Anno 1623 - Řezenský říšský sněm + Dopis 310-312

Anno Domini 1623
310. dopis
Francois Garasse, Paříž
Marinu Mersennovi v La Fléche

12.ledna

Důstojný bratře v Duchu, chtěl bych vás co nejnaléhavěji varovat před novým ďábelským sdružením, jež se chystá uvrhnout celou Francii do děsu a hrůz. Nazývají se "Bratři růžového kříže" a dovolili si svůj příchod oznámit v Paříži veřejnými vyhláškami. V takovém lehkověrném a bezstarostném městě ovšem to nechtěli brát vážně. Já Tě však ujišťuji, že od této tajné sekty nám hrozí nesmírné nebezpečí. Pochází z Německa, kde za jejího sekretáře platí jistý Michael Maier. Dozvěděl jsem se o setkání v Lyonu, kde byli bratří poučeni, že existuje 36 neviditelných představených, kteří se rozhodli převzít vládu nad světem. šestice z nich je vždy rozeslána do všech světových stran jakožto noví proroci, aby započali své neblahé dílo. Také v Paříži má nyní prodlévat taková šestice. V Lyonu se bratřím zjevil Satan jako krásně oděný kníže. Museli před ním padnout na zem a odpřisáhnout, že se odvracejí od církve, od jejích obřadů a svátostí i ode všeho křesťanství. V Německu jsou prý hostince, kde zavěšují v lokále růže. Je to na znamení toho, že se tam dostavují tihle ďáblovi pacholci a že vše o čem se tam smluví, musí být drženo v tajnosti. Pokud by se takový zvyk rozšířil i do Francie, musí světské rámě okamžitě zasáhnout s veškerou přísností. Tihle bratříčkové si, když budou objeveni, nezaslouží nic jiného než pověsit a rozčtvrtit. A nebylo by nic pošetilejšího, než považovat je za neškodné snílky! V Malines se nedávno několika z nich podařilo dokázat čarodějnictví, ale uvrhli je jen do žaláře, místo aby je poslali na hranici. a jsou přitom nebezpečnější než čarodějnice. Musíme proto vyzývat k jejich pronásledování, aby se tento mor dále nešířil. Tito bratři působí dojmem učenosti, ba i zbožnosti, ale není to nic než pokrytectví. Ve skutečnosti hodlají zničit náboženství i stát, jenž je ochraňuje. Měl bys také poradit svému druhu ze studií, Cartesiovi, aby se neodkladně odebral do Paříže a co možná často se v ní ukazoval na veřejnosti. Přičítají mu totiž k tíži, že se v Německu s rosikruciány stýkal, a získal dovednost učinit se neviditelným. Popravdě ho mají za jednoho z oněch představených, který neviděn prochází Paříží. Cartesius musí svou tělesnou přítomností prokázat opak, nechce-li být držen za mága a pocítit na sobě přísnou ruku zákona.

311. dopis
Johann Philipp Burckhard, Heidelberg
Danielu Möglinovi v Kostnici

3.februarii

Milý doktore, srdce mi puká, když Vám mám podat zprávu o té nejhorší loupeži, jaká se nám přihodila. Drahocenná a nedostižitelná Bibliotheca palatina byla odvezena do Říma! Už dlouho jsme se obávali, že císař nebo bavorský vévoda sáhnou po tomto největším pokladu našeho města.

