Anno 1627 - Dopis 346 - 348

Anno Domini 1627

346. dopis
Fridrich, král český, Den Haag
Jindřichovi Nassavskému před s'Hertogenboschem

2.ledna

Nejdražší příteli, Milý JIndřichu!
Obdivuji tvou genialitu a válečný um, s nímž jsi zastavil Spinolu, i obezřetnost při získávání ztracených území. Nemám před očima lepší příklad, i když mnohých z tvých vlastností asi nikdy nedosáhnu. Ale chtěl bych se ti vyrovnat alespoň statečností. A jsem šťastný z tvého rozhodnutí přestat s pronásledování arminiánů a projevit snášenlivost i vůči katolíkům. Kdo bojuje o svobodu své země, nesmí bránit náboženské svobodě. Jedině tak Holandsko v tom boji obstojí a stane se ostrůvkem svobody uprostřed Evropy.
Svatá římská říše se rozpadá sama od sebe. Německý národ je bez lítosti a zcela nepokrytě rván na kusy a jen tak se z toho nevzpamatuje. Zdá se, že válka má své vlastní zákony a nikdo již nedokáže řídit její běh. To není žádná náboženská válka, za niž by ji (pro změnu!) rád ocejchoval papež, ale brutální válka o moc. Ovšem právě papežům nikdy nešlo o nic jiného než o moc, tedy o moc světskou a duchovní moc k tomu používali jako zástěrku. A o to víc o takovou světskou moc papež i se svojí církví usiluje, čím více se drolí jeho moc duchovní. Nepřímým důkaz toho můžeme vidět u všech vojáků, ať již byli naverbováni kdekoli: Všichni křičí podle libosti - a podle vůle svého obrista - "Gott mit uns!", nebo "Jesus, Maria!" To nejsou vůbec nadšení bojovníci za víru, ale je to nelidská soldateska, která se nespokojí s bojem proti nepříteli, ale ten, proti komu se obrací a koho krutě utiskuje - a lhostejno přitom, na které straně stojí - jsou vždy nevojáci. A tak musí každý kraj, kam přitáhne vojsko už před bitvou vytrpět příšerně mnoho, a po bitvě jsou pak "za odměnu" jeho města i vesnice vystavena plenění a znásilňování. Tohle má být tvář války? Ne, v tom se projevuje pouze pravá povaha člověka, člověka kterému by v takových činech měly bránit mravnost a mravy, a nakonec i náboženství. Ale tak tomu vůbec není - skutečností je pravý opak! Voják, který nectí už vůbec žádná přikázání spíš náboženství využívá jako záminku a k ospravedlnění svých zločinů. Ostatně mu už kdysi ukázali kněží svými hony na kacíře, jak se takové věci dělají. Nevinní lidé jsou prohlašováni za psance, protože tak praví náboženská doktrína a ta nutí dokonce i páchat zvěrstva na nevěřících. Tam až nás dovedl onen zlořečený výrok In hoc signo vinces, pomocí něhož dodal lesku svým činům cézar již předtím obtížený zločiny. Ve znamení kříže je povoleno páchat jakékoli zločiny, neboť ti, kteří ho neuznávají, nejsou uznáváni jako praví boží tvorové.A tak každá válka, jež se vede ve jménu náboženství, je jeho dvojnásobným znásilněním, a to každého náboženství. Nemá vůbec žádný účinek na morálku válečníků.

Jen si vzpomeňme, jakých krutostí se dopouštěli na křížových výpravách rytíři, kteří se jinak řídili vysokým kodexem rytířské cti. Na válečnících se ukazuje, že ve skutečnosti pro ně není náboženství ničím, nebo dokonce ani nikdy ničím nebylo. Válka jim dává příležitost, v niž tajně doufali, totiž ad maiorem dei gloriam povolit své zuřivé bezuzdnosti. To bude i do budoucna udržovat při životě bojovná náboženství, jakkoli jsou uvnitř již dávno mrtvá a vyhaslá. Náboženství je totiž k vedení války třeba zrovna tak jako prachu a olova. Vojáci totiž nejen zabíjejí, oni také každodenně hledí do tváře smrti. A k tomu je každému potřeba nějaké víry, i kdyby by měla být zcela bláhová.
Vím, Jindřichu, že to nepřijmeš jako obranu sesazeného a zapuzeného krále, který stále hlouběji poznává svoji neschopnost účastnit se války. Nevím, jak mám získat zpět svou zemi. Vím jenom, že pro mne už to nikdy nebude se zbraní v ruce. Ale Tvým zbraním přeji zdar, neboť ty jednoho dne zajistí Holandsku bezpečí.

