Dopis 297 - 298 + Novina o Boucquoiově konci

297. dopis
Jiří Erasmus Tschernembl, Norimberk
Zuzaně Tschernemblové ve Schwertbergu

2.července

Má milá ženo, svěřuji tě do Boží ochrany doufaje, že můžeš nerušeně přebývat v našem domě a že tě tato zpráva, již posílám po důvěryhodném člověku, zastihne. Unikl jsem šťastně z Čech. V Norimberku nebudu sice moci zůstat dlouho, neboť nikde si není člověk jist před císařovými špicly a před jeho pomstychtivým ramenem. Jsem tu pod jménem Windeck, podle našeho malého statku, ale takové inkognito je jen slabá ochrana. Jsem zcela bez peněz, nemám nic, než co mám na sobě a Norimberk je kupecké město. Doufám tedy v úkryt ve Württembersku, Očekávám nyní zprávu od probošta Johanna Valentina Andreae z Calwu, jenž mě přijme k sobě. Je to tam sice ještě pěkný kus nebezpečné cesty, ale doufám, že tam mé putování na čas skončí.Prosím tě co nejnaléhavěji , abys za mnou přijela, jakmile se dostatečně vybavím a dostanu se do snesitelných poměrů. Sžírá mě starost o tebe. A ani ty nemůžeš bez nebezpečí zůstat v našem milovaném Schwertbergu, pokud tě vůbec odtud ještě nevyhnali. Vezmi s sebou i naší dceru barbaru – pomyšlení, že by zůstala bez ochrany v nepřátelské zemi, je více, než mohu snést. Neboť naše krásná země se stala zemí nepřátelskou. Helfried se musí postarat o to, co se dá zachránit z otcovského dědictví. Jemu osobně jistě nebudou dávat nic za vinu. Ach, jaké je hrozné, vše co se děje v Čechách! A není jen o útlak svědomí, když se stále bezohledněji prosazuje rekatolizace. Celý národ je drancován, nejinak nežli kdyby jej prodali do otroctví. Byly vyvlastněny více než tři čtvrtiny veškeré půdy. Tomu, kdo se dal na útěk ještě dříve a svou zemi prodal, zaplatili špatnou mincí a ještě s ním usmlouvali šejdířskou částku. Byla ustanovena konfiskační komise, jež zabavuje vše nekatolické. Císař zabavuje majetky, aby jimi platil vojsko. Církev si s bezmeznou chtivostí vybírá ty nejtučnější statky. a je bezectné, jak se jistí čeští pánové obohacují na účet svých bývalých stavovských kolegů. Nejhůře si vede Albrecht z Valdštejna, Žerotínův zeť. Už před léty se stal papežencem kvůli vojenské kariéře v císařských službách. Svou bezohlednost prokázal v Olomoucké loupeži, která byla i samotnému císaři příliš velkým soustem. Nyní chce zaplatit za své zásluhy a nezná při tom konce ni míry. A co se nyní děje v Čechách, může být zítra i zemích nad Enží. Kdo se nepoddá císaři, což já nikdy neudělám, bude psancem. Císař se i tady zahojí a navíc tu také mocně do své kapsy hospodaří Bavoři. Rakousko asi nebude oloupeno tak okatě a brutálně, ale kdo se jednou postavil proti císaři, jistě to velmi pocítí. Nevěř tedy nikomu,kdo se tě hledí uchlácholit. Vezmou nám vše. Nevím, čím jsme si zasloužili takové neštěstí. Což jsme nechtěli jen to nejlepší, a to ne pro nás osobně,ale pro náš národ i pro Boha? Jestliže nás však Bůh takto trestá, musí mít k tomu důvod. Nevíme, zda se zítra neobrátí v požehnání, co nás nyní tíží.Víme, že jsme lidé omylní. Třeba jsme zanedbali něco, zač nyní musíme pykat. Prosím, přijeď co nejdříve, musíme ty strasti nést společně.

