Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
8.novembris
Vaší knížecí Jasnosti nejponíženější služebník
spěchám poníženě podat Vám žádanou zprávu, o to více, že si ctihodná a přejasná kněžna matka Luisa Juliana dělá starosti o svého syna, o němž již dlouho nic neslyšela. Český král se v těchto dnech uchýlil do Haagu. Dorazil do své prosté rezidence zcela sám, ve skrovném studentském obleku, vyčerpaný a vyzáblý, ale jinak v pořádku. Královna Alžběta prolévala slzy radosti, když objala svého manžela. Pak málem omdlela, když ji král vyprávěl, jak bez doprovodu a pěšky vážil cestu z vévodství Bouillonského skrze nepřátelské Španělské Nizozemí až do Haagu. Proč raději nezvolil bezpečnější cestu lodí po kanále, vzlykla. Král se pokoušel ji uchlácholit. Přišlo mu to prý zdlouhavé. Touha po ní jej natolik přemohla, že se prostě jednoho rána vydal na cestu. Představoval si ji sice kratší; musil si nejednou zajít a nakonec docela pohodlně spočinul v člunu na jednom kanále. Byly to pohnuté hodiny. Král musel královně odpřisáhnout, že už ji neopustí, protože by se usoužila k smrti.
Král se zdá být poměrně vyrovnán se ztrátou svých dědičných falckých zemí. Poté co sir Horace Vere čestě odtáhl a vydal Mannheim, drží se už jen Frankenthal, který asi nepříteli nestojí za obléhání. Generál Tilly nyní navíc odtáhl do zimních kvartýrů, což zemi silně zatěžuje. Král je však pln důvěry, že získá nazpět, co ztratil. Spoléhá při tom na pomoc boží a svých příbuzných.Se zadostiučiněním přijal zprávu, že Jeho Jasnost, Váš manžel kurfiřt Jiří Vilém se nedostaví na říšský sněm, který císař svévolně svolal do Řezna. další vojenskou pomoc očekáváme především od Dánska. Také jsme vyjednávali s knížetem Gáborem Bethlenem. Brunšvický kníže Kristián přísahal, že si v příštím roce podá s Uhry ruku v Čechách a otevře králi a jeho půvabné choti opět brány Prahy. Já osobně bych měl za větší záruku, kdyby se k zásahu připojil i švédský král. Nemohla by zde zapůsobit švagrová Vaší Jasnosti, jež je oddána s Jeho Veličenstvem Gustavem Adolfem?
Jisté starosti mi působí - pokud to mohu Vaší Jasnosti důvěrně a ve vší upřímnosti a s úctou sdělit - jistá proměna ve smýšlení králově. Zdá se nyní postrádat svou příslovečnou veselost a lehkomyslnost. To je nejspíš pochopitelné vzhledem ke všem prožitým ranám osudu a jistě se ho nejvíce dotkly děsivé zprávy z Heidelberku. Ale je v tom ještě něco jiného. Spíše s nechutí sleduje plány na vojenské operace, jež připravujeme na příští rok. Král ovšem nikdy neměl příliš bojovnou povahu. Těžko si ho lze představit v čele útočící jízdy. Ale vždy se choval k vojenskému řemeslu s patřičným respektem. Teď to spíš vypadá, že jím pohrdá, ba je rozhodně odmítá. Jak se s takovým postojem znovu domůže svého práva?—
24.listopadu
Můj vážený otcovský příteli, dorazili jsme do Kalvínova města a nalezli přístřeší v domě jednoho pastora. O živobytí se nám stará jeden senátor, nejvyšší nouze je tedy snad za námi. Jak bych byla ráda zůstala v Calwu! Nikdy sice nepřekonám stesk po domově ve Schwertbergu, ale krásné Švábsko a milí lidé mi ho velice zmírňovali. COž nás ani tam nemohli nechat na pokoji? Kdo by si byl pomyslel, že budou císařští komisaři pátrat po mém muži až ve Würtembersku aže jim jej vévoda vydá? Můj milý muž se chtěl odebrat dále sám a nevystavovat mě dalšímu nebezpečí na útěku. Ale já jsem nedokázala ho nechat bezmocného, sama na sebe odkázaného, je přece nemocný. Ročilení u něj vedlo k mrtvici, jež mu ochromila ruku a nemůže už ani psát. I mluvit je mu zatěžko.Nikdy , za celý svůj život jsem nevytrpěla tolik