Andresius | Pád Heidelberku + Dopis 305 - 306

náš poslední rozhovor, mi poskytl nejen mnoho látky k přemýšlení, ale také mě podnítil ke kroku, který bych si byl býval raději ušetřil.  Přiměla mě k němu obava z toho, abych nezůstal sám, a pevné přesvědčení, že lidé podobného smýšlení se lépe domohou společné věci, jestliže se spojí v pospolitost. Částečně jde při tom i o vlastní zajištění. Bylo mi přičítáno autorství některých rosikruciánských spisů a s jistotou jsem byl považován za člena tohoto společenství. Já jsem však nyní dospěl k názoru, že toto společenství nebylo nikdy ničím více, než pouhou fikcí. Snad taková fikce odpovídala duchu doby a kořenila v nepokoji srdce, a proto vzbudila takové pozdvižení. Člověk skoro lituje, že to společenství doopravdy neexistuje, arciže ne v této mystifikativní a koneckonců pokřivené podobě. Po určitou dobu jsem spolupracoval s "Fruchtbringende Gesellschaft", v naději, že něčím přispěje rozvoji Německého jazyka. Ale nakonec se ukázalo, že jim jde o něco jiného, a spíše o čestné tituly, nežli o slova, spíše o tajuplnost nežli o gramatiku. Během svého studijního pobytu v Itálii jsem zaznamenal, jak obratně se v akademických kruzích prosadili Jezuité. Na jedné straně v nich získávají nejnovější vědecké poznatky, aby je současně potlačovali. Zkrátka jsem nabyl  spíše špatných zkušeností s bratrstvy a tajnými společenstvy - a proto zakládám nové.

Nikdo nedokáže předpovědět, jak se vyvinou ony politováníhodné válečné události. Jsou ničivé a ničí nejen lidské životy, města a vesnice, ale také lidské vztahy. Severní Německo nebylo zatím válkou dotčeno, proto by právě zde měla povstat a začít působit nová Societas ereneutica. Je zde sdostatek mužů poctivého a bezúhonného živobytí, kteří vynalezli metodu k apodiktickému vyvracení i těch nejodtažitějších sofismat; metodu tak bezpečnou, jako je dokazování vět v eukleidovské geometrii. Avšak myšlenky a vědomosti těchto lidí, pokud jsou jen jejich, zemřou společně s nimi. V rámci kolegia přetrvají. Vůbec nemám namysli Andreaeho Societas christiana. Societas ereneutica musí být nespoutaná jakýmikoli dogmaty. Jejím úkolem bude vyvodit pravdivé závěry zkoumáním rozumu a zkušenosti a nalezené také dokázat. Per inductionem et experimentum omnia! Kolegium osvobodí od sofistiky veškeré vědy a umění zakládající se na rozumu a zkušenosti a přivede je k názorné jistotě; bude je také šířit prostřednictvím náležité výuky a šťastnými objevy zvětší jejich počet. Její členové se budou vzájemně předstihovat v dosahování a shromažďování poznatků na poli věd a v jejich bedlivém zkoumání. Žádná víra ani pověra je nezmate je a neodradí od toho, aby neustále přicházeli na kloub pravdě a důsledně se znali k závěrům z ní vyplývajícím. Pod praporem reformace došlo již k mnohému neblahému. Teď je čas na utváření ducha.—

Za nedobytnou  platila Praha - a vzdala se po bitvě na Bílé hoře bez známky odporu. Heidelberk se bránil. Ale kdo toto město vystavěl, nikdy řádně nepomyslel na jeho obranu. Genarálovi Tillymu stačil jediný pohled, aby věděl, jak město získá - stejně snadno, jako když člověk utrhne ze stromu jablko. Dopravil na Kaiserstuhl a na Geisberg těžké kusy a město jim vylo vydáno jako obilné pole krupobití. Ani Neckar neskýtal žádnou ochranu. Řeka měla v létě málo vody a Chorvati ji bez obtíží překročili. Anglický regiment se neodvážil z Mannheimu ani vystrčit nos, i když všichni museli vědět, že příští úder bude platit jim. Hrabě Mansfeld se raději věnoval osvobození Bergenu op Zoom, než aby chránil Heidelberg. Pecunia non olet. A Tillyho Bavoři začali v Heidelberku hospodařit hůře než Turci, kteří jsou snad doopravdy lepší lidé, než tito. O Tureckých ukrutnostech, které se vždy hodí do krámu, když se mají naškrábat nějaké peníze na pomoc proti Turkům, beztak víme jen z doslechu. Ale pro křesťanskou krutost máme nyní tolikerý příklad, že před tím bledne vše, co jsme slyšeli odjinud. A kdo nám proti nim pomůže? Říká se, že se ve Svaté Římské říši německého národa vede náboženská válka, v níž jde jen o víru. To je lež. Ve skutečnosti už neexistuje žádná křesťanská víra v žádné podobě. Jenom se neustále omílají prázdné náboženské formule, ale lid už ve víře nežije. Víru si za zástěrku bere jen ten, kdo se lid snaží ovládnout. Je to jen pitvorná maska obludné žádostivosti po moci. Kdo to nepochopil už v Praze, zří to v Heidelberku jako tvář Medúsy.