347. dopis
Dr. Esaias Leuker, Vídeň
Zdeňku Vojtěchovi Popelovi z Lobkovic v Praze

30.januarii

Vaše excelence, velevážený pan kancléři!
Mé nejoddanější blahopřání k novému roku přichází poněkud později, zato však trojnásobně. Mé upřímné naděje na to, že se Vám povede dobře se zdají být výhodně podpořeny konstelacemi zodiaku. Navíc politická situace skýtá naděje na mír větší než kdykoli předtím. Turci, mocně svíraní Peršany, se jen tak brzy nezmohou k nějakému většímu dobrodružství na uherské hranici. Vévoda Bethlen byl nucen vyklidit knížectví Ratibořské a Opolské a je v Sedmihradsku zcela izolován. Kozákům dýchají na zátylek Tataři a Poláci udržují v šachu švédského krále Gustava Adolfa. Francouzi vykliditi Valtellinu, takže je otevřena pro průchod Španělům, aby mohli znásobit svůj tlak na Generální státy. Kardinál Richelieu musí upustit od veškeré podpory protestantů a nejprve porazit hugenoty ve vlastní zemi.Dokonce se proslýchá, že vévoda z Buckinghamu uvažuje, zda by neměl přispěchat hugenotům na pomoc, což by zmařilo jeho dohodu s Francií. Na severu Německa operuje jedna armáda císařská a jedna bavorsko-ligistická a široko, daleko není nikoho, kdo by se jim postavil. Proto také svolal bavorský vévoda kurfiřt Maxmilián sněm LIgy do Würzburgu, aby vypracoval návrh mírové smlouvy. POdle toho, co odtud proniklo k císařskému dvoru, stojí míru v cestě pouze vévoda Frýdlantský. Bavorský kurfiřt, jemuž už samo Valdštejnovo jmenování bylo trnem v oku, dokonce hrozí zastavením veškeré pomoci císaři, pokud nezbaví moci Valdštejna. Ten mezitím pod své korouhve shromáždil nesmírnou armádu čítající více než 100 000 mužů a dále verbuje dokonce až v Porýní, takže brzy bude mít k dispozici armádu o 150 000 mužích. K čemu je taková branná moc, když je mír na spadnutí? nyní je docela příznivé, že taková ohromná moc působí císaři obtíže, vždyť tenhle vskutku svéhlavý a panovačný vojevůdce pohlíží na armádu, jako by byla jeho vlastnictvím. Uvažuje se zde o jeho předvolání do Vídně, kde by byl podřízen válečné radě, aby byly jeho činy a plány pod lepší kontrolou. Potají se však všichni obávají, že by vévoda Frýdlantský mohl stran toho pojmout nějaké podezření a pak by se bylo co obávat jeho resignace.V takové vypjaté situaci se císař neobejde bez Maxmiliánovy podpory. Na druhé straně nevidí císař nerad, jak žárlivě reaguje bavorský vévoda na Valdštejnovo zbrojení, poněvadž se obává, že císaři nebude již jeho pomoci třeba. Navíc císaře rozladila rebelie v kraji nad Enží. Císař dále chová pochyby, zda bavorskému vévodovi vůbec leží na srdci úplná rekatolizace Německa, pokud by jen byla jeho mocenská pozice dostatečně zajištěna. Dá se tedy s úspěchem pochybovat o tom, zde bude mít přes to přes všecko úspěch návrh francouzského krále Ludvíka XIII na zprostředkování ve věci mírového urovnání, což by posloužilo pět především bavorskému vévodovi. Je tedy sdostatek důvodů pro to očekávat úspěšný rok.

