Andresius | Dopis 295 - 296,Novina o Staroměstské exekuci

295. dopis
Ludwig Camerarius, Den Haag
Ernstu von Mannsfeld ve Špýru

v červnu

Drahý pane polní maršálku, milý hrabě
Gratuluji Vám k vašemu umu, s jakým jste císařským i bavorům vytřel zrak. Král ovšem nikdy nepochyboval o vaší věrnosti. Na dvoře byli všichni klidní, i když jste Bavorům vydal Weidhausenské šance, i když jste za spoustu zlata vstoupil do jejich služeb. Tím větší údiv zavládl nad vaší zchytralostí a fortelem, s nimiž jste své vojsko, jež se již nemohlo déle držet v Plzni, provedl skrze Horní Falc a dovedl až k Rýnu, a to bez obtěžování Bavory, z nichž jste si udělal blázny. Je pro nás jen o to větší zadostiučinění, že mnozí vojáci Unie, kteří hanebně zanechali v bídě mého krále, nyní pospíchají pod vaše zástavy.
Neocenitelnou službu jste také prokázal králi i mně osobně, když jste zachytil tajného vídeňského kurýra na jeho cestě do Bruselu a poslal jste mi dokumenty, jež vezl. Nedokážete si představit mé zoufalství, když jsem za spěšného odjezdu z Prahy musel tam zanechat mnoho důležité korespondence, mezi jinými i dopisy od knížete z Anhaltu za posledních deset či patnáct let. Mnichovští advokáti je rozebrali a vyšlo jim z nich dlouho připravované spiknutí falckého rodu proti habsburské císařské moci, a jím byl následně odůvodněn Ferdinandův acht i nároky vévody Maxmiliána na falckou kurfiřtskou hodnost. Tyto spisy nám uškodily možná více než prohraná bitva na Bílé Hoře. Musel jsem se obávat, že proto upadnu u krále v nemilost.
Z dokumentů, které nyní máme v rukou, ovšem nepochybně vyplývá, že císař přislíbil bavorskému vévodovi kurfiřtskou hodnost dlouho předtím, nežli bylo z vybraných a jednostranně interpretovaných částí korespondence možno získat důkaz pro falcké spiknutí proti rodu císařovu. Bez tohoto protiprávního příslibu by pravděpodobně vůbec nebylo došlo k bitvě na Bílé Hoře, nebo by aspoň nebyla měla takový katastrofální výsledek. Nyní se snaží císař dopisem, který měl jít přes Brusel do Madridu získat následný souhlas španělského krále s přenesením kurfiřtské hodnosti na Bavory, když ve Falci leží španělské vojsko. Dovolává se dokonce souhlasu mladého krále Filipa, poněvadž se Bavorům zaručil svou ctí. O tom, že také Bavorům zastavil Horní Rakousy, a z této jeho dědičné země se stáhnou, až jim za ni poskytne náhradu, nepíše. Jistě mi nyní nebude zatěžko doložit těmito dokumenty, že se habsburkové spolu se Španěly spikli proti Říši s cílem úplného vyhlazení protestantů. A poněvadž se císař také výslovně odvolává na poselství nového papeže, můžeme ozřejmit, že toto spiknutí existuje již dlouho a dopisy knížete z Anhaltu jsou pochopitelné jakožto reakce na ně.
Kníže z Anhaltu k tomu bohužel mlčí. On, jenž prakticky po desetiletí určoval politiku falckého kurfiřtství, se odebral do Dánska nebo Švédska a nechce o ničem více slyšet. Jeho syn, jenž se před Prahou udatně bil, prý už dokonce požádal císaře o milost, pro sebe i pro svého otce. Je to jeden z těch smutných jevů, jichž se v případě nouze dopouštějí králové, na jejichž výsluní se rádi vyhříváme. Něco podobného je také ona truchlohra, kterou předvedla knížata Unie a kterou jste zažil na vlastní kůži. Nechali se zastrašit fingovaným Spinolovým útokem. On však mezitím vytáhl do Nizozemí a již se zmocnil Jülichu. Svému slovu dostál pouze markrabě z BAden-Durlachu a chce se postavit císařským, ligistickým či bavorským vojskům. Měl byste se s ním spojit.
9. dubna vypršelo příměří mezi Španělskem a Generálními státy. Španělsko bude pokračovat ve válce. Po delším bloudění se nyní Český král s královnou usadili v Haagu, kde byli přijati s veškerými poctami, jaké přísluší suverénním panovníkům. 27.dubna podepsal král Fridrich s místodržitelem Mořicem Oranžským smlouvu o holandské podpoře při znovudobytí Falce. Královna mezitím porodila synka, kterého pokřtili jménem Mořic, aby vyjádřili spojenectví falckého rodu s rodem Oranžským. I dánský král přislíbil králi Fridrichovi svoji pomoc. Se švédským králem je falcký rod spřízněn díky sňatku braniborské princezny. Mladý kníže Kristián Brunšvický se zde vrhl k nohám královny Alžběty a zasvětil svůj život její službě. Anglický král vyslal na Rýn pomocný pluk a zvýšil finanční pomoc. A i ve Francii si jistě brzy začnou dělat hlavu z hrozící spojené španělsko-habsburské moci. Je však třeba zabránit tomu, aby se bavorský vévoda zahnízdil na Rýnu, kde by pak společně se svým bratrem, kolínským arcibiskupem a s pásem církevních držav od Trevíru po Mohuč vytvořil sílu, ketrá by se mohla opřít i císaři Ferdinandovi, kdyby si zajistila pomoc Francie. Vévoda Maxmilián je veden pouze vlastní ctižádostí a spor mezi ním a císařem, jenž sleduje své vlastní mocenské cíle, je nutno pilně rozdmýchávat.
Vidíte, že jsme svoji spravedlivou věc ještě nevzdali - to by král nikdy neučinil -a můžeme počítat s věrností a silnými spojenci. A k nim patříte v první řadě Vy.—