nevěděl jsem, že i město může být znásilněno. Před dvanácti léty jsme se rozhořčovali kvůli Donauwörthu. Co se tehdy událo, bylo nestydaté, ale stále ještě v rámci lidskosti. Ale již tehdy v tom tkvěl zárodek budoucího horšího zlořádu. Fettmilchovo povstání mě vypudilo z Frankfurtu, z města, jež se v rámci německých zemí těší svobodomyslnosti jako žádné jiné. Ale, co jsem zažil v Heidelberku, mě  podnítilo k útěku až k Bodamskému jezeru. Tam mě opustily síly, protože původně jsem chtěl až na konec světa, jenom nevím, kde ho hledat. Pořídil jsem si malý dřevěný domek, z něhož se dá před noc uniknout za hranice nejbližšího kantonu Spříseženectva, nebo jen udělat pár kroků a utopit se v onom "Švábském moři". Nevím, který ze způsobu v případě nouze zvolím, možná spíše ten druhý. Hluboko pod vodou možná čeká konec světa. Již tolik jsme se toho naposlouchali o hanebnostech vojáků, že takové zprávy už skoro každého unavují. Když vzrůstá hoře, nakonec přesáhne hranice našich možností soucítění. Je ale něco jiného se o strastech doslýchat, nebo číst a něco jiného být vtažen do jejich víru. že jsem z toho vyvázl bez šrámu, za to vděčím svému lékařskému umění, jež ovšem má s utrpením a jeho mírněním vždy mnoho co do činění. Ale to byly vnější věci, jakkoli často velice politováníhodné. Co mě nakonec obrátilo na panický útěk, byla perverzita zla. Pokusím se ti ji vylíčit.

Heidelberk bylo hlavní město bojující země. Dobytím tohoto města ovšem nemohla válka skončit, poněvadž kurfiřt uprchl - kdo všechno jen v tyto časy neprchá - a sbíral někde daleko nové síly k boji. Město nijak neprovokovalo své obléhatele zatvrzelým odporem. Posádka učinila jen zadost své cti a záhy se vzdala přesile. Vítězné císařsko-ligistické katolické vojsko se však nespokojilo s dobytím města. Vydalo je všanc bezuzdnému chtíči zdivočelé soldatesky, jež po tři dny řádila tak, že to uráželo i to nejprimitivnější lidské cítění, nemluvě o jakémkoli křesťanském smýšlení. Byla rozšířena pověst, že generál Tilly se osobně postavil s taseným kordem svým vojákům, aby je zastavil v jejich řádění. To je jen hezká pohádka. Tenhle generál ví velice dobře, jak se má nakládat s vojskem a nestrpí, aby mu kdokoli rozkazoval. Spíše vědomě vydal město vplen zhanobení. Proč? Aby odměnil své vojáky, kteří si stěžují na hubený žold? Nebo proto, aby jim poskytl tři dny primitivní zběsilosti a poté je zkrotlé předal profousovi? To možná také hrálo svou roli. Ale to není to hlavní.

Heidelberk nebylo jen hlavní město jedné válčící strany. Heidelberk byl také město velice pěkné. Zvláště v posledních letech natolik rozkvetlo, že se nazývalo jedním z nejkrásnějších měst na světě. Duch této líbeznosti províval celým městem od zahrad a divů Hortu Palatinu až do těch nejklikatějších uliček. Každý, kdo do města vstoupil. to kouzlo vnímal. A toto kouzlo bylo nutno zničit, duch krásy musel být z města vymazán. To totiž nahánělo generálovi větší hrůzu, nežli citadely sa zdmi a bastiony. Krása zpochybňuje a podkopává všechno válčení, jež je výronem ošklivosti. A ještě něco dalšího jsem si za své cesty k Bodamskému jezeru ujasnil.

