Dopis 119-120

Jasnosti!

Dalo se jistě očekávat, že císař vyhlásí nad Donauwörthem říšský acht. Hodilo se mu to velice jako dáreček z lásky novému papežskému nunciovi Kajetánovi. Mohl se tak ukázat jako energický ochránce katolické víry poté co Svatého Otce tolik zarmoutila jeho ústupnost vůči Uhrům a paktování se s Turky. Ve skutečnosti se ho ten incident vůbec nemohl dotknout a celou věc by nejraději s opovržením pominul. Co ve mně ovšem budí starost, je pověření, jehož se dostalo vévodovi bavorskému, aby v Donauwörthu zjednal pořádek. Městská rada proto už požádala o ochranu protestantská knížata a vyzvala je k pomoci. Hodí se tak velice, že císař svolal na počátek příštího roku sněm do Řezna. Tam se věc jistě dostane na přetřes. A protože budou jistě i důležitější věci k projednání, měla by se tam celá záležitost snadno  vyřídit. Císaři velmi na tomto sněmu záleží a k jeho přípravě vyvíjí zcela nezvyklou energii. Velké místo má mít na sněmu pomoc proti Turkům a tak lze soudit, že císaři nepůjde jen o oněch 200 000 dukátů, kterými byl mír zaplacen, ale také o nové vyzbrojení, protože buď na mír nespoléhá anebo ho nechce dlouho dodržovat. Zdá se též, že císař plánuje udeřit na svého bratra Matyáše a to nás staví do těžké situace. Matyáš teď tak jako tak získá uherskou korunu a protestantům je navíc nakloněn. Dokonce i biskup Khlesl, jenž dává hlasitě najevo své pohrdání stavy, jakkoli bez skrupulí násilně rekatolizoval celé Dolní Rakousy, teď najednou hude mnohem smířlivější notu. Vše to vypadá nesmírně krásně, kdyby to však nebylo od počátku do konce vylhané.

Odříká se víry a směřuje k moci, to je čím dál zřejmější. Svědomí ať mlčí, když je na obzoru výhoda. Žerotín sází na Matyáše vše. Přinese mu k nohám Moravu, pokud obdrží stejné přísliby jako Uhři. Pan Budovec z Budova za Čechy a já za Horní Rakousy však skládáme svou naději v císaře, protože soudíme, že zvítězí. Císaře jsem před několika týdny v Praze sice neviděl osobně, mohl jsem však obdivovat jeho bustu, kterou vytvořil jeden z jeho umělců, jistý Holanďan, Adrian de Vries. Ještě nikdy na mě nezapůsobila císařova hlava tak majestátně. Při krátkých audiencích, jež císař udílí, si ho člověk tak dobře neprohlédne. Umělec mu v žádném případě nelichotí  a jeho rysy nezkrášluje. Přesto však z bronzu vyzařuje s ohromnou živostí ona lidmi pohrdající část jeho bytosti, jež zhusta působí u lidí strach. Uvědomil jsem si, že tomuto vládci se musí hnusit všednost, neboť jeho duch se pohybuje v oblastech, v nichž země není víc než zrnko prachu. Zkouším dát za pravdu Žerotínovi, který se drží raději ctižádostivého Matyáše, ale přesto nedokáži uniknout kouzlu, jímž mě poutá císařova osobnost. Tato bronzová hlava z ruky umělcovy ke mně mluví o tragické velikosti, o přímosti a citlivosti o vášnivé přemrštěnosti i o rezignaci a to opravdu věrně.

Bylo by velice potřeba, aby protestantská knížata zaujala na sněmu pevný a rozhodný postoj. Proto mě ovšem trápí návštěva saského kurfiřta, kterého císař pozval do Prahy. Přijal jej velmi mile, marnotratně jej hostil a osobně mu věnoval více času, než věnuje  všem vyslancům a hodnostářům ostatních států za celý rok. Dokonce svolil aby výřečný kazatel Polykarp Leister zvěstoval Lutherovu víru v síních hradčanského paláce. To rozhněvalo velice kapucínského pátera Vavřince z Brindisi, který se právě v Praze zdržoval, takže proti tomu vášnivě protestoval. Ale císař se o to vůbec nestaral, ba dokonce nechal Leistera kázat i ve městě, kde se k němu seběhlo mnoho lidí. Při večeři na rozloučenou, která proběhla v uvolněné náladě, se dal Rudolf slyšet, že "Luther udělal z římské víry víru německou.” a že v tom je jeho síla i slabina zároveň. A se smíchem k tomu dodal, že by se stal určitě luteránem, kdyby měl vládnout v nějaké německé říši. To slyšel Sas určitě rád. Já se ovšem ptám, co by dokázalo císaře přimět, aby se stal kalvinistou? -

120. dopis

Nejjasnější kníže, můj skvělý milovaný otče! Doufám, že se Vám vede opět docela dobře. I já se mám dobře a měl jsem pěknou cestu. Jen jsem dorazil do Sedanu, byla tady bitva. A viděl jsem krále. Je to krásný muž. Se smíchem mě pohladil po vlasech. I strýc se usmál - poprvé za několik týdnů. Vždy jsem ho viděl jen  vážného a ustaraného. V rodině de Bouillon se o králi nemluví dobře. Zradil prý naši víru, prozradil mi vévoda, a proto mu nechce již sloužit. Ale pak přišel král s velkým vojskem. Ale já neměl vůbec strach. Mohl jsem se dívat z věže zámku. Pán z Donína mi všechno vysvětloval. Vypadalo to jako na přehlídce. Ale pak spustily kanóny. To jsem se vylekal. Ti krásní ubozí koníčci. Bitva se mi vůbec nelíbí. Všechno se při ní pomíchá. |A pak se sekají a bodají až se ubodají k smrti. Až k nám jsme slyšeli ten křik. To jsem musel plakat. Nejvíce mi bylo líto koní, které se v krvi převalovaly na zemi. Vždyť za to nemohly. Pán z Donína mě napomínal, že kdybych byl velký, musel bych dokázat vést vojsko do boje. Ale já nechci. Král je velmi milý člověk a vévodovi nijak neublížil. Nikomu v Sedanu neublížili. Král řekl, že všichni jsou dobří Francouzi. Zvony vyzváněly, když byl král se svým průvodem na zámku vévodovým hostem. Vyběhl jsem do zahrady. Tam bylo stále slyšet ty hrozné zvuky, jež vyrážely koně, protože nemohly umřít. Zacpal jsem si uši. Pak jsem běžel zpátky do slavnostní síně, protlačil jsem se ke králi a docela nahlas jsem mu řekl, že už nesmí zastřelit žádné koně ani jim způsobit bolest. Zlobíš, se na mě, tati? Strýc se velmi rozzlobil. Král se však zasmál a slíbil mi, že dá čaroději ulít takové koule, které koním neublíží, jenom usnou. Ale já se krále zeptal, jestli se pak také probudí a radostně zařehtají. A král mi slíbil i to. Jo to dobrý člověk. Kdybych nechtěl být jako ty, chtěl bych být jako on. Máš také čaroděje? Buď tak hodný a obejmi maminku. A já určitě neplakal ze strachu. Ale z muškety už nechci střílet, než dostanu ty čarovné koule od krále.—

předchozí část:                             andresius.pise.cz/360-dopis-118-zprava-o-vynalezu-dalekohledu.html

následující část:                           andresius.pise.cz/362-zprava-o-obsazeni-donauwrthu-dopis-121.html