296. dopis
Robert Fludd, Londýn
Salomonu de Caus v Paříži

v červnu

Drahý Salomone, nekonečně je mi líto, že jsi musil opustit Heidelberk, úplně ale chápu tvé důvody. Jestliže se ani český král neodváží přijet do své bývalé kurfiřtské rezidence, není možno požadovat od jeho zahradního stavitele, že bude i nadále instalovat vodní hříčky tam, kde se záhy mohou rozeřvat hrdla kanónů. Byla by škoda, kdyby zaniklo vše, co jsi vytvořil, zvláště když s tvým nádherným dílem bude zničeno i mnohé další. Na Heidelberském dvoře se spájela alžbětinská nádhera s francouzským espritem, německá svědomitost s holandskou charakterností, suverénní síla myšlenky s uvolněnou velkorysostí jednání. Pravděpodobně v Německu již nic podobného nikdy nevznikne. Uchvátila nás myšlenka, přesadit tento kulturní výkvět do Čech. Ale nikdy jsme si nemysleli, že pro Prahu ztratíme Heidelberk. Snad duch, jenž zde vládl, zůstane živý, nebude však mít žádný stálý domov. V bouřlivé době není zapotřebí přístřeší jen tělu, ale také ideje se musí někde skrýt. Potřebují klid, mír, pohodu, přátelské setkávání aby mohly zrát. Kdo se musí strachovat o holý život, nedohlédne dále, nežli na příští den. V Heidelberku začali myslet na příští století dopředu. Budou v tom pokračovat v Paříži? Tam jistě tvé umění ocení, jakkoli zůstane prostou dekorací, bez hlubšího významu.
V této pohnuté době se hlásí noviny i z Anglie. Francis Bacon byl zbaven moci a jen o vlas unikl uvěznění v Toweru. Král Jakub popudil svojí svéhlavou vládou proti sobě parlament. Po určitou dobu se zdálo, že na sudu s prachem, jímž chtěli kdysi vyhodit do vzduchu parlament, nyní sedí sám král. Aby uhasil zapálený doutnák, musil král obětovat lorda kancléře. Baconovi vyčítali úplatnost. Král sice bručel, že kdyby měl zavřít každého, kdo bere úplatky, brzy by nikdo z jeho poddaných nebyl na svobodě. Konečně i sám král se nechal při mnohých svých rozhodnutích vést velkorysými dary. Ale quod licet Iovi, non licet bovi. Bacon, jenž si svými nafoukanými a arogantními způsoby nadělal nejen závistivce, ale i mnoho nepřátel, neměl takto odhalit své slabiny. Ale někdy jsou i nejdůvtipnější lidé zasaženi slepotou. Horní sněmovna odsoudila Bacona ke čtyřiceti tisícům liber pokuty, což je suma, jež dalece převyšuje, co si dohromady Bacon shrábnul mimo, a k vězení v Toweru podle králova uvážení. Navíc bylo Baconovi zakázáno kdykoli v budoucnu zastávat veřejný úřad, účastnit se zasedání parlamentu, nebo pouze vstoupit do soudní síně. Tento drakonický trest byl však zmírněn tím, že král zaplatil pokutu ze své kapsy a Bacona propustil z Toweru po čtyřech dnech. Anglie se ovšem připravila o svého nejschopnějšího státníka.
Bacon se uchýlil do Gorthambury, kde bude nyní muset vést významně prostší život. Přijímá to však vyrovnaně. Zažertoval, že to prý prospívá filosofii. Té se chce nyní věnovat v prvé řadě. Snad se i tato rána obrátí v jeho prospěch. Takových mnohostranných talentů jako Bacon je nakonec pro službu státu, jež není ničím jiným nežli službou panovníkům, škoda. Osud musí často člověka dotlačit k jeho pravému poslání. Doufejme , že tomu s Francisem Baconem bude tak. A snad to bude platit i pro českého krále.—

