než jediné Slovo. A je mu to tak libé, že ani jiné nikdy vyřknout nechce. A kdyby na jeden jediný okamžik ustal ve vyslovování tohoto slova, musely by pominout nebesa i zem.

Svatý Augustin říká, že jako je manželství mezi mužem a ženou, je takové i v duši. Nejvyšší síla duše, která se neustále vzpíná k Bohu, to je muž. A ta nejnižší síla, jež je trpná a poddaná obcování s tělesností, to je žena.
Nejvyšší síla, muž, stojí sama o sobě, ale ta nejnižší síla, žena, musí být neustále kryta, takže je tažena vzhůru k té vyšší.
Vlastností přirozenosti je, že působí neustále. A pořád chce plodit jako otec. A kdyby jí nic nebránilo, neustále by plodila syny a nikdy ženu. Bůh však svojí dobrotivostí jí působí překážku. A tak se zrodí žena; jinak by se žádné ženy nerodily.
A i kdyby nebylo více lidí než jeden jediný, a dokonce by nebylo času ani materie, [přesto] by se člověk na veškerý způsob obnovoval, jako [obnovuje] Syn Otce.
A Bůh říká: "Vše jsem učinil plodným, proč bych sám neměl být plodný?"

Nejprve Bůh v duši milující Boha plodí svoji podobu, a pak sám sebe – ne méně než sama sebe! Tedy ten, jenž je od věčnosti Božím Synem, je [také] synem a dítětem duše; tedy Bůh a duše mají spolu dítě. Kdyby se Bůh dal duši [jen] časně, roztrpčil by ji. Ale on se jí dává věčně, ve [svém] novém teď, jež se neustále zelená. A ona je tak zvědavá, že nespočine, dokud nedospěje k počátku.
Proto měl Filip pravdu, když řekl: "Pane, ukaž nám svého Otce, a to nám stačí."
A jako věčný boží Syn prýští z otcovského srdce, stejně prýští i z duše milující Boha.

Tělesné věci působí navenek, duchovní věci působí dovnitř. Ovoce stromu je nejprve skryto v něm. Pak vykvete a osype se plody. A nakonec od stromu [plod] odpadne.
Duchovní věci působí dovnitř. Když se v něčí lidské duši odehraje tento zrod, blízce ho to spojí s Bohem. A když k němu dojde ještě jednou, spojí ho to s Bohem ještě těsněji. Čím častěji se tento zrod odehraje, tím důvěrněji člověk spočine na otcovském srdci.
Tento zrod se musí udát mimo zde a teď. Zde znamená místo, teď znamená čas. Musí se odehrát ve věčnosti.

Abychom se takto zrodili v něm; aby se on sám v nás zrodil, nám pomoz Otec a Syn a Svatý Duch. Amen.