Pravidelné týdenní noviny
Žalostný konec polního maršála a generalissima Charlese Bonaventury hraběte Boucquoie de Longueval

Slávou pokrytý hrdina českého tažení si prý , jak se proslýchá, nepřál nic toužebněji, nežli ukončit svou vojenskou dráhu a požádat ve Vídni, kde ho císař přijal se slavnostním holdem, o propuštění. Rozhlásil, že se ve svých padesáti letech cítí příliš starý na drsné vojenské řemeslo a argumentoval i ranou, již utrpěl v českém tažení. Ale císař něco takového nehodlal připustit. Vytkl mu, že mu citelně schází zkušení vojevůdci, zvláště poté, co hrabě Dampierre položil svůj život a že konec války je ještě v nedohlednu. A že každého občas navštěvují takové rozmary utéci od svých povinností, i on jako císař takové mívá. Ale nakonec prý vždy stejně zvítězí pocit odpovědnosti a vůle Boží. Když však Boucquoi zůstal neoblomný, dal mu císař za úkol aspoň ještě potlačit uherský odboj a poté prý ho milostivě propustí. Boucquoi se s tím tedy smířil a vytáhl do pole. Ale když obléhal Nové Zámky na Žitném ostrově pevnost Nové Zámky, byl při průzkumné jízdě přepaden výpadem obléhaných. Říká se, že v tom byla i zrada. Boucquoi se podle svých sil bránil přesile, jež ho i s jeho sporým průvodem obklíčila, potom jej však přimáčkl k zemi jeho zhroucený kůň. Vůdce Uhrů na něj zavolal, aby prosil o milost, avšak Boucquoi opáčil, že se pohanské sebrance nevzdá. Tak ho dorazili. Císařští kyrysníci spěchající Boucquoiovi na pomoc už mohli zachránit jen jeho tělo. To převezli do Vídně a pochovali ve slavném rekviem u Františkánů. Císaře z toho popadl veliký smutek. Avšak jeho protivníci v tom vidí trestající prst boží a připomínají ono biblické slovo, podle nějž každý, kdo sahá po meči, mečem zahyne.

298. dopis
Jan Ámos Komenský – na útěku
Johannu Valentinu Andreae v Calwu

v srpnu

Drahý a ctěný příteli, vše v Evropě se kácí, láme, padá a hroutí, chýlí se k očividnému pádu. Pokud jste v Calwu toho mínění, že vás takový osud zatím nepotkal ani nepotká, mýlíte se. Což neslyšíte onen skřípot a dunění v hlubinách země? Ve svých spisech jste se vydal na velká tažení ducha a vyslal jste do bitev množství břitkých slov. Z plného srdce jsem se zúčastnil vašeho růžového křížového tažení a také vyslal do boje nejeden udatný houfec. Teď se ale bojují jiné bitvy. Nerozuměl jsem Vám vždy, ale byl jste to právě Vy a nikdo jiný, kdo mi nebývalou měrou pomohl k pochopení. Děkuji Vám za to. Jedna věc je, jak lidé smýšlejí a v co věří. Avšak jak vskutku žijí, je věc druhá. Nezkusí každý, nakolik obstojí jeho myšlení před životem. Jak mnozí se vyhýbají zkoušce, nakolik si jejich víra a jednání vzájemně odpovídají. Je jistě dobré a snad i nezbytné, uvažovat o tom, co chceme být. Ale tolikerý člověk vyplnil již celý svůj život dobrými předsevzetími, aniž by jedno jediné z nich uskutečnil – a přesto se považuje za dobrého člověka. A přitom je vlastně druhořadé, co chceme. Rozhoduje a neodvolatelně platí to, čím jsme v okamžiku, jenž nás donutí k pravdě. Každý by měl něco takového prožít a vyvodit z toho, že skutečnými budou propříště jen takové okamžiky; ostatní se nepočítají.

Těžké starosti nás soužily od samého počátku české války. Čeští bratři nechtěli sáhnout ke zbraním, i když byly namířeny proti těm, kdo je nejzarputileji pronásledují – proti habsburským vládcům a římské církvi. Byli bychom spíše dali přednost vyrovnat se s těmi, kdo tvrdí, že Kristus věnoval svou lásku pouze jim, v křesťanské lásce. Věřili jsme, že stojíme Kristu blíže, nežli ti, co se ohánějí jeho jménem. Se smutkem jsem naslouchali zprávám o bitvě na Bílé hoře, ježto nás každá zpráva o bitvě naplňuje smutkem. S děsem a hrůzou jsme zvěděli o strašlivém krvavém soudu pražském, protože nás děsí každé násilí a krutost. ale o tom všem jsme jenom slyšeli nebo četli a dále žili ve svých idylických občinách zatím bezprostředně neohroženi. To je pak lehké jevit se a zůstávat sebejistý. A velmi lehko pak také přijde na to samospravedlivě posuzovat cesty tohoto světa. Ale tomu je teď u mne konec a jsem vděčný za to, že mohu sdílet osud nesčetných bratří a sester.