348. dopis
Alžběta, královna česká, Den Haag
Johnu Donnovi v Londýně

17. února

Vážený Poeto laureate
protože tím jste - třeba ne na mém skrovničkém dvoře, leč v mé mysli - velice Vám děkuji za opis Baconovy New Atlantis, který jste mi poslal. Přečetla jsem tento fragment s velikým napětím a s vnitřním uspokojením a lituji, že toto duchaplné dílo zůstalo nedokončeno Sir Francis Bacon pochybil, když svou nezměrnou učenost a bohatství svých myšlenek promrhal v tolika různých oblastech, takže nakonec jeho duchovní odkaz - za něj můžemy , myslím Novou Atlantidu považovat - zůstal takto nedokončen. Právě u tématu, k němuž se hodlal přikročit, totiž organizace a správa ideálního státu, by byl mohl čerpat z ohromné osobní zkušenosti, nad níž snad nikdo větší nenabyl - v dobrém i ve zlém. nezbývá nám tedy nic jiného, než se svým skrovným nadáním vykreslit onen náčrt, neboli snažit se krůček po krůčku vtělit jeho vizi do skutečnosti. To je u nás nyní předmětem vzrušených hovorů u domácího krbu a ještě jím dlouho bude. Pověstí o Atlantidě se má - snad až příliš živá - fantazie zabývá, od té doby, co jsem ji slyšela poprvé. Však jsem nenarodili zbůhdarma na ostrovech. A popravdě i nyní žijeme na jakémsi ostrově, neboť cizina nás obklopující se podobá moři. Do mysli se mi nesmazatelně vrylo ono slavností uvedení Shakespearovy Bouře v Londýně u příležitosti naší svatby. Už tehdy jsme se, tedy můj muž i já, ztotožňovali s postavami z oné pohádky, a takové dojmy přetrvávají dlouho.
Atlantis se mým zrakům vždy jevila jako říše, v němž kdysi žili lepší lidé, nežli dnes. Nikdy jsem se nedokázala vyrovnat s myšlenkou, že tato říše zanikla za trest, podobný , jaký se popisují v Bibli. Nechtěla jsme, aby padl jakýkoli stín na ono dávné lidstvo. Vždyť jen odtud mohlo pocházet to dobré, co v nás nevědomky působí, aniž bychom k němu potřebovali Desatero. Nedokáži si totiž nijak vysvětlit tento ohromný vpád zla do našeho světa a jeho rostoucí sílu. Ale věřila jsem, že by se mu dala postavit hráz, nebo by se dalo úplně zničit, kdyby ještě existovala Atlantida. Kdysi jsem četla, že lidé na Atlantidu zapomněli, a že od té doby považují ten příběh jen za pověst a vůbec nevěří, že kdysi ve skutečnosti byla. Na druhé straně ptáci prý ještě dlouho kroužívali nad vodami tak, kde se potopila, až se vyčerpáním zřítili a utopili na místě, kdy bývala kdysi pevná zem. Tahle představa mě ne a ne opustit. Od té doby neustále v mé mysli krouží ptáci nad oceánem a hledají Atlantidu. Raduji se tedy, že Sir Francis dal tomuto ostrovu znovu povstat z vod. A věru, co nám o tom ostrově praví, odpovídá našim dohadům: Tak tomu opravdu muselo být. Je to asi úplně jiný ostrov než ten, o němž psal Thomas More, ale přesto je tentýž. Oba tito muži mi potvrzují existenci skutečnosti, která není jen smyšlená nebo vyfabulovaná, ale jednou musila být doopravdy a také doopravdy opět jednou bude. Táži se často sama sebe, proč neustále slyšíme různá proroctví jen o konci světa. Křesťanstvo nyní přímo překypuje očekáváním nastávajícího skonání časů. Ale mě to nikdy nepřesvědčovalo ani neděsilo. V přírodě je zánik na denním pořádku, aniž by se to dotklo země v její podstatě. A beze stopy mohou zaniknout i celé říše a kultury.Když vidím létavici, pomyslím si, že právě jedna hvězda skonala v moři noci, jako se kdysi Atlantida utopila ve vodách, ale vesmír si jejího zánik ani nepovšimnul. A možná ani nezanikla, jen se proměnila. Tak jako to dobré v nás je kouskem Atlantidy, která se do nás vstřebala.A kdykoli slyším o Kameni mudrců, také si pod ním představuji nějaký kousek Atlantidy, který se někde vynořil z hlubin. Mnohé z toho, co jsem se dočetla v New Atlantis, mi přišlo důvěrně známé. Připomíná mi to rosikruciánské spisy, o nichž jsme velmi mnoho hovořili v Heidelberku. Jako by Bacon sám byl jedním z nich; ovšem jméno jejich řádu - na rozdíl od Komenského, který tak ve svém Labyrintu činí - nikde nezmiňuje. Ale když Bacon mluví o zřízení onoho "Šalamounova domu", jenž co dvanáct let vysílá učence do celého světa, aby shromáždili nejnovější poznatky a v tichosti působili ve vzdálených zemích, musím přitakat: sama jsem s takovými lidmi již hovořila. A když čtu o účelu onoho "Šalamounova domu", totiž "poznání příčin a pohnutek, jakož i skrytých sil v přírodě a rozšíření lidského panství nad nimi až po samé hranice možného", zdá se mi, že slyším Giordana Bruna. Alespoň tedy co se týče jeho první poloviny. Z té druhé je mi trochu úzko. Obyvatelům Nové Atlantidy nebo ostrova Bensame snad to může být ku prospěchu, ale u lidí, kteří nejsou občany tohoto ostrovního státu - kterých je většina, jakkoli to nejsou všichni - může " rozšíření lidské vlády až po samé hranice možného"vést přímo ke katastrofě. Naštěstí k němu Bacon ani nenaznačil cestu. Jistě to ani nebylo jeho úmyslem. Ale jakmile člověk něco napíše do knihy, již není pánem vyřčeného. A tak mohu jenom doufat, že se i o žijících lidech bude moci říkat : "Šťastný národ Bensalemský"!

předchozí část:  andresius.pise.cz/509-dopis-344-345-mansfeldova-smrt.html

následující část:andresius.pise.cz/511-epitaf-hornorakouskym-sedlakum-dopis-349-350.html