Druhé noviny
Krvavý soud a podívaná v Praze

Nedalo se to čekat: Prokurátor Frühwein se chopil příležitosti a vrhl se z okna Bílé věže. Na následky pádu zemřel, což bylo jistě to, co si Frühwein přál, neboť svou smrtí uklouzl soudcům. Ti pak poslali kata, jenž sebral mrtvolu do pytle, naložil na káru a odvezl na Bílou horu. Tam mu usekl hlavu a pravou ruku a tělo rozčtvrtil. Každá ze čtvrtí byla na železné tyči zavěšena na jednu z městských bran, hlava a ruka byly přibity na budovu soudu na Koňském trhu v Praze. Tak poznali i ostatní, co je čeká zaživa.
Nyní již nebylo na co čekat a spravedlnosti byl zjednán průchod i v Innsbrucku. Svobodný pán von Teuffenbach, starý a tlustý, byl na popraviště donesen na židli. Tam měl k zevlujícímu davu poučnou řeč, jíž však nikdo nerozuměl, neboť mušketýři pilně duli do svých trub. Musel zůstat sedět v křesle, když mu kat stínal hlavu.
21. červen byl určen za den exekuce v Praze. Městské brány byly zavřeny, ulicemi projížděly oddíly po šesti až devíti kyrysnících. Od radnice přitáhly na Staroměstský ryňk tři praporce pěších a dvě kornety jízdy. Lůza byla vytlačena dozadu a držena v šachu mušketýry. Přesto měla po čertech dobrý výhled na vysoké a široké pódium potažené černým suknem. Vedle ní byla zhotovena nádherná tribuna, z níž přihlížel divadlu císařský místodržící Karel z LIchtenštejna se svým průvodem.
Jako první oběť vstoupil na theatrum hrabě Šlik, jehož císaři vydali saský kurfiřt a bavorský vévoda. Důstojné a odhodlané chování hraběte dodalo odvahy jeho spoluvězňům. Na všechny totiž po vynesení rozsudku smrti naléhali v jejich kobkách Jezuité, aby se zřekli své víry a vrátili se do lůna samospasitelné katolické církve. Ale zůstali pevní a odolali možnosti konverze. Nejdéle se Jezuité naseděli u rektora Pražské university Jana Jesenského, neboli doktora Jessenia, jenž se těšil všeobecné úctě. Ale on jejich fanatickou horlivostí pohrdl.
Pražský kat Jan Mydlář znal své řemeslo. Za čtyři hodiny sťal hlavu čtyřiadvaceti osobám; použil přitom čtyři meče a ani jednou nechybil. Dva další provinilce oběsil na šibenici před radnicí, třetího na šibenici před soudem. Doktoru Jeseniovi, předtím než ho sťal, vytrhl kleštěmi jazyk; poté byl rektor rozčtvrcen a každá z čtvrtí byla vystavena na čtyřech koncích města. Dvanáct hlav a dvanáct rukou nabodli na věčnou upomínku na pražskou mosteckou věž.
Někteří před smrtí vykřikovali obvinění a kletby proti císaři, ale bubny jejich hlas přehlušily. Místodržící se obával, že to povede k povstání obyvatelstva, ale Pražané zachovali klid. Bylo mnoho naříkání a pláče, ale město bylo jako ochromené. Šířily se zprávy, že císař strávil bezesnou noc, než podepsal rozsudky smrti. Ale s císařem nikdo soucit necítil. Což si na sebe nevztáhl biblický verš: "Rozdrtíš je železnou holí, jako hrnce je roztříštíš?!"
A to císař učinil. Kdyby však bylo zůstalo u oněch sedmadvaceti vůdců povstání, nad jejichž popravou se rozhořčil celý nekatolický svět, byl by český národ snad ještě nalezl svůj pokoj. Ale lid cítil, že je odsouzen spolu s nimi. Nepřišili všichni o život, protože císař potřebuje národy, aby je mohl využívat. Ale ztratili poslední stopu důvěry, ztratili svá zboží a majetky, své svědomí i veškerou vyhlídku na svobodu. A také vlast, z níž tisíce a tisíce utíkali a nebo se o útěch aspoň pokusili.
Tomu ale chce císař zabránit. Za prvé zakázal utečencům brát s sebou více, nežli mohou sami odnést. Nadto uzavřel hranice a nařídil utečence stíhat. Saskému kurfiřtu dal vyřídit, aby uprchlíkům odebral majetek a navrátil ho císaři, jemuž po právu náleží. To saský kurfiřt opravdu udělal, uloupený majetek si však podržel, pokud se o to již dříve nepostarali purkmistři v saských městech. Čechové se stali psanci, aniž by to byl kdo veřejně vyhlásil. 

Předchozí část:                  andresius.pise.cz/...

Následující část:               andresius.pise.cz/...