Je podivuhodné, že lidé už dávno neodhalili vnitřní souvislost mezi náboženstvím, rozkoší a krutostí a nevykřičeli ji do světa. Nejhlubším kořenem rozkoše je totiž krutost. To je výlučně lidská vlastnost, která ve svém konečném důsledku vytváří náboženství. Zvíře nemá zapotřebí náboženství ani nevyužívá vědomí. Je zcela poddáno životu a v něm dospívá do své dokonalosti. My lidé se se svým životem nespokojíme. Musíme si k němu zjednávat výmluvy. Nakonec zjistíme: nevyplatí se žít pro onen svět. A tak se ti nejhorší příživníci na zdejším životě po celém světě pokoušejí utiskovat lidi. Ale nevyplatí se žít ani pro vezdejší život. Potěšení života jsou pochybná a pomíjivá. Pro život se vůbec nehodí kriteria odměny a trestu. Život v nás žije, aniž by bral sebemenší ohled na naše blaho a naše strasti. A hledáme-li něco jako cíl, protože se nám náš osud zdá nesnesitelný, musí být tento cíl mimo životní podmíněnost. Grál! Teprve teď začínám ten mýtus chápat. Nikoli nesmrtelnost, poněvadž sám život je nesmrtelný. Něco co prozařuje zpoza okruhu žití. A žijeme vůbec doopravdy? Cloumá s námi zvířeckost a strhává nás zpět do pomíjivé pozemské existence. Ale naše sny se nad ni povznášejí. Snad je každý z nás jenom snem, který se musí ujistit o svém bytí tak, že něco vytvoří nebo způsobí. Většina se ale nikdy neprobudí. Avšak co způsobíme, vyvolává  zkázu, neboť zvířeckost se obrací proti všemu sobě cizímu. Jen něco málo si vybojuje určitou lhůtu trvání nad krátce vyměřený čas života. A z toho pak vyzařuje síla, jež působí dále, i když se původně k ničemu nehodí. A tak vznikají díla vyvzdorovaná na životě a vytržená z jeho moci, jež zůstávají nepomíjivá, pokud se po nich uchovávají nějaké stopy. Taková je nepomíjivost ducha, přemáhající život. Ta je součástí grálského hradu.

Tento svět je ohyzdný. A je také krásný. To je tajemství, jež každý zná, ale přesto se mu stále znovu snaží přijít na kloub. Není ale žádný jeho důvod, jenž by platil pro všechny. Považovat takový důvod za možný je veliké pokušení, a ještě větší blud a lehkomyslnost. Věřit v takový důvod vede k bezuzdnému tyranství. Každý musí rozřešit svou vlastní hádanku a mít v úctě řešení jiných. Potom budeme navzájem vykoupeni. Lidé vynalezli ďábla. To jest vymysleli zlo, jež odpovídá jejich představě, a ta také vytvořila Boha. Představují si tedy dobro, v jehož zájmu se musí přemáhat i proti svým animálním instinktům. Bůh a ďábel jsou jen podobou člověka a protipólem  života.

V Luciferovi, světlonošovi, vidíme padlého anděla, jenž se vzepřel Bohu a podlehl. Úplně stejně jako u Prométhea, jenž ukradl z nebe oheň. Což Boha těší lidstvo setrvávající  v temnotě a nevědomosti? Nedalo se tedy zabránit tomu, aby lidé na Luciferovi neobdivovali jeho neskutečnou troufalost. Zůstala fascinace zlem. V té dochází člověk sebepotvrzení a popírá boží všemohoucnost.

Tak si také bylo možno představit Boha, který byl přibit na kříž. Tento kříž, který visí v každé místnosti, staví lidem před oči nevyhnutelnost selhání. A vyzývá k přitakání takovému osudu. To ale nakonec neznamená nic jiného, nežli vydat se pochopům církve, kteří se pokouší prosadit svou pozemskou moc jakožto představitelé moci nebeské. Tou se konejší, poněvadž si onou druhou nejdou vůbec jisti. A tak sami sebe obelhávají, spolu se všemi, kdo se spoléhají na čistou moc.

Tento svět je krásný. A je také ohyzdný. Musíme si uvědomit, že odpovídáme za krásu tohoto světa v malém i ve velkém. Lidé to vždy podvědomě cítili. Ďábel je krásný. A Bůh je také krásný. Ale vědění, jež obojí sjednocuje a překonává, konfrontuje  život s novou dimenzí krásy. Až tehdy se zjevuje smysl života, o němž příroda nic neví. A jestliže zajdeme v bahně ohyzdnosti, přeci povstaneme, jestliže si v sobě uchováme až do posledního dechu obraz krásy - Grál! Neudílí nesmrtelnost, ale její překonání - věčnost. V Heidelberku byl ve skutečnosti zničen hrad grálu zjevující se před námi jako vidina. Grálský hrad, jehož král si ani plně neuvědomil sám sebe. Ale což se Percevalovi nevedlo podobně?—

předchozí část:                      andresius.pise.cz/...

následující část:                     andresius.pise.cz/...