úzkosti, jako na této cestě. Cesty byly zlé a měli jsme jen dva koně. Často musel kočí vést koně a Barbara i já jsme musely svými slabými silami tlačit vůz, propadajíce se přitom až po kolena do bláta. Občas nám nějací muži pomohli, ale člověk nikdy neví, s jakou se k vám cizí lidé přidávají, a já se neustále obávala, že nás někdo oloupí i o těch pár zachráněných statků. Táhli jsme papeženeckými vesnicemi, kde nás měli za poutníky. A věřte, člověk to v takové nouzi nepopře. Projížděli jsme i císařským vojskem, Barboru jsem před vojáky schovala do sena. Když jednou jeden důstojník nahlédl pod plachtu a jeho kůň se již obracel, když před sebou uviděl chroptícího starce, právě v ten okamžik musela Barbora kýchnout. Zastavilo se mi srdce. Ale důstojník asi nic nezaslechl. Snad nás nakonec Bůh ještě zcela neopustil, neboť nás beze škody provedl všemi těmito trampotami. Měla bych za to být opravdu vděčná, ale tíží nás chudoba. Dostáváme to nejnutnější, ale není toho mnoho. Ženevané jsou velmi uzavření lidé. A navíc nerozumím jejich řeči, takže se cítím velmi opuštěná. Stesk po domově mě pak zmáhá tak, že nedokáži potlačit slzy. Hodně píši starým přátelům, těch je ale stále méně, především když prosím o pomoc. Jak vybraně a důstojně vypadal můj milý pan choť, když před císařem Rudolfem promlouval jménem stavů, nebo když usedal vedle krále Fridricha! Tehdy by si každý považoval za čest prokázat mu službu. A teď na něj zapomínají, když mají několika tolary splatit svůj vděk. Ale i když se člověk stará o všechny, nemůže čekat, že se ho všichni také zastanou. Což sám Bůh není v podobné situaci? Nyní se modlím hlavně za to, aby se mému milému panu choti polepšilo jeho zdraví. Jak jsem ho znala, vždy překypoval činorodostí. Jeho tělesná bezmoc ho drtí více nežli materiální nouze. Občas mívá v očích výraz, jenž mě děsí. Kdybych neměla Barboru, která ač není mou vlastní dcerou, je přesto tak milé a chápavé dítě, asi bych se uzoufala.—
28.decembris
Drahý příteli,
pamatuješ se ještě, jak jsme se setkali ve Frankfurtě - pět let to již bude - zprvu vůči sobě uzavření a nedůvěřiví, ale později naše zábrany padaly a my byli stále otevřenější, až jsme si nakonec sdělili, že nás oba přivedla do Frankfurtu touha vyhledat a spatřit rosikruciány a vzájemně jsme se podezřívali z příslušnosti k tomuto tajemnému bratrstvu a jak nás nakonec tento vzájemný omyl rozveselil? Ale což nepatřil nakonec každý, kdo se po tomto bratrstvu pídil, k nim již z tohoto důvodu? Co jiného je totiž touha po takovém tajném bratrstvu nežli doznání, že jsme ztratili svůj duchovní domov, ať jsme již za něj považovali cokoli? Vždyť to, co již sto let - a snad ještě více - do základů otřásá tímto naším světem, je právě otřes náboženský. Ale to víš velice dobře sám a i Tobě to působí nemenší nepokoj nežli mně. A tím vášnivěji asi se mnou procítíš to, když Ti nyní řeknu, že jsem takové bratrstvo vskutku nalezl! Nenazývají se sice rosikruciány a nepřiznávají se k tomu, ale skuteční rosikruciáni by se ani nemohli chovat jinak. Skrytě - protože se musí obávat pronásledování, odvážně v řeči , pokud se nalézají mezi stejně smýšlejícími, směle a neochvějně ve svých myšlenkách, za něž ručí celým svým životem. Ale vypovím Ti vše po pořádku. Zažil jsem ty nejpodivuhodnější Vánoce, a skutečně se během nich pro mě vzešla hvězda, byť ne nad Betlémem. Dokážeš si představit debatu , při níž se nedobrovolný vrah, hledač kamene mudrců, obrácený voják, letitý zlatoděj, výřečný ale bázlivý podvodník všichni tlačí okolo učeného ševce, aby si vyslechli jeho slova, jako by šlo o Delfská orákula?