Bylo to jen pár týdnů po oné osudové bitvě před branami Prahy. Tehdy stanul na mém prahu ve Fulneku Mikuláš Drabík, můj dávný, o pět let starší přítel z přerovské bratrské školy, s nímž jsme si vždy dobře rozuměli. Za ruku vedl svou ženu, jež nesla v náručí dítě. Třásli se a vypadali tak zbědovaní a rozedraní, že jsem vykřikl úděsem. Drabík byl představeným bratrského sboru v Meziříčí, odkud uprchl a prosil o přístřeší, jež jsem mu s radostí poskytl. Co však nám Mikuláš vyprávěl o Meziříčí nám zmrazilo krev v žilách. Neapoltitánští žoldnéři srovnali toto kvetoucí město se zemí, poté co uloupili vše co, mělo jakoukoli cenu a lidi všemožně mořili a ubíjeli. Mikuláš u nás nechtěl přetrvat dlouho, ale jak se jen se svými poněkud zotavil, chtěl jít dál. Nevěřil, že bude Fulnek ušetřen osudového neštěstí, jež přepadlo Meziříčí.

Pak přišla noc, kdy nás probudil jeden mládenec, odvedl do lesa a tam ukryl v uhlířské chatrči. Byl to náš strážný anděl, neboť příštího rána vtrhli Neapolitáni do Fulneku, prošťárali do posledního koutku každý dům a jako zajatce odvedli s sebou všechny, od nichž mohli očekávat nějaké výkupné, zavraždili ty, kdo se stavěli na odpor, zmasakrovali děti, které je rušily svým křikem, zhanobili ženy a místo nepodpálili jen proto, že se tam na několik týdnů ubytovali. Jednoho dne sem přitáhl mocný houfec markraběte Krnovského, který vede nadále válku s císařem na vlastní pěst. Slezané město obklíčili a pobili Neapolitánce do posledního muže.

Ale já neměl žádné zadostiučinění z toho, že ta zločinecká tlupa dostala, co jí patřilo. Násilí následovalo po násilí a tak to bude donekonečna. Mohli jsme se vrátit domů, ale Slezané brzy zase odtáhli a my se museli připravit na další trest, který nebude rozlišovat mezi vinným a nevinným. Bratří na mne naléhali, abych utekl, vždyť na mne byl navíc vydán zatykač, ale což jsem mohl vystavit svou ženu, jež nosí pod srdcem dítě a malého synáčka všem nepředvídaným a nejistým klopotám dlouhé cesty bez cíle? Bratří mě ujišťovali, že se budou o mé drahé starat jako o vlastní a zapřísahali mě, abych si zachránil život, jinak že budu pro svou rodinu stejně ztracen. Musel jsem se tedy vyrovnat s odloučením, jež mi lámalo srdce. sbalil jsem do koženého vaku svůj nejcennější poklad po mých drahých, své spisy a vytratil se jako zloděj do noci.

Teď jsem na vlastní kůži zakusil, proč lidé neustále křičí k Bohu, jak to že dopouští všechno neštěstí a takovou nepředstavitelnou hrůzu Což jsem nenapsal: "Bůh je samostatná bytost, všeobjímající. Jím stvořený svět se vším, co obsahuje, závisí zcela a jen na Bohu, jako viditelný strom vyrůstající z neviditelných kořenů věčného božství."? Mám nyní popřít, co jsem poznal, protože zuří bouře v povětří a ve větvoví stromu, rve mu listy a ulamuje větve? Ne. Tento strom bude stát na věky, neboť Bůh vytvořil jen jeden svět, neboť sám je Jediný. A ten strom se znovu zazelená jako z popela spálených domů vždy povstává nový život. Tento svět je labyrint a já se chystám nalézt z něj východ a jsem připraven na dlouhou pouť.

Předchozí část:                    andresius.pise.cz/482-dopis-295-296-novina-o-staromestske-exekuci.html

Následující část:                  andresius.pise.cz/484-dopis-299-301.html