Již drahný čas tu pobýval mnichovský dvorní rada dr. Leuker, aby shromáždil podklady pro dějiny Bavor, které má sepsat z příkazu Maxmiliánova. To se ještě dalo odvrátit to nejhorší. Císař nechtěl dále rozdmýchávat nevoli protestantských knížat, tím, že by si přivlastnil úplnou sbírku reformačních spisů. Vévoda se ale nedokázal vzepřít žádosti papežově, když od něho dostal na vedené války značné sumy a doufá že mu ještě poskytne další. Celou pletku zosnoval již před časem papežský nuncius v Bruselu, Guidodi Bagno. Generálovi Tillymu dal vzkázat, že byla Bibliotheca palatina nakradena po katolických klášteřích a proto je ji potřeba vrátit. To byla ale sprostá lež. Vždyť pověst Heidelberské univerzity je neoddělitelně svázána právě s vlastnictvím těchto knih a rukopisů, které jí po staletí kurfiřti štědře dopřávali. Generál Tilly, který o tom neví nic, se obrátil s dotazem na svého zeměpána. A ten mu vzkázal, ať vyhoví papežské žádosti. A tak do Heidelbergu přijel papežský komisař Leone Allacci, skriptor Vatikánské knihovny a okamžitě nařídil balit nenahraditelná díla do beden. Bavorští vojáci ho museli chránit před hněvem obyvatel, kteří si po tolika prožitých potupách nechtěli nechat líbit ještě takovou loupež. Komisař měl tolik na spěch, že dal udělat bedny z lavic v kostele Svatého Ducha, protože nebylo po ruce dost truhlářů a dost dřeva. Generál Tilly vydal jménem bavorského vévody provolání, že je třeba Bibliothecu palatinu uchránit před škodou, již by mohla utrpět v průběhu války, a že v Římě bude uschována nejlépe. A také tam bude stále sloužit vědě. Doopravdy ovšem v Římě hlavně chtějí potlačit veškeré prameny nežádoucího vědění, které odtud dosud každému bohatě prýštilo. Tak vyvezli v silně střeženém průvodu asi padesáti vozů z města asi pět tisíc tisků a tři a půl tisíce rukopisů. Na ulicích stáli lidé a plakali. Cítili, že bylo Heidelberku vyrváno srdce z těla. Papež dobyl velikého vítězství a zničil centrum duchovního odporu v Německu. Nepřinese mu to ale požehnání. Duch se nedá ze světa odstranit násilím. Jen se tím mocněji proti němu pozdvihne.—

Říšské noviny
Sněm knížat v Řezně - konec německé říše

Nyní došlo na to, co všichni čekali, ale jen málo jich si to přálo; čeho se mnozí obávali, ale sotvakdo dokázal posoudit do všech důsledků. Bavorský vévoda Maxmilián obdržel funkci a důstojnost Falckého kurfiřta. Tři měsíce se všichni radili, zatímco císař už o věci dávno rozhodl a musil své slovo dodržet. Ovšem vévoda Maxmilián až do poslední chvilky pochyboval, zda ho skutečně dodrží. Utábořil se na čtyři míle od Řezna a do města vjel teprve poté, co byla heroldy ohlášená nastávající slavnostní ceremonie. Ovšem ještě na začátku slavnosti protestoval osobně Neuburský falckrabě, že jakožto nejbližší příbuzný Fridricha, kdysi to rýnského falckrabího má na kurfiřtský klobouk dávnější a zásadnější právo, avšak marně. Španělský vyslanec, hrabě Oňate, se ostentativně slavnosti nezúčastnil. Císař byl ale ke všemu hluchý. Pro povýšení Maxmiliána do této hodnosti hlasovali jenom dva kurfiřti - Mohučský arcibiskup, který se viditelně v rozpacích škrábal na hlavě, a arcibiskup z Kolína, bratr Bavorského vévody. Ostatní do Řezna vůbec nepřijeli.
A až doposledka vládlo pokrytectví. Bavorský vévoda dostal kurfiřtskou hodnost jen pro svou osobu, nikoli dědičně pro celý svůj rod. O tom se má rozhodnout až později. Arcivévodkyně Isabela mezitím již stihla navrhnout, aby se zasnoubil nejstarší syn vyhnance Fridricha s některou z císařových dcer, aby byl přiveden na vychování do Vídně, aby se stal katolíkem a byl pak uveden zpět do svého právoplatného dědictví. Císař se stavěl, jako by uvažoval o tomto návrhu, vážně se jím však nemíní zabývat. Už dávno totiž ujistil bavorského vévodu, že pro něj zajistí Falc navždy.
Ovšem zcela jistý si Maxmilián svou věcí být nemůže. Při své děkovné řeči se zajíkal a koktal, což se mu až dosud nestalo. Je možné, že byl přemožen svým štěstím, neboť se nalézal u cíle svých dalekosáhlých plánů. Ale přesto bavorský vévoda a novopečený kurfiřt nevypadal příliš šťastně. Měl ve tváři vepsány výčitky svědomí. Jakkoli došla totiž zadostiučinění jeho ctižádost, ve své inteligenci nemohl nezpozorovat, jak i sami přítomní přijali jeho povýšení chladně. A protože má bavorský vévoda hlavu, která je nadána dobrým politickým smyslem, jistě v této své vrcholné chvíli nahlédl, že zemi, kterou získal mečem a papírovým nárokem, bude také musit mečem obhájit proti nároku skutečnému. Má před sebou tedy ještě těžší boj než doposud.
Ovšem ve znamení meče, a v ničem jiném, stojí nyní i budoucnost celé německé Říše. Němci už nemají císaře! Ferdinand II. se zcela vyvázal z tohoto úkolu a z povinností s ním souvisejících. Není již ničím více, nežli císařem Habsburků, který si namlouvá, že může se Svatou římskou říší německého národa nakládat, jak se mu zlíbí. A je představitelem katolicismu, který se nemůže spolehnout jako na spojence dokonce ani na španělského a francouzského krále. A i svým doposud věrným německým protestantským knížatům dal nyní najevo, že se s tímto katolicismem nemohou spojovat. To Německou říší zničí.