Do tohoto kruhu mě uvedl můj strýc Abraham von Sommerfeld, člověk spravedlivý a neobyčejně bažící po poznání. Má nutkání, nebo spíše vášeň všemu přijít na kloub. Nespokojí se s žádným poznatkem, který dostatečně neprozkoumá a z okruhu svých pochybností nevylučuje ani Bibli ani reformátory. Neustále čte všechno, co se mu jen dostane pod ruku v tištěné nebo rukopisné podobě, a kdyby jednoho dne vskutku objevil kámen mudrců, pravděpodobně by konstatoval, že ho již měl dávno. Podobný mu je stařičký alchymista Johann David von Koschowitz, který většinu svého života strávil v laboratoři a nevěří v nic jiné, než v umění dělat zlato a domnívá se , že se každým rokem blíží ke svému cíli a to ho udržuje v mladistvé síle. Cestovali jsme společně ve třech z Warthy a již po cestě jsem měl velké potěšení z disputací těchto dvou čilých starých pánů. Strýc mě vzal s sebou, protože jsem se před ním zmínil o své tísni ze světa, do níž mne uvrhly hrůzy doby, které na nás přikvačily. Vysmíval se mému děsu z nastávajícího konce a zániku tohoto hříšného světa, poněvadž prý takové myšlenky ochromují a berou chuť k jakékoli smysluplné práci. Takové vrtochy mi prý vyžene z hlavy, a skutečně se mu to do jisté míry podařilo. Hostitelem nám byl na svém venkovském sídle poblíž Striegau pan Johann Theodor von Tschesch. Tento mladý šlechtic se chtěl se zbraní dát do služeb ve vojsku českého krále Fridricha, kterého nesmírně obdivuje. Ale než vyřídil své záležitosti ve Slezsku a dorazil do Prahy, bylo už na Bílé hoře dobojováno a král na útěku. Pan von Tschesch si tedy vymyslel plán, že se přidá k markraběti Krnovskému, protože stále velice planul touhou, postavit se s mečem proti Habsburkům a papežencům. Po cestě do Kladska však spadl v domě jednoho z přátel ze schodů. Zranil se při tom tak těžce, že takřka rok ležel a měl smrt na jazyku. A když ho konečně přenesli do Striegau zašla mu veškerá chuť na válčení. Oddal se místo toho studiím, aby si pořídil jiné zbraně nežli železo a ocel. Při tomto svém úsilí neustále navazuje kontakty a zve lidi k setkáním, které nejsou nepodobná klubkům spiklenců a proto se k němu každý také tak snadno dostane. Když jsme k němu dospěli , nalezli jsme už u něj pana Hanse Sigismunda von Schweinichen, jehož s panem von Tschesch pojí úuzké přátelské vazby. Spojuje je nejenom věk, ale mají i podobný osud. Pan von Schweinichen se jako mladý a poživačný násilník dostal do sporu pro jednu dámu a byl vyzván svým sokem na souboj. Celou věc by bylo vyřídilo škrábnutí, které by jeden druhému způsobil. Panu von Schweinichen se však přihodilo to neštěstí, že svého protivníka skutečně zabil. Musel utéci a skrýt se, dokud neobdrží pardon. To ho však zcela změnilo a udělalo z něho hloubavého člověka. Dále dorazil do Striegau pan Johann a Strein, který si říká Staricius, aby takto platil za učeného. Jeho výřečnosti, kterou koření mnohými latinskými slůvky, není snadné uniknout, ale spíše ohromuje, nežli oslovuje. Moc se mezi nás nehodil, ale pan von Tschesch si Staricia považuje, protože