Lístek

Má nejmilejší, má jediná!
Prolomím mlčení, které mne již celé dny tíží a tobě jistě působí úzkost. A učiním to takto, i když nás dělí pouze dvě místnosti. Je to všechno tak nesdělitelné! Byli jsme vypovězeni, zbaveni veškerých práv a oklamáni! Co jsem jen učinil, že se na mou hlavu sneslo takové trojí prokletí? Nebo zdaž jsem co zanedbal, že jsem s sebou do svého neštěstí strhl i tebe a naše děti? Nebudu zde bědovat a naříkat, protože dobře vím, že v naší době mnozí zažívají ještě mnohem horší věci. Spíše mě má ubohost k tobě přibližuje a cítím se ti blíže, nežli jak tomu bývalo v dobách lesku a slávy. A také se nesoužím marnými výčitkami. Vždycky jsem totiž jednal tak, jak se to mně i tobě jevilo pro náš lid nejlepší. Nechal jsem se snad svést na scestí špatnými rádci? I kdyby tomu tak bylo, stejně bych je neobviňoval. Vždyť jsem se vždy řídil především radami svého svědomí. Stojím si tedy za svými činy. Stavěl jsem se snad vůči svému úkolu příliš lehkomyslně? To mi přijde pravděpodobnější. Od okamžiku, kdy jsem Tě poprvé spatřil a ty ses na mě usmála, vznášel jsem se v oblacích štěstí. A věřil jsem, že mě toto štěstí nikdy neopustí, a že tedy musí také vše šťastně dopadnout. A jsem vděčný za to, že mi nebylo odňato štěstí naší lásky; to je pro mne významnější než veškeré ostatní nezdary. Jako člověk se s tím mohu spokojit.

Já jsem však kníže a kurfiřt, potomek pradávného rodu, o jehož božském poslání nemám pochybnosti, a mám závazky nejen vůči své královské důstojnosti a vůči právu našich dětí, ale také vůči svému lidu a vůči všem lidem, kteří ve mně složili svou důvěru. Co mám tedy dělat?
Když jsem sáhl po zbraních, vyrazil mi je osud z ruky. Používal jsem je snad nesprávně? A nebo to vůbec nebyly ty správné zbraně? Nikdy jsem nepozvedl zbraň proti císaři Svaté římské říše, ale jen proti habsburskému arcivévodovi, který mi upíral českou korunu, kterou mi nabídl český lid. Toto korunu jsme přijal v zájmu svobody protestantů v Německé říši a v Čechách. Ale jak jsem se napálil! Když se proti mně obrátila veškerá moc Říše, papeže i španělského krále, aby onu svobodu potřela, nechali mě protestanté na holičkách a v hodině nejvyšší nouze mě opustili i Čechové. Tvůj otec nám poskytl pomoc a já to musím chovat v úctě. Ale nyní chce dokonce zasnoubit tvého bratra se španělskou infantkou, jejíž otec je zavilým nepřítelem našeho ochránce, prince Oranžského. Můj berlínský švagr se spokojil s útěšnými slovy. Největší úzkost mám však ze svého bratrance Maxmiliána bavorského. Co jsem tomu člověku udělal? Vzpomínáš si na naši návštěvu u něj v Mnichově S jakou láskou a úctou jsme vzájemně vycházeli? A já mu chtěl poctivě dopomoci k císařské hodnosti! On by byl mohl zajistit Říši mír - a namísto toho ji strhl do války, v níž jedno bezpráví stíhá druhé. A Maxmilián neušetřil ani Heidelberk; snad ani Turci by tam nemohli tak řádit. Odvlekl odtud vše, co jsem měl za cenné. A něco takového mi udělal můj příbuzný! Co tedy mohu čekat od nějakého Ferdinanda?! Nemám pro to slov.
Jak a čím mám nyní bojovat? Hrabě Mansfeld si dává každý svůj krok dláždit dukáty. A tak byl u Prahy, u Wimpfenu i u Höchstu, kde by byl mohl boj rozhodnout, vždy příliš pozdě. Ale jemu vůbec nejde o naši věc, ani o žádnou jinou, jemu záleží jen na válce. Já ale nemohu vést válku pro válku. A také už nehodlám vydat ani haléř na podporu takových zločinů. Co mi tedy zbývá? Blázen Kristián si války užívá jako jednoho jediného velikého dobrodružství. Nám ale nescházejí důležité cíle, abychom se musili bezhlavě vrhat do dobrodružství. Princ Oranžský, který se mnou uzavřel úmluvu, na niž se mohu spolehnout, se musí vší svoji silou bránit španělské veleříši. A Sedmihradský kníže Gábor Bethlen posílá dnes proti císaři svou jízdu, aby s ním hned zítra uzavřel příměří. Takový spojenec, který ostatně z Bílé Hory utekl jako první, je jen na ostudu.
Jsem tedy bezbranný? Camerarius pilně rozesílá posly do celého světa a kuje nové koalice. Velice mi to připomíná počínání knížete z Anhaltu, od něhož jsme si tolik slibovali v době, kdy jsem byl ještě u moci a nikoli v říšské klatbě. Který meč mi vybojuje cestu zpět do Heidelberku nebo do Prahy? A nedopadne nakonec na mou hlavu? Po celé zemi se mi smějí jako "Zimnímu králi". A já začínám snít o nějakém "Zimním království", které bych si sám vydobyl a z něhož by mě již nikdo nikdy nevyhnal.

Lístek

Můj milovaný, králi mého srdce! Jsem šťastná, že jsi nevytáhl do pole. Jsem spokojena, když si ošklivíš meč. Meče jsou na zabíjení. Není nic tak cenného, aby za to stálo zabíjet. Nechci zpět do Heidelberku ani do Prahy, pokud bych se tam měla prodírat skrze kaluže krve. Velkou útěchu shledávám ve starých zápisech, jež s sebou nosím až z Heidelberku. Je v nich psáno: "Tento svět je most. Přejdi jej, ale nestav si na něm příbytek." Prý ten výrok pochází z úst našeho Spasitele, i když v bibli není. A také jsem si tam přečetla toto: "Je pomatenost k smrti, ale je i pomatenost k životu." Raduji se, že jsi na té druhé cestě. A ještě jsem si přečetla: "Ježíš řekl: Blažení jsou osamělí a vyvolení, naleznou království. Poněvadž jsou z něho, vejdou do něho zpět. Jeho učedníci se ho však otázali: V který den přijde království? Ježíš jim odpověděl: Nepřijde, když ho budete vyhlížet. Nebude se říkat: 'Hle zde', nebo 'Hle, tam!' Království je rozptýleno po zemi a lidé je nevidí." To bude tvé "Zimní království" a ty ho spatříš! Řídím se příkladem, který mi dáváš tím, jak vyrovnaně, důstojně a s grácií ses smířil s naším prostým životem. Můžeme zde v s'Gravenhage vést poklidný život ve vyhnanství jako měšťané a dle libosti holdovat svým sklonům.

312. dopis
Jiří Ludvík ze Švarcenberka, Brusel
Janu Oldřichovi z Eggenberka ve Vídni

13.aprilis

Vaše Excelence, nemohu před Vámi skrývat, že Její královská výsost, Isabela, místodržící ve Španělském Nizozemí není spokojena s přechodem kurfiřtské hodnosti na bavorského vévodu Maxmiliána. Španělský vyslanec na Bruselském dvoře, kardinál Bedmar de la Cueva, označil tento krok expressis verbis jako "směšný". Ježto jsou zásnuby prince walesského se španělskou infantkou Marií Annou hotovou věcí a již se blíží, je tento krok útokem na španělský královský dům. I vévoda z Buckinghamu vyjádřil svůj veliký údiv nad "aktem císařské zvůle", jenž ztíží, neřkuli znemožní jakékoli mírové urovnání německého konfliktu. Dalo se rovněž očekávat, že se proti této urážce svého švagra, kdysi kurfiřta Fridricha vysloví i braniborský kurfiřt. Ale nyní se k jeho zavržení připojil i saský kurfiřt, jenž se doposud čítal k věrným císařovým souputníkům a mařil všechny snahy o sjednocení protestantského tábora. Nevím si rady, jakým způsobem mám zde ještě obhajovat císařovy motivy, a proto žádám naléhavě o své odvolání z této mise, jež mne již dlouho zdržuje mimo domov a při níž sotva již mohu čemukoli prospět. Jinak jsem vždy k službám Jeho Veličenstvu.—

předchozí část:               andresius.pise.cz/489-dopis-307-309.html

následující část:             andresius.pise.cz/494-dopis-313-315-tschernemblovo-memorandum.html