se zabývá vším, co je vytištěno, a od Pruska po Alsasko zná prakticky každého, kdo jakýmkoli způsobem obcuje se zakázanými spisy. A až nakonec dorazil host, okolo něhož se nakonec vše točilo - i tobě svými spisy známý Jakob Böhme ze Zhořelce. Tento malý a velice prostě oděný muž vystupoval velmi skromně, ba skoro bázlivě. Byl to mezi námi šlechtici jediný měšťan, dokonce bývalý řemeslník, ale brzy jsem v něm rozpoznal pravé šlechtictví. Nejprve došlo na dlouhý spor mezi Stariciem a Böhmem, při němž Böhme nakonec tahal za kratší provaz. Moc nerozuměl latinsky a řecky vůbec a celkově mu dělo potíže volně se vyjadřovat. Staricius okolo sebe metal plody své sečtělosti, které bez rozmyslu tahal z košíku své učenosti; z Böhma všechny plynulo jen opatrně, jako když klíčí semínko zaseté hluboko v hrudi. Staricius se uměl zalíbit - jako kejklíř , který na trhu žongluje s balónky; Böhme však přitahoval pozornost, protože toho více zatajoval nežli zjevoval. Až teprve, když ho vzal člověk stranou a zapředl s ním rozhovor a zaposlouchal se do jeho do jeho poněkud rozvláčné mluvy s různými jeho vlastními slovy, objevil v něm skrytý zdroj moudrosti. Böhme má strhané rysy askety, ale snad ho sužuje i nějaká choroba. Ale kéž by jí ještě dlouho odolal! Mluví potichu a svědomitě formuluje své myšlenky. Je mu cizí jakákoli okázalost a není svárlivý. Jako nejmladší jsem měl dostatek času pozorovat ho a naslouchat, co pochytím, když mluvil s druhými. Vždy když vyjadřoval nějakou smělou myšlenku, měl tendenci se za ni omlouvat. Také prý všechno, co zde sděluje, nepochází z jeho myšlenek, ale viděl to; to tvrdil neustále s jakousi úpornou fatalitou. Působí jako člověk omilostněný, ale přesto sehnutý pod tíží svých vizí. Nejvíce mě na něm přitahovaly jeho oči, jež vždy spočinuly dobrotivě na tázajícím, ale zároveň za nimi byla nezměrná hloubka a dálava. Setkal jsem se vskutku s prorokem! Nechci Ti zde sdělovat žádné podrobnosti o rozhovorech, ani o tom, který jsem nakonec s Böhmem směl vésti já. Schweinichen totiž na něj naléhal, aby dal vytisknout některé ze svých spisů, které doposud kolují jen v ručních opisech. Staricius se postará o jejich rozšíření a já ti je pošlu, jakmile se mi dostanou do rukou. Řeknu jen tolik: Jestliže nás onehdy svedlo dohromady , a dodnes nás spojuje pátrání po mimocírkevním křesťanství, zdá se, že Böhme k němu ukazuje cestu, a to cestu jistější, než je ona, jakou slibovali rosikruciáni a přímější, nežli jakou se odvážili nastínit oni. Ale Böhme ještě navíc na ni zavedl. Dal mi sílu a odvahu hledat Boha mimo křesťanství. Rosikruciáni se nedokázali osvobodit od kříže - v tom nyní vidím jejich slabost. Böhme si vyvolilza svůj symbol lilii, čistý přírodní obraz. Ta je mi poukazem k novému věku. I můj život se promění.Útěk před světem se mění v přitakání jeho konci. Tak ti raději shrnu celý onen hluboký vánoční rozhovor do veršíku:
Kdo nezemře,
dřív než zemře,
ten zahyne,
dřív než zhyne.
předcházející část: andresius.pise.cz/...
následující část: andresius